ZŮSTÁVÁM OPTIMISTOU …

Autor: Karel Melena

Na život vždy nenahlížím růžovými brýlemi. Vždy jsem v očekávání spíše té horší skutečnosti, abych pak byl občas překvapen lepším koncem. Je to u mne asi dáno vyšší pracovní vytížeností, která mě provází v posledních letech, kdy na odpočinek zbývá poměrně málo času. Takže vše vidím spíše ryze realisticky se sklonem k mírnému pesimismu. Výjimkou je ale můj pohled na náš vodní, rybí svět, kde vždy nacházím něco pozitivního, něco, co mě dokáže v životě povzbuzovat a přesvědčuje nevidět věci zas tak černě.

V minulých dvou sezónách jsem neměl mnoho příležitostí navštěvovat naše největší jihočeské pstruhové revíry. Počet mých vycházek tou dobou sotva převyšoval tucet a s úlovky to bylo podobné. Ale příliš jsem si nestěžoval. Věřil jsem, že některá z příštích sezón by mohla být lepší. Zaměřil jsem se tedy na zdokonalení nástrah u muškařského svěráčku a sledoval postřehy a zkušenosti přátel muškařů a známých osobností tohoto sportu. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se dozvídal většinou pesimistické zprávy o množství a velikosti úlovků.

Samozřejmě, stoupající počty vyznavačů tohoto způsobu lovu, neustálé zdokonalování nástrah a v neposlední řadě i nenasytnost a chamtivost některých lovců jistě ovlivňují obsádky salmonidů na našich revírech. Přesto věřím, že je možné mnohokrát odejít od vody zcela uspokojen. A nemusí to být vždy zásluhou ryby trofejní, nebo kvantitou úlovku. Jen je nutné, aby každý dokázal přehodnotit, proč se vlastně tímto sportem zabývá a co mu přináší. Pokud je to pouze jediná, ta hmatatelná část tohoto počínání, pak uznávám, že v našich řadách se najde mnoho nespokojenců. Těm ostatním, kteří mají tento sport k relaxaci, úniku od starostí všedního dne a snaze bližšího soužití se světem přírody, nabízím následující postřehy z minulé sezóny, které se mi natrvalo vryly do paměti.

První příhoda se váže k červnovému období, kdy jsem se svou přítelkyní vyrazil do "Vyšáku na krátký výlet před letním turistickým běsněním. Pochopitelně jsem přibalil muškařskou výstroj s tím, že "jim" stejně moc ubližovat nebudu. Při odpolední procházce městečkem jsme narazili na dvojici známých reprezentantů, kteří trénovali pod klášterem a u parkoviště na výběrové klání, jež následovalo druhý den v Rožmberku. Sledoval jsem jejich počínání hodnou dobu a snažil se i během pozdější přímé konverzace zjistit, jak a na co to jde.

Kupodivu jsem dostal upřímné a neskrývavé odpovědi a ujistil se v tom, co jsem již delší dobu mohl pozorovat. Ryby prostě nejevily známky žádné touhy po potravě. Tato skutečnost, spolu s množstvím vodáků na rozplašené vodě, způsobily mou nechuť zabývat se ten den ještě rybolovem. Utvrdil jsem se zjištěním, že když jsou tito odborníci bez úspěchu, nemám prostě šanci ani já. Jiného názoru však byla moje ženská, která k mému velkému údivu prohlásila, abych to přece jen na chvíli zkusil, že vysvitlo konečně trochu sluníčko, a že má sebou knížku, a chvíli by si na břehu četla…

Našli jsme si tedy příhodné místo několik set metrů po proudu níže a já navázal oblíbenou soupravu blešounů a rozence chrostíka. Výsledkem asi tříhodinového lovu bylo 15 ryb, z toho téměř polovina přes 30cm a s finálovým 45cm duhákem. Mimoto jsem ještě 3 ryby upráskl, než jsem převázal z 0,16 na 0,18m. Toto pozdní odpoledne se řeka otevřela a najednou zobali téměř vše, co jsem jim nabídl. Mé nadšení bylo sdíleno i druhou polovičkou z deky na břehu. Měla zkrátka zase po dlouhém čase možnost být "u toho", což se stává jen málokdy.

Druhý den jsme v Rožmberku sledovali naše nejlepší, ale voda a ryby v ní už opět zpívaly jinou píseň, zdaleka ne tak zábavnou a vzrušující.

Druhý zážitek, a řekl bych nejsilnější za celou uplynulou sezónu, se odehrál jednoho srpnového podvečera na Vltavě 33. Tentokrát to byla cyklistická dovolená v šumavských kopcích, kdy má rybářská výbava odpočívala několik dní v kufru auta. Jeden den však došlo i na splnění předsevzetí, že se asi po dvouleté odmlce opět podívám s prutem do tůní nad Soumarákem.

Nad Boubínem to hrozilo pořádnou bouřkou, ale touha zaházet si a přemluvit k záběru zdejší opatrné živočichy z vodní říše byla silnější. Na hladině pod Lenorským přejezdem se neukázalo v tento teplý podvečer ani kolečko a tak jsem začal s 0,14 mm návazcem a blešivci na háčku č.12 a č.14 pročesávat dno. Sliboval jsem si více od pozdějšího večera, kdy jsem čekal větší rybí aktivitu při sběru s hladiny. Z rozjímání mě v hlubší tůni pod keřem vytrhl velmi razantní záběr, který přišel při stoupání trojbarevných nástrah z hloubky do úzkého proudu. Pocítil jsem na okamžik zátah těžší ryby, kterou bych zde nečekal. Konec byl však rychlý - krátké prásknutí a již jsem chvějícíma rukama lovil v krabičce nové korýšky.

Následovalo mnoho planých hodů, několik seznámení s lipánky a potočáky do 25 cm, proudníky, okouny a ploticemi. Mezitím jsem přečkal vydatnou sprchu shora a posunul se několika meandry dolů po proudu.Také nástrahy a způsob lovu jsem několikrát vystřídal, ale výraznější chvíle měla teprve přijít. Stalo se tak v krátkém proudu, za nímž následovala delší hluboká tůň. První hod blešivce a nymfy březnovky do proudu, na jejímž konci při propadu do větší hloubky přišlo zatažení, současně s velice agresivním vytažením asi 3m šňůry z navijáku a … prásk!

Trochu jsem zalapal po dechu a znovu navazoval stejnou soupravičku, nadávajíc si, jak jsem byl nesoustředěn z předchozích tahanic s bílou rybou. Na chvilku jsem se posadil do vysokého ostřicového břehu pro uklidnění a posléze oklikou nadešel znovu na začátek tůně. Situace se po chvíli neuvěřitelně zopakovala. Razantní záběr a už je ryba asi 10m pode mnou v tůni, ale jako šíp se vrací zpět, že téměř nestíhám stahovat šňůru. A opět mizí dole pod starou nahnutou vrbou a provádí výpady takovou rychlostí a způsobem, se kterými jsem nepočítal. Na konci souboje naměřím tomuto divokému duhákovi 35 cm a okamžitě mi vyvstane v mysli "Večerní vzpomínka" od K.K. Ten první záběr v téhle tůni však přisuzuji rybě jiné, snad i větší. Další lov při soumraku a téměř do tmy už je pouze odvarem toho předchozího. Na sucho mi sbírají převážně velcí proudníci a občas lipani těch menších velikostí…

Po povodních, ve třetí dekádě měsíce září, jsem navštívil svoji oblíbenou Vltavu 28 ve Vyšším Brodě. Rozhodl jsem se pro takový poznávací výlet, abych se ujistil, že se srpnová katastrofa vyřádila převážně na lidských osudech a ty rybí nechala na pokoji. Trochu poznamenaným korytem se valily poměrně velké vody, což mělo za následek, že jsem spíše jen pozoroval změny a vlastně se ani nepotkal s jiným rybářem.

Osud byl však ke mně trochu nakloněn, a tak jsem se dočkal nižšího průtoku a mohl zabrodit, zaházet si a zkontrolovat stav obsádky. Dojem byl zpočátku trochu rozpačitý. Ryby o sobě vědět nedávaly, bylo třeba se za nimi podívat spíše ke dnu. Avšak ani mokrá muška a posléze zatížená nymfa mnoho divokých obyvatel této řeky nevyprovokovaly. Přece jen však po chvílích záběry postupně přicházely a mohl jsem vychutnat ten nádherný pocit klouzající šňůry mezi prsty a očky mého prutu. Skóre ale nebylo příliš valné - 3 menší duháci, siven něco přes 30 cm, ale vyhublý a s rozpíchanou tlamičkou od minulých setkání s rybáři a k tomu 2 lipánci. Bylo mlhavo a já po 4 hodinovém lovu začal vážně přemýšlet o tom, kam se asi všichni ti tečkovaní krasavci a praporečníci ztratili.

Posadil jsem se na břeh a sledoval pobřežní porosty, se kterými povodeň řádně zatočila. Byl jsem docela potěšen, že se jejich pádem do vody vytvořily nové úkryty pro rybí drobotinu a dokonalá stanoviště pro vychytralé trofejní exempláře. Jen jsem měl trochu obavy, zda se s nimi budeme v následujících letech setkávat zde, nebo o stovky kilometrů níže po proudu. Vtom můj pohled padl do mírného úplavu, kde se to hemžilo okouním potěrem, který sem dosadila lipenská nádrž.

Za nesměle probouzejícího se sluníčka mezi mraky jsem tedy přezbrojil na středně potápivou šňůru č.3 , na konec návazce uvázal strímra v barvě okouna a švihl s ním šikmo přes proud nad hrdlo před divokou peřejí. Následující tři čtvrtě hodiny mě přímo pohladily po duši a rozptýlily mé předchozí obavy. Divoké záběry a boj sedmi potočáků od 25 až do 40 cm dávaly velkou naději do dalších sezón. I když můj další lov poté nebyl zas tak úspěšný a strhující, odjížděl jsem od Vltavy naprosto spokojený.

Je možné, že pro některé úspěšnější rybáře mé pocity a zážitky nejsou až tak moc zajímavé. Chtěl jsem tím jen sdělit asi všeobecně známou pravdu, že je důležité být ve správnou chvíli na správném místě, a dodávám, že se správnou nástrahou. K tomu je zapotřebí také trocha štěstí a výsledek se může dostavit i v místech, o kterých se říká, že už nejsou to co bývaly. V něčem souhlasím, také jsem několikrát ty nádherné lovy zažil, ale i v těchto letech lze prožít u vody podobné euforie a nakonec si i slušnou rybu odnést.

Je teď přeci jen jiná doba a ledy se trochu pohnuly. Snad nám nové způsoby vysazování ryb, možná ochrana před škodlivými predátory všeho druhu, či citlivější úpravy způsobů lovu pomohou k novým soubojům s divokými obyvateli našich peřejí. Zůstávám optimistou …