JAK NAJDE LOSOS CESTU ZPĚT?

Autor: Karel Křivanec

Jednou z velkých záhad přírody je i otázka tahu lososa a zvláště pak, jak najde cestu zpět? Vždyť v severním Atlantiku procestoval třeba i 5 000 km a přesto to dokáže. V posledních letech se vědcům již tuto otázku podařilo do značné míry objasnit. Vzhledem k tomu, že i u nás lze očekávat takřka každým dnem tah prvních lososů v Labi a Ohři, bude vás možná zajímat, jak to tedy vlastně je.

Losos, ale i mořská forma pstruha obecného, se vracejí na základě dvou procesů, kterým se říká navigace a volání domova (homing). Navigace je lidstvu známá už dlouho a podle ní se řídí všechny druhy plavidel. Stačí k ní námořní mapa a kompas. Vědci se nyní domnívají, že něco podobného má i losos, který migruje v oceánu těsně pod povrchem a orientuje se podle slunce. Pokusy ukázaly, že losos , který nemůže pozorovat slunce, nemůže bez toho určit svou polohu a tudíž není schopen navigace.

Během tahu od ústí řek do oceánu si mladý losos buduje svou vnitřní mapu, což bylo potvrzeno u norských lososů z řeky Imsa, kteří byli odloveni ve stádiu strdlice a poté vypuštěni na širém moři, jen 45 km od ústí jejich řeky do moře. Tyto značkované ryby už nebyly schopné najít cestu zpět a žádná z nich se nevrátila.

Losos má však i svůj vlastní kompas. Vědci zjistili, že v šupinách boční čáry a čenichu má drobné mikročástice železa, které mají kladný a záporný náboj a tak zjišťuje losos, kde je sever a může tudíž plout podle své vnitřní mapy zpět po vlastní stopě.

Homing je odlišný od navigace. Je to něco jako maják nebo radiomaják, který volá ryby k domovu.tím, že vysílá určitý signál. Už dlouho se ví, že losos cítí (větří) svou vlastní řeku a když se k ní pomocí vnitřní navigace dostane, vyčenichá pak už celkem snadno i cestu až do místa svého zrodu. Vědci se domnívají, že jsou to patrně určité feromony, které po vodě vysílají mladé ryby jeho populace z potoku jejich zrodu.

Schopnost navigace a návratu domů je u lososa velmi silně vyvinutá. Při jednom pokusu byly ryby po prvním výtěru převezeny do jiných řek, ale vrátily se při příštím tahu znovu do své domovské říčky, kde žily až do stádia strdlice. Je však ale pravda, že malý počet jedinců tyto schopnosti nemá, nebo je ztrácí a plují pak do řek, kde se nenarodili. Tak se stane, že může být znovu osídlena řeka, která byla po mnoha letech bez života zbavena svého znečištění, jako to například bylo třeba na řekách Temži, Trentu či Tees. A takto se znovu vrátil losos do řek, po skončení poslední doby ledové, tedy před 10 000 lety.

Jak u lososa, tak i u mořského pstruha, je mnoho genetických či biochemických důkazů o tom, že různé přítoky téže velké řeky mají své oddělené populace. Velké a středně velké řeky mají zpravidla více než jednu oddělenou populaci lososů či mořských pstruhů. V řadě britských řek existuje několik tahů lososů během roku, avšak výtěr probíhá až na podzim. Vědci se domnívají, že je to těmto rybám geneticky předurčeno. Na řekách jako Dee, Spey, Tay či Tweed existují následující genetické skupiny:

1. Jarní losos - jedná se o populaci větších lososů, kteří stráví v moři alespoň dvě zimy, přičemž tyto ryby vstupují do řek na konci dubna a na začátku května a čekají zde až do podzimu na výtěr.

2. Grilse - jsou to lososi, kteří strávili v moři jen jednu zimu a táhnou do ústí řek od května až do podzimu, přičemž se jedná o malé a menší ryby (2-3kg).

3. Podzimní losos - jsou to velké ryby, které strávily v moři alespoň 2 zimy a do ústí řek vytahují až těsně před třením.

4. Letně - podzimní losos - jsou to opět větší ryby, které byly alespoň dvě zimy v moři.

Na genetickou podmíněnost těchto populací ukazuje i jedna velmi nepříjemná skutečnost. V řadě řek ve Velké Británii se v posledních letech ukazuje, že tah jarního lososa je nesrovnatelně slabší než před lety a to nejen z důvodu předchozího vzestupu úlovků na udice během roku, ale i jako důsledek umělých výtěrů, pro které byli vybíráni jedinci pocházející z podzimní migrační populace.

To lze dokumentovat na příkladu řeky Ribble, kde podle starých záznamů z Prestonu, bylo jen dne 31. března 1732 chyceno do sítě 3 190 jarních lososů. Jarní losos dominoval v Ribble po celé devatenácté a v první polovině dvacátého století. Dnes jsou tam tito lososi jen velmi vzácní. Podobná situace je i na řece Lune a na řece Nith, kde úlovky jarních lososů už čítají jen pouhá 3 % ze všech ryb, ulovených během celého roku.

Druhý faktor, který má vliv na časování tahu lososů, je stav vody v řece, hlavně její průtok a teplota. Tyto ryby neopustí moře dříve, pokud teplota řeky v ústí nedosáhne alespoň 5° C a nebudou se snažit překonávat vysoké překážky, pokud teplota vody nevystoupí aspoň o dalších 3 - 6° C. Pomocí radioznaček se také zjistilo, že jarní losos táhne dále a rychleji, než pozdější populace a grilse. Většina migrací z moře do řeky začíná v době od stmívání do úsvitu, ale jezy či vodopády překonává losos přes den, kdy je voda nejteplejší.

Když losos pronikne až do míst svého rozmnožování, může ležet v hluboké tůni a až půl roku čekat na konečnou část tahu na trdliště. Tento poslední tah je už jen krátký, zpravidla 1 - 3 km a je patrně řízen za pomoci sexuálních hormonů, takže nemá žádný vztah k momentálnímu stavu vody a výši její hladiny v malých potocích, kde dochází k výtěru.

Z uvedených údajů bychom se měli poučit při realizaci programu Losos 2000, na základě něhož se u nás snažíme o zpětné zavedení této ryby do našich toků. Naše vysazování navázalo na podobnou aktivitu, která byla dříve zahájena v Sasku, kde již po několik let táhne losos zpět. Je však si třeba uvědomit, že se jedná o populaci podzimních lososů, která se zdržuje v řekách jen krátkou dobu.

Pro obnovení předchozích poměrů, které u nás panovaly ještě před 80 - 100 lety, bychom však potřebovali získat ještě alespoň populace jarních lososů a nemělo by se zapomenout ani na grilse. Je to jistě nemalý úkol, ale mělo by se s touto alternativou počítat až dojde k pravidelnému obnovení tahu podzimních lososů. Pak by se mělo přistoupit k dalším genotypům lososa, ať už ve stávajících lokalitách, nebo třeba na Labi a jeho přítocích ve východních Čechách, protože se počítá s výstavbou rybích přechodů i zde. I když je nyní losos vysazován z víceméně ochranářských důvodů, jednou bychom i u nás měli uvažovat o jeho lovu, i když třeba jen za podmínek "chyť a pusť".

A co z uvedených výzkumů vyplývá pro sportovní rybáře, kteří se věnuji lovu této ušlechtilé ryby? Základní pravidlo znají lovci již dávno, že losos se dá i v dobré řece chytit jen v době tahu. Je velmi obtížné chytit rybu, která leží ve své domovské tůni a čeká na poslední fázi tahu. Pokud však byl tento losos stržen náhlou povodní a vrací se zpět do své tůně, pak je pravděpodobnost záběru mnohem vyšší.

Losos činí na svém tahu krátké zastávky a pokud najde lovec takovéto odpočívadlo, pak může protahující ryby přeci jen snadněji ulovit. Problém je však v tom, že to bývá jen velmi malé a nenápadné místo poblíž břehu, které se jen velmi těžko hledá a proto je nejlepší zjistit si ho od místních znalců. Ryba na tahu se zdržuje často v mělké části tůně a zde lze očekávat záběr s mnohem vyšší pravděpodobností, než v hlubokých partiích tůně.

Když svítí slunce, je to dobré znamení a tehdy je třeba chytat, za šera už naděje na záběr mizí, protože ryby se chystají pokračovat v tahu. Jestliže voda po povodni klesá, je to nejlepší doba pro ulovení lososa a mořského pstruha. Záběry lze očekávat od pozdního odpoledne až do tmy a od rozbřesku až asi do 8. - 9. hod.