PROČ MIZÍ LOSOS?

Autor: Karel Křivanec

V posledních letech se vědci začali obšírněji zabývat otázkou zřetelného mizení lososů na Britských ostrovech. Podařilo se též vypátrat mnoho starších údajů o jeho rekordních úlovcích za posledních 100 - 150 let. Dnes se má za to, že nejtěžší britský losos byl uloven do sítě roku 1869 v řece Tay a vážil 84 liber (38kg). Byly však vysloveny i jisté pochybnosti kolem jeho správného zvážení. Také druhý největší známý britský losos pochází z východoskotské řeky Tay a rovněž ze sítí (32,5kg). Z historie je zaznamenán v roce 1743 úlovek Lorda Home o hmotnosti 31,5kg, avšak bez udání způsobu lovu. Za britský rekord na udici se proto považuje úlovek 64lb (29kg) lososa z řeky Tay (říjen 1922). Slečna Georgine Ballantyne zde vytáhla tohoto mlíčáka na vláčeného proudníka. Britský muškařský rekord drží paní Clementine Morrison, která ulovila v řece Deveron lososa o hmotnosti 61lb (27,7kg). (V publikaci Velká kniha muškaření jsou oba úlovky zaměněny.)

Dnes je ve Velké Británii registrováno 93 takzvaných mamutích lososů, což jsou ryby nad 50lb (22,7kg). Většina z nich pochází z období před rokem 1931, později už bylo zaznamenáno jen 6 mamutů nad 50 liber, poslední z nich v roce 1969 z řeky Tay (54lb = 24,5kg). Nejvíce obrů pochází z dekády 1921 - 30, celkem to bylo dnes neuvěřitelných 27 kusů. Z uvedené statistiky též plyne, že tito lososi nad 50lb nejčastěji pocházeli z řeky Tay (32ks), dále z řeky Awe (11), řeky Tweed (10), řeky Wye (9) a z řeky Shannon (7). Dnes je losos nad 30lb (22,7 kg) stejně vzácný, jako byl vzácný před sto lety vzácný padesátiliberní mamut.

Ještě v roce 1973 byl celkový registrovaný výlovek lososa atlantského na úrovni 12.700 tun, avšak v roce 1997 už jen 2.300 tun. Část této redukce však připadá na vrub omezení síťových odlovů. Největší pokles početnosti této ryby spadá do období let 1985 - 1997. Celkově se přepokládá úbytek menších lososů (grilse) v severním Atlantiku ze 4,7mil. kusů na 2,6mil. kusů (o 46%) a u lososů, kteří tu přečkají dvě a více zim, byl tento úbytek snížením ze 4,2mil. jedinců na 1,5mil. kusů (o 65%).

Když začaly úlovky lososů v 70.letech klesat, přičítali to sportovní rybáři jen na konto komerčního lovu do sítí a vyvolali řadu protestních akcí, v jejichž důsledku byl zrušen, nebo značně omezen, lov do sítí při ústích řek, ale i na volném moři. Přesto se však populace lososů nezotavily a počet do řek táhnoucích lososů se nezvýšil. Nepodařilo se tak prokázat tento přepokládaný vztah a naopak se zjistilo, že když řeka produkuje dostatečné množství strdlic a v oceánu jsou dobré podmínky pro jejich přežívání, pak bude dobrý tah lososů, který umožní jak lov do sítí, tak i na udici, což byla situace až do počátku 70.let. Nyní, když je početnost lososů mnohde kritická, je však třeba zabránit jejich zabíjení vůbec.

Až do roku 1976 se vracelo 20 - 50% strdlic zpět do řek jako dospělý losos. V devadesátých letech to už bylo méně než 20%. Navíc se rapidně začala snižovat jejich průměrná hmotnost a byli zjišťováni i jen šedesátidekoví, pohlavně zralí lososi, což ukazovalo na to, že by celý problém mohl souviset v množstvím potravy v severním Atlantiku. Mladí lososi ze západního pobřeží Británie a z Irska táhnou k pobřeží jihovýchodního Norska, východobritští pak do Severního moře a až na 72 stupeň severní šířky, což je 1500km na sever od pobřeží rodného Skotska a to vše stihnou za necelé 3 měsíce.

Mnoho mladých lososů se krmí v oblasti od Faorských ostrovů až k Norskému moři a ti se vracejí do svých řek jako "grils" (počeštěno), už po jedné zimě strávené v severním Atlantiku. Část lososů pak táhne dál západním směrem až k západnímu pobřeží Grónska, kde se mísí s populacemi severoamerickými (hlavně Kanadskými). Zde bylo označkováno 4657 lososů a 44 z nich bylo později uloveno ve Velké Británii, 16 v Irsku, 3 ve Španělsku, 2 ve Francii a 28 v Kanadě. Tito lososi se vrátili do svých domovských řek po 2 - 3, vzácně i 4 zimách strávených v moři.

Lososi se pasou v oceánu těsně pod hladinou a sežerou vše, co mohou spolknout a přednost dávají tomu, co je zde nejhojnější. Vědci zjistili, že kořist lososa je omezena průměrem jejího těla. Lososi totiž mohou pozřít jen takové sousto, jehož průměr těla nepřesahuje 2,5% délky těla lososa. Například strdlice o délce těla 20cm může polykat jen ty živočichy, jejichž tělní průměr je 5mm. To je tedy důvod, proč preferují drobné korýše a malý plůdek. Žerou však i vodní hmyz, včetně toho, který byl do moře zavát větrem z pevniny.

Strdlice odplouvají do moře na jaře, když jeho teplota dosáhne 8 stupňů Celsia. V moři přijímá losos potravu jen v úzkém teplotním rozpětí 8 - 13 stupňů. Teplota vody je tedy jeden z životně důležitých faktorů pro přežívání v moři a možná, že by mohla mít i nějaký vliv na odmítání potravy během jeho tahu v řekách. Když je v květnu v Norském moři teplota nad 8 stupňů, pak je přežívání strdlic vysoké.

V poslední době byl dán úbytek lososů do souvislosti s kolísáním klimatu v severním Atlantiku. Rozhodující vliv by zde měly mít na tyto děje dva atmosférické útvary, kterými jsou azorská tlaková výše a oblast nízkého tlaku nad Islandem, jejichž intenzita se mění. Z toho byl vytvořen tzv. index NAOI, což je vlastně rozdíl průměrných ročních tlaků mezi oběma tlakovými útvary.

Ukázalo se, že vzestup indexu nad 30% znamená vzrůst bouří a dešťů, tedy zesílení západního proudění a příliv studených vzduchových hmot od Labradoru, včetně průniku většího množství ledovců. Současně se často stává, že dochází naopak k přísunu teplých vod od jihu do severního Atlantiku a kombinací obou faktorů se značně zužují krmné oblasti lososa. Ze severních polí je vytlačován zimou a od jihu teplem. Při nízké hodnotě NAOI se naopak tyto pastviny rozšiřují.

Toto by potvrzovaly i zkušenosti ze 60.let, kdy byl zmíněný index nízký a lososů byl dostatek a naopak 80. a 90. léta, kdy byl index vysoký a lososů bylo málo, patrně hlavně v důsledku jejich vysoké mortality v moři. Uvedené změny teploty vody mají vliv i na hlavní potravu lososů, ať už se jedná o planktonní korýše z rodu Calanus, anebo plůdku různých druhů ryb. Nejběžnější potravu lososa představují drobné rybky zvané capelin, ale do úvahy přicházejí i sledi a tresky, kolísání jejichž početnosti též souvisí se zmíněnými změnami v oceánu.

Na konci 19. a v prvních dekádách 20. století byla v severovýchodním Atlantiku obrovská hejna sleďů, jimiž se živí lososi, kteří jsou pak schopni dorůst největších rozměrů. Se snížením stavu sleďů vymizeli nejen velcí lososi, ale i velcí tuňáci. To je si ten důvod, proč nebyl ani v hojných 60. letech minulého století překonán britský rekordní úlovek lososa a proč ani dnes není moc pravděpodobné, že tomu tak někdy bude.