 Radka Zítková, 12 let
|
Daniela Horníčková NESPATŘENÉ - fotografie dětí Daniela Horníčková, /nar. 29.5.1945/. Vystudovala gymnázium /1960 - 64/, učební obor fotograf při družstvu Fotografia / 1964 - 66/, l ´Université de Montpellier - francouzský jazyk a literatura /1968 - 69/, l ´Universitě de Vincennes - teorie filmu /1968 - 70/ a FAMU - obor fotografie /1970 - 75/.Ve své volné tvorbě se věnuje subjektivnímu dokumentu, fotografickému zátiší a divadelní fotografii. Známé jsou její citlivé, dynamické fotografie zachycující život člověka již v prvních okamžicích po jeho zrození, které byly užity ve filmu Juraje Herze “Den pro mou lásku”. V letech 1995 - 98 spolupracovala na dokumentaci proměn české krajiny - “Letem českým světem”. V roce 1993 zahájila projekt ve Škole Jaroslava Ježka pro nevidomé v Praze /dnes škola pro zrakově postižené/. V letech 1993 - 95 vznikal pod vedením Daniely Horníčkové fotografický projekt ve specializované internátní škole pro nevidomé děti Jaroslava Ježka. Daniela Horníčková chtěla původně děti fotografovat sama. Ale od začátku se nemohla smířit s určitou - pro fotografa - fotogeničností, lákavostí prostředí nevidomých. Věděla, že fotografie mohou být přínosem, ale stále cítila jistou hranici ve vnímání jejich světa... Všechno se začalo odvíjet ve chvíli, kdy fotoaparát půjčila nevidomému chlapci. Zaostřila mu objektiv a on ji i ostatní vyfotil. To, co se v jejím vlastním přístupu zdálo nemožné, našlo své řešení ve “vidění nevidomého”. Práce na projektu, který byl později pojmenován “Nespatřené”, probíhala v letech 1993 - 95. Z počátku se ho účastnilo několik dětí ve věku 12 - 14 let. V průběhu práce se počet těch, které fotografování začalo zajímat, zvýšil na dvanáct a ty také vytvořily jeho konečnou podobu. Děti fotografovaly ve škole, na výletech, doma, na internátě... Nejvíc se zaměřovaly na věci, které znaly pomocí hmatu a vytvořily si k nim blízký vztah. Výstavní soubor obsahoval 32 snímků nazvětšovaných bez výřezů, formátu 30 x 40cm. Veřejnosti byl poprvé představen v Galerii Josefa Sudka v Praze v roce 1995. Poté byl vystaven v Bratislavě v rámci výstavní kolekce “Měsíc fotografie” a v galerii “Žlutá ponorka” ve Znojmě. Nasledujícího roku byla uspořádána výstava ve švýcarském Lausanne a v Locarnu. V roce 1997 byla převezena do “Českého centra” v New Yorku a do “Muzea dětských prací” v San Franciscu. “Při výstavách jsem si uvědomila, že lidé o nevidomých téměř nic neznají.”- říká Daniela Horníčková a pokračuje: “Představují si, že nevidomí žijí ve tmě a nic o věcech kolem sebe nevědí. Ale oni mají konkrétní představu o každé věci. Vytvoří si ji hmatem. Ostatní se dozvědí zprostředkovaně. Nežijí ve tmě, žijí e stejném světě jako my, jen ho vidí jinak. Jsou to jen jiné smysly, kterými jej vnímají." Kromě výstav, jejichž součástí byly humanitární sbírky určené na podporu školy, se autorka projektu v roce 1995 rozhodla ve spolupráci s režisérem Miroslavem Jankem natočit dokumentární film. Ve filmu bylo použito šedesát jejich snímků /3 x uvedený na ČT1 i v zahraničí - Holansko, Německo, Francie, Kanada/. “Chtěla jsem jim pomoct, ukázat, jak jsou schopné a ony určitě nabyly velkého sebevědomí, že mohou fotografovat. Byly to moc citlivé děti. Fotografování pro ně bylo vzácné. Každý záběr si moc rozmýšlely, než něco vyfotografovaly. Také to možná bylo tím, že stále slyšely ... ’Prosím tě a na co ti to je?...’ Moc si to hlídaly... jako takový poklad.” Autorka projektu si byla vědoma skutečnosti, že důležitější jsou pro děti aktivity, které mohou využít v budoucnosti k zajištění vlastní existence. Přesto měl celý projekt, kromě finančního přínosu pro školu, několik přímých dopadů. Fotografie pomáhá porozumět technice, optice, fyzice. Také podporuje prostorovou orientaci a samostatný pohyb. Neméně důležitý je aspekt integrační - vyrovnat se zdravým lidem a citový - rodinný význam, kdy děti zaznamenávají, kde byly, co viděly |
