Česká humanitární fotografie 1990 - 2000.
“PROPOJENÍ OBRAZEM” -Přinášet svědectví je jedním z nejdůležitějších poslání fotografie a fotograf svým postojem určuje podobu tohoto procesu. Mnohý, kromě své profesní povinnosti informovat, usiluje v dané situaci o konkrétní pomoc. V souvislosti se sociální, rasovou, ekologickou nebo válečnou problematikou se tak postupně vymezuje termín angažovaná či humanitárn fotografie.
Při pohledu do historie fotografie se tyto tendence objevují již v druhé polovině 19. století. K těm, kteří si uvědomovali plný dosah své práce a výrazným způsobem dokázali přispět ke zlepšení životních podmínek lidí v kritické situaci, patřili fotografové Lewis Wickes Hine, Jacob August Riis, Dorothea Langeová, William Eugene Smith, Sebastiao Salgado a celá řada dalších.Československo a využití fotografie
V Československu se ve 30. letech výrazně rozvíjela sociálně zaměřená fotografie a tomuto tématu se věnovala řada známých fotografů. Výsledky jejich práce byly často používány ke komunistické propagandě, ve smyslu humanitárním se žádný z tvůrců neangažuje.
Druhé výrazné rozšíření sociální fotografie probíhalo v 70. letech a v menší míře pokračovalo i v dalším desetiletí. Sociálně zaměřené projekty nebylo lehké realizovat ani vystavit či publikovat. Také prostor pro jejich společenské uplatnění byl minimální.
Přesto Markéta Luskačová vytváří soubor “Poutníci”, Josef Koudelka soubor “Cikáni”, Jindřich Štreit od 70. let dokumentuje život na vesnicích. Pavel Štecha na několika projektech spolupracuje se sociology Martinem Matějů a Jiřím Linhartem. V 80. letech vzniká jeho soubor “Záchytka”.
S tématy obecných principů lidského života pracují Pavel Dias, Karol Kállay, Dagmar Hochová, Bohdan Holomíček, Jaromír Čejka, Dana Kyndrová, Václav Podestát či Roman Sejkot. Členové skupiny Dokument - Josef Pokorný, Vladimír Birgus, Petr Klimpl, fotografují život lidí středního věku. Viktor Kolář po návratu z Kanady vytváří dlouhodobý projekt o průmyslové Ostravě.
V 70. - 80. letech se řada fotografů zabývala námětem osudů nemocných, postižených dětí, dospělých i starých lidí. Vznikla řada významných souborů, jež v mnohém předznamenaly tvorbu fotografů v porevolučních 90. letech. Jaroslav Kučera vytvořil například cykly “Domov důchodců”a “Pasťák”, Petr Balíček soubor “Miserere” o defektních dětech, lékař Josef Pokorný vytvářel dokumenty ze zdravotnického a sociálního prostředí.
Výjimečným projektem v této době je práce Jána Reča, který v letech 1978 - 86 dokumentoval život postižených a starých lidí v ústavech sociální péče na objednávku Ministerstva práce a sociálních věcí ČSR. Z jeho fotografií vyznívá především hodnota mezilidských vztahů, obětavosti a důstojnost stáří.
Cyklus Pavla Jasanského “Nemocnice” vznikl v domovech důchodců.
Dagmar Hochová vytvořila v osmdesátých letech v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně dokument o mentálně postižených dětech. Ve stejném prostředí fotografovala Gabriela Čapková. Na jejím souboru “Děti z Horní Poustevny” se podílel i sociolog Bohuslav Blažek, s nímž Čapková v roce 1986 pracovala i na knize o dětech postižených Downovým syndromem.
Projekt ze školy pro slabozraké děti “Žízeň po prostoru” od Petra Šálka vznikl
v rámci studií FAMU, stejně jako soubor Vladimíra Ambrose z léčebny drogově závislých.
Na Institutu výtvarné fotografie realizoval Václav Podestát “Život beze snů”, na kterém pracoval v ústavu sociální péče pro duševně postižené děti. Petr Velkoborský na IVF vytvořil projekt o problematice nevidomých dětí .
V zahraničí realizovali výrazné dokumentární projekty čeští emigranti Josef Koudelka, Vojtěch Dukát, Markéta Luskačová. Soubory se silným sociálním zaměřením vytvářela Jaroslava Zbíralová, především ale Libuše Taylorová a Antonín Kratochvíl, jejichž mnohé projekty v 80. - 90. letech vznikaly ve spolupráci s mezinárodními humanitárními organizacemi.
I když v době 70. - 80. let mnozí fotografové svými dokumenty naznačovali potupnost komunistického režimu, manipulaci lidí prostřednictvím masových oslav, spartakiád, jejich snímky z pochopitelných důvodů nebyly oficiálně nikdy publikovány. Pokud ano, tak pouze ve smyslu jiné zavádějící interpretace, která opět posloužila pouze komunistické ideologii. Výjimkou byly některé výstavy, např. 37 fotografů na Chmelnici, kde snímky vyzněly v plné své pravdivosti.
První příležitostí v Československu, kdy obrazová informace pomohla silou svého sdělení, byly listopadové události v roce 1989. Desítky předních českých známých i méně známých fotografů zaznamenávali převratné historické okamžiky. Jejich fotografie byly tištěny v nejrůznějších materiálech a poté distribuovány po celé zemi, aby informovaly o nejnovějších událostech a posilovaly vědomí odporu proti stávajícímu režimu._
Po listopadu 1989, v
době překotného porevolučního rozvoje plného hledání a omylů, přichází mnoho lidí, jejichž vnímání svobody je dáno především vírou a snahou přispívat svojí činností v řešení mnohých problémů doma i v zahraničí. Vzniká celá řada humanitárních, ekologických organizací, nadací a občanských sdružení.
Fotografům se vrací možnost svobodně pracovat a publikovat. Jejich pozornost se vedle jiného obrací na životní podmínky postižených lidí, problematiku rasové diskriminace, drogových závislostí, lidí bez domova a devastaci přírody. S otevřením hranic také na život lidí v rozvojových a válkou zmítaných zemích. Pracují v duchu sociálního, humanistického dokumentu či reportáže. Avšak poprvé v historii české fotografie je možné zaznamenat nový fenomén - humanitární fotografii.
Prostřednictvím přesně cílených projektů autoři maximálně využívají obrazového svědectví se záměrem pomoci v konkrétní problematice. Zaměřují se na témata, z nichž většina byla dříve přísně střežena. Organizují putovní výstavy, jejichž součástí jsou dobrovolné sbírky, usilují o vydání projektů knižně, pořádají nebo přijímají účast na přednáškách, zajišťují publikování v tisku, na internetu, dávají podněty k realizaci dokumentárních filmů, fotografie poskytují různým společensko - prospěšným organizacím, kterým slouží k informování a uskutečňování humanitární pomoci.
Vedle profesionálních souborů vznikají i projekty, kde hlavní roli - práci fotografa, sehrávají děti. Pavel Dias dlouhodobě pracoval s dětmi na hematologických a později i onkologických odděleních. Výsledkem byly soubory “Planeta malého prince” /1994/ a “Poselství malých princů” /1995/.
Daniela Horníčková vytvořila z fotografií nevidomých dětí cyklus “Nespatřené” /1993 - 1995/ a organizace HEY podobný projekt realizovala v různých prostředích romských komunit - “Můj svět” /1998/. Humanistickému dokumentu o životě Romů se věnuje Evžen Sobek. Jeho fotografie se stávají součástí romských festivalů i jiných romských aktivit.
Řada fotografů se zabývá problematikou integrace duševně nebo fyzicky handicapovaných lidí do společnosti zdravých :
Mladého sportovce postiženého Downovým syndromem snímal Roman Sejkot pro soubor pojmenovaný “O sportovci” /1992/. Autor přinesl určité zobecnění situace postižených lidí a jeho projekt byl jedním z nejvýraznějších v této oblasti na začátku 90. let.
S podobným záměrem dokumentoval Václav Podestát, ve spolupráci s Centrem dobré vůle, život tělesně handicapovaného muže. Projekt “Příběh Luboše N.” /1993 - 94/ se stal určitým vyústěním snah Václava Podestáta, který se již dříve věnoval několika sociálním tématům. Kontinuitu a následné humanitární snahy můžeme zaznamenat také v tvorbě Gabriely Čapkové, jež je známá svojí sociálně orientovanou prací z prostředí Ústavu sociální péče v Horní Poustevně a ze života dětí postižených Downovým syndromem. Tato vznikala ještě před listopadovou revolucí 1989. Od roku 1991 spolupracuje s Nadací Klíček a vytváří fotografický soubor o dětech z onkologického oddělení v pražské nemocnici v Motole. Snímky se stávají součástí humanitárních akcí, které přispívají na stavbu nového hospice pro onkologicky nemocné děti. V roce 1994 fotografovala na základě výzvy Školských sester v průběhu různých svátků v Domově svaté rodiny na Petřinách, kam některé ze sester přišly z Horní Poustevny. V domově sestry pečují o postižené děti a fotografie jim slouží pro interní potřeby.
Viktor Kolář vytvořil sérii fotografií pro Nadaci proti rakovině - “Diagnóza: RAKOVINA - vůle k životu”/1993/ a druhým projektem /1993 - 94/ podpořil Školu Přemysla Pittra v Ostravě, kam dochází převážně romské děti.
V rámci dlouhodobého cyklu “Žena” fotografovala Dana Kyndrová v prostředí zrakově postižených dětí a její práce přerostla v cílený humanitární projekt - “Per musicam aequo” /1997 - 98/.
Sociální tématikou se ve velké míře zabývá Jindřich Štreit, jehož nejvýraznější soubor s humanitárním zaměřením se týkal problematiky drog a drogové závislosti - “Cesta ke svobodě” /1996 - 99/. Důležité je Štreitovo organizování studentských fotografických dílen, kterými dává mladým lidem mnoho podnětů v jejich tvorbě. Tak vznikl ve spolupráci s Občanským sdružením ECCE HOMO i projekt na pomoc handicapovaným lidem “Náš svět” /1994 - 98/. Z českých fotografů se jej zúčastnili Daniel Šperl, Vlado Bohdan a později vlastním projektem z ÚSP Horní Maxov Jarmila Šimáňová.
V oblasti fotožurnalismu pracuje Jan Šilpoch, který svými pracemi podpořil postižené děti ve dvou sociálních zařízeních - v Jedličkově ústavu v Praze /1989 - 90/ a v dětském domově v Čechách nad Kosířem /1992/.
Tomáš Novák od roku 1994 vytváří fotografický cyklus o mladých lidech, kteří se učí různým řemeslům ve Středním odborném učilišti pro zrakově postiženou mládež Aloyse Klara v Praze.
Fotografické svědectví z prostředí pěstounských rodin přináší od začátku 90. let Jan Voběrek. V roce 1993 spoluzaložil Společnost Otevřená rodina, jejímž smyslem je podpora opuštěných dětí.
Jan Mihaliček, Tomáš Novák a Jan Šilpoch zdokumentovali záplavy na Moravě a téměř okamžitě zorganizovali výstavu s humanitární sbírkou určenou pro lidi v nejvíce zasažených oblastech - “MORAVA 97 - HELP”.
Válečnou a poválečnou situaci v různých zemích zaznamenávají mnozí fotografové. Nejvýraznější práci přináší fotoreportér Jan Šibík, který vytvořil projekty - “SOS Kosovo” /1999/ a “Podejte ruce dětem ze Sierra Leone” /1999/ a následně zorganizoval humanitární výstavy spojené s finančními sbírkami pod záštitou nadace Člověk v tísni a Českého výboru pro UNICEF.
V přímé spolupráci s humanitární organizací Člověk v tísni dlouhodobě fotografují Jan Mihaliček, Ondřej Němec, Zdeněk Merta, Michal Novotný a Lubomír Kotek. Jednoho z posledních projektů nadace Člověk v tísni a agentury Epicentrum, jenž si všímá africké problematiky, se zúčastňuje také dokumentaristka Libuše Rudinská.
Jiným fotografickým projektem této nadace, ve kterém se obrazové svědectví stalo přímým nástrojem v boji za lidská práva, je soubor čtyřiceti portrétů rodinných příslušníků politických vězňů na Kubě /1999/.
Mladý fotograf Rostislav Kubačák pracoval na humanitárním projektu v Dětském domově pro handicapované děti ve Vilšanech na Ukrajině /1999/ a jeho snímky využívá organizace ADRA.
Situaci lidí ve Rwandě /1994/, na Podkarpatské Rusi /1996/ a v Indii /1999/ zaznamenal pro Českou katolickou charitu dokumentarista Vojtěch Jiří Vlk.
Dlouhodobý dokument “Misie” - Kazachstán /1998/, Jihoafrická republika /1999/, Argentina Chile /2000 - 2001/, Česka republika - vytvářejí Alena Dvořáková
a Viktor Fischer.
V exilu realizují humanitární projekty Iva Zímová , Libuše Taylorová a Antonín Kratochvíl. Jejich práce s tímto posláním nastiňují především určitý způsob využití obrazu v prostředí, které nebylo zdeformováno vládou tvrdě omezující základní lidské hodnoty, ale fotografie byly uplatňovány v atmosféře kontinuálního vývoje založeného na principech lidství a historických zkušenostech. To se týká projektů Liby Taylorové a Antonína Kratochvíla realizovaných pro řadu mezinárodních humanitárních organizací, významných deníků a časopisů.
Iva Zímová od roku 1999 dokumentuje život čečenských obyvatel vyhnaných z domovů během Rusko - čečenské války.
Fotografie na pomoc je využívána také v ekologických organizacích, které prostřednictvím obrazové informace apelují na řešení mnohých problémů týkajících se devastace přírody a lidských obydlí - dokument Ibry Ibrahimoviče “Libkovice - svědomí severu” /1992 - 93/, či projekt organizace Děti Země - “Krajina a její lidé” /1994/, který v konečném důsledku znamenal zrušení rozhodnutí o výstavbě nové cementárny u Tmaně v Českém krasu. Na projektu se podíleli Ibra Ibrahimovič a Zdeněk Thoma.
Své místo v české humanitární fotografii posledního desetiletí mají rovněž aukce, jejichž organizátoři se pokusili dražbou fotografií přispět na řešení určité problematiky.
Výstava “PROPOJENÍ OBRAZEM”
Česká humanitární fotografie1990 - 2000je unikátní fotografický soubor vybraný z prací vzniklých v letech 1990 - 2000. Všechny zde představené snímky byly pořízeny doma i v nejrůznějších koutech světa
s jediným cílem - pomoci v konkrétní situaci či problému silou svého sdělení. Autoři fotografií pracovali na svých tématech s hlubokým vnitřním přesvědčením, ve většině případů bez nároků na honorář. Řada fotografií nebyla nikdy publikována, splnily svůj účel při získávání různých sponzorů či příspěvků. Jiné naopak hrály významnou roli při veřejných sbírkách, nebo - publikovány v médiích - formovaly veřejné mínění.
Není samozřejmě jednoduché postihnout celé dění v této oblasti fotografického dokumentu a reportáže. Výběr se tedy snaží přiblížit alespoň nejdůležitější směry, jež se zde dají vysledovat. Díky ochotě autorů, kteří zapůjčili své práce na dva roky, mohla být výstava koncipována jako putovní a bude postupně představena na dalších místech.
Celý výstavní soubor obsahuje 150 černobílých i barevných fotografií. Jednotlivé projekty dostaly poměrně velký prostor - jsou představeny obvykle 5 - 10 charakteristickými fotografiemi. Každý soubor je doplněn krátkým doprovodným textem.
V současné době stále nalézáme další a další fotografy, kteří nezištně pracují v oblasti humanitární fotografie. Projekt tedy není uzavřen a s reprízami výstavy bude doplňován.Alena Dvořáková
Viktor Fischer