 Zaire
|
Libuše Taylorová HUMANITÁRNÍ PROJEKTY Libuše Taylorová /narozena 30. 5. 1950/. Od roku 1968 žije ve Velké Británii. Absolvovala studium španělštiny a dějin umění na univerzitě v Bristolu /1974, titul BA/, nástavbové studium oboru rozhlas, film a televize na stejné škole /1975/ a dokumentární fotografii na Newport College of Art ve Walesu. Žije v Londýně. Pracuje v duchu sociálně dokumentární fotografie a humanistické fotoreportáže. Snímá na černobílý i barevný materiál. V roce 1977 vytvořila v rámci stipendia “Rady pro umění” rozsáhlý soubor o různých východních náboženstvích a sektách v Anglii. Dokumentovala religiózní zvyky asijských přistěhovalců i vliv východních náboženství na obyvatele Británie. Své práce shrnula v řadě publikací /Egypt, 1981; Bra zilská rodina, 1984; Cirkusové dítě, 1985; Sikhská svatba, 1985; Židovská svatba, 1987; Pojďme do Zimbabwe, 1987; Šivův tanec, 1989/.Od roku 1978 spolupracuje s UNICEF, s Organizací pro výživu a zemedělství při OSN /FAO/, se Světovou zdravotnickou organizací /WHO/, s Mezinárodním červeným křížem a s nadací Zachraňte děti. S časopisy Time Out, Sunday Times, Company, LAM, The Economist, Hjemet, Norsk Ukelblatt, People, Marie Claire, M Magazin, Mail on Sunday, Harperś Bazaar. Fotografovala v Egyptě, Brazílii, Bolívii, Mexiku, Keni, Somálsku, Tanzánii, Zimbabwe, Lesothu, Thajsku, Barmě, Srí Lance, Bangladéši a dalších převážně rozvojových zemích. Libuše Taylorová se od konce 70. let zaměřuje na fotografické postižení problémů zemí tzv. “třetího světa”. Jsou to následky válek, lidé bez domova, na útěku a živořící v uprchlických táborech. Zaznamenává také život lidí v oblastech postižených hladomorem. Jejím tématem se stává rovněž pandemie AIDS a z té plynoucí problematika sirotků. Spolupracuje s časopisy a humanitárními organizacemi. V roce 1994 fotografovala hromadný odchod rwandských uprchlíků ze země zničené válkou. Liba Taylorová situaci přibližuje : “Jeden milion lidí tehdy přes noc přešel hranice s Tanzánií, kde se usadil a o čtrnáct dní později se další milion vydal na opačnou stranu - do Zairu.V Tanzánii jsem fotografovala dvakrát, vždy čtyři až pět dnů. Delší dobu to nebylo ani možné vydržet. Než zareagovaly humanitární organizace a lékaři - nebyla voda, jídlo, ošetření. Lidé přicházeli, odcházeli, umírali, měli choleru. Všechno probíhalo velmi rychle... V Zairu, kam přišli lidé vyčerpaní z dlouhé cesty napůl mrtví, nebyla voda. Nedala se ani hloubit, protože tam byl kámen. Lidé pili z řeky a onemocněli cholerou. Umíraly tisíce dospělých i dětí denně. Zřizovaly se hromadné hroby... Podél cest do Zairu zůstávaly odložené děti, jejichž rodiče vyčerpáním, nemocí zemřeli. Mnoho z nich mělo AIDS. Pracovníci Červeného kříže je převáželi do nemocnice. Každé ráno sestry odnášely tělíčka mrtvých dětí...” V letech 1997 - 98 pracovala Liba Taylorová na reportáži o praktikách ugandské teroristické organizace, která chce ovládnout zemi a terorizuje celou severní oblast. Unáší, zneužívá a cvičí děti pro vojenské účely. Reportáž byla realizovaná na zakázku časopisu “Mail on Sunday”, aby na skutečnost upozornila a podpořila tak snahu armády rozbít teroristickou organizaci. Ve stejné době fotografovala v Ghaně oběti absurdní prastaré tradice, kde tisíce dívek zvaných Trokosi /otrokyně fetiše/ jsou vydávány ke službě kněžím z kmene Ewe. V současné době se snaží společnosti na lidská práva, křesťanské organizace a zahraniční misionáři realizovat projekty zaměřené na postupné rušení této tradice. V roce 1998 fotografovala Liba Taylorová bangladéšské ženy. Reakci veřejnosti na tuto reportáž označila za dosud nejsilnější. Ženy jsou ve tvářích popáleny kyselinou jenom proto, že odmítly přízeň muži. /400 případů za poslední tři roky/. Problematikou se zabývali i jiní fotografové, novináři, rovněž britská televize. Reportáž produkoval časopis “Marie Claire”. Publikovaná byla v deseti zemích světa.Výsledkem je finanční úhrada plastických operací pro některé ženy a pro jiné alespoň pozvání na dovolenou do Španělska a Itálie. Celkově však podpořila boj ženských organizací za potlačení této hrůzné skutečnosti. K dopadům fotografií říká : |
