Jak prožít “denní tichou chvíli”?

V průběhu dějin církve se vytvořila řada způsobů, jak vést osobní modlitbu a jak vést rozjímání.

Sv. Terezie z Avily nám dává ve svém životopise velice jednoduchou, ale současně hlubokou definici vnitřní modlitby: “Podle mého mínění to není nic jiného než prodlévání u přítele, s nímž se setkáváme často a rádi sami, prodléváme u něho, poněvadž víme, že nás má rád.”

Při modlitbě nejde tedy o velká slova a hluboké myšlenky, ale o prodlévání u přítele, který mě přijímá, který mě miluje. Ježíš říká také mně, co řekl svým apoštolům při poslední večeři: “Už vás nenazývám služebníky… nazval jsem vás přáteli” (Jan 15,15). Současně zve i mne: “Zůstávejte v mé lásce” (srv. Jan 15,9).

Kroky k hlubší modlitbě:

Ve svém bytě si vyhledej tiché místo, kde by ses mohl modlit nerušeně alespoň 15 min.

Zvol si dobu nejlépe vždy stejnou, která je vhodná pro tichou modlitbu.
 
Snaž se zcela uvolnit jak tělesně tak duševně. Odlož starosti všedního dne, nebo jestliže tě sužují, odevzdej se Pánu, aby se on sám o ně staral a tys byl od nich oproštěn.
 
Snaž se koncentrovat zcela na to, že jsi nyní v přítomnosti Otce, v přítomnosti Ježíšově, v přítomnosti sv. Ducha. Přitom ti může pomoci to, že zavřeš oči a představíš si např.oheň, který viděl Mojžíš v hořícím keři.

Nebo si pokus představit Ježíše (např. při uzdravování nemocných nebo na kříži, na jeho pouti na loďce). Nebo niterně prožívej, jak se nad tebou vznáší Duch sv. Podstatné je ztišit se a uvědomit si: nyní jsem v Boží přítomnosti.
 
Když si naplněn vědomím Boží přítomnosti, začni Boha chválit, vzdávat mu díky a prosit. Nech do sebe proudit Boží lásku a daruj mu svou lásku jako nepatrnou protihodnotu. Pak čti slova z Písma, která jsou určena pro dnešní den. Čti je třeba několikrát tak, aby slova do tebe pronikla a zapustila kořeny ve tvém srdci. Chápej slova tak, jakoby je k tobě nyní zcela osobně mluvil Bůh. Rozvažuj tato slova ve svém srdci jako Maria (Lk 2,19). Jestliže daný text je vzat z evangelia, představ si scénu, která je tam líčena, vstup do této scény a “zažij sám na sobě” to, co tam Ježíš říká a koná. Nech ve svém srdci působit Pána. Nalezneš tam pokoj a sílu, která vyvěrá z jeho přítomnosti.
modlitba může prostě začít rozhovorem s Ježíšem (nebo s Otcem). Snad by bylo dobré i připojit několik přímluv za rodinu, za své kolegy, za církev, za kněze, za členy společenství apod.
 
Na závěr připoj “Otče náš” nebo “Sláva Otci”, nebo prostě kříž.
 
V průběhu dne si připomínej slova Písma, o nichž jsi posledně rozjímal a čerpej z nich sílu a radost.


Anebo jiný způsob:
Přečti si úvodní řádky a text Písma. Objeví-li se ti nějaké spojení mezi textem, úvodními slovy a vlastním životem, nehledej dál, zůstaň u toho. Nesnaž se všemu rozumět. Jde o to, abys (s pomocí úvodních vět, nebo i bez nich) přijal nějakou myšlenku z textu za svou, spojil si s ní něco konkrétního ze svého života a takto setrval v přítomnosti Pána, který skrze své slovo a tvou úvahu vstoupil do nějaké konkrétní oblasti tvého života. Prosba, dík, chvála bude tvou odpovědí na to, co on přinesl nebo přináší.

Říjen


sobota 1. 10. Lk 10, 17-24
Srdce těch, kteří před Bohem uznávají svou malost, může vidět a slyšet Boží tajemství. Jaké je tvé srdce před Bohem?

neděle 2. 10. - 27. v mezidobí Mt 21, 33-43
Zatímco my chápeme spásu zcela osobně a vidíme v ní výsledek životních rozhodnutí jednotlivce, byla spása ve starozákonním chápání vázána především na národ. Ten si Hospodin vyvolil, s národem uzavřel smlouvu, z něho měl vzejít Mesiáš. Nicméně v tomto národě měli lidé různou míru odpovědnosti: ti, kdo národ vedli, měli odpovědnost větší, než ostatní. Naše podobenství mluví především k těm, kdo byli vůdci národa v době Ježíšově.

pondělí 3. 10. Lk 10, 25-37
Kdo je mým bližním? Tato otázka může vést k výmluvám! Komu jsem já bližní? Tomu, kdo mě potřebuje a komu mohu pomoci. Tato odpověď vede k činu.

úterý 4. 10. Lk 10, 38-42
Máme se starat o bližní, nebo ne? Jistě ano! To nám ale nesmí bránit ve vnímání Božího slova. Bez něho jsme totiž nepatřičně chudí.

středa 5. 10. Lk 11, 1-4
Není vůbec samozřejmé, že mohu říkat Bohu "Otče". Rozjímejme chvíli o tom!

čtvrtek 6. 10. Lk 11, 5-13
Máme Boha přemlouvat? Jistě ne. Ale máme od něho čekat víc a lepších věcí, než od lidí. Je to můj případ?

pátek 7. 10. Lk 11, 15-26
Tam, kde je Ježíš pánem, neexistuje rozdvojení. Jak je to ve mně samotném? Nejsem-li rozdvojen, obstojím.

sobota 8. 10. Lk 11, 27-28
Kdo slyšel Boží slovo a zachoval ho? Právě Maria. V tom, ne v příbuzenské blízkosti, je její nesmírná velikost.

neděle 9. 10. - 28. v mezidobí Mt 22, 1-14
Máme vlastně před sebou dvě podobenství: to první mluví o neochvějné ochotě krále svatební Hostinu uspořádat, tedy nabídnout spásu přes všechno odmítání těch, kdo byli pozváni jako první.
A druhé podobenství, o svatebním šatu, nás ujišťuje, že jde skutečně o tak vzácné pozvání, že je třeba kvůli němu změnit úplně všechno, vlastně i svou životní roli.

pondělí 10. 10. Lk 11, 29-32
Jako se stal Jonáš pro Ninive znamením nově otevřené cesty k přijetí Božího slitování, tak i sám Syn člověka, zmrtvýchvstalý Ježíš, bude podobným znamením spásy. Čas pro rozhodnutí je však již zde - ne až na konci časů. Žádné sebevětší jednotlivé znamení neušetří člověka kroku víry teď a tady.

úterý 11. 10. Lk 11, 37-41
I s farizeji Ježíš udržuje společenství stolu jako s hříšníky a celníky, má však pro ně připravena často velmi tvrdá slova. V dnešní první části "řeči proti farizeům" je ukázána konkrétní láska k bližnímu nejen jako povinnost Zákona, ale jako projev čistoty i cesta k čistotě srdce.

středa 12. 10. Lk 11, 42-46
První ze šesti následujících "běda" patří těm, kteří pro kultovní stránku víry zapomínají na její sociální rozměr. Druhé těm, kteří mají rádi pocty, přitom však hluboce pohrdají lidmi. Třetí těm, kteří ostatní nenápadně a zákeřně infikují svým falešným, na formalitách postaveným vztahem k Bohu. Čtvrté pak těm, kteří zahrnují ostatní povinnostmi, ale nepodají jim jakoukoli pomocnou ruku k jejich zachovávání.

čtvrtek 13. 10. Lk 11, 47-54
Tato slova jsou součástí pátého "běda", které patří těm, kdo kultovní úctou k mučedníkům zastírají svoji uzavřenost vůči jakýmkoli prorockým slovům směřujícím do jejich vlastního života. Šesté pak patří těm, kterým nejen že jejich způsob výkladu Písma zabraňuje vstoupit do přicházejícího Božího království, ale zároveň v tom brání i druhým.

pátek 14. 10. Řím 4, 1-8
Abraham – otec naší víry. Uvěřil Bohu a šel podle jeho slova s ním. Vzor pro každou dobu, pro každého věřícího.

sobota 15. 10. Lk 12, 8-12
Povzbuzením ke statečnému vyznání Ježíše a ke spolehnutí se na moudrost darovaného Ducha svatého v každém pronásledování dnes pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům jako přátelům. Lukáš zde povzbuzuje svoji obec ke statečnému misijnímu postoji uprostřed nepřátelského světa.

neděle 16. 10. - 29. v mezidobí Mt 22, 15-21
Tato nová konfrontace s farizeji a herodiány se zdála skutečně bez úniku. Kdyby Ježíš označil za nedovolené odevzdat daň císaři, mohl být označen za vzbouřence proti římské moci. Kdyby naopak uznal dovolenost daně císaři, mohl být onálepkován jako přítel okupantů. Ježíš však řeší tuto svízelnou situaci skutečně mistrně, ba dokonce božsky.

pondělí 17. 10. Lk 12, 13-21
Kolik z nás není bohatých před Bohem a zaslouží si jeho nepříliš lichotivé oslovení?

úterý 18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty Lk 10, 1-9
Ten, kdo se skutečně nechá vyslat Kristem, přináší požehnání. To ale neznamená, že bude lidmi vděčně přijat. Ale i tak je krásnou věcí být nositelem Božích darů.

středa 19. 10. Lk 12, 39-48
Tato slova, která Lukáš připojuje k podobenstvím o "zloději" a o "správci", jsou určena představeným křesťanské obce, které mají vést k bdělé zodpovědnosti v jejich službě. Obě podobenství navíc mají povzbudit k věrnosti ve službě i v dobách zdánlivé nepřítomnosti Pána.

čtvrtek 20. 10. Lk 12, 49-53
Důsledkem "ohně" Ježíšova zvěstování Božího království není "klídek" za každou cenu, ale nutnost rozdělujícího radikálního rozhodnutí pro nebo proti Ježíši na všech úrovních.

pátek 21. 10. Lk 12, 54-59
Ježíš zde kritizuje vyčkávavý, váhavý postoj "zástupů" a označuje jej jako "pokrytectví", protože se tito lidé nedokážou přimět k jasnému rozhodnutí, přestože jsou svědky znamení příchodu Božího království. Dokud jsme "na cestě", je čas k pokání a nápravě vztahů. Ten čas však jednou skončí…

sobota 22. 10. Lk 13, 1-9
Podobenství o neplodném fíkovníku je pro tebe velkým povzbuzením i výzvou: povzbuzením, že Bůh má s tebou trpělivost, a výzvou k obrácení, které spočívá mimo jiné i v tom, že budeš stejně milosrdný a trpělivý i ty vůči ostatním.

neděle 23. 10. - 30. v mezidobí Mt 22, 34-40
Pro zákoníky bylo nepřípustné nadřazovat jedno přikázání nad druhé. Proto otázka o největším přikázání je vlastně léčkou. Ježíš se ovšem do ní nechytne. Řekne tazateli to, co on sám ví: že je třeba milovat Boha nade všechno (každý věřící Žid, tedy i tazatel, se tato slova denně modlí) a dále, že je třeba milovat bližního. Ukáže tak základ, bez kterého se vše ostatní hroutí, ale na němž mohou všechny další příkazy vyrůstat ve smysluplnou stavbu.

pondělí 24. 10. Řím 8, 12-17
Duch v nás skutečně může vítězit. Vždy budeme slabí, se sklony k hříchu. Ale Duch toto přemáhá neomylnou silou. Je ovšem třeba mu otvírat dveře nitra a dávat mu důvěru, víc důvěry, než máme ve vlastní síly.

úterý 25. 10. Lk 13, 18-21
Z malých, nepatrných začátků povstává velké hnutí království Božího a pro Lukáše i křesťanská světová misie.

středa 26. 10. Lk 13, 22-30
Křesťanskou misií jsou do Božího království povoláni pohané ze všech národů, avšak pouze vnější účast na eucharistii a kázání není zárukou konečného vstupu do Božího království. Proto je třeba již nyní "usilovat" o to, abychom vešli - tj. přidali se k Ježíšově cestě.

čtvrtek 27. 10. Řím 8, 31b-39
Jsou to slova, která mohou tvořit základ naší jistoty ve světě, v životě. A měli bychom je rozhodně znát nazpaměť. A tak si tento úryvek denně několikrát za sebou čtěme a to, co nás právě nejvíc zaujme, proměňme v modlitbu.

pátek 28. 10. Svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů Lk 6, 12-19
Ježíš si osobně vyvolil všechny apoštoly, i Jidáše. Protože pro Boha není nikdo předem odepsán. Podle toho se mám i já dívat na druhé lidi.

sobota 29. 10. Řím 11, 1-2a. 11-12. 25-29
Jaký je tvůj vztah k Židům? Pohrdání, nepřijetí, nebo naopak úcta a přijetí? Bůh nezavrhl vyvolený národ, který je mu dosud drahý.

neděle 30. 10. - 31. v mezidobí Mt 23, 1-12
Dnes jako v době Ježíšově bylo snadné klást na druhé lidi nároky, které dotyčný sám neplní. Ježíš ovšem nemluví proti těmto nárokům, proti zachovávání Zákona, ale proti praxi učitelů zákona a farizeů. Kdo chce tuto praxi kritizovat, není ovšem od poslušnosti vůči Bohu osvobozen.
Na Bohu jsou závislí všichni - ti kdo učí i ti, kdo jsou vyučováni. Jen on je v pravém slova smyslu otec a učitel, protože je původcem života a původcem moudrosti.

pondělí 31. 10. Lk 14, 12-14
Život, v němž se vždy počítá s tím, že "ruka ruku myje" a že za všechno, co pro někoho udělám, opět něco dostanu, je nesmírně smutný. Je třeba se učit vymykat této svůdné mentalitě, především v duchovním životě.


Listopad


úterý 1. 11. Slavnost Všech svatých 1 Jan 3, 1-3
Jsme stvořeni k obrazu Božímu a v Ježíši Kristu jsme přijati Bohem za vlastní. Nemůžeme mu tedy nebýt podobni. A tato podoba v nás může růst. Svatí ukazují, jak se tato možnost v lidském životě naplňuje.

středa 2. 11. Řím 8, 14-23
Duch v nás skutečně může vítězit. Vždy budeme slabí, se sklony k hříchu. Ale Duch toto přemáhá neomylnou silou. Je ovšem třeba mu otvírat dveře nitra a dávat mu důvěru, víc důvěry, než máme ve vlastní síly.

čtvrtek 3. 11. Lk 15, 1-10
Společným prvkem všech tří podobenství je i to, co zde vystupuje do popředí snad nejvíce: potřeba sdílení radosti nad znovunalezením. Raduje-li se nebe z obrácení hříšníka, čím to, že my jako křesťanské společenství, se mnohdy radovat nedokážeme, a naopak, chováme se vůči kajícníkům rezervovaně, ba povýšeně?

pátek 4. 11. Lk 16, 1-8
Nejsi-li schopen "dostát svým povinnostem vůči Bohu", není to samo o sobě ještě důvodem k zoufání; budeš však za této situace ochoten alespoň projevit pochopení pro slabost bližního?

sobota 5. 11. Lk 16, 9-15
Důkazem o tom, že je nějaký člověk skutečně duchovní, není to, že je nepraktický a nešikovný; opak bývá pravdou: světci, ba i mystikové, byli vesměs velkými realisty. Není divu, že Ježíš váhá svěřovat duchovní dobra těm, kdo nejsou s to se postarat o věci pozemské.

neděle 6. 11. - 32. v mezidobí Mt 25, 1-13
Smyslem k pochopení podobenství není odhalení skrytého alegorického smyslu onoho oleje v lampách. Pro správné pochopení podobenství je důležité si spíš všimnout označení těch panen: jedny byly prozíravé, druhé pošetilé. Ty první byly prozíravé proto, že se náležitě připravily na setkání s Pánem. Tak prokázaly tu pravou křesťanskou bdělost.

pondělí 7. 11. Lk 17, 1-6
To je teprve křesťanské: myslet při každém činu na to, jaký to má dopad u druhých. Nemusí jít jen o zjevné svádění - tak zle snad na tom nejsem! Jakmile jsem se stal křesťanem, přebírám odpovědnost i za ty, kdo sledují mé počínaní.

úterý 8. 11. Lk 17, 7-10
Ježíš zná dobře všechny druhy pýchy. K ní směřuje nenápadně i dobrý pocit, že jsem udělal něco pro Pána. Jako kdyby mi k tomu nedaroval všechno potřebné! Vděčnost je na místě.

středa 9. 11. Svátek Posvěc. laterán. baziliky 1Kor 3, 9-11.16-17
Církev je Boží stavba - nádherný obraz. Na něm pochopíme, že vůbec nevadí různost nás, křesťanů. Důležité ale je, aby byl každý na svém místě, kde s ním Bůh počítá. Já také.

čtvrtek 10. 11. Lk 17, 20-25
Království Boží nelze vidět očima. Běda, kdyby vidět bylo, protože by bylo konečné. Jeho postata má věčnou dimenzi. Je tam, kde je Bůh. Jsme-li nositelé Božího života, je Boží království v nás. A zviditelňujeme je na vztahu blíženecké lásky.

pátek 11. 11. Lk 17, 26-37
Lidé jsou nepoučitelní. Nejen za dnů Noemových či v době, kdy žil Lot. I dnes: počítají jen s dneškem. Sytí je letmá přítomnost. Křesťanovi jde ale vždy o budoucnost. Žije od konce, od věčnosti - nikdy ne od sebe.

sobota 12. 11. Lk 18, 1-8
Povzdech Syna člověka je zdrcující: Je opravdu tak těžké zachovat si víru? Ano - neboť je prověřována modlitbou, která není vyslyšena v námi stanoveném časovém limitu. Bůh miluje překvapení. Kdo mu důvěřuje, ten krásná překvapení zažije.

neděle 13. 11. - 33. v mezidobí Mt 25, 14-30
Mnohem více nám toto podobenství řekne, uvážíme-li, o kom bylo řečeno. Mluví v prvé řadě o zákonících, kteří se domnívali, že opatrování Hospodinových příkazů, kterým se zabývali, stačí. To bylo totiž to jediné, co z Božího slova zdůrazňovali. Ale oni ho měli použít především k tomu, aby poznali v Ježíši Mesiáše.

pondělí 14. 11. Lk 18, 35-43
Ježíšova znamení nejsou kouzelnickými kejkli, jež mají pobavit, ani efektními triky, které mají vzbudit obdiv. Vycházejí z víry a k víře vedou. Je to víra, která uzdravila slepce; je to víra, která může zachránit i nás.

úterý 15. 11. Lk 19, 1-10
Člověk, plný pocitu vlastní spravedlnosti, by mnohdy hříšníky a kolaboranty zničil. Ježíš ale přišel hledat a zachránit, co zahynulo. Jsem ochoten přizpůsobit se jeho myšlení?

středa 16. 11. Lk 19, 11-28
Co bylo svěřeno nám? Jsme od křtu Bohem přijati za vlastní, máme podíl na bohatství Božího království. Jak s tímto bohatstvím naložíme? Opravdu ho nestačí jenom skrýt!

čtvrtek 17. 11. Žalm 50
Uvidět vlastní hříchy, to je často jen věc upřímnosti a poctivosti (což ovšem jistě není málo). Ale uvěřit, že mi (teď) může Bůh stvořit čisté srdce, to je opravdu věc víry. Víry v Boha živého a působícího.

pátek 18. 11. Sk 28, 11-16
Společenství víry, se kterým se člověk může setkat i daleko od domova, vždy dodává sílu a odvahu a je podnětem k vděčnosti Bohu. Učme se vážit si tohoto Božího obdarování!

sobota 19. 11. Lk 20, 27-40
Kdyby to v nebi vypadalo stejně jako zde na zemi, sotva bychom se tam těšili. Nenechme se ale odradit skutečností, že si nebeské poměry představit nemůžeme. Kristus je jediné spolehlivé pozemské okno do nebeské skutečnosti.

neděle 20. 11. - Slavnost Ježíše Krista Krále Mt 25, 31-46
Evangelium nevybízí k pouhé dobročinnosti. A také nenabízí únik z nepříjemných oblastí života do nějakého duchovního vonného oblaku. Vybízí k následování Krista - i v postoji k těm, kterých si svět nehledí. Kdo Krista následuje, ten tím také slouží - i když očima vidí jen potřebného člověka.

pondělí 21. 11. Lk 21, 1-4
Tato slova mi nekladou otázku po velikosti mých darů, ale ptají se na velikost mé víry. Žena, která všechno dala, ve všem na Boha spolehla.

úterý 22. 11. Lk 21, 5-11
Ať se v dějinách děje cokoliv, má mít křesťan oči upřeny na Ježíše jako na zcela jistou naději. Abych ho s nikým nezaměnil, abych nepodlehl svádění, musím ho dobře znát. Také proto se s ním musím setkávat ve slovech evangelia.

středa 23. 11. Lk 21, 12-19
Praktická otázka, jak se obhájit nás může často pronásledovat. Důležitá je však jiná věc: vytrvalost. Ta vede k záchraně, proto je dobré o ni i teď prosit.

čtvrtek 24. 11. Lk 21, 20-28
Válečné hrůzy a nápadné přírodní úkazy budí strach a přitahují pozornost. Evangelium nás však varuje, abychom svou pozorností na nich neulpěli. Vykoupení je v Kristu. A žádná katastrofa tuto skutečnost nezruší.

pátek 25. 11. Lk 21, 29-33
Mnohé se za Ježíšova života stalo, mnohé se ještě stane. Ale Ježíšovo slovo je pevným bodem, ze kterého mohu vždy vycházet. Proto si ho mám co nejvíce přisvojit.

sobota 26. 11. Lk 21, 34-36
Znovu a znovu nás Písmo ujišťuje o tom, že na našem vztahu k Ježíši nejvíc záleží. Co tento vztah narušuje a poškozuje, má být odloženo.