Kardinál Vlk: Supermarket mě neláká

Ani když má žena vážné zdravotní důvody?

Jsou důvody, kdy je třeba v těhotenství léčit nějakou zákeřnou nemoc. Tam je možné podat lék, i když je nebezpečí, že může dojít k potratu.

Posune někdy církev své stanovisko? Tato vaše nekompromisnost vyvolává u části společnosti odpor.

Posun v tom může být, ale ne z naší strany. V tom, že se uzná, že ten počatý tvor je člověkem. I u nás se hlásalo, že se člověkem stává až porodem. To vyvracejí i odborníci. V Americe proběhlo například několik soudů o dědictví a bylo rozhodnuto, že i embryo má právo dědit.

Nemyslíte, že o sobě mají rozhodovat hlavně ženy?

Stáčí se to k otázkám svobody, že žena má právo na svoje tělo. Tuto tezi nepřijímám. Ten počatý člověk, i když roste v jejím těle, je jiný člověk. Ona mu slouží a nosí ho. Z hlediska křesťanského nemohu tuto svobodu rozhodování ženy o svém těle připustit.

Vy hovoříte o zabití, některé ženy zase o nechtěném těhotenství. Nemyslíte si, že nechtěné dítě se může často narodit do ještě horší situace, než kdyby se vůbec nikdy nenarodilo?

Trochu pravdy na tom může být. V tom je ale rozpor v české společnosti: na jedné straně se dlouho čeká na adopci, na druhé straně nechtěné těhotenství. Parlament připravuje některé zákonné úpravy, například o utajených porodech. To je posun dobrým směrem. I ty nechtěné děti by se pak mohly rychleji dostat k rodičům.

Jak vůbec vnímáte bouřlivou diskusi o potratech? Zdá se, že čím více se o tom diskutuje, čím více o tom existuje informací, tím je méně interrupcí.

To vám dám zcela za pravdu. Ta falešná představa, že počatý plod není člověk, vedla v tomto případě k takovému lehkomyslnějšímu vztahu k interrupcím.

Pane kardinále, Vatikán před časem vydal kontroverzní prohlášení, že lidé nemají používat prezervativy, a to ani v zemích, kde řádí smrtelná nemoc AIDS. Jako argument bylo uvedeno, že kondomy propouštějí a před AIDS neochrání. To zjevně není pravda. Co si o tom myslíte?

To není otázka dogmatická, tedy věroučná, ale odborná.

Jenže vaši církevní odborníci tvrdí zcela něco jiného než jiní vědci.

V takovém případě záleží na tom, jak jsou hodnoceny hlasy odborníků. Osobně bych byl v tomto případě opatrný. Musí se to dál zkoumat, neunáhloval bych se v tom. Nevyužívejme laciné argumenty ve svůj prospěch.

V posledním roce se objevilo po světě několik velkých skandálů, jež se dotýkají homosexuálních vztahů kněží, a to někdy i s nezletilými chlapci. Je to skutečně tak velký problém, jak se to někdy veřejnosti jeví?

Je to problém velmi citlivý a církev se mu v posledních letech věnuje. Ty případy ukazují, že ten problém je možná v církvi daleko citlivější, než si kdo předtím myslel. Není to ale otázka, jež souvisí s celibátem.

Proč si to myslíte?

Tyto případy se totiž objevují i u kněží různých církví, kteří v celibátu nežijí. Homosexualitu celibát neprodukuje. Když se rozhodne někdo žít v celibátu, tak není zbaven sexuálního cítění či pudu.

Pane kardinále, osobní otázka: je těžké žít v celibátu?

Ze své zkušenosti říkám, že to není těžké. Každý člověk je určen pro lásku a je důležité, pokud se rozhodne v životě nenastoupit cestu rodiny, jak tuto lásku rozvine. Já jsem se kdysi jako farář cítil jako otec své farnosti. Tím ovšem ještě není vyřízen celibát, to tělesné zde zůstává. Člověk má schopnost a sílu zvládnout svoji sexualitu. Také se dá zvládnout homosexualita.

Existuje problém s homosexualitou v církvi i u nás?

Existuje, a když se objeví, tak to řešíme. S tímto problémem se setkáváme, hlavně když přijímáme do semináře. Kandidáti podstupují dnes různé testy a velmi otevřeně o těchto věcech s nimi hovoříme, což se předtím nedělalo.


Od atentátů ve Spojených státech z 11. září 2001 se často hovoří o nebezpečí islámského fundamentalismu. Myslíte si, že skutečně může v budoucnosti dojít k takzvanému střetu civilizací mezi světem křesťanským a islámským?

Nejsem politolog, ale nemyslím si to. V islámu jsou jen u některých skupin fundamentalistické tendence. Nedomnívám se, že by získaly sílu, aby vyvolaly takový střet.

Jak má reagovat na tento problém Evropa? Přistěhovalců, kteří vyznávají islám, na starém kontinentu přibývá a určité tření to přece ve společnostech vyvolává.

Jistý stupeň konfrontace tady je. V islámu existuje daleko silnější věrnost hodnotám a tradičním principům. To vytváří určitý antagonismus, ale ke konfliktu nedojde, protože styl militantních islámských skupin se nemůže stát něčím obecným. Může to mít i pozitivní dopad: silná věrnost muslimů své víře povede třeba k tomu, že i katolíci budou svoji víru vyznávat silněji.

Přednedávnem zkrachovala jednání o nové ústavě Evropské unie. Vede se také diskuse o tom, zda má být v preambuli ústavy zmínka o Bohu či odkaz na křesťansko-židovské kořeny Evropy. Jaký je váš názor?

Křesťanské kořeny by tam být zmíněny měly, neboť mně to připadá, jako by někdo zapíral svůj původ. Jako by zradil vlast či své předky. Určité věci pominout prostě nelze. Ta diskuse se mi zdá až trochu nedůstojná. A proč by tam nemohl být i odkaz na židovství či islám?


Už od revoluce v listopadu 1989 nejsou u nás vyřešeny některé otázky církevního majetku a nebyla zatím jako v jedné z mála zemí Evropy podepsána ani smlouva s Vatikánem. Nezdá se vám, že to trvá už příliš dlouho?

To se nezdá, to je fakt. Vlády sociální demokracie, současná i předchozí, o některých věcech jednat začaly, ale nic nedotáhly až do konce.

To znamená, že nevidíte v tomto směru žádnou perspektivu?

Ty vztahy jsou víceméně na bodu mrazu a já bych řekl, že ne naší vinou.

Velká část české ateistické společnosti si však myslí, že by se vám už žádný majetek vracet neměl.

My hovoříme o majetkovém narovnání. My nechceme všechno, protože to bychom si dali. Majetek je v mnoha případech zcela zničený a zdevastovaný, tak se o něj staral kdysi stát. My nejsme schopni do nápravy tolik investovat. Ale chceme být zásadně ekonomicky nezávislí na tomto státu, což dnes není. Církev je placena z výtěžku toho církevního majetku, který stát dosud drží v rukou. Slogany, že je placena z peněz daňových poplatníků, jsou populistické řeči. Stát by měl více spolupracovat s církví například v případě školství, památek a v dalších věcech, ale to se dostatečně neděje.