(Na úvodní stránce Otakárek fenyklový)

Náhled na popsané druhy:Medvěd hnědý, Rys ostrovid, Vlk euroasijský, Losos obecný,
                                    Jelen evropský, Zubr evropský, Orel mořský, Vydra říční, Los evropský,
                                     Mlok skvrnitý,

Přirozeným životním prostředím jsou rozlehlé lesy, s dostatkem potravy a přirozených úkrytů, jako jsou např. skalní jeskyně. Medvědí zimní spánek není hluboký, jak se možná někteří domnívají, v zimě se rodí i mláďata, obvykle 2-3. Při narození jsou slepá, velká asi jako potkan a medvědice je musí chránit před chladem. Ven do světa je vyvádí teprve v dubnu a své potomky pozná mimo jiné podle charakteristického bílého krčního límce. Medvěd má výborný čich, horší zrak. Je to všežravec, hlavní potravou jsou různé lesní plody, hmyz, menší savci, z větších savců jen slabé a nemocné kusy. Zdravého srnce by nedohonil. Mnoho lidí se medvěda obává jako krvelačné šelmy, zabíjející vše živé. Je pravdou, že medvěd může přepadávat stáda. Takový jedinec je obvykle starý, hladový, neschopný lovit přirozeně nebo je lidmi naučený  na tzv. újeď. Újeď se medvědům kdysi dávala jako návnada při jejich lovu nebo jí byly přikrmováni. Obvykle šlo o kus ovce, krávy, ale nejčastěji osla či koně. Ovšem potom se z všežravců stali masožravci a mohli napadat stáda ovcí. Je třeba říci, že každé divoké zvíře má z člověka přirozený strach a snaží se mu vyhnout, zaútočí jedině v případě, cítí-li se ohroženo. Pokud se výjimečně, opakuji výjimečně, stane, že dojde k nějakému incidentu mezi člověkem a divokým zvířetem, pak jde o jedince nemocného vzteklinou nebo o samici bránící svá mláďata. Jakékoli představy o medvědech jako krvelačných šelmách jsou tedy nesmyslné a naše společnost by měla odčinit hříchy předcházejících generací, které medvěda v českých zemích vyhubily tím, že se ze všech sil bude snažit o jeho návrat.
Z důvodů uvedených na začátku si ale myslím, že v České republice existují pouze 2 reálné oblasti pro obnovení popuace Medvěda hnědého:1/Šumava spolu s přilehlým Bavorským lesem, 2/Moravsko-Slovenské pomezí, tj.Javorníky, Beskydy (zde je také jediný stálejší výskyt na území ČR už nyní, jde o medvědy migrující ze Slovenska). Přejme tedy medvědům u nás šťastnou budoucnost!

Další z predátorů je na dobré cestě návratu do naší krajiny. Dík úsilí příslušných institucí byl vysazen např. na Šumavu, do Jeseníků, Čs. Švýcarska a jinde. Je však ještě třeba změnit postoj některých myslivců, kteří v něm vidí škodnou. Neuvědomují si ovšem, že zvěř v našich lesích na přítomnost této (a jiných) šelem nebyla zvyklá a proto mohlo z počátku po jejím vysazení dojít k poklesu stavu některého druhu v dané lokalitě. Jeho domovem jsou klidné lesy s četnými skalisky, v nichž obvykle mívá svůj pelech. Potravou jsou ptáci, menší savci, z větších savců jen slabé a nemocné kusy. Svou kořist přepadává dlouhým skokem z nějakého vyvýšeného místa, zlomí jí vaz a prokousne tepny. Rys má vynikající sluch a je tedy těžko k zastižení. Jeho asi neznámějším poznávácím znamením jsou štětičky na uších.

Tato šelma u nás byla vyhubena zhruba před 150 lety a objevila se teprve nedávno v Beskydech. Tehdy se sem přestěhovala malá vlčí smečka ze Slovenska, kde dík přísné ochraně vzrostl jejich počet. Vypadá jako statný pes s hustou srstí, ostrými zuby a šikmýma očima. Vlci žijí v rozlehlých horských oblastech v rodinách s přísnou hierarchií, v zimě se sdružují do smeček vedených nejsilnějším samcem. V zimě mají zajímavý způsob lovu: Smečka se rozdělí na několik skupin, z nichž jedna zvíře nažene a ostatní ho přepadnou odpočatí ze zálohy. Vlci se v honbě střídají ve vedení, přitom jeden jedinec našlapuje do stop předchozího, takže se neunaví tak rychle. Jejich potravou jsou drobní savci, lesní plody, v zimě i větší kořist ulovená obvykle smečkou. O vlcích se traduje asi nejvíce pověr ze všech šelem. Po staletí se vyprávěly pověsti o vlcích zabijácích, člověk je střílel, trávil, dokonce snad byly za zastřeleného vlka odměny. Jedno je jisté: Střední Evropa není kraj popisovaný J.Londonem v Bílém tesáku...
Jednou z mých prvních knížek byla Dětská encyklopedie od B. Říhy a J. Kalouska (1962). Když  jsem se k ní po čase vrátil, nevěřil jsem vlastním očím:...,,Vlci mají v zimě hlad a vrhají se na všechno, co je živé. Nejenže roztrhají např. jelena, ale jsou v té době nebezpeční i člověku. Proto je také lidé pronásledují. Chtějí se jich zbavit. U nás se to povedlo asi před sto lety. Tehdy byl v Čechách zastřelen poslední vlk."...
Z této ukázky je vidět, že už i dětem byl vlk vštěpován jako krvelačný, zabíjející tvor, který nemá místo v lidském světě! Stále nevěříte? A co známá pohádka o Červené karkulce?!?! Pokud se nezmění myšlení lidí, nemůže se tento tvor úspěšně vrátit.

Výr velký je naší největší sovou. Počátkem 20.století byl u nás téměř vyhuben, ale díky cílevědomé ochraně se jeho stavy pomalu zvýšily a více-méně se ustálily. Výr se vyskytuje v klidnějších pahorkatinách a horách, kde vyhledává skály, opuštěné lomy a zříceniny hradů, podmínkou je též výskyt občasných otevřených ploch. Hnízdo bývá těžko dostupné a ptáci je používají po mnoho let. Obvykle vyvádějí 2-3 mláďata, které krmí oba rodiče. Kořistí jsou nejčastěji menší savci a střední ptáci.

Jeden z nejznámějších obojživelníků. Poznáme ho podle výrazného zbarvení těla, které má výstražný charakter. Mlok má širokou zploštělou hlavu s výrazně vystouplýma očima, dlouhé, poměrně baculaté tělo se čtyřmi přibližně stejně dlouhými končetinami a velký ocas. Celkově měří kolem 14 cm. Černá pokožka s nepravidelnými žlutými skvrnami při napadení nepřítelem vylučuje bělavý kožní sekret, který způsobuje prudké srdeční křeče. Životním prostředím mloka jsou v našich podmínkách listnaté a smíšené lesy pahorkatin s dostatkem potůčků a studánek, jež jsou nezbytné pro vývoj larev. Potravou jsou mu různí drobní živočichové z řad  plžů, hmyzu, dešťovek apod., za jejichž lovem se vydává nejčastěji v noci. Ve dne je k vidění vzácně (po dešti) nebo po skončení zimního spánku. Nejdůležitějším smyslem je zrak. Mlok je spolu s dalšími obojživelníky důležitým indikátorem životního prostředí, a proto prostředí v němž ho nalezneme můžeme považovat za "čisté".

Vydry jsou nejdokonalejší plavci ze všech šelem ba i savců. Každého pozorovatele udivují lehkostí pohybu, s níž provádějí i nejsložitější obraty. Jejich tělo má protáhlý doutníkový tvar, kulatá hlava s mírně protáhlým čenichem spočívá na silném svalnatém krku. Dlouhý ocas je nesmírně ohebný a ve vodě stabilizuje polohu těla. Ochranou těla před prochlazením je hustá, kratičká srst, která v sobě jako tepelnou izolaci zadržuje vzduchovou vrstvu. Vydra říční, jak už vyplývá z jejího názvu, žije v okolí čistých a klidných řek, potoků, rybníků a jezer, u nichž si hloubí hluboké nory. Živí se různými vodními živočichy jako jsou ryby, raci, hmyz, obojživelníci, vodní ptáci a drobní savci. Na lov vychází obvykle v noci. Jednotlivá zvířata žijí samostatně ve svém revíru, který si označují pachovými značkami, sdružují se pouze v době říje. Pokud samice nemá prodlouženou březost ( v horších životních podmínkách se vývoj plodu může až na 9 měsíců zpomalit ), rodí se jí v hluboko vyhloubené noře asi po 60 dnech obvykle 1-3 mláďata, o něž se vzorně stará přibližně rok než se osamostatní.
Vydra říční byla u nás v minulosti téměř vyhubena. Lovci ji barbarsky lovili do železných pastí pro její kvalitní kožešinu, rybáři je od věky neprávem pronásledována jako úhlavní nepřítel ryb. Co je to platné, že se živí hlavně malými, hospodářsky nevýznamnými druhy ryb...Ani dnes, kdy se zpřísnila její ochrana, to není o moc lepší. Stovky zvířat ročně skončí  pod koly aut, jsou otráveny jedy nebo uhynou v pastích chamtivých lidí. A tak jejich hlavním domovem u nás jsou málo obydlené oblasti jižních Čech a jižní Moravy, zejména však CHKO Třeboňsko -  Biosferická rezervace UNESCO, s množstvím kanálů a říčních ramen.

Tento živočich, hojný kdysi po celé Evropě

Jejich tahy ze Severního moře do našich řek se zastaviliy s vybudováním velkých vodních děl na našich řekách, protože na nich nebyly vybudovány tzv. rybí přechody, ale lososům neprospělo ani velké znečištění řek (zejména Labe) průmyslem. Po mnoha desitiletích  se nyní mají šanci vrátit, velkou měrou se o to stará projekt Losos 2000. Staví se rybí přechody, snížilo se znečištění řek.
Lososi žijí v mořích při pobřeží Evropy, Asie a Severní Ameriky. Na podzim se stěhují do řek, pokud možno k pramenům. Tady v zimních měsících kladou jikry. Staří lososi se vracejí zpátky, zatímco mladí zůstávají po vylíhnutí tři až pět roků v řekách, a teprve potom táhnou zpět do moře.

Jelen sice u nás není ohrožen, ale patří k nejvznešenějším a nejkrásnějším zvířatům vůbec a nelze ho tedy opomenout. Jeho hrdost, nádherná stavba těla a monumentálně větvené paroží nemají obdobu. Bohužel právě kvůli němu je po staletí loven. Stačí navštívit nějaký zámek a uvidíte sami.
Jelen evropský patří s výškou těla okolo 150 cm k našim největším savcům. Vyjímkou nejsou ani kusy vážící až 250kg. V Evropě je rozšířen od Skotska - žije zde na vřesovištích v bezlesé krajině, což není příliš obvyklé, přestože byl původně zvířetem lesostepním, a od cípu Skandinávie k jihu. U nás žije hlavně ve velkých lesních komplexech pohraničních hor, ve vnitrozemí méně - Brdy, Křivoklátsko, lužní lesy jižní Moravy. Potravou jsou mu traviny, lesní plody a výhonky, jejichž okusem napáchá značné škody. Samci během roku vedou samotářský život a s laněmi se spojují po dobu říje, obvykle koncem září, kdy o ně urputně bojují na "říjiskách" s ostatními soky a ozývají se hlasitým troubením. Laně rodí kolouchy po osmiměsíční březosti, nejčastěji jen 1 mládě. Jelen má vynikající smysly, a proto setkání s ním jsou poměrně vzácná. Přes den je ukryt v houští, kde odpočívá nebo tráví potravu a na pastvu se vydává pod rouškou tmy. Přirozená délka života se pohybuje mezi 10 - 15 lety.

Zubr u nás také není ohrožen, ovšem důvod je smutný - byl vyhuben před více než čtyřmi staletími... Toto krásné zvíře nemělo přírozeného nepřítele, kromě člověka. Ovšem zubři nikdy nepředstavovali běžnou kořist. Postavit se tunovému býku s tehdejšími nedokonalými zbraněmi vyžadovalo notnou dávku odvahy, statečnosti, síly a obratnosti. Žádné jiné zvíře nedodalo svému přemožiteli takové úcty a vážnosti jako právě zubr. Proto byl vždy důstojným soupeřem urozených lovců. U nás to byli třeba páni z Pernštejna, kteří mají zubří hlavu v rodovém erbu. V důsledku nadměrného lovu a mýcení lesů v Evropě, žili zubři od 16. století volně jen v posledním souvislém evropském pralese - v Bialowieži. Polští panovníci vydávali zákony na jejich ochranu, protože si chtěli uchovat  privilegované postavení jediných lovců. Díky tomu se zde udrželo asi 650 zubrů do začátku 20. století. Pak však přišla první světová válka a hladové obyvatelstvo, pytlačící v rezervaci zubry úplně vyhubilo. Naštěstí už na světě existovalo několik zoologických zahrad, které vlastnily pár kusů. Když v roce 1923 vznikla Mezinárodní společnost pro ochranu zubra evropského, žilo na celém světě posledních 56 zvířat !!! Po letech nesmírného mezinárodního úsilí se počet zubrů pomalu zvyšoval, v roce 1952 byli opět vysazeni do Bialowiežského pralesa. Do záchrany zubra evropského se zapojilo mnoho států, mezi nimi i bývalé Československo, které plánovalo jejich vypuštění do Bukovských vrchů na východě Slovenska.  Dnes se celkové množství zubrů pohybuje okolo 2000 jedinců.
Zubr evropský je typickým obyvatelem rozsáhlých smíšených lesů a přes svoji mohutnost je to zvíře poměrně plaché. Zdržuje se v menších skupinkách, které vede zkušená zubří kráva. Jejich přírůstky nebyly nikdy velké, neboť samice může mít jen jedno mládě za rok. Živí se trávou a lesními plody, spásá mladé výhonky stromů a keřů, v době nouze mu stačí i mech a lišeník.

V současné době u nás patří mezi nejohroženější dravce. Jeho bezohledné pronásledování mělo za následek, že poslední hnízdiště v Čechách zanikla v polovině 19. století, na Moravě pak přibližně kolem roku 1925. Od té doby se u nás orli každoročně objevovali pouze v zimních měsících a odlétali během března těsně před začátkem hnízdní doby. Teprve od konce sedmdesátých let počty zimujících orlů stouply a naši ochránci přírody přišli s pokusem o jejich trvalejší usídlení. Za vhodnou lokalitu zvolili jejich hlavní zimoviště - Třeboňskou rybniční pánev, jejíž velká část zahrnuje CHKO Třeboňsko -  Biosferickou rezervaci UNESCO. Stovky rybníků, které jsou obklopeny rozsáhlými lesy, jsou pravým ptačím rájem. Ornitologové se snažili orly udržet v jižních Čechách co nejdéle, přikrmovali je mrtvými rybami a začali jim stavět umělé hnízdní podložky. Významným počinem byla i mezinárodní pomoc od pana Klause Fenzloffa, který v rámci projektu Haliaeetus na Třeboňsku vypustil několik mláďat. V roce 1984 bylo hlášeno první hnízdění orlů, původem od pana Fenzloffa. Tento mladý pár v roce 1986 vyvedl svá první mláďata, kromě toho bylo objeveno i jiné hnízdo, obsazené mladým párem z přirozené populace. Od roku 1984 je hnízdění orlů potvrzeno i na jižní Moravě v oblasti nádrží pod Pálavou.
Orel mořský je citlivý na klid v okolí hnízda, a proto je nezbytné tyto místa na jaře najít a zakázat zde lidskou přítomnost. K hnízdění s oblibou používá stará a opuštěná hnízda jiných ptáků na vysokých stromech. Kromě typického silného zahnutého zobanu a širokých křídel, je jeho charakteristickým poznávacím znamením široký bílý ocas.

Los evropský je největším žijícím jelenem. Charakteristická je pro něho krátká, neohrabaná postava na vysokých nohách, mohutná široká kopyta a klabonosý tvar hlavy s chrupavčitou nosní částí, širokými nozdrami a prodlouženým převislým horním pyskem. Silný krátký krk zdobí hříva a na spodní straně vyrůstá zvláštní kožovitý útvar. Samci nosí mohutné lopatovité paroží. Los obývá hlavně podmáčené a bažinaté lesy, tajgu, ale vyskytuje se i ve smíšených lesích. Živí se listy a výhonky rostlin, kůrou měkkých dřevin nebo jehličím borovic. Na pastvu vychází obvykle časně ráno nebo večer. Los je typický samotář, žije nanejvýš v malých rodinných tlupách o 3-4 kusech. V létě se zdržuje na malém území, v zimě se často vydává na dlouhé cesty za potravou. Los je vynikající plavec, nejlépe vyvinutými smysly jsou čich a sluch. V době říje od srpna do října spolu samci bojují o jednotlivé samice, na rozdíl od většiny jelenovitých nevytváří harémy. Samici se rodí obvykle 2 mláďata.
U nás byl los vyhuben ve 12.-15. století a znovu se objevuje až od roku 1957. Zpočátku šlo o migrující jedince z Polska, v posledních letech se i na našem území usadil natrvalo a rozmnožuje se. Jedná se zejména o lokalitu CHKO Třeboňsko -  Biosferické rezervace UNESCO, s dostatkem močálů a bažin.