Iriatherina werneri
Náleží do čeledi Atherinidae a Meinkenem pro ni byl ustanoven samostatný rod Iriatherina.
Iriatherina werneri patří k drobnějším gavúnkům, nepřesahujícím délky 5 cm. Má jako ostatní příslušníci čeledi dvě hřbetní ploutve, přičemž u samců je druhá značně protažena. Spolu s prodlouženou řitní ploutví tvoří závoj, který u vzrostlých jedinců délkou přesahuje zadní okraj ocasní ploutve.
K chovu těchto rybek postačí středně velká prosvětlená nádrž, nepříliš zarostlá rostlinami, s dobře prokysličenou tvrdou vodou, jejíž hodnota pH se má pohybovat okolo neutrálu.
Rybky jsou to klidné, mírumilovné a můžeme je chovat ve společnosti drobnějších klidných rybek. Teplota vody při chovu by neměla klesnout pod 24°C. Nejlépe cítí při teplotách 25 až 27 °C. Dospělí gavúnci se nejvíce pohybují ve středních vrstvách vody, kde loví také potravu. Nejraději přijímají drobnější druhy planktonu. V nouzi lze také přikrmovat umělým krmivem např. tetraminem, ale v malých dávkách, jen tak, aby na drobno rozdrcené vločky nestačily klesnout na dno. Ze dna potravu sbírají nerady.
Vyhovuje-li rybkám prostředí, začínají se ve stáří 5 až 6 měsíců třít. Snahu o tření poznáme již ve společné nádrži, neboť ani přítomnost ostatních rybek nebrání samcům, aby s nádherně vypnutými ploutvemi nesváděli nevinné souboje o samičky. Při vydatném krmení a teplotě vody nad 25 °C se rybky třou téměř denně.
Můžeme pozorovat, jak samci lákají samičky chvěním hřbetních ploutví a ploutve řitní do blízkosti jemnolistých rostlin. Samička se zralými jikrami následuje samce, vyhledá vhodné místo, obě rybky se k sobě na několik vteřin přitisknou bokem a po trhnutí obou těl jsou vypuzeny pohlavní produkty. Samička vypudí hrozen jiker (podle velikosti a stáří samičky 5 až 30), které sameček oplodňuje. Po prudkém oddělení partnerů se jikry rozptýlí a uchytí dlouhými jemnými vlákny na rostliny.
Rodiče jikry většinou nepožírají, jen občas se samička zmocní po třecím aktu některé jikry, která nestačila zmizet v rostlinách. Jikry mají v průměru asi 1 až 1,2 mm, jsou zpočátku sklovitě průhledné, postupně tmavnou a před vykulením mladých jsou na nich dobře patrné tmavé oční body. Vývoj zárodku v jikrném obalu trvá v závislosti na teplotě vody 6 až 7 dní. Eleuterembrya se líhnou převážně v noci, mají malý žloutkový váček, již za několik málo hodin plni plynový měchýř a začnou volně plavat. Zdržují se ponejvíce pod hladinou a shánějí se po první potravě. Nauplie žábronožek ani buchanek plůdek v prvních dnech života není schopen pozřít. Nejvhodnějším krmivem jsou po rozplavání rybek drobné druhy vířníků. Se značnými ztrátami lze potěr odchovat i pomocí různých druhů nálevníků, nejlépe trepek (Paramecium). Mladé rybky se nejraději sdružují pod hladinou a to v mírně proudící vodě neustále obklopeny dostatkem vhodné potravy. Protože jejich látková přeměna je rychlá, přijímají potravu prakticky neustále po celý den a při nedostatku nebo nevhodnosti krmiva brzy hynou vysílením. Jestliže plůdku podávaná potrava vyhovuje, má neustále naplněné bříško, což snadno poznáme vhodnou lupou.
V prvních měsících života rostou rybky dosti pomalu a nerovnoměrně, později se však jejich růst zrychlí. Ve stáří zhruba 4 měsíců se začnou největší jedinci již vybarvovat. Samečkům se začnou prodlužovat ploutve a zanedlouho můžeme pozorovat první snahu o tření.
Racionální odchov těchto gavúnků můžeme zařídit tak, že chováme několik párů společně ve 30 až 50 litrové nádrži s holým dnem. Do nádrže vložíme pouze jemnolisté rostliny jako třecí substrát. Vodu v nádrži filtrujeme, jednou týdně odkalujeme a doléváme vodou čerstvou. Před vykulením prvního potěru, tj. 5. až 6. den, rostliny s nakladenými jikrami přemístíme do elementky s připravenou vývojovou vodou.
Voda pro vývoj jiker by měla mít celkovou tvrdost 10 až 15°dGH, uhličitanovou 2 až 4°dKH a hodnotu pH asi 7,5. Ve vodě měkčí jak 10°dGH anebo slabě kyselé se rybky sice také vylíhnou, ale nejsou schopny naplnit plynový měchýř. Za stálého "poskakování" hlavou šikmo vzhůru a postupně hynou.
Na onemocnění rybky náchylné nejsou, pouze jsou-li dlouhodobě chovány v příliš měkké, kyselé nebo staré vodě, může dojít k bakteriálnímu rozpadu ploutvi. Po přenesení rybek do tvrdší zásaditější vody toto onemocnění rychle ustoupí a zmizí.
Z uvedeného vyplývá, že chov dospělých gavúnků při dodržování pečlivé čistoty nečiní potíží. Odchov potěru vyžaduje ovšem značné chovatelské zkušenosti.