Madagaskarské užovky rodu Leioheterodon Jan, 1863

Madagaskarské užovky obecně nepatří mezi časté obyvatele našich terárií. Poslední dobou se k nám občas dovážejí užovky rodu Leioheterodon Jan, 1863 (v literatuře někdy mylně označován jako Lioheterodon), a tak není od věci o nich něco vědět.

Čeleď Colubridae je na Madagaskaru zastoupena třemi podčeleděmi: Boiginae (8 rodů), Lycodontinae (8 rodů) a Sibynophinae (1 rod). Téměř všechny rody jsou pro Madagaskar a nedaleké Komory endemické, výjimku tvoří jen rod Geodipsas a problematický je z tohoto hlediska i rod Mimophis, který vykazuje velkou příbuznost (snad i totožnost) s africkým rodem Psammophis. Rod Leioheterodon náleží do podčeledi Lycodontinae. Tyto užovky mají zvětšené zadní maxilární zuby a jsou u nich vyvinuty jedové žlázy. Složení ani účinnost jejich jedu nejsou dosud uspokojivě prozkoumány. GLAW a VENCES (1992) uvádějí, že ze žláz byly izolovány haemolytické složky. Zkušenosti z působení jedu na člověka jsou velmi sporadické. Plzeňský terarista Jiří Trávníček líčí své zážitky takto (osobní písemné sdělení): “Během krmení doma v teráriu mne L. madagascariensis kousl do palce levé ruky a několik sekund žvýkavým pohybem čelistí vpouštěl do rány svůj toxin. Krvácející ránu jsem vymačkal a ošetřil desinfekcí. Během půl hodiny po kousnutí palec mírně otekl a zčervenal. Asi za tři hodiny nebolestivý otok zmizel.” Kreutz (1990) upozorňuje na skutečnost, že L. madagascariensis dokáže maxilárními zuby jed do rány injektovat a uvádí neověřenou výpověď jednoho Malgaše o úmrtí po kousnutí tímto hadem. Účinek jedu na myši je podle mých pozorování značný – myši během několika desítek sekund po kousnutí ochrnou a do dvou až tří minut hynou. Působení na studenokrevné obratlovce (též častou kořist těchto hadů) mi není známo.

Do rodu Leioheterodon náležejí tři druhy: Leioheterodon madagascariensis (Duméril, Bibron et Duméril, 1854) – malgašsky “menarana” – je největší madagaskarskou užovkou. Dosahuje délky až 150 cm a průměru těla cca 8 cm. Je i jedním z nejhojnějších a nejrozšířenějších hadů na ostrově. Obývá rozličné biotopy téměř po celém Madagaskaru. Nalezli jsme jej v suchém tropickém lese v rezervaci Ankarana (SZ Madagaskar), ale i na okraji deštného pralesa ve výšce 300 m n. m. na ostrůvku Nosy Be. Jeho hřbetní strana je zbarvena černohnědě až černě, směrem k ocasu přibývá příčných žlutobílých pruhů. Boky jsou šachovnicovitě černo-žluté, břišní strana je převážně žlutobílá s černými skvrnami. Temeno hlavy je u některých jedinců černé, zatímco u jiných je hnědé a teprve za krkem přechází v černou. Přibližně dvěstěkilometrový pruh podél západního pobřeží Madagaskaru obývá Leioheterodon modestus (Guenther, 1863) – malgašsky zvaný “bemavo”. Je z rodu nejmenší, dorůstá 120 cm. Hřbet má zbarven hnědě, vyskytují se však i jedinci se 2 až 3 tmavými podélnými pruhy. Břišní strana je žlutavá. Leioheterodon geayi Mocquard,1905 – malgašsky “renivitsika” – je světle hnědý, přičemž tmavě ohraničené štítky vytvářejí dojem síťování. Břišní strana je bělavá, od poloviny těla až po ocas tmavě skvrnitá. Dosahuje délky 140 cm. Obývá pouze trnitý buš na jihozápadě ostrova, znám je z okolí Ambovombe na jihu a z okolí Toliary. Pozoroval jsem jej v odpoledních hodinách, asi 10 km severně od Toliary, kterak putuje za potravou.

V teráriu jsou hadi rodu Leioheterodon sice nekousaví, ponechávají si však svou plachou a prchlivou povahu. Se zdviženou hlavou často pozorují okolí a neujde jim žádný pohyb před teráriem. Pokud se cítí ohroženi vztyčí hlavu šikmo asi 10 cm nad povrch, roztáhnou krční partii a hlasitě syčí. Z těchto důvodů se jich domorodci obávají. Živí se rozličnou potravou od žab, přes ptáky a jejich vejce, až po malé savce (velikosti menší krysy). Jsou považováni i za významné predátory chameleonů. V teráriu si rychle zvyká nejdříve na čerstvě zabité myši, později sám loví živé. Někteří jedinci přijímají menší myši hned od počátku. Tito hadi mají poměrně rychlé trávení a tak hrozí nebezpečí překrmování a následné obezity. Protože hlavně mladší jedinci rádi v teráriu hrabou, vyžadují vyšší vrstvu substrátu (osvědčil se mi písek nebo rašelina s pískem). Vyjma L. madagascariensis obývají ostatní dva druhy velmi suché a teplé oblasti s denními teplotami až kolem 40 °C, které však přečkávají v úkrytu. Aktivují ráno a odpoledne. V teráriu jim umožníme vyhřátí lokálně na 28 – 30 °C s nočním poklesem na cca 20 °C. L. madagascariensis žije ve vlhčích oblastech, kde není tak velké kolísání teploty (v teráriu doporučuji lokálně 26 – 28 °C, noční pokles na 22°C). O rozmnožování jsou k dispozici zatím jen kusé informace. Snůška L. madagascariensis ve dvou případech obsahovala 10 a 13 vajec velikosti 48×32 mm. Doba inkubace byla 90-96 dní u prvně zmiňované snůšky a 76 dní u té druhé. Mláďata velikosti 34 cm byla zpočátku krmena uměle myšaty, pak začala sama přijímat kousky rybího masa a po třech měsících i myšata. Užovky rodu Leioheterodon jsou poměrně atraktivní hadi pro chov v teráriu, je však třeba mít na paměti jejich jedovatost. Z tohoto důvodu bych je doporučil jen zkušenějším teraristům.

 Literatura:

• BRYGOO E. R., 1982: Les ophidiens de Madagascar. Mem. Inst. Butantan, 46: 19-58.
• GLAW F. & VENCES M., 1992: A Fieldguide to the Amphibians and Reptiles of Madagascar. Glaw & Vences Verlags. Köln. 331 pp.
• JOLLY A. et al. (Eds.), 1984: Madagascar: Key environments. Oxford, Pergamon, 239 pp.
• KREUTZ R., 1989: Zur Kenntnis einiger Nattern aus Madagaskar. Herpetofauna 11 (61): 25-34.
• KREUTZ R., 1990: Vorsicht im Umgang mit Lioheterodon madagascariensis! Herpetofauna 12 (65): 9.

uveřejněno v časopise Akvárium terárium