>>> Ukázka z brožurky vydané u příležitosti 35 let tvůrčí skupiny Signál 64 <<<
 

V letošním roce (1999)  uplynulo již 35 let od založení tvůrčí skupiny „Signál 64“, působící při Městském kulturním středisku v Kojetíně. O tom, jak vše začalo, se můžeme dočíst v prvním svazku kroniky „Signálu 64“, kam zapsal vzpomínky kojetínského fotografa Svatopluka Spáčila kronikář Jožka Bíbr :

„Počátky vzniku naší skupiny se datují někdy kolem roku 1955, kdy došlo k prvním tvůrčím stykům mezi mnou, ing.arch.Jaroslavem Kačírkem a Jožkou Bíbrem. Spolupracoval jsem tehdy s Jardou Kačírkem na dokumentaci výstavby  kojetínského  stadionu  a  navíc nás pojily stejné zájmy o fotografii a film, i když se Jarda věnoval především kresbě a malbě“.

Jožka Bíbr, který byl v tu dobu posluchačem  Školy uměleckých řemesel v Brně, upravoval graficky mé fotografické cykly a psal texty k fotografickým souborům „V srdci Hané“, „Cesty za krásou“, „Podzimní pastorále“ a jiné. Byly to tehdy vlastně prvopočátky naší kolektivní tvorby, která pokračovala intenzivněji až se Jožka po absolvování ŠUŘ natrvalo vrátil do Kojetína a začal pracovat jako výtvarník v prostějovské Tvorbě.

V létě roku 1960 jsme s Jardou Kačírkem trávili svou dovolenou na cestě kolem Čech, ze které jsme přivezli množství fotografického a filmového materiálu a Jarda navíc několik pastelů a skic. V září téhož roku založil Jožka Bíbr při Osvětové besedě v Kojetíně výtvarný kroužek, který vedl až do roku 1970.  Naše   vzájemná  spolupráce  pokračovala,  setkávali  jsme  se  častěji  a pracovna kojetínského fotoateliéru byla tehdy vžitým styčným místem, kde jsme vedli dlouhé debaty o kumštu. Při těchto hovorech vznikla poprvé myšlenka soustředit v Kojetíně zájemce o výtvarnou činnost a utvořit kolektiv, který by své práce předkládal veřejnosti.

Začátkem roku 1961 jsem ukončil práci na přípravě své autorské výstavy fotografií, kterou téhož roku v březnu uspořádala Osvětová beseda v Kojetíně ve spolupráci s družstvem FOTOGRAFIA Olomouc. Výstava, jejíž koncepci navrhl a instalaci provedl akademický sochař docent Stanislav Hlobil, měla příznivý ohlas, zvláště u kojetínských fotografů amatérů, se kterými jsem se na její závěr setkal na přátelské besedě. Ještě tentýž den byl při OB v Kojetíně ustaven fotografický kroužek. Aktivita jeho členů byla obrovská. Scházeli se pravidelně každý týden, besedovali nad svými pracemi a začali vydávat FOTONOVINY, které měly výbornou úroveň. Došlo také k navázání družby s fotografickým kroužkem Spojeného závodního klubu tehdejšího n.p.Technoplast v Chropyni a kojetínská Osvětová beseda uspořádala pro oba kolektivy sérii přednášek a praktických cvičení, ve kterých jsem se snažil zasvětit adepty fotografického kumštu do všech tajů výtvarné fotografie. Po roce existence fotografického kroužku byla v Kojetíně uspořádána pozoruhodná výstava prací jeho členů, kterou recenzoval můj kolega fotograf z Valašského Meziříčí.

Koncem roku 1961 byl založen při OB v Kojetíně ještě také filmový kroužek, ve kterém začala pracovat převážná část fotokroužku. Postupně byla uspořádána řada přednášek a besed o amatérském filmu a jeho tvorbě od napsaní filmové povídky, literárního či technického scénáře až po práci s kamerou při vlastním natáčení. Členové filmového kroužku pracovali svými kamerami formátu 8 mm převážně na rodinném filmu. Společným dílem pak měl být dokument o stavbě kojetínského vodovodu režiséra Františka Babiánka, který se žel nepodařilo dokončit.

Tehdy také vznikla myšlenka natočit podle jednoho mého fotografického cyklu hraný film. Byly to „CESTY ZA KRÁSOU“, které jsem literárně a technicky zpracoval do filmového scénáře. K tomuto rozhodnutí přispěla také skutečnost, že filmový kroužek získal převodem kmenového jmění z kojetínské jedenáctiletky zbrusu novou šestnácti milimetrovou kameru PENTAFLEX a z národního výboru byl osvětové besedě převeden zvukový promítací přístroj CLUB 16.

K realizaci filmu „CESTY ZA KRÁSOU“  došlo na jaře roku 1962. V tomto pokusu o lyrické filmové vyjádření krás naší přírody si zahráli dva mladí členové kojetínské Hanácké scény, Anička Hýbnerová ( nynější manželka herce a dramaturga Jiřího Bednáře) a Jan Sýkora. Verše recitovala Miroslava Fišerová – Valová, která se později stala režisérkou dramatického vysílání ČS. televize v Praze. Film byl na amatérské možnosti značně rozsáhlý – jeho natáčení a technické zpracování trvalo téměř dva roky. Spolupracovala na něm řada členů filmového kroužku a také mnoho mých osobních přátel. Mezi ně patřili František Babiánek, Jožka Bíbr, Vladimír Chlebníček, Jan Rynda, František Tomek, Marie Hamplová, Jiří Rumplík, Zdeněk Šubík a mnoho jiných. Natáčení probíhalo v několika etapách, podle možnosti volného času těch, kteří na něm pracovali a také podle přízně počasí, poněvadž šlo o exteriérový film. Pracovali jsme v tehdy  ještě krásném prostředí kojetínských luk ve Včelíně, velká část záběrů byla natočena v tršických lesích a sekvenci města jsme nasnímali v Olomouci.

Nelze popsat všechny zážitky a problémy, kterých byl bezpočet. Faktem však je, že úsilí a nadšení pro věc bylo u všech zúčastněných obrovské.  Franta  Babiánek  například  vyrobil 15  metrů  trubkových  kolejí a pojezdový vozík pro kameru, Honza Sýkora, mimo svůj herecký part obstarával a zajišťoval dopravu techniky. Vladimír Chlebníček, šéf Spojeného závodního klubu v Chropyni vyřídil zapůjčení firemní „šestsettrojky“ včetně řidiče, ze které jsme nasnímali záběry v jízdě pod úvodní titulky. Ke slovu přišel také legendární Sýkorův motocykl značky NSU se sidecarem, kterým se najelo množství kilometrů, mnohdy za natočením dvou, či tří záběrů. Vydatně pomáhal také Lojza Ševčík, hlavně při přemísťování kolejí a Zdeněk Mrázek – Holman s autobusem Osvětové besedy zvaným „NANUK“, který jsme mnohdy vyprošťovali z rozblácených cest.

Natáčení obrazu bylo dokončeno v srpnu 1964. Film byl pak sestříhán a později vykopírován pomocí dublnegativu ve filmových ateliérech Gottwaldov – Kudlov. Poprvé jsme použili zvukového záznamu přímo na filmu pomocí magnetické zvukové stopy. Zvuk byl nahrán ve studiu Čs.rozhlasu v Olomouci. Nemalé finanční náklady na celou výrobu filmu nesla jako sponzor olomoucká FOTOGRAFIA, která tak pokračovala v navázané spolupráci s Osvětovou besedou v Kojetíně.

„CESTY ZA KRÁSOU“ byly v březnu uvedeny na celostátním festivalu  amatérských  filmů  PRAF  65 v budově Průmyslové školy v Přerově a v dubnu téhož roku u příležitosti zahájení oslav 20.výročí osvobození Kojetína v pořadu „Živé noviny“ v sále Kulturního domu v Kojetíně a nastartovaly vlastně pozdější vznik Filmového studia tvůrčí skupiny „Signál 64“.

Během práce na filmu „CESTY ZA KRÁSOU“ se utužily společné zájmy o výtvarné umění a bylo rozhodnuto utvořit v Kojetíně tvůrčí skupinu. Naše původní představy, úvahy a hovory o umění dostaly tak svůj konkrétní tvar. K přípravné schůzce došlo ke konci roku 1963 a zúčastnili se jí Jožka Bíbr, Ing.arch. Jaroslav Kačírek, Jan Sýkora, František Daněk a Svatopluk Spáčil. Bylo uvažováno o názvu skupiny. Z navrhovaných : FOP – což znamenalo fotografie,  obrazy,  plastiky,  přes  HORIZONTÁLU,  SPIRÁLU a VERTIKÁLU až po SIGNÁL, kterýžto název nakonec zvítězil. Ustavující schůze skupiny se konala začátkem ledna 1964 a tento letopočet byl vtělen do názvu skupiny. Kojetínská veřejnost byla s jejím vznikem seznámena v dubnu téhož roku v kulturním pořadu „ŽIVÉ NOVINY“, který byl uspořádán Osvětovou besedou v rámci předvolební kampaně v sále Kulturního domu Kojetín. Při této příležitosti jsme nainstalovali malou výstavku kreseb Jožky Bíbra a fotografií Františka Daňka.

Během roku 1964 vstoupili do skupiny ještě dva další zájemci: Ing.arch.Boleslav Leinert, výborný kreslíř a malíř a Rudolf Ludvík, výtvarník z Kroměříže. Bylo rozhodnuto uspořádat z dosavadních prací členů ustavené tvůrčí skupiny výstavu, která měla být zahájena v září 1964. Tento záměr se ale z technických důvodů neuskutečnil. František Daněk odmítl odklad výstavy, přerušil se Signálem styk a ustavil z členů kojetínského fotografického kroužku další tvůrčí skupinu, která se jmenovala „START“. Tato skupina se pak po několik let pravidelně scházela, členové hodnotili navzájem své práce a nejlepší z nich vystavovali ve své skříňce na náměstí. Skupina START později zcela zanikla, aniž kdy uskutečnila samostatnou výstavu prací svých členů.

První výstava prací členů tvůrčí skupiny „Signál 64“ byla zahájena v neděli 25.dubna 1965. Úvodní slovo vernisáže pronesl PhDr.Gustav Vožda, tehdejší ředitel Vlastivědného muzea J.A.Komenského v Přerově a jeho projev vyslechlo asi šedesát zájemců o výtvarné umění. Vystavovali tito autoři : Josef Bíbr – kresby, akvarely, oleje, Ing.arch.Jaroslav Kačírek – oleje, kresby, Ing.arch.Boleslav Leinert – kresby, akvarely, pastely, Rudolf Ludvík – monotypy, oleje, plastiky, Svatopluk Spáčil – fotografie, Jan Sýkora – fotografie, oleje.

Jestliže chceme po letech hodnotit tuto první výstavu „Signálu 64“, můžeme konstatovat, že byla kojetínskou veřejností přijata se zájmem, což dokládá skutečnost, že ji shlédlo něco přes 800 návštěvníků. Na tehdejší dobu a prvou výstavu dosud málo známé skupiny to byl výsledek víc než slušný. Podpisový sešit, kde návštěvníci sdělovali své dojmy z výstavy se bohužel nedochoval, což jako dokument v kronice Signálu citelně chybí.

Mimo přípravu a práce na exponátech první výstavy nepřestala skupina pracovat v oblasti filmové tvorby. Vzniklo tak Filmové studio Signál 64 a do tvůrčí skupiny vstoupil Jiří Rumplík, vynikající hudebník a zvukový technik, jako hudební režisér. V letech 1964 a 1965 natočilo filmové studio dokument „MY A SATURNIN“. Tento snímek na 8 mm filmu popisoval zábavnou formou stavbu hausbótu „SATURNIN“, do které se pustili Honza Sýkora a Džán Rynda. Jirka Rumplík film mistrně ozvučil a hausbót „SATURNIN“ se později stal nejen místem, kde se členové Signálu 64 scházeli a bavili, ale byl také neocenitelným pomocníkem při realizaci řady filmů, které skupina v pozdějších letech natočila.

V květnu 1966 se uskutečnil mezinárodní závod kajaků a pramic ve sjezdu řeky Dunajce v Polsku na trase Nowy Targ – Nowy Sacz. Tohoto závodu se již tradičně zúčastnili vodáci TJ Slavoj Kojetín a tvůrčí skupina Signál 64 pořídila z  této atraktivní události filmový dokument s názvem XXV.DUNAJEC. Film měl premiéru v kojetínské sokolovně téhož roku na podzim u příležitosti tradiční vodácké „Žaby“. Vodáci, kteří v tomto závodě vystupovali nejen jako sportovci, ale i jako filmoví herci, si při projekci zavzpomínali na úspěšné boje s divokým Dunajcem, na krásu okolní přírody z pohledu kamery umocněné působivou hudbou, jak ji opět mistrně namíchal Jirka Rumplík.

Prvním hraným filmem nově utvořeného Filmového studia Signál 64 byl film „LÁSKA NEBESKÁ“. Měl jednoduchou fabuli : byl sestaven z dílčích hraných etud na motivy stejnojmenné písně v interpretaci Evy Pilarové a Waldemara Matušky. S jeho natáčením se započalo v březnu 1966. Vystupovala v něm řada občanů města a ke spolupráci byl přizván herecký soubor Hanácké scény. V epizodkách si s chutí zahráli Leo Horák, Věra Kafková, Zdeněk Chyba, Božena Novotná, ing. František Maňásek se svou chotí, Jana Slováková, Petr Trávníček, Marie Štáblová, Karel Mikeš – Effa, manželé Alena a Mirek Polišenští, Petr Válek, Eliška Čížkovská, Mirek Prokeš ml. – Ždirba, Mirek Fík, Hynek Dostál ml., Milan Hamerník, posluchačky Mistrovské zemědělské školy v Kojetíně a mnoho dalších. Námět, scénář, kameru a režii obstarali Jan Sýkora a Svatopluk Spáčil. Výtvarníkem byl Jožka Bíbr a hudebním režisérem Jirka Rumplík. Skupina nevlastnila žádné finanční zdroje, takže film byl natáčen opět na 8 mm materiál, který byl pořízen z prostředků Osvětové besedy v Kojetíně.

Na podzim roku 1966 byla „LÁSKA NEBESKÁ“ uvedena na meziklubové soutěži amatérských filmů mezi městy Olomouc, Přerov a Ostra-va v ZK n.p. Drogerie v Olomouci. Film byl promítnut mimo soutěž, ale na všechny přítomné zapůsobil „jako bomba“. Pro svou kvalitu byl pak vybrán do celostátní soutěže filmů s rodinnou tématikou „Přerovská revue amatérských filmů PRAF 1967“ v Přerově, kde obdržel cenu za kameru. Na okresní soutěži ZUČ získal 1.cenu a byl pak promítnut na závěr roku 1966 při zasedání Rady MěstNV v Kojetíně. Po jeho shlédnutí rozhodla městská rada poskytnout naší tvůrčí skupině finanční dotaci k realizaci dalších filmů, což byla ostruha do slabin našeho oře tvořivosti.

Ta na sebe nedala dlouho čekat. Na našem „tvůrčím stole“ ležel již další námět Jana Sýkory nazvaný „LÉTO S MONIKOU“. V tu dobu bylo také doplněno technické filmové zařízení studia o dva kusy velkých odrazných desek pro filmování v exteriéru, pro které vyrobil posuvné kovové stojany další náš příznivec František Tomek. Honza Sýkora zhotovil sololitové skládací plochy, které jsme polepili hliníkovou fólií. Desky výtečně pomohly při osvětlování natáčených scén a přispěly tak k perfektnímu obrazovému zpracování, které nám ostatní amatérské filmové kroužky mohly jen závidět.

Námět zpracovali Svatopluk Spáčil a Jan Sýkora do filmového scénáře a oba se také podělili o kameru a režii. Postavy manželů v tomto filmu  vytvořili dva vynikající herci kojetínské Hanácké scény Věra Kafková a Leo Horák a do role dívky Moniky byla obsazena devatenáctiletá Hana Veselá  z Kroměříže.  V epizodní  úloze  si  zahrál  Vilda  Tesařík  z Kojetína a „davy“ na břehu rybníka, kde se příběh odehrával, jsme sestavili z rodinných příslušníků technického týmu, ve kterém pracovali Karel Mikeš, Jarda  Kouřil,  Petr Kafka,  Jarda  Mlynařík,  Jarda  Kačírek  s celou  rodinou a mnoho jiných.

Tentokrát nám finanční dotace města umožnila pracovat s velkou kamerou na 16 mm film. Dík laskavosti olomoucké „FOTOGRAFIE“, která našemu studiu poskytla speciální vyvolávací buben, jsme mohli natočený materiál v její kojetínské provozovně ihned laboratorně zpracovat.

Podstatná část filmu se točila u bezměrovského „písečňáku“, kam jsme se dopravili s celým zařízením, technikou a kompletním filmovým štábem, který čítal asi patnáct osob, autobusem Osvětové besedy / Nanukem/. Další záběry se pořizovaly na Břehuli a na řece Moravě, kde nám byl velkým pomocníkem hausbót „SATURNIN“, ze kterého Leo Horák v roli Harryho provedl svůj slavný skok za dívkou Monikou do rozbouřených vln řeky. Závěrečné scény filmu jsme točili až ve druhé polovině září ve starém lomu ve Výklekách. Tam celý štáb vezl svým autem šéf kojetínské Mototechny Franta Pátek a zpozdil tenkrát kopání brambor. Není divu, když se točily záběry dívky Moniky, která plavala „bez ničeho“ v dokonale čisté vodě jezera břidlicového lomu.

Filmový fejeton „LÉTO S MONIKOU“, trvající pouhých osm minut, vzbudil v oblasti amatérské filmové tvorby zaslouženou pozornost a přinesl skupině řadu úspěchů v soutěžích : 1.cenu v meziklubové soutěži mezi městy Olomouc, Přerov a Ostrava v roce 1967 v Olomouci, 1.cenu v okresní soutěži ZUČ, která se konala v tomtéž roce v Lipníku n/B, 1.cenu v krajské soutěži amatérských filmů v dubnu 1968 v Opavě a cenu za kameru na celostátní soutěži „Přerovská revue amatérských filmů – PRAF 1969“. V roce 1968 byl uveden na celostátní soutěži amatérské tvorby v Uherském Hradišti a v tomtéž roce na podzim reprezentoval ČSSR na Mezinárodním festivalu amatérských filmů v Brně, ve známé soutěži Brněnská šestnáctka, kde byl vybrán k projekci pro veřejnost, která se konala ve výškové budově areálu Brněnských veletrhů. Každý z naší tvůrčí skupiny, kdo na realizaci tohoto filmu pracoval – ať herci, kameraman, režisér, výtvarník nebo zvukař a sa-mozřejmě také celá technika – vložil svůj kumšt do dílka, které, dá se říci, zahájilo slavnou éru hraných filmů Filmového studia Signál 64.

Skupina tehdy žila bohatým tvůrčím životem a vázala na sebe mnoho příznivců z řad mladých i dříve narozených občanů města, kteří s chutí napomáhali tehdy atraktivnímu rozmachu amatérského hraného filmu. Do Kojetína začali dojíždět filmoví amatéři, aby získali zkušenosti především ve filmové technice a laboratorním zpracování. Tato setkání byla pro obě strany užitečná  – tvůrčí skupina začala mít v oblasti amatérského filmu svůj „zvuk“ a kameraman Svatopluk Spáčil se stal členem Okresního poradního sboru pro amatérský film.

V tomto období byl za řádného člena tvůrčí skupiny přijat jeho syn Jiří, který prokázal svou způsobilost jednak úspěšným umístěním svých fotografií na Okresní soutěži ZUČ v oboru fotografie, která se konala 5. září 1965 v Kojetíně a také tím, že pracoval jako asistent kamery při realizaci všech dosud natočených filmů skupiny.

V první polovině roku 1967 byla Okresním poradním sborem pro amatérský film vyhlášena již tradiční meziklubová soutěž mezi městy Ostravou, Olomoucí a Přerovem o nejlepší amatérský film. Tentokrát bylo určeno šest témat: „Volná sobota“, „Všední den“, „Vaudeville“, „Psychologické okamžiky“, „Les“ a „Fantazie dětí“. Téma „Vaudeville“ (čti vudvil – tj. lehká zápletka) nebylo za Přerov obsazeno, což regule soutěže nedovolovala. Okresní poradní sbor  požádal naši tvůrčí skupinu o pomoc a tak  doslova  přes  sobotu  a  neděli  vznikl  náš  další hraný film s názvem „PF 196?“. Autor námětu a scénáře, režisér Signálu Honza Sýkora, svěřil jedinou mužskou roli Janu Ryndovi, který perfektně a pravdivě rozehrál postavu osamělého muže, oslavujícího Silvestra. „Ženskou“ roli v tomto filmu s úspěchem vytvořila Ryndovic fenka Žolina, která měla k hlavnímu představiteli svůj osobitý vztah. Jako kameraman debutoval v tomto snímku nejmladší člen Signálu Jiří Spáčil, tehdy žák Odborné fotografické školy v Prostějově. Film „PF 196?“ si spolu s „Monikou“ odnesl z této soutěže ve své kategorii palmu vítězství.

Ještě během natáčení filmu „Léto s Monikou“ vysypal Honza Sýkora ze svého přebohatého „rukávu nápadů“ nový námět pro další film. Bleskurychle jsme zpracovali předlohu do filmového scénáře a ihned po ukončení „Moniky“ zahájila skupina přípravné práce k natočení v pořadí již pátého hraného filmu s názvem „Chtíč“. Pro hlavní úlohu Františka Klose byl vybrán člen kojetínské Hanácké scény Vladimír Novotný a role jeho partnerky byla svěřena dvacetileté Táni Palichové z Kroměříže, kterou pro tento film objevil náš fotograf Franta Daněk. Dále pak vystupoval ve filmu kompletní herecký soubor Hanácké scény. Film si vzal za úkol podat humornou formou kritický pohled na tak zvané „moderní umění“. S realizací jsme započali koncem září 1967. Úvodní sekvence filmu byly natočeny na kojetínském náměstí a na trase chodníku mezi Charbutovou cukrárnou a zá-kladní školou. Část záběrů byla pořízena na schodišti a chodbě Sýkorova domu a závěrečnou sekvenci jsme nasnímali v sále Okresního domu, kde právě probíhala výstava prací výtvarníků okresu Přerov. Převážná část filmu se odehrávala v malířově ateliéru. Ten jsme postavili ve fotoateliéru kojetínské Fotografie, jehož silný osvětlovací park nám výtečně ulehčil práci, takže hlavní scény byly natočeny za jedno odpoledne a jednu noc. Dík zkušenostem  a  obětavé   práci   celého  kolektivu  byl  film  včetně  sestřihu a ozvučení dokončen za necelého půldruhého měsíce. V tvůrčím týmu pracovali režisér Jan Sýkora, kameraman Svatopluk Spáčil, kterému asistoval jeho syn Jiří, výtvarnou stránku a titulky zpracoval Jožka Bíbr, hudební a zvu-kovou složku Jirka Rumplík a v technice vydatně pomáhali Petr Kafka, Jarda Mlynařík a Franta Daněk. Film „CHTÍČ“ byl poprvé uveden v lednu 1968 na „Filmových fejetonech Signálu“ v Kojetíně a na podzim téhož roku reprezentoval spolu s „MONIKOU“ Československou amatérskou filmovou tvorbu na mezinárodním festivalu „Brněnská šestnáctka“, kde byl ve dvou představeních promítán pro veřejnost.................

Z kronik tvůrčí skupiny SIGNÁL 64

zpracoval

zakládající člen tvůrčí skupiny SIGNÁL 64

SVATOPLUK SPÁČIL