Orienťák pražských horolezců
Tradičních závodů tentokrát ve skalách v okolí Ostrova a Děčínského
Sněžníku jsme se zúčastnili z oddílu tři - Ondra, Vašek a Jirka. Protože
se jedná o závod dvojic museli jsme tým doplnit o Lukáše Matěju. Závody
začaly v pátek noční částí se 14 kontrolami na staré mapě 1:5000 (Volská
říše). Na té mapě seděly alespoň skály a vrstevnice a tak asi pro
zpestření pořadatel jednu kontrolu umístil o 50m jinam (ve skalním
bludišti), jednou umístil kontrolu k bývalému význačnému stromu - nyní
pařezu a jednou jí dal na dost nepřístupnou skalku. Když k tomu připočteme
15 cm sněhu, mráz a jedno husté zabloudění nejsou necelé tři hodiny pro
tým Ondra-Jirka až tolik (smích). Tým Lukáš-Vašek dokonce překročil i
státní hranici a do penzionu dorazili asi 5 minut před koncem pátku.
Sobota se lišila od pátku především v tom, že závod alespoň začal za
světla. Mráz byl přibližně stejný, sněhu bylo asi 20cm. Na záda je třeba
pro tuto taškařici naložit lano, sedáky, šplhadla, slaňovátko a hlavně
dost jídla a pití. Poučeni z předchozího ročníku nezapomínáme čelovku a
lékárničku. Na startu ( v hospodě) je zmatek - startuje se, jak si kdo
řekne. Po startu je nutné zakreslit kontroly do mapy a vymyslet nejlepší
postup. 16 zakreslených kontrol nás naplnilo zcela falešným optimizmem.
Takže hned na první kontrolu lehce vybíháme z mapy. Kontrola je na stromě,
ale zcela postačuje když si Ondra stoupne někomu na ramena. Nicméně dál to
jde velmi dobře - občas nějaká zábava jako slaňování či prusíkování, občas
klasické kontroly. Až se nám zdá, že poo budeme v naší hospodě. No nebyli
jsme. Na "zahřívací" kontrole (s čajem) nám totiž dali mapu další. Tahle
kontrola byla asi nejhezčí, protože lampion byl asi 20 m vysoko nad čajem.
Pořadatelé natáhli lano mezi dvě skály stojící asi 40 m od sebe a
kleštičky dali přesně do půlky. Taková výška starcům nedělá dobře - je to
typický úkol pro nezkušené mládí. Říkám nezkušené a to proto, že Ondra
způsobil mírnou zácpu (ne moji) na tomto úkole, jelikož si tak zatáhl
zámek karabiny, že ho dlouho, velmi dlouho, nemohl zmrzlou rukou vysoko
nad propastí povolit. Druhá mapa byla jen přibližná, což nevadilo při 4km
přeběhu po cestě k Děčínskému Sněžníku, ale docela jsme měli problémy
najít v souvislé 2km hradbě skal jeskyňku, do které byl problém prolézt.
Za povětrnostní podmínky na stolové hoře by se nemusely stydět ani zimní
Tatry. Díky tomu slaňování či lezení mělo svoje vysokohorské kouzlo. Navíc
pořadatelé ozvláštnili závod kontrolami nezakreslenými v mapě ( azimutové
úseky). V půl čtvrté zmrzlí jak preclíci začínáme obracet k teplé hospodě
(k cíli) aniž bychom měli všechny všechny kontroly. Cestou sbíráme ještě
nějaké a jsme nuceni vytáhnout i světlo. Poslední plánovanou kontrolu po
zralé úvaze (pro nedostatek odvahy) vypouštím. Slanění se mi zdá delší jak
moje lano. Teď se trocha stydím, protože nováčci z týmu Vašek-Lukáš
srdnatě kontrolu zvládli, přestože jejich "lano" dosáhlo sotva do půlky
skály. A to ty uvozovky kolem slova lano jenom přibližně ukazují na stav
konopného motouzu, na kterém prý začínal mladý Radan Kuchař (za války).
Výsledky (a fotky)..