Orienťák pražských horolezců

Tradičních závodů tentokrát ve skalách v okolí Ostrova a Děčínského Sněžníku jsme se zúčastnili z oddílu tři - Ondra, Vašek a Jirka. Protože se jedná o závod dvojic museli jsme tým doplnit o Lukáše Matěju. Závody začaly v pátek noční částí se 14 kontrolami na staré mapě 1:5000 (Volská říše). Na té mapě seděly alespoň skály a vrstevnice a tak asi pro zpestření pořadatel jednu kontrolu umístil o 50m jinam (ve skalním bludišti), jednou umístil kontrolu k bývalému význačnému stromu - nyní pařezu a jednou jí dal na dost nepřístupnou skalku. Když k tomu připočteme 15 cm sněhu, mráz a jedno husté zabloudění nejsou necelé tři hodiny pro tým Ondra-Jirka až tolik (smích). Tým Lukáš-Vašek dokonce překročil i státní hranici a do penzionu dorazili asi 5 minut před koncem pátku.
Sobota se lišila od pátku především v tom, že závod alespoň začal za světla. Mráz byl přibližně stejný, sněhu bylo asi 20cm. Na záda je třeba pro tuto taškařici naložit lano, sedáky, šplhadla, slaňovátko a hlavně dost jídla a pití. Poučeni z předchozího ročníku nezapomínáme čelovku a lékárničku. Na startu ( v hospodě) je zmatek - startuje se, jak si kdo řekne. Po startu je nutné zakreslit kontroly do mapy a vymyslet nejlepší postup. 16 zakreslených kontrol nás naplnilo zcela falešným optimizmem. Takže hned na první kontrolu lehce vybíháme z mapy. Kontrola je na stromě, ale zcela postačuje když si Ondra stoupne někomu na ramena. Nicméně dál to jde velmi dobře - občas nějaká zábava jako slaňování či prusíkování, občas klasické kontroly. Až se nám zdá, že poo budeme v naší hospodě. No nebyli jsme. Na "zahřívací" kontrole (s čajem) nám totiž dali mapu další. Tahle kontrola byla asi nejhezčí, protože lampion byl asi 20 m vysoko nad čajem. Pořadatelé natáhli lano mezi dvě skály stojící asi 40 m od sebe a kleštičky dali přesně do půlky. Taková výška starcům nedělá dobře - je to typický úkol pro nezkušené mládí. Říkám nezkušené a to proto, že Ondra způsobil mírnou zácpu (ne moji) na tomto úkole, jelikož si tak zatáhl zámek karabiny, že ho dlouho, velmi dlouho, nemohl zmrzlou rukou vysoko nad propastí povolit. Druhá mapa byla jen přibližná, což nevadilo při 4km přeběhu po cestě k Děčínskému Sněžníku, ale docela jsme měli problémy najít v souvislé 2km hradbě skal jeskyňku, do které byl problém prolézt. Za povětrnostní podmínky na stolové hoře by se nemusely stydět ani zimní Tatry. Díky tomu slaňování či lezení mělo svoje vysokohorské kouzlo. Navíc pořadatelé ozvláštnili závod kontrolami nezakreslenými v mapě ( azimutové úseky). V půl čtvrté zmrzlí jak preclíci začínáme obracet k teplé hospodě (k cíli) aniž bychom měli všechny všechny kontroly. Cestou sbíráme ještě nějaké a jsme nuceni vytáhnout i světlo. Poslední plánovanou kontrolu po zralé úvaze (pro nedostatek odvahy) vypouštím. Slanění se mi zdá delší jak moje lano. Teď se trocha stydím, protože nováčci z týmu Vašek-Lukáš srdnatě kontrolu zvládli, přestože jejich "lano" dosáhlo sotva do půlky skály. A to ty uvozovky kolem slova lano jenom přibližně ukazují na stav konopného motouzu, na kterém prý začínal mladý Radan Kuchař (za války). Výsledky (a fotky)..