Prohlášení
Popovický montanistický Superklub vznikl jako reakce na ustrnutí vývoje předních montanistických skupin České republiky..Členové Superklubu považují výpravy a další akce ostatních podobných spolků za málo dobrodružné, nedostatečně nebezpečné a tudíž pro sebe pramálo atraktivní.

Napsali nám, napsali o nás:

  Ó, Superklube! Když jsem si na vašich stránkách přečetla o všech těch skvělých dobrodružstvích, která podnikáte, neodolala jsem a zatoužila vás vidět na vlastní oči..

Ledva jsem se dozvěděla o chystané výpravě na Damil, rozhodla jsem se, že půjdu tajně s vámi..Čekala jsem na Tetíně před kostelem převlečena za koně Przewalského,  abyste si mě nevšimli a neodehnali mne...Ano, ten milý šemík, poklidně spásající trávu okolo krucifixu, jsem byla já..

A pak jsem vás viděla přicházet...Zmocnila se mne extáze..Nenápadně jsem si protírala oči a v duchu se ptala: "Jsou to lidé, či bohové?"  Vaše odhodlané pohledy, vlídná, ale energická gesta, svalové jako stroj a hlasy jak polnice posledního soudu...

Když  jste v zástupu vyrazili na Damil, tolik jsem chtěla jít s vámi..Ale nějací idioti mne zapřáhli do vozíku, zvolali na mne "hyjé" a párkrát mě přetáhli bičem..Než jsem vylezla z převleku a vše se vysvětlilo, byli jste dávno pryč..Svět pro mne potemněl..

Jak já bych chtěla být jako vy...Vaše Nicky 

(Nicky, tajemná obdivovatelka)

Superúspěšná výprava slavné Žebrácké party

Naše slavná žebrácká parta (dále jen ŽP) měla již po krk lezení v nebezpečných starých štolách, kde život visí na vlásku, padají tam stropy, tlejí mršiny zvířat, a kde se dýchá smrtelně jedovatý oxid uhličitý. ŽP také navštívila řadu jeskyní a propastí v Českém krasu. Ty jsou pochopitelně daleko zajímavější, krásnější a bezpečnější, než ty odporné smrduté štoly. Avšak změna je život, a tak se hrdinní členové ŽP rozhodli, že dobrodružství ve štolách a jeskyních prožili již dost. Bylo na čase vzdát se alespoň na chvíli jednotvárného života dobrodruhů, který nás již poněkud unavoval. I vyrazili jsme tedy jako normální smrtelníci na povrchovou exkurzi, jejímž cílem bylo navštívit nově otevřenou restauraci v Točníku a zde se pořádně ožrat. Exkurze se zúčastnili skalní členové ŽP, tedy Rumová Pralinka, Vláďa, Jéňa, Zdeňa a Dáša. Vyrazili jsme z obce Chlustina směrem k dálnici. Dáša a Jéňa se sice začali trochu plašit, ale vysvětlili jsme jim, že nemusíme kličkovat mezi auty, ale dálnici bezpečně přejdeme po mostě nad ní. Trochu je to uklidnilo, ale i tak raději rychle pelášili do lesa za dálnicí, že jsme jim sotva stačili. Když jsme se ocitli v lese, naše radost neznala mezí. Konečně jsme pryč z města v lůně přírody! Cítili jsme se naprosto bezpeční. Radostně jsme skotačili a tu někoho napadlo, myslím, že jsem to byla právě já, abychom si zahráli naší oblíbenou hru „zajíček v své jamce sedí sám“. Zajíčka dělal velmi roztomile Vláďa a my ostatní jsme kolem něj vířili v rychlém tempu. Najednou si někdo z nás všiml, tuším, že jsem to byla právě já, že Vláďovi – zajíčkovi chybějí nohy. Ano, nemýlila jsem se! Vláďa začal evidentně mizet v pod jeho vahou se propadnuvším vchodem do štoly. Tak tohle bylo to poslední, co jsme potřebovali. Zase si od podzemních prostor neodpočineme! Ale co nám zbývalo? Z batohů jsme vytáhli baterky, které jsme původně chtěli použít až se budeme vracet z hospody. Vytáhla jsem i lano, které jsem chtěla původně použít na vyprošťování opilců ze škarpy. Vláďa se z posledních sil vydrápal z otvoru celý bledý hrůzou a začal zvracet na nejbližší pařez. Zdeňa, Jéňa i Dáša ho starostlivě obklopili a začali ho chlácholit. Já jsem zatím neohroženě uvázala jeden konec lana kolem stromu a druhý vhodila do zející díry a začala jsem se odvážně spouštět do podzemí. Ostatní členové ŽP mě hrdině následovali, a to včetně Vládi, který po překonání smrtelného nebezpečí opět nabyl svou obvyklou odvahu. Elegantně jsme slanili do neznámé štoly a začali jsme jí systematicky a profesionálně prostupovat. Chodby se rozmanitě větvily a nám bylo jasné, že se Vláďa propadl do neobyčejně pozoruhodné a úžasné štoly. Členové RN a dokonce ani PMS pochopitelně neměli o těchto podzemních prostorách ani tušení. Povedl se nám zkrátka husarský kousek. Inu, ŽP v akci nikdy nezklame! Vylezli jsme plni nadšení ven, velmi hladoví a žízniví. Rychle a operativně jsme se přesunuli do hospody v Točníku.  Jaké bylo naše překvapení, když jsme zde zastihli velkého Titána-Surikatu, kterak zasmušile hledí do hrnku s černým kafem a nesrozumitelně mumlá cosi o štole u Chlustiny, kterou marně celý den hledal pomocí nejmodernějších zaměřovacích přístrojů, jako je např. GPS. Pohrdlivě jsem se na něj podívala. O kvalitách a neobyčejných schopnostech členů naší slavné ŽP zkrátka nebylo pochyb. Snad to už konečně po lekci, kterou jsme mu uštědřili, pochopil i ten nebohý montanistický břídil.

 Členové ŽP jsou mladí a hraví. V tom tkví jejich úspěch. Zoufale se pachtit a urputně a křečovitě hledat stará důlní díla jako to dělá Surikata je metoda nudná a neúspěšná, která brzy zkrachuje.

(Rumová Pralinka)