Zpracovala Rumová Pralinka

Koněpruské

jeskyně 2 

 
Abych vnesla trochu pravé jeskynní poezie do poněkud jednotvárných montanistických akcí, zařídila jsem sobotní exkurzi do veřejně  nepřístupných částí Koněpruských jeskyní, kam se  běžný návštěvník nemá šanci podívat..
Mimo mé vlastní žebrácké party jsem na akci přizvala ViDří rodinu (členy to slavných RN) a nekorunovaného krále montanistů, přeslavného Titána-Surikatu, presidenta Popovického montanistického superklubu, bez jehož odvahy a zkušeností by podobná akce nebyla vůbec myslitelná. A byl to právě Surikata, který přednesl teorii, že podobně jako se kdesi daleko v podzemních prostorách Montsalvatských hor skrývá mythický Svatý Grál, nalezl v prostředním patře Koněpruských jeskyní úkryt neméně známý Zlatý Hunt. 
Měla jsem v Titánově přítomnosti trochu trému a tak, když jsem líčila, kterak se na jedné stěně Petrbokova dómu stýkají navzájem vrstvy koněpruské s dalejskými a suchomastskými, k tomu přídolskými, ludlowskými zahořanskými i příbramskými, nějak jsem se do výkladu zamotala a pak už se mi nepodařilo získat zpět potřebnou pozornost publika. Všichni jen mumlali "Zlatý Hunt, Zlatý Hunt" a čuměli do každé plazivky, v domnění, že jej odtamtud vytáhnou. 		Odvaha a skromnost v jednom těle. President PMS před vchodem.
Tajná chodba ku Zlatému Huntu. Je s podivem, že ji dosud všichni speleologové přehlíželi.  Jen díky všeobecně uznávané Surikatově autoritě se podařilo nadržený dav zklidnit a přinutit jej vyslechnout pověst o krápníku zvaném Žabí Král, kterou jsem si zvláště pečlivě připravila i s ilustrativním kvákáním, jež  ocenily zejména ViDrovy děti a nutily mne kvákat do zblbnutí. Leč ani kvákání nevydrželo věčně (i když jsem vyhlásila soutěž o nejvěrnější kvák, kterou přesvědčivě vyhrál Titán, kvákaje tak, až Vidřata poděšeně zacoucouvala do Letošníkovy propasti) a poté, co ViDra v zbrusu novém overalu vykřikl:"Támhle to je" a ukázal na zařícenou chodbičku,všichni se k ní vrhli jako šílení. 
 Jeden po druhém soukali svá těla do zabahněného úzkého otvoru a jejich sténání a funění se neslo dómem v neobvyklé intenzitě..A sotva vylezli ven (samozřejmě, že bez Zlatého Huntu), opět někdo zařval:"Je to támhle" a znovu se předbíhali, odstrkovali a plazili neuvěřitelným blátem v marné a sobecké touze po zlaté relikvii. Všichni? Ne, jediný Titán stanul mlčky a vznešeně opodál a bylo vidět, že jeho skvělý mozek pracuje. A byl to právě Titán, který nás  zachránil od jisté smrti, protože když jsme se všichni nacpali do slepé plazivky,  Štola s kolejnicemi - Hunt je nedaleko, někteří tvrdili že zlato již přímo cítí.
Poslední metry..Surikata je proplazil rychlostí 28 km/hod. těsné tak, že i mně ztuhla krev v žilách, díky nenadálé erekci uvíznuvší Vláďa Straka ucpal její vchod  tak dokonale, až jsme se loučili se životem. Nešťastník nemohl ani tam ani zpět a nebýt Surikaty, který jej chopil za ruce a jediným trhnutím vyrval z otvoru, zhynuli bychom bídně všichni do jednoho. Díky, ó veliký, odvážný Titáne.A pak, když jsme se vydrápali z oné smrtonosné pasti, stanul Surikata u nenápadného otvoru, jeho paže ukazovala vpřed a jeho ústa pravila: "Tamo je zlatý Hunt". Chtěla jsem se zeptat, jak na to přišel, ale měla jsem hubu ucpanou hlínou z plazivky a tak jsem vyloudila pouze jakýsi podivný skřek, který ostatní brali jako výzvu k pokračování .
Zlatý Hunt z nezdobené strany..Na pohled zcela obyčejný důlní vozík. soutěže o nejvěrnější kvák a bylo obtížné je (zejména ViDry) utišit.
A pak již nastal pochod do staré štoly, kterou nám ukázal král montanistů Titán. Klopýtali jsme po kolejích a tušili, že Zlatý Hunt je nablízku. Vpředu utíkal ViDra v novém overalu a se stativem, za ním náš muzejní ředitel v černém gumáku, jeho následoval Vláďa s erekcí. Tito tři tvořili úderné družstvo, jež těsně sledoval statečný RN Šárin a teprve s náležitým odstupem za ním, plahočili se  v jednom velkém chumlu ostatní. Bylo mi divné, že nevidím Titána, ale zlaté opojení bylo tak silné, že jsem si  tím nedělala těžkou hlavu..Přišlo několik posledních zatáček, pak dlouhá přímá štola mírně stoupající vzhůru, na jejím konci 
stanul Surikata a jeho halogenový reflektor osvětloval lesknoucí se legendární starodávný hunt, jehož přední plech zářil ryzím zlatem. Euforie, která pak zavládla, se nedá popsat. Radovali jsme se, pili rum z termosek, jásali a matlali po sobě bláto. Všichni se chtěli fotografovat s Titánem před  Zlatým Huntem, ale skromný montanista to odmítl. Nemohu dále popisovat bezuzdné hýření, které nastalo. Díky, velký Titáne za Tvůj objev, který se stane pýchou Muzea Českého Krasu.
P.S. Titán by u huntu první poto, že ulehl na zem a velmi rychle se proplazil mezi našima běžícíma nohama až k huntu samému. Podobné kousky jsou pro něj hračka. 		A to je on zepředu..Masivní zlatá deska na jeho čele..

Surikata-Titán děkuje Rumové Pralině za zorganizování této (byť poněkud nemontanistické) výpravy. Zda si hunt ponechá muzeum nebo PMS, bude ještě zváženo.