Krahulovský důl
	(Zpracoval sám  Titán)

  Krahulov - opuštěný důl nevalné pověsti je výzva pro každého montanistu, který to se svoji zálibou myslí vážně...Bezedná zatopená jáma bez průvodce a vlezlých turistů stále láká svou nedostupností.. 

Těžbu na Krahulově, dole IV, zahájily železárny knížete Karla Egona Furstenberga rok poté, co úředník František Herda v nučickém ložisku objevil železnou rudu a získal pro svého knížete povolení provádět kutací práce na lokalitě Vinice-Krahulov, tedy léta Páně 1846. Vytěženou rudu (hnědel) dopravovaly koňské povozy do hutí v Novém Jáchymově, později i Králově Dvoře. V období 1896 - 1908 na Krahulově existovalo 34 komorových pecí, roku 1897 byla k dolu přivedena železniční vlečka dlouhá 543 metrů, po třiceti šesti letech došlo v rámci zastavení těžby k jejímu zrušení. Do konce druhé světové války byly totálně zlikvidovány budovy a během dalších patnácti let zmizely i haldy kdysi 220 metrů hlubokého dolu...

Odhalit tajemsví Krahulovského dolu nám slíbil nučický opilec, který tvrdil, že jeho otec na dole působil v jakési blíže nespecifikované úřednické funkci. Za lahev fernetu se uvolil ukázat nám odkrytou vystrojenou větrací šachtu, kterou pronikneme i do těch nejzazších podzemních krahulovských prostor..

I vydali jsme se na pochod..Během necelého kilometru náš průvodce darovanou láhev vypil, počal vrávorat a nesouvisle blábolit..Prohlásil, že je majitelem místního panství a požadoval, abychom jej oslovovali "pane hrabě". Jeho věrohodnost tím krajně poklesla a proto jsme byli příjemně překvapeni, když nás zavedl ke skruži vzdálené asi padesát metrů od silnice, kryté kruhovou betonovou deskou a pravil, že je to onen vchod, který hledáme.Pak usedl na mez, ztratil pozvolna zájem o veškeré okolní dění, sesul se na bok a jal se příšerně chrápat.

Odsunuli jsme víko stranou a nahlédli do přibližně pět metrů hluboké jámy, na jejímž dně matně probleskovala voda. 
Šachta byla vystrojena kramlemi, umožňujícími bezpečný sestup, proto jsme zavrhli časově náročné použití (mezi montanisty tolik oblíbené) Surikatovy trojnožky se Surikatovou záchrannou kladkou a rozhodli se k slezení po kramlích spojeným s jištěním shuntem na fixním laně.

Abychom eliminovali možné nebezpečí v šachtě nahromaděného CO2, vhodili jsme dolu zapálenou novinovou kouli, která vesele plápolala, osvětlovala hladké betonové stěny a nakonec se zasyčením zhasla ve vodě.

V tu chvíli nás již nemohlo nic zastavit. Uvázali jsme devítkovým uzlem k blízkému stromu lano, spustili je do jámy a zabezpečili proti prodření o ohlubeň Surikatovým plastovým chráničem. Nejlehčí z nás, Škorpinon, si oblékl úvaz, připjal shunt a počal sestupovat..

"Jak to jde?", zeptal jsem se, když byl kolega asi metr pod ohlubní.
"Dobře", odtušil odvážný Škorpion.
A sestup pokračoval.
V polovině hloubky šachtice Škorpion ohlásil, že voda pod ním se zvolna pohybuje, leč není hluboká.
"Jak vypadá dno?", projevil zájem Skákavá Koza, do té chvíle apaticky okusující tatranku.
"Zatím nevím, je na něm nějaký sajrajt, ale tipoval bych to na beton", zaznělo v odpověď zdola.
A chrabrý Škorpion klesal hloub a hloub.
"Jsem dole", ohlásil náhle, "stojím na poslední kramli".
"A co vidíš?", volal jsem dolu naléhavě, "jak vysoké jsou rozrážky?"
"Nejsou tu rozrážky", ozvalo se lakonicky z hlubin.
"A co tam je?"
"Betonová trubka, padesátka. Je to úplně obyčejný kanál."

Ohlédl jsem se po chrápajícím průvodci a potlačil nutkání rozbít mu prázdnou lahví lebku. Skákavá Koza si odplivl do šachty, vracejícího se Škorpiona naštěstí netrefil. Nastala chmurná nálada..Obloha se zatáhla a spustil se drobný déšť..Opilec dál netečně ležel a usmíval se blaženým úsměvem naprostého idiota.
"Kreten", prohodil směrem k němu Škorpion, zítra sjedem na Damil. Janoušek povídal, že je tam perfektní štola.