Zpracovala Rumová Pralinka

Nepovedená 

výprava

 
Seděla jsem v pátek odpoledne v útulné hospůdce s Krásným Váďou, Zdeňou, Jeňou, Dášou a dalšími milými členy mé žebrácké speleologické skupiny. Vláďa kouřil dýmku a vyfukoval ze smyslně vykroužených úst kouzelné šedomodré obláčky, Jeňa črtal na papír hanbaté obrázky, Zdeňa spal pod stolem a Dáša se nudila.
"Nepůjdeme zase někdy pod zem, když už jsme jednou speleologové?", hodila jsem do pléna obligátní otázku. 
"Ani ne, je to tam hnusné", pravila pochmurně Dáša a ostatní jí horlivě přitakávali.
Zamrzelo mne to. Mé skupině přece jen chybí ono svaté nadšení pro underground, jaké známe u ostatních profesio- nálnějších speleo-montanistických spolků.
"Ty bys také nešel?", zeptala jsem se posmutněle krásného Vládi.
"Když s námi nebude Titán (při vyslovení tohoto jména všichni na chvíli uctivě povstali), tak třebas ano".
Je třeba přiznat, že velký Titán není u mé privátní skupiny příliš oblíben. Je nejstatečnější, všude vleze první a vyžere tak všechnu slávu, která by mé poněkud pasivní kolegy mohla jinak motivovat, blbeček jeden nemožnej. 		Místní kostelík. Jéňa zde poklekl a dlouze se modlil. V cestě za poznáním nám to nijak nepomohlo.
Portál. Na dohled je lezitelný zával, dále chodba pokračuje, kam až lze beze světla dohlédnout.  A přitom v mém spolku přece nejsou žádní ubožáci. Přesto, nevím proč, když je Titán s námi, chovají se najednou jako praštění. Piští, pošťuchují se a jakmile se ocitneme před nadějných vchodem, jak malé děti začnou křičet: "Tam nejdu,  to je nebezpečné." Docela se za ně v takových chvílích stydím a přitom vím, že na to,  aby vlezli tam, kam pak musí jít první Titán, ve většině případů mají. Opravdu, bude lepší, když vyrazíme bez něho. Vláďa s Jeňou se nebudou ostýchat a určitě učiníme velkolepý objev, který mé skupině zajistí nehynoucí slávu, jež jí právem náleží..
 A tak jsme se v pátek v poledne sešli na berounském náměstí, abychom vyrazili kamsi za Rakovník, kde Jeňa při jízdě autem zahlédl v lůmku u silnice ústí nadějné štoly. Mimo mých věrných s námi jel pouze zběsilá Koza se Škorpionem, Kaši a Speo ze Speleologu Kladno.
Přítomnost dvou posledně jmenovaných se mi moc nezamlouvala, jejich jména jsou v montanistickém světě známé pojmy a tak jsem se obávala, aby se má družina namísto před Titánem nestyděla před nimi samými.		 Strmá stěna. Marně jsme zde hledali Titánův autogram.

A  i proto jsem pořádně šlápla na plyn svého Daewoo a žlutý  Kašiho Wartburg  se Speem, Kozou a Škorpionem se začal za námi opožďovat  až se nakonec  ztratil z dohledu úplně. Tak se stalo, že  se na lokalitě nakonec ocitlo jen nás pět "žebráků".   Moji milí stydlíni pookřáli a nesměle nahlíželi do portálu chodby, vytesané v bělavém kameni. Její veliký profil dával tušit, že nestojíme na prahu žádné blbodíry ale naopak na začátku významného objevu. "Titán se určitě poblije závistí", řekla jsem si a rychle jsem se převlékla do svého jiskřivě modrého jeskyňářského overalu. Má parta stála před portálem a tvářila se poněkud rozpačitě. "Co je, proč nejdete dovnitř?", zeptala jsem se podrážděně. 
"My nemáme baterky",  odpověděla Dáša. "Půjč nám nějakou". Myslela jsem, že se mi to jen zdá. "Vy nemáte baterky?", opakovala jsem nevěřícně, "a to si říkáte montanisté?".
Dáša vzdorně pohodila hnědovlasou hlavou a mlčela. "Bože, to jsou pitomci", říkala jsem si v duchu. "Jdou do podzemí a nevezmou si světlo". Nahlédla jsem do štoly. Chodba se ztrácela v šeru a vanul z ní chladný zatuchlý vzduch.
"Tak rozsviť a jdi první, budeme se tě držet", pobízel Vláďa, "když nám občas blikneš pod nohy, tak nám jedna baterka postačí".
"Já přece nemám baterku", řekla jsem zoufale."Všechny svítilny jsou v Surikatově truhle poslední záchrany a ta je u Kašiho v autě..

 Teď zase zkoprněli moji druhové. "Chceš říci, že nás táhneš do podzemí bez  Surikatovy truhly?",  hrůzou zesinal Jéňa.
"No a co", bránila jsem se, "vždyť ta blbá truhla je naprostá kravina..
" Možná je", připustil nenávistně Vláďa, "ale kdybychom ji vzali s sebou, tak bychom alespoň viděli na cestu.
Bylo mi do breku. Usedla jsem  na kámen, na kterém se pokojně vyhříval veliký černý ježek a začala tiše štkát.  Všichni na mne zhnuseně koukali, jako bych za nezdar výpravy, na kterou jsem se tak těšila,  mohla já sama.   		Těžké vysvětlování vlastní neprofesionality.
Nepřeháním, když zde napíšu, že se mi zhroutil celý svět. Má parta, za kterou bych dala ruku do ohně remcala a posupně hleděla k mému kameni s rozsednutým ježkem. Slyšela jsem, jak Zdeňa říká:"Příště s Pralinou nepůjdu, s Titánem to má alespoň úroveň". 
 "A nezkusíme to bez baterek?", nabízela jsem mezi vzlyky přijatelné řešení.
"Bez Titána do tmy nejdu", štěkla mi Dáša v odpověď, "nestojím o to, aby mne tam nějaký chlípník zase osahával." 
A tak jsme nasedli do auta a otočili se k domovu. Bez fotek z podzemí, bez zážitků, otráveni a zhnuseni.  

Titán radí:"Jít do podzemí bez Titána rovná se naprostý neúspěch montanoakce. Vemte si poučení z neúspěchu Rumové Pralinky. Její speleoskupina je po návratu z akce v rozkladu."