Vseradice

	O tajné chodbici všeradické

	*(Zpracoval Koza )*

"Jestlipak víš, že máme ve vesnici starodávnou tajnou chodbu?", zeptal se mne muž ze Všeradic a zatvářil se tak tajemně, jak jen to bylo v této situaci možné.
"Ne, nevím", odmítl jsem, "a kdybyste ji tam náhodou měli, velmi bych se divil".
Muž ze Všeradic byl zaskočen. "Nevím, proč by ses měl divit", vysvětloval dotčeně, "vede z odlehlého místa do zámku a existuje o ní i básnička Starý Všerad ve své sluji." Odkašlal si, zkřížil ruce na prsou, nepatrně se poklonil a počal cosi procítěně recitovat.
"Tys v té štole byl?", přerušil jsem jej bezostyšně, "nebo jsi ji alespoň viděl?"
"No jasně, její portál ústí v našem lese", odsekl všeradický bard, "ale motal jsem se kolem něj už hodně dávno, letos to bude dobrých třicet let. Kdybys sehnal pár opravdu tvrdejch frajerů, můžu vás tam v neděli zavést. Je to ale o hubu: v chodbici žije příšerný hroznýš. Tedy, jestli už nechcípl.", dodal, vida můj pochybovačný výraz.

Partie za vchodem, hnízdo příšerného hroznýše..

Všeradický hroznýš byl jistě dostatečnou záminkou pro neprodlené uskutečnění výpravy. Současně ale vize příšerného plaza patrně představovala pro některé přizvané podzemní badatele příliš reálnou hrozbu a tak se událo, že jsme se vlahého nedělního rána já a král montanistů sešli na berounském nádraží pouze s Vaškem a Jindřichem Vaňkovými. "Co udatný Vidra", tázal se Titán, "snad se nebojí přihlouplého hroznýše?"
Rozpačité krčení ramen bratrů Vaňkových bylo mu výmluvnou odpovědí.
I nastalo nasedání do vozu, pak startování motoru a výprava ztepilých hrdinů vyjela za dobrodružstvím .

Na všeradické návsi, již netrpělivě postával Muž ze Všeradic a opíral se o sukovitou hůl. "Autem tam nedojedeme", uvítal nás, "všude je strašné bláto. Musíme jít pěšky. Není to daleko".
I vyrazili jsme přes omrzlou louku. Náš průvodce křepce uháněl k blízkému lesu a my klopýtali za ním. Nad zimní krajinou se točil ledový vichr a než jsme se skryli za hradbu prvních stromů, byli jsme promrzlí na kost. V lesíku sotva znatelná cesta počala stoupat a Muž ze Všeradic, bojovně mávaje holí, zvýšil vražedné tempo svých kroků. "Asi se nemůže dočkat toho hroznýše", usoudil Vašek a při pomyšlení na tajemného plaza znatelně pobledl.

Titánův sálek...Žil snad bájný hroznýš zde?

Jedno ze složitějších míst systému - Titánova křižovatka.

"Jestli půjdeme ještě daleko, nepochybně omdlím", dodal pak zasmušile Jindřich. A šli jsme daleko. GPS Garmin ukazovala tři kilometry soustavné chůze, když jsme se konečně ocitli na vrcholu zalesněného kopce.
"Tady to někde bude", hlaholil Muž ze Všeradic, "byl to takový nenápadný kopeček a do něj ta chodba vedla."
"Vy nevíte přesně, kde to máme onen vchod hledat?", zděsil se upřímně Jindřich.
"Ne", pravil Muž ze Všeradic a svědomitě zopakoval, že zde byl naposled před třiceti lety.
Propadli jsme hluboké malomyslnosti. Pamětník pobíhal po návrší mezi stromy od kopečku ku kopečku, vchod

nenalézal a my pomalu rezignovali. GPS udávala nakráčených 8 kilometrů, byla nám zima a měli jsme hlad. Pomalu jsme usedli na staré klády a proklínali chvíli, v níž nás napadlo opustit průzkum seriózních důlních děl, namísto toho uvěřit pověstem a počít fušovat do neověřených tajných objektů, na které by nevěřil ani otrlý pohádkář. Navíc se nás počala zmocňovat obava z proklamovaného strašlivého hroznýše. Je opravdu tak krvelačný, jak o něm tvrdí všichni vesničané? Zardousí nás hned nebo nás bude sadisticky honit řidkým hájem? Muž ze Všeradic zatím zběsile kličkoval po vrcholu a zavile šťoural svou holí do každého krtince. Dojedli jsme svačiny a rozhodli se akci jednou pro vždy ukončit, když náš všeradický průvodce zvolal "Mám to". Vymrštili jsme se, a pádili k němu, seč nám síly stačily. Muž stanul u vápencového výchozu, tvářil se vítězně a za ním se černal ne jeden předpokládaný otvor do masivu, ale hned dva.
"Tak je to pravda", vzdychl jsem, zalykaje se vzrušením, "tajná chodba všeradická opravdu existuje".
"Tohle není tajná chodba", ozval se zklamaně Titán, "přece poznáte krasové jeskyně".
Podívali jsme se do otvorů pozorněji a opravdu. Chodba, která se stáčela pod skalku nebyla dílem lidských rukou.
"Jsou to bezejmenné jeskyně 19-03A a 19-03B", pokračoval Titán, "na téhle lokalitě uskutečnili několik akcí Tetíňáci a to v roce 1998. Když se po usilovném kopáni ve vchodě A i B přiblížili natolik, že se navzájem slyšeli, s kopáním ustali.Je to jen jeden morfologicky snad nepříliš zajímavý korozní kanál."
"To jsi vymyslel sám?", zeptal jsem se Titána, jat náhlým vřelým obdivem.
"Ne", zakroutil král montanistů velebnou hlavou, "to napsal Karel Žák".
Darmo nás muž ze Všeradic varoval před příšerným hroznýšem, který v jeho podání soustavně rostl a rychle nabýval délky tranzitního ropovodu. Vešli jsme do podzemí. Východně položený systém je jednoduchý, leč zajímavý, založený na jedné chodbě, dlouhý asi 8 metrů. Západní jeskyně je oproti tomu prostornou oválnou komorou, v které dosud čpí hroznýšovy výkaly.
Pověst o tajné chodbici všeradické ztratila svůj nejzásadnější základ - její v hlubokém lese ukrytý vchod. Muž ze Všeradic patřil s účastí na naše zklamání (i když byl na druhou stranu jistě rád, že děsivý hroznýš nebyl naší akci přítomen) a pravil: "Hele, nezoufejte. Chodba nevyšla, ale nic není ztraceno. Vím poblíž o prastaré kamenné věži a zřícenině tajemné církevní stavby. A tam tajná chodba určitě vede. Až se vrátíme, nakreslím vám plánek".
A tak jsme se vraceli na základnu PMS chudší o jednu iluzi, bohatší o nález dávno objevených leč málo známých krasových útvarů a mapku temného sakrálního objektu, kde jsou podle muže ze Všeradic nejen dva hroznýši, ale i polozasypaná podzemní mučírna. Tož příště.

Popovický montanistický superklub usiluje o oficiální přejmenování jeskyní 19-03A a 19-03B na Surikatovu a Titánovu sluj. Na revanš slibuje před vchodem osadit sošku usmívajícího se černouška, objímajícího vzrostlou slonici v mírně subživotní velikosti.

O tajné chodbici všeradické