Jednoho odpoledne na konci května mi do práce přišel e-mail od kamaráda Luďka, že právě zjistil, že má poněkud víc dovolené, než je v kraji obvyklé, a jestli bych neměla zájem vyrazit v létě někam na kole. Nejlépe tak na 3 týdny a řidítka otočit směrem na východ. Konkrétně navštívit Podkarpatskou Rus a pokusit se projet Rumunskem k Černému moři. Docela se mi to zamlouvalo, ale než jsem kývla, ještě jsem ho upozornila, že by na podobnou akci bylo vhodnější jet ve větší skupině lidí. Připustil, že by to nebylo od věci a tak jsme tuto “šílenost” rozjeli. Začali jsme shánět potřebné informace a další lidičky …

 Nejdůležitější bylo zjistit, jak je to s vízem na Ukrajinu, jak je to s penězi a jak s mapami. Na ostatní otázky, jako třeba doprava na Slovensko, trasa, co s sebou apod., byl ještě čas. Ne tak na otázku personálního obsazení. Zatím přislíbili účast tři lidičkové …
První na řadě bylo vízum. Jeho vyřízení trvá několik týdnů a my jsme neměli času nazbyt. Nechali jsme na tom pracovat Agenturu Bohemia, což sice obnášelo vysolit několik stovek navíc za zprostředkování, ale na druhou stranu jsme se vyhnuli frontám na ambasádě a tamním obstrukcím. reklama Co se týká peněz, zjistili jsme, že lepší než německé marky bude vézt s sebou americké dolary; toto platidlo přeci jenom nepodlehne brzkému převodu na měnu evropské unie. A podle velmi nejasných informací o cenách jsme usoudili, že musí bohatě stačit 5 USD na den plus nějaká menší rezerva pro strýčka příhodu.
Mapy sehnal Luděk. Novou mapu Podkarpatska v měřítku 1:200 000 a velkou mapu Rumunska 1:500 000. Musí to stačit, protože podrobnější mapa u nás neexistuje. Nebo jsme jí aspoň nikde nepotkali. Luďa ještě zakoupil průvodce po Rumunsku. Informace o Ukrajině jsme sháněli pouze z reportáží zveřejněných na internetu nebo z informací cestovních kanceláří pořádajících pěší akce nebo cyklozájezdy do této země.
A nastávají potíže. Lidi, co slíbili, že s námi pojedou, na poslední chvíli odřekli. Takže jsem s čerstvým vízem v pase chvíli váhala, zda se pustit na cestu jenom sama s Luďkem a nebo …. NE! Jede se! Luděk se na východ těší a kdybych odřekla i já z podivného důvodu, že se mi nechce jet jenom ve dvou lidech, pak by tím pádem nejel ani on … a po zbytek léta bychom dřepěli v Praze … a vízum by propadlo a my bychom si mohli tak akorát čmárat prstem po mapě, kde bychom teď bývali asi tak byli … Ne ne! Kolo čeká a kopečky na východě taky … Znáte to taky, když člověka chytne taková ta toulavá … ?? vízum
Neodradily mě ani informace o přepadávání autobusů a o četných krádežích. Prostě na sebe budeme maximálně opatrní, víc pro to udělat nemůžeme. Vyhneme se velkým městům a hlavním tahům, stejně nás až zas tak moc nezajímají. Dále s sebou nepovezeme nic cenného; dohodli jsme se na jednom fotoaparátu a Luďkově mobilním telefonu, kvůli posílání zpráv domů, že žijeme. Spát budeme ve stanu, kola necháme venku a přikryjeme igelitem. Technické věci kolem kol jsme svěřila do Luďkových rukou, já jsem si akorát nechala postavit nové zadní kolo se zpevněným ráfkem, lepším nábojem a profesionálním výpletem. Přeci jenom, kdoví jaké cesty nás čekají … Luděk sháněl potřebné náhradní díly, nářadí s sebou a pro sebe brašny. Já se postarala o zbytek, tj. o naplánování a nákup proviantu. Předpokládali jsme, že na Ukrajině nebude nic k sehnání, lépe tedy mít s sebou potraviny alespoň na 10 dní. Kromě chleba, samozřejmě. Ten k sehnání snad bude.
Trasa byla připravena během jednoho večera. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude jet podle předem připraveného itineráře, aby nedocházelo během cesty k nějakým zbytečným dohadům. Přeci jenom: ve dvou se blbě hlasuje J . Na Ukrajině nebylo co řešit. Těch několik málo silnic a zajímavostí dávalo jen omezené možnosti kudy jet a co navštívit. Takže v tom máme jasno. Určitě chceme vidět Koločavu, Národní park Siněvir, Solotvinské solné doly, Jasinju a Jablunický průsmyk. A podle času a sil se pokusit o pěší výstup na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny (2061 m.n.m.). Ale protože je jenom jeden jediný přechod mezi Ukrajinou a Rumunskem, musíme si ještě asi 200 km zajet. Ale ani tam to určitě nebude nezajímavé. A co se týká Rumunska, tak první ideu dojet až k Černému moři jsme zavrhli. Je to hodně daleko, obnášelo by to jet co nejkratší cestou a každodenní dávku minimálně 100 km. To se později ukázalo, zejména na Ukrajinských silnicích, nemožné. Nelíbilo se nám také to, že bychom neměli čas zastavit a podívat se na zajímavá místa Rumunska. Takže místo toho pojedeme do vnitrozemí a trošku si vychutnáme Karpaty, a zvlášť jejich průsmyky, nazvané po rumunsku ”pasuly”. Příroda a hory Rumunska rozhodně stojí za vidění a myslím, že to nebude méně zajímavé, než Podkarpatská Rus. Proto jsme se i bez hlasování shodli, že to bude lepší, než nějaké pachtění se za troškou slané Černomořské vody.
Poslední věc, kterou je potřeba vyřešit je jak se dostaneme na Slovensko. Jedna možnost byla vlakem. S tím jsme počítali. Luděk ale přišel s nabídkou od kamaráda Ládi, který zrovna v našem termínu odjíždí se svojí přítelkyní k rodičům na Slovensko do Štúrova a milerád nás odveze až na hranice Ukrajiny. Když se chlapi postarají o to, aby Favorit uvezl na střeše moje kolo, nejsem proti. Akorát že vlakem jsme mohli jet přes noc a autem pojedeme ve dne, tudíž přijdeme o jeden den. Ale útěchou nám budiž to, že autem vyjde cena na polovinu a bude to i pohodlnější.
No a tím už je snad všechno připraveno, zařízeno a teď už zbývá jenom si zabalit pár věcí, psychicky se připravit na opuštění civilizačního pohodlí a vyrazit…
Takže posuňte si ručičky hodin o hodinu dopředu a kalendář nalistujte asi tak o sedmdesát let zpět … a vydejte se s námi do kraje, kde ještě žije Bůh.
“V dusném tichu pralesů žije ještě starý Bůh země, který objímá hory a údolí, hraje si s medvědy a v houštinách, laská se s kravkami uprchlými od stád a miluje troubení pastýřů svolávajících večer dobytek. Dýchá do korun starých stromů, pije dlaní z pramenů, svítí z nočních ohňů na pastvinách, chřestivě rozechvívá listí kukuřičných polí a kývá žlutými terči slunečnic.
Blízko nebe, ale daleko do ráje - Karpatské poloniny, táhlé pastviny na hřebenech nad hranicí jedlobukových lesů se vzpínají vysoko k modrému nebi a slunce je svírá svou zářivou náručí po většinu dní v roce. Lidem, co tu pod horami žijí, však sotva napadne mluvit a nějakém pozemském ráji, který se zjevuje jen dychtivým očím těch nemnoha naivních turistů, co si troufnou zajít až do těchto končin tak blízkých a přece tolik vzdálených.” - Ivan Olbracht, Hory a staletí, 1935.

Trasa




1. kapitola - Ukrajina

Sobota 21. července 2001

Budíček 5:15 hod.
Plán odjezdu 6:00 hod.
Skutečný odjezd 6:30 hod.
Teplota 14,1 °C, prší

Budím se díky nepříjemnému pípání budíku v 5:15. Vstávám velmi nerada. Pomalu si připravuji věci na cestu a zalévám kytky. V 5:55 volá Luděk, že už je Láďa prý na cestě k němu a že za 20 minut budou u mě. No paráda. Mohla jsem o půl hodiny déle spát. Ale co nadělám. Vynáším věci na chodbu, aby s nimi byla co nejmenší práce a abychom co nejrychleji vyrazili. Konečně jsou tady. Nakládáme. Favorit je přeplněný, málem se do něj nevejdeme. Ale nakonec jsme se tam nějak zmáčkli a JEDEME !
Na dálnici D1 prší, ale stejně jedeme díky nákladu a kolům na střeše pomalu. Posloucháme zprávy o povodňových hrozbách na Moravě. Kolem Olomouce se prý přehnala vichřice s bouří. Uvidíme, co nás bude čekat dál. V autě je teplo, sucho; zkrátka příjemně. A na cesty jsem si koupila novou modrou pláštěnku. Lucie v práci mi řekla, že prý v ní vypadám jako figurka ze hry “Člověče, nezlob se” J .
V 11:15 přijíždíme na hraniční přechod do Starého Hrozenkova. Pořád prší. Na hranicích je 1,5 km dlouhá fronta.
Luděk vystupuje a jde se podívat, proč je fronta tak dlouhá. Vrací se s tím, že je to proto, že kontrolují lidem tašky, zda nevyváží maso a masové výrobky kvůli šíření nemoci BSE. No tak to je tedy fajn. Je mi to sice divné, před třemi týdny směrem do Německa problémy žádné nedělali a že by tady … Ale Luděk se tváří, že je to vážný. No nedá se nic dělat. Včera jsem smažila na cestu karbanátky, budeme je tedy muset nějak sníst. Dobrovolně je celníkům neodevzdám. Dále s sebou vezeme celou šišku salámu Vysočina a balení 6 buřtů, které jsem dostala od kolegy Jirky v práci jako dárek k svátku. No a paštiky samozřejmě ani nepočítám. Láďa s Evou zase vezou párky. Cpeme do sebe karbanátky pod tlakem, Eva s Láďou zase párky … a co nesníme, zkusíme nějak propašovat. Přemýšlím, kam salám a buřty schováme. Láďa se směje, že už pašoval leccos, ale buřty tedy ještě ne J . Mám docela strach, fronta ubíhá pomalu, asi hodinu trvá, než jsme na řadě. V tom nejlepším se Luděk přiznal k tomu, že si dělal legraci. A my jsme mu to sežrali i s navijákem. No tak tohle mu teda nedarujeme!! Fronta byla proto, že celníci byli na obědě a fungovalo jenom jedno okýnko. Tak tohle tedy ne, tu půlhodinu strachu mu neodpustím! Prozatím ho zapíšu do deníčku a zbytek se uvidí.
Konečně jsme na Slovensku. Sjeli jsme z hor a neprší. Frčíme po nové dálnici na Žilinu. A potom mezi horami podél Váhu směrem na Liptovský Mikuláš a Poprad. Vysoké Tatry  nám mraky nechtějí ukázat. Na dálnici mezi Liptovským Mikulášem a Popradem jsem poprvé uviděla výstražnou dopravní značku, kde v červeném trojúhelníku bylo jakési podivné zvíře a pod tím dodatková cedule “Pozor vydra”.
Před Popradem zase vjíždíme do deště. A v Levoče už zase neprší. Je to nádherné město. Několik kilometrů dál fotíme Spišský hrad, i takhle zdáli je vidět, že je to úžasné dílo.
Vyjíždíme 18 % kopec. Naložený Favoritek jede na dvojku a má co dělat. Ale ty výhledy! Obdivujeme rozestavěnou dálnici, která by měla vést až do Užhorodu. Vedou jí zde po mostě a v kopci, přes který teď právě jedeme, hloubí tunel. Vzpomínám na starý vtip o tom, jak se Slováci modlí, aby se při stavbě tunelu ze dvou stran uprostřed strefili: “A keď boh nedá, máme 2 tuneľe” J .
Před Humenným při jedné čůrací zastávce si Láďa všiml, že se skoro odšroubovala matka u držáku mého kola. No tak to tedy mohla být konečná, kdyby kolo spadlo ze střechy. Rychle to utahuje a při další jízdě to pro jistotu každou chvíli kontrolujeme. V Humenném neprší, ale je zataženo a všude po okolních kopcích se válí mraky. Což o to, z auta se na to dívá pěkně, ale až za nějakých padesát kilometrů vystoupíme, budeme odkázáni jenom sami na sebe.
Provoz na silnici ustal a my projíždíme nádhernou krajinou, vesnicemi s nově postavenými kostely a pěknými domy. Prý je tu velká nezaměstnanost, lidé nemají co dělat, a tak staví kostely. Vypadá to tady lépe než na vesnicích u nás. Stejně šokovaná jsem byla na Expedici ´99 s Hell´s Tour+ kolem Slovenska. Teprve když vidíme babky v šátcích jdoucí do kostela, cyklisty v protisměru, kopečky, lesy a louky, cítíme se konečně jako na východním Slovensku.
Přijíždíme do Ubľy. Už předem jsme se dohodli, že vzhledem k tomu, že už je večer, přespíme ještě na Slovensku a hranice přejedeme až zítra. Moc se nám nechce jezdit na noc do neznáma. Jedeme se tedy na celnici zatím jenom podívat. Je fungl nová, ale neprojíždí tu žádná auta. Vycházejí celníci … zjevně znudění a těší se, že konečně budou mít práci. My se ale jen a pouze informujeme na provoz celnice. Prý je to tu NON-STOP. Ještě nás zajímá, zda tento přechod nefunguje pouze pro auta, abychom se zítra vyhnuli nepříjemnému zjištění, že jakožto bezmotoroví musíme mazat na sousední přechod vzdálený 40 km. Pokud se budeme chtít držet naplánované trasy, tak by zajížďka byla ještě větší. Ale vše se zdá být pro zítřejší překročení hranice v pořádku. Celníci nechápou, proč se obracíme a vracíme se zpět do Ubľy, ale slibujeme jim, že se sem zítra ráno určitě vrátíme.
Ale teď to chce někde přespat. Jedeme asi kilometr zpátky a je tam polní cesta vedoucí kamsi vzhůru. Zastavujeme, vykládáme kola, navěšujeme na ně bágly, loučíme se … ještě poslední (vlastně první) fota a Láďa s Evou odjíždí. Mají naspěch, protože chtějí dorazit do Štúrova v rozumnou hodinu a přece jen je to ještě pěkný kousek.
My tlačíme kola do strašného kopce za podpory sajících komárů. Nahoře je pěkný plácek na nocleh. Od východu se ženou mraky, proto raději postavíme stan. Kola pokládáme do trávy vedle stanu a přikrýváme igelitem. Tak a teď už jenom rychle zalézt, a honem za sebou zavřít moskytiéru …. Hergot, je tu vedro. Možná proto nám nejde dlouho usnout a nebo je to pocitem, že jsme jeden kilometr od Ukrajiny … jsme tedy vlastně ještě na “bezpečném” Slovensku, ale přeci jenom … Každé zašustění igelitu se tady v tom tichu rozléhá a každý náraz komára o stan je slyšet asi tak 10x silněji. Tak tedy dobrou, první noc.

Ubľa

Ujeto autem 750 km
Ujeto na kole 0 km
Stav celkem 0 km 

   Neděle 22. července 2001

V noci nás vzbudilo podivné šustění. Nejprve to vypadalo, že to bude myš nebo ježek. Jenže pak jsme rozsvítili a zjistili, že to šustění vydává asi 5 cm velký černý brouk, který vlezl do stanu a teď zmateně pobíhá po podlážce kolem našich hlav a marně se snaží dostat ven. Luděk ho vyhodil na vzduch. Kroutíme hlavama nad tím, že dělal tolik kraválu. Pak znovu usínáme a já registruju už jenom to, že se rozpršelo.
Budíme se brzy, je 6:30. Domlouváme se, že na Ukrajině, kde mají o hodinu víc, se budeme řídit podle našeho času. Nebe je protrhané, což je víc než skvělé. Vstáváme, balíme mokrý stan a přesunujeme se k celnici. Začíná pršet. Na celnici je legrace. Přijíždíme k první závoře a za ní je Slovenská pasová kontrola. Spolu s námi projíždí ještě dvě auta. Mají tady na ten šrumec asi 5 lidí. Jeden úředník kontroluje vízum, druhý něco jiného … ale co dělají ti další, toť otázka. Bavíme se s nimi o tom, kam jedeme a jeden z nich byl dokonce ochotný nás vyfotit. Ubľa - mezi státními závorami. No a můžeme jet na Ukrajinskou celnici. Je tu druhá závora, za kterou není vidět ani živáčka. Stojíme před ní dobrých 5 minut na hustém dešti, než někoho napadlo přijít a závoru otevřít. Vjeli jsme pod střechu. Luděk se vydal zjišťovat potřebné informace. Vyplňujeme celní deklaraci kvůli cenným věcem, co s sebou vezeme a kvůli penězům. A potom ještě kontrola pasů a vstup máme povolený. Jenže pořád prší, takže jsme se usadili na lavičce v prostoru celnice pod střechou a vaříme si čaj. Celník na nás koukal trošku rozpačitě, ale vypadalo to, že mu nevadíme. Vybalujeme tedy i chleba a rohlíky a mažeme je paštikou a sýrem, abychom nabrali sílu pro první Podkarpatské kilometry. Při snídani pozorujeme provoz na celnici. No provoz … během hodiny, kterou jsme zde strávili, projela asi 4 auta a prošli 2 lidi.
Luděk se vydal do směnárny vyměnit dolary za ukrajinské hřivny. Tak to byl prý taky zážitek. Paní u okýnka mu vzala jenom pěkné a nové dolary, ty staré a odrbané nechtěla. Luděk jí proto na oplátku odmítl vzít jednu potrhanou hřivnu. Paní se rozčilovala: “No ale eto nevadí, to naša nacionalnaja.” Vyměnili jsme tedy pro začátek jenom 11 dolarů.
A konečně přestalo pršet, opouštíme tedy celnici. Ještě jedna závora, v budce chlapík s obrovskou placatou čepicí, ještě jedna kontrola pasů a můžeme jet. Krásný nový asfalt se změnil ve starý, děravý a hrbolatý a my jsme vjeli do první vesnice Velikyj Bereznyj. Naše dojmy: silnice po které jedeme, je zde zároveň hlavní třídou, všude spousta lidí, poměrně i dobře oblečených. No jo, je neděle. Vidíme i několik obchodů, které mají otevřeno.
Po pěti kilometrech nastal první defekt. Luděk má prázdnou zadní duši. No fajn, to to pěkně začíná. Zjistil, že má od výrobce křivě nasazenou ochranou pásku v ráfku a že mu díry pro nyply a pro dráty proděravěly duši dokonce na čtyřech místech. 4 díry tedy lepit odmítá. Omotává samolepicí páskou několikrát ráfek zevnitř a nasazuje novou duši. Zdejší vozovky nám ještě asi dají zabrat.
Jedeme podél řeky Už směrem na Užhorod. Ale do města nechceme, to bychom bývali zvolili hraniční přechod ve Vyšném Německém. V Perečině proto uhýbáme na Simer. A tady začala konečně pořádná Ukrajina. Vesnicí vede opět jedna jediná silnice, která je zároveň hlavní třída. Jezdí po ní auta, kola v obou směrech, lidi se tu procházejí, babky ženou krávy a kozy na pastvu. Zkrátka to tu žije.
A za Simerem má Luďa prázdnou, tentokrát přední duši. A zase ten samý problém jako ráno. Naštěstí je v duši jenom jedna díra a ta zalepit jde. Společnost nám dělají krávy, ostatně jako po zbytek naší cesty Podkarpatskou Rusí. Lhostejně a odevzdaně kolem nás procházejí a vypadá to, že dobře vědí, kudy jít. Trasu mají asi každý den stejnou a pasáčka, který se za nimi ohání proutkem, v podstatě nepotřebují.
Stádo krav na silnici. Je pod mrakem, občas ukápne, ale zatím se to dá vydržet. Zatímco Luděk lepí duši, já pozoruju, jaký auta jezdí po silnici. Jsou to pěkný vraky, hlavně Moskviče, Volhy a Žigulíky a pěkně smrdí. Naštěstí jich tady nejezdí moc. Taky kolem občas projede někdo na kole, vesměs na “Ukrajině” s rachotícím blatníkem, poloprázdnými gumami a někdy i takovou osmou, že nechápeme, jak je vůbec možná jízda bez rozbití držky. A když už má někdo lepší kolo, tak je stejně v dost hrozným stavu.
No nic, zalepeno, neuchází, jedeme dál. Zatáhlo se a nevypadá to dobře. V Tur´i Remety nás přepadla bouřka a déšť. Zapadli jsme do jakési hospůdky u silnice, kola schovali pod igelit a sedli si na zahrádku pod stříšku. Luďa si dal ukrajinské točené pivo, já čaj, obojí dohromady stálo 1,8 hřivny. Vypočítali jsme převodní kurz 1UAH = cca 8 CZK. Vedle u stolečku sedí parta mladých kluků, kteří do sebe obracejí plechovky piva jakési možná zvučné zahraniční značky. Jsou docela dobře oblečení, zřejmě to asi pasáčci krav, koz či ovcí nebudou. Nebudíme tady nějakou zvláštní pozornost a to je dobře. Pršet přestalo, jedeme dál. Ne však na dlouho, déšť se vrací. Ještě že je tu vjezd kamsi a opuštěná strážní budka. Je to sice zamčený, ale předtím je malá verandička a místa tak akorát na 2 kola a 2 lidi. Důležitý je, že sem neprší. Trávíme zde dobrou půldruhou hodinu. Kdyby tu alespoň bylo víc místa, rozložili bychom pexeso a ztrátový čas využili k trénování paměti. Máme najeto 28 ukrajinských km. Což není mnoho. Naštěstí nic netrvá věčně, ani tento déšť, a my konečně zase můžeme pokračovat v cestě. Mraky se trhají a my jedeme nádherným širokým údolím řeky Turji. Dokonce vysvitlo i sluníčko. Za Poroškovom, což byla docela velká vesnice, zastavujeme na louce, ukazujeme sluníčku naše mokré svršky a obědváme zbylé karbanátky. A následuje hádka o melounech. Tentokrát sice ne o tom, jestli je to ovoce nebo zelenina, v tom se výjimečně shodujeme, že je to ovoce. Ale dohadujeme se o tom, kde se pěstují a kde ne. Najednou se udělalo docela vedro. A všechny věci, které jsme měli mokré, jsou rázem suché. Paráda.
Jedeme dál a objevuje se první dokopec. Dává mi docela zabrat. Pak je tu sedlo a my klesáme a hory jsou tu nějaké vyšší a vůbec je to tu celé nějak hezčí a divočejší. Až na silnice. Ty jsou tedy hrozné a kamínkovité. Naštěstí po pár kilometrech přijíždíme na nějakou hlavní. Podél ní vede ropovod Družba. Tedy, vede samozřejmě pod zemí, ale jsou zde cedule, že se zde nesmí kopat a ještě nějaké informace. Jedeme do městečka Svaljava. Silnice zde je velmi pěkná. A ještě pěknější je, že po ní klesáme. Ve Svajlavě jsme změnili směr a silnici. Najeli jsme na nějaký hlavní tah. Docela kvalitní asfalt, ale nejede to. No jo, fouká protivítr. Člověk by řekl, že po takové silnici bude jezdit spousta aut. Ale jezdí jich tu zatraceně málo. Což je pro nás dobré.
Ujeli jsme 80 km a začínáme hledat nocleh. Všude kolem je to ale hodně do kopce. Vedle silnice je stánek a prodávají tady minerálku. Kupujeme si hned dvě lahve. Má výbornou chuť a jmenuje se Poljana, podle vesnice, která je nedaleko. Paní se s námi dává do řeči, když vidí CZ na mém kole. Ptá se nás, kam jedeme a jestli mi není v kraťasech zima. Pravda, vedro není, ale je to tu trošku zvlněné, navíc proti větru, takže jí odpovídám, že je mi horko. Směje se. Hledáme místo k rozbití našeho tábora, ale silnice vede mezi kopečky a na šikmé ploše se špatně spí. I mírný svah se v noci postupně projeví charakteristickým ledovcovým posuvem těla směrem k nížinám. Nakonec táboříme na louce u řeky, která je díky častým dešťům hnědě zabarvená od bahna. Je to tu sice poněkud blízko silnice, ale není sem vidět a hluk se po ušlapání dnešní dávky kilometrů stává pro usnutí zanedbatelným problémem.Vařím fazolovou polévku a při večeři nás přišlo navštívit nějaké menší zvíře. Než jsme zjistili, co to je, zmizelo to v trávě. A v noci opět prší.

Hankovicja

Denní 87,4 km
Stav celkem 87,4 km

Pondělí 23. července 2001

Krásný ráno. Svítí sluníčko, ale ze směru kam pojedeme, opět fouká vítr. Čeká nás ještě asi 10 km po té podivné silnici. Jdu se umýt do té zabahněné řeky jménem Latorica. Když tam můžu mýt ešus, proč bych nemohla i sebe?! Luděk je na sebe opatrnější, nechce se mu do studené vody a svůj prohřešek proti hygieně svádí na kalnou vodu.
Po snídani vyrážíme. Nakonec to není tak zlé, jede se líp než včera. Dá se jet i 17 km/hod, což už je na zdejších silnicích co říct.
Na jednom místě u silnice prodávají na rožni dělané šašliky, tolik ukrajinské národní jídlo ze skopového masa. Ani nepotřebují žádné cedule informující o nabídce, kouř vycházející z jejich grilu dává na velkou dálku jasný signál. Jsme ale právě po snídani, takže si slibujeme, že … někdy příště … si určitě dáme. Po 10ti km je velká křižovatka a následuje brutální stoupání, kde nejen my, ale i auta, mají značné potíže s jeho překonáním.
Při tom zjišťuji první drobné závady: zlobí mě přehazovačka a vrklá se střed. Nahoře prosím Luďka o opravu. Přehazka je v pohodě, ale střed je na tom hůř. Nějak se viklá a to prý je předzvěst rozsypání ložisek. Navíc je od loňské cesty k moři ošklivě zrezivělý. A povolit ho nebude jen tak. Jsme tady středem pozornosti tří chlapců, kteří zde prodávají houby. Okukují nás a naše kola. Je mi jich líto, takhle trávit léto bych tedy nechtěla. Nabízím jednomu balíček žvýkaček. Lhostejně si je zastrčil do kapes u kalhot. Čekala jsem tedy větší nadšení nebo alespoň nějaké to: Děkuji. Možná usoudil, že když se mezi sebou bavíme cizí řečí, tak potom bychom ani my jemu nerozuměli. Ale potom jsem viděla, jak se o žvýkačky rozděluje s ostatními. Aspoň že tak. Jedeme dolů. Je tu městečko Vorota. Ale co to? Závora s nápisem “STOP Kontrol?” Auta zde musejí zastavit a kontrolující policajti od nich chtějí bůhvíco. Pomalu projíždíme v naději, že nás se to týkat nebude a opravdu, policajti si nás sice s velkým zájmem prohlížejí, ale nezastavují nás. Na nedaleké benzínce zkoušíme najít něco jako kompresor na vzduch, ale to je zase jakási naše chiméra, že by na pumpách nemělo takové zařízení chybět. Nedá se nic dělat, tlak vyrobíme vyždímáním naší pumpičky.
A odtud zase pro změnu táhle stoupáme 12 km do sedla nad Volovcem. Je docela vedro, z pramínku u cesty nabíráme vodu. Stoupání po zdejších vozovkách je tedy něco! Na silnici nejsou díry, ale povrch vozovky je podivně hrbolatý, takže jízdu jenom ztěžuje. Vypadá to jako muldy na sjezdovkách. Zjišťujeme, že místní zkušení cyklisté jezdí uprostřed silnice a někdy i v protisměru. Přizpůsobujeme se tedy zdejším zvyklostem. Třeba těm: Po cestě jdou krávy, člověk se jim musí vyhýbat. Ale čekají i auta, nikdo se nerozčiluje, je to tady běžné. Někudy ty krávy přeci hnát musí. A když je tady jenom jedna cesta … Nahoře se nám otevřelo nádherné údolí a nad ním už docela vysoké hory s poloninami. Vítá Vás Volovec.
Klesání do Volovce je nepříjemné, silnice je hrbolatá s četnými záplatami. Volovec je okresní město, říkáme si, že by zde mohli mít nějaký cykloobchod. Luděk si vytipoval dva místní chlapíky, kteří určitě budou vědět, kam nás poslat. Vybaluje na ně svoje znalosti základních vět z ruštiny, doslovně “Zdrávstvujtě, skažítě pažálsta, gdě v étom górodě magazin dlja bicyklov”. Pánové se tvářili, jako by ho za tu větu chtěli zavraždit, ale poté, co zjistili, že není Rus, tak trochu změkli, ale stejně neporadili. Později jsme se dozvěděli, že Rusy nemají příliš v oblibě a ukrajinština je přeci jen trošku jiná, než ruština. Zejména pozdrav je stejný, jako u nás – Dobrý děň. Zastavujeme u obchodu s náhradními díly pro auta a ptáme se na klíč na kolo. Vystavené zboží se ovšem týká pouze automobilů, a to pochopitelně dle zákonitostí tržního hospodářství nejfrekventovanějších značek – Lada a Volha. Sortiment je však stejně slabý. Hlavně že tu mají speciální tmavé fólie na skla, se kterými tu jezdí velká spousta řidičů v domnění, že to dodává jejich vozu punc západního či amerického stroje. Na kola ale nemají bohužel absolutně nic. Prodavač se na naše kola jde i podívat a posílá nás na “bazar” (na trh), kde prý je nějaký krámek … jedeme tam. Tržiště znamená pár stánků, kde každý prodává to, co se mu urodilo na zahradě. A nebo to, co mu nadojila kravka. Od jedné bábušky kupujeme litr a půl mléka za 1,25 UAH. Trošku se nám nelíbí, že je prodává v umělohmotné láhvi od nějakého nápoje, ale místní obyvatelé mají ve zvyku zužitkovat vše, pokud to jde. A pokud to už opravdu nejde, teprve potom nepotřebná věc končí v koši. Tento způsob znamená opravdu nízkou produkci odpadů ve srovnání s “vyspělou civilizací”. A to jim přičítáme ke cti, proto nic nenamítáme. Mléko je studené a výborné. A opravdu je zde obchod “Velo materialy”. Mají zavřeno, ale když jsme chvíli bezradně postávali před dveřmi, objevil se mladý kluk, co prý jako potřebujeme. A spolu s ním se s námi dal do řeči ještě nějaký pán, co je tady s autem. Ukazujeme, že potřebujeme klíč na povolení středu. Pán vyndává z auta nářadí, má všechno možný, klíče různých velikostí, jenom ne ten náš. A kleštěma sykovkama to povolit nejde. Klučina se nám snaží pomoct, ujímá se pokusů s kladivem a šroubovákem, leč marně. Když ale viděl, že se střed viklá podle něj opravdu jenom nepatrně, usmál se a řekl, že on by na tom jezdil ještě 100 let. No jo, tak já budu muset asi taky. Luděk se šel podívat do krámku s velo materialy a nalezl tam opravdu solidní výběr součástek na kola. Ovšem opět pouze na značku Ukrajina. Chvilku se zamýšlí, co by dělal, kdyby se mu něco stalo třeba s hlavovým složením nebo brzdami či středy. Jeho kolo značky Author Traction není totiž ani šroubkem kompatibilní s touto místní značkou. Nejspíš by ho musel vyměnit za ukrajinský stroj a případně doplatit, protože kdo by tu měl zájem o bicykl, na který se nedá sehnat ani šroubek. Možná by ho mohl vyměnit za koně. Na děravých silnicích by neměl potíže a navíc by mu odpadly problémy s defekty. No, raději těmito spekulacemi nebudeme něco takového přivolávat.
Loučíme se a jedeme pryč. Ještě jsme si za 8 UAH koupili meloun. Zdá se nám to tedy docela drahé, ale na druhou stranu je obrovský. Kupoval ho Luděk a říkal, že ho paní trhovkyně vážila jakousi závěsnou váhou, něco jako z fyziky známý Newtonmetr. Potom v místní lepší restauraci měníme 20 dolarů za hřivny. Tady nikdo nezkoumá kvalitu bankovek, berou i ty nejošuntělejší jednodolarovky. Možná taky proto, že to není oficiální směnárna, kterou bychom tu hledali dlouho a marně.
A pak už definitivně opouštíme Volovec.
Šlapeme pomalu podél říčky opět do kopce. Chceme si někde sníst meloun, abychom jej zbytečně netáhli do kopce, jenže projíždíme jakousi nekonečnou vesnicí a nikde není příhodné místečko. Obdivujeme okolní kopce a mozaikové autobusové zastávky.
Konečně jsme za vesnicí. Na trávě u potůčku pak dlabeme meloun, je tak obrovský, že ho vůbec nemůžeme sníst. Kolem je to opravdu nádherný!! Kopečky, louky, pokosené stráně s kupkama sena … a sakra támhle ty mraky … blíží se bouřka. Tak rychle nasednout a jet. Píšou tu nějaký hotel za 50 metrů. Začíná kapat. Stihli jsme to jen tak tak. Naštěstí tady mají stříšku na boční straně, pod kterou jsme ukryli kola a začalo lejt. Strašná průtrž mračen. Po chvíli začalo téct i na nás a ze země stříká dopadající voda. Stříška se ukázala jako málo odolávající takovému náporu vody. Dírami v ní prší na kola a naše ještě suché oblečení v brašnách je v ohrožení.
Převážíme kola k jiné budově za hotelem, která má stříšku větší. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a pozorujeme cvrkot kolem. Tamhle pod střechou stojí nějaká bábuška, která šla kolem, když jsme jedli meloun. Taky jí překvapil déšť. Má sice přes sebe pléd, ale v tomhle dešti by jí moc dlouho neochránil. Z lesa se vrací promočení turisté a houbaři. A ze zadních dveří hotelu občas někdo vykoukne, prohlídne si nás a zase zaleze. Moc se tu necítím, už aby přestalo pršet. Ale nepřestává, Luděk je optimista, neúnavně hlásí: “Už se to vybírá, to už je jenom poslední záchvěv tenhle slejvák”. No ale nakonec přestalo, mraky se dokonce začaly trhat. Asi pojedeme dál.
Vyjíždíme posledních pár kilometrů do sedla. Silničáři zde opravují silnici, která se utrhla, cosi na nás pokřikují. A v sedle u Luďka zastavilo bílé auto a řidič se s ním o čemsi bavil. Luděk říkal, že prý se ho ptal, kam jedeme. Moc se nám to nelíbí. Sedlo je docela vysoko, ale je to tu krásný. Nejde to bohužel vyfotit, protože se všude válí mlha. A navíc začíná zase pršet. Sjíždíme rychle dolů, snad někde objevíme něco, kde se schováme. Přes silnici jdou zase krávy, už si pomalu zvykáme. Tentokrát je ženou úplně malí kluci v kapucách a obrovských holínkách. Každý má v ruce klacek a kravky jdou a zvoní zvonkama, co mají na krku. Přijíždíme do vesnice a Luděk zajíždí do jakési polorozpadlé stodoly. Nakonec jsme zjistili, že to je bývalá váha. To je jedno, hlavně že sem neprší. Využíváme chvíle a obědváme chleba a salám. Luděk má jako každý, kdo vyjede poprvé s plnou polní (tj. s předními i zadními bágly), potíže s orientací, kde co má. Vždycky prohledá tři brašny než najde to, co zrovna potřebuje. Ale dneska ráno si důmyslně vypracoval inventář a podle toho i balí. A tak, když potřebujeme salám a chleba, koukne se na papír, zjistí, že obojí se nachází v levý přední, mikina zase v pravý přední – a je to. J
Zanedlouho pršet přestává, ale je pořád ošklivě zataženo. Mraky jsou černý a válí se nízko nad horami, místy se valí přes hřebeny. Než jsme se rozkoukali, začalo zase pršet. Já píšu deníček a Luděk kamsi zmizel. Vrátil se asi za 15 minut. Nedaleko je totiž obchůdek s hospůdkou, kde se s ním dal do řeči onen chlapík, co ho oslovil nahoře v sedle. Zve nás prý na pivo. No tak jdeme, co tady budeme dělat. Na kola krásně uvidíme.
Seznamujeme se s Vasilem, je mu 25 let. V pátek se oženil a pracuje v Praze na stavbě. Rozumí česky a docela obstojně i mluví. Objednal nám ukrajinské lahvové pivo “Oboloň”, mimochodem velmi chutné. Spolu s ním tady sedí jeho novomanželka, hodně mladičká a pěkná dívčina, její matka a paní prodavačka. S nimi už se domlouváme hůře, ale pořád to jde. Vasil vysvětluje, že se tady mluví směsicí ukrajinštiny, polštiny a maďarštiny. Na starém kazeťáku pouští kazety s ukrajinskou hudbou. Není to špatné. Začínají to rozjíždět ve vodce, popíjejí každý několik velkých panáků. Nabízejí nám taky v domnění, že díky absenci alkoholu strádáme, ale my s díky odmítáme. Naše momentální strádání je jiného druhu, trápí nás neustávající a spíše sílící déšť. Obchod je normálně otevřen, přestože je neděle. K dostání je zde poměrně dost věcí: několik druhů čokolád, sušenky, asi dvě pytlíkový polívky. Dále pivo a tvrdý alkohol. Pak mouka, ocet, olej a kečup. A dvě lahvičky kolínské vody. Ostatní sortiment nedokážu identifikovat. Zakoupili jsme ukrajinskou čokoládu s ananasovým jogurtem a byla výborná. Pak jsem ještě poprosila o čaj, protože se docela ochladilo. Vasil nám říká, že už do večera pršet nepřestane a nabízí nám nocleh v domě jeho tchýně. To se nám moc nezdá, nejprve by s tím snad měla souhlasit ona, proto se držíme trošku stranou a máme v úmyslu ještě večer odjet. Ale na druhou stranu, podívat se k nim domů by taky určitě nebylo nezajímavé. Bavíme se s Vasilem o poměrech na Ukrajině, o horách a o životě zde. Bude asi hodně na peníze, vytahuje se, kolik stála svatba (2000 USD) a že koupil byt 3+1 v Užhorodě, kam se hodlá se svojí manželkou přestěhovat. No toť se ví, rodiče nevěsty jsou jistě patřičně pyšní, jak dobře provdali dceru. Co by holku čekalo tady, v zapadlé vesnici uprostřed hor. Ptáme se ho na signál mobilních telefonů na Podkarpatské Rusi. V podstatě tu prý žádný není. Takže naši příbuzní mají smůlu, není se jak ozvat. Snad nebudou mít starost!
Pršet nepřestává, blíží se večer, asi budeme muset přijmout nabídku na nocleh. Luděk se jde podívat do baráku, já hlídám kola. Vasil ho zavedl i do místa, kde se konala svatební veselice. Je to autobusová zastávka, k níž je připojeno provizorní přístřeší v podobě jednoduché konstrukce z dřevěných kůlů, plachet a kusů igelitu. Podlaha hliněná na mírném svahu. Vasil se naparuje, že tu bylo, jedlo a pilo 350 svatebčanů.
V průběhu Luďkovy exkurze se pod plachty svatebního plácku přicházejí schovat před další průtrží 4 mladí ukrajinští turisté. Ano, první turisté, které tu potkáváme, se starými vojenskými batohy na zádech! Luděk se vrací s tím, že přespat nás nechají, ale za dolar na osobu. Tak takhle to tedy je! No je vidět, že se od protřelého Vasila učí rychle. Ale souhlasíme. Potřebujeme opět osušit věci a hlavně boty. Připravili pro nás jednu cimřičku,
která kdysi pravděpodobně sloužila jako veranda. Je tu postel i peřiny a stařenka tam i zametá. A máme tam i televizi. Kola jsme si nechali v kůlně hned naproti pokoji. Dokonce si můžeme uvařit večeři na plynovém vařiči, který je asi kvůli přípravám na svatební hostinu provizorně umístěn v kůlně. Odhadujeme, že v tomto typicky venkovském přízemním domě žije asi 12 lidí. Nejsme schopní to přesněji určit. Staří i mladí chodí kolem nás, zdravíme se s nimi a občas s námi prohodí několik slov. Jedna paní se dokonce chlubí, že byla před lety na návštěvě v Praze. Jsme docela rádi, že se nám podařilo proniknout k někomu do domu a vidět, jak tady lidi žijí. Myslím, že tito zrovna patří k těm lépe situovaným a přesto nemají žádný luxus. Na záchod se chodí přes travou porostlý a zabahněný dvůr, po kterém se prohánějí slepice a kuřata. No, záchod … teď už si to takto troufám nazvat, protože, jak jsme zjistili, je to tady obvyklé … jde o klasickou “kadibudku” a uvnitř jen díra do země – tzv. turecký záchod. Ovšem, v díře je velký hrnec a ten se pak vynáší a použitý toaletní papír se odhazuje do kbelíku vedle záchodu. Jsem asi moc zvyklá na naše poměry, na panelákové zděné jádro, když jsem ráno s podivem sledovala, jak mladá paní “Vasilová” přeskakuje v růžovém župánku a papučkách bahno a louže na dvoře a míří navštívit onu “místnůstku”.
Avšak lidé zde žijící vypadají velmi spokojeně. Luděk se pokouší naladit televizi, co máme v pokoji. Jsme totiž zvědaví na ukrajinské vysílání. Kluci nám přinesli prodlužovačku a kabel k anténě. Je to však nějaké poškozené a nejde to. Když odešli, Luděk to zkouší opravit a pak už něco chytá. Televize je ale hodně stará, černobílá s lampami a při ladění z ní lítají jiskry. Konečně se něco objevilo, a hele, zprávy a mluví zrovna o Zakarpatí … a pak vypnuli proud. Začal zase jít po deseti minutách. Chvíli sleduju, co dávají a pak si jdu lehnout. Luděk zkouší ještě další programy, ale jaké a jak dlouho, tak to už opravdu nevím.

Podobovec

Denní 39,8 km
Stav celkem 127,3 km

Úterý 24. července 2001

Vzbudily mě krávy jdoucí po silnici na pastvu. Je půl osmé. Vstáváme. Na schůdkách před domem si vaříme snídani, tentokrát už na našem vařiči. Koukáme na jakousi vysokou horu s typickým travnatým porostem bez stromů a závidíme těm včerejším turistům pěší túru. Z našich cyklistických sedel sice vidíme hodně, ale často to nevyváží krásný pěší výlet na vrcholky hor. Po krátkém rozjímání a protírání zalepených očí se nám podařilo proniknout do koupelny a vyčistit si zuby. Pokusím se popsat, jak to tam vypadalo. Do koupelny se vcházelo z místnosti, která pravděpodobně sloužila jako kuchyň. Babička škrábala brambory. Měla jich před sebou plný kbelík. V kuchyni stála veliká kamna a z nich byla vyvedená roura, která hnala teplo do něčeho, co by při velké představivosti mohlo vypadat jako bojler. A z toho se jedním kohoutkem do vany pouštěla voda. Celé toto zařízení, včetně koupelny, působilo odpuzujícím dojmem. Zdálo se, že nějaká údržba včetně úklidu byla naposledy provedena tak před pěti lety. V koupelně vládlo přítmí a všude kolem vany byly rozestavěny různé nádoby s čímsi; něco vypadalo jako kompoty. V jiných nádobách zase kvasil tvaroh, jenž dodával místnosti zcela specifickou vůni.
Po snídani balíme i věci, které přes noc nestačily uschnout. Loučíme se s obyvateli domku a platíme 2 USD za nocleh. Otec rodiny se tváří jako hoteliér a táže se nás na spokojenost. Pak si ještě chlapi mění čísla na mobilní telefony. Vasil se chystá do Prahy a máme se mu určitě ozvat. A pak už konečně jedeme. Obloha je zase zatažená, ale neprší.
Jedeme podél řeky Repinky, tedy z kopce. Kilometry rychle přibývají, i když silnice není v nejlepším stavu; místy chybí asfalt. Nezoufáme. Na některých úsecích dokonce probíhá oprava této vozovky. Přijíždíme k minerálním pramenům. Vasil nás už včera informoval o tom, že asi 15 km směrem dolů lze načerpat výbornou minerálku. Plníme lahve touto tekutinou a pozorujeme, jak se zde scházejí lidé z okolí. Jezdí se sem i autem. Jedno takové zastavilo, otevřelo dveře a z reproduktorů se ozvala zase ta samá ukrajinská hudba jako včera v obchodě.
A my jedeme dál. Je to tu všude kolem moc hezké, nemůžu se vynadívat na kopečky lemující silnici. Díky kvalitě vozovky nefrčíme moc rychle a tak se můžeme kochat. Luděk prohlašuje, že tady stejně člověk nemůže moc koukat na rychlost. Nemůže jet rychle, protože musí předpokládat že se za každou zatáčkou prochází kráva.
Projíždíme Repinné. Luděk registruje, že v otevřené garáži u silnice mají kompresor. Ihned otáčíme a vracíme se k němu. Prosíme o dohuštění našich duší. Luďa s sebou sice veze pumpičku, ale ta nedokáže natlakovat pneumatiky tak, jak by na zatížených kolech bylo potřeba. Ihned se kolem nás seběhla spousta dětí, koukají na naše kola a pokouší se rozluštit vlajky států na naší vlaječce. Pán ochotně zapnul kompresor a dokonce vlastnil i redukce na naše ventily. Nabízíme mu za to krabičku cigaret, ale odmítá, že nekouří a že za to vůbec nic nechce. Jedeme tedy dál. To se hned jede líp!
Přijíždíme do dalšího okresního města: Mižgirja. Je ještě o něco větší než byl Volovec. Na kraji je úplně nová velká fabrika - stáčírna minerální vody. V centru je spousta obchodů, lékárna, kino a dokonce i SECOND HAND. Opravdu je to takto latinkou napsané. V “magazíně” za náměstím kupujeme jogurty, chleba a čokoládovou roládu. Chceme se před obchodem nasvačit. Luděk si všiml, že je roláda stará. Prošla dokonce už někdy v únoru. Se slovy, že to tedy jíst nebude, jí jde reklamovat. Peníze mu sice vrátili, ale prodavačka se mu prý smála, že “éto nět mjaso, eto možete sníst”. Jogurty naštěstí staré nebyly.
Ještě chvíli se motáme městem, pokoušíme se ještě něco nakoupit a nakouknout do více obchodů. Koupili jsme si ještě ukrajinské sušenky “Do čaju” a dlabeme je pod jakýmsi pomníkem. Naproti nám je kino, dávají zrovna nějaký italský film. Kino stojí 75 kopějek, což je v přepočtu asi 6 korun. Jezdí tady hrozně srandovní autobusy. Luděk zkouší mobilní telefon, ale opět marně. Není signál. Tak raději pojedeme dál.
Z Mižgirje nás čeká stoupání. Nejprve pozvolna podél řeky, pak tok kamsi zmizel a následují brutální serpentýny. A jak jinak: na výstup se udělalo hezky a praží do nás slunce. Nahoře je sedlo, neboli po jejich “pereval”. Na každém takovémto perevalu mají dřevěného Krista na kříži, abychom věděli, že už jsme úplně nahoře. Můžeme si tedy lehnout na kvalitně “posekaný” trávník, oddychovat a přitom se rozhlížet po kraji. Doplňujeme kalorie tatrankami a pak už sjíždíme pěkným údolím do Siněviru. Krajinka
Je tu rozcestník s dřevěnými šipkami. Máme možnost jet buď přímo do Koločavy (15 km) a nebo se zajet podívat na Siněvirské jezero (19 km). Chvíli váháme, jezero nás láká, ale zase by to byla dost velká zajížďka. Přemýšlíme mimo jiné i proto, že se budeme muset vracet stejnou cestou, což děláme opravdu neradi. Asi jsme vypadali před směrovkami dost bezradně, protože nám místní začali radit. Ptáme se aspoň, jestli je to cestou na jezero hodně do kopce a po záporné odpovědi už není co řešit a jsme hnáni magickou silou k Siněvirskému parku. Zpátky to pojede lépe, to bude zase z kopce ….
Siněvirskoje ozero Cesta vede podél řeky Terebly a jede se moc hezky. Opět se zatáhlo a šedivá obloha hrozí deštěm. Vjíždíme do Siněvirského národního parku, je tu závora. Kdybychom jeli autem, museli bychom zaplatit nějaký obolos. Ale kolem je to nádherný. Zejména je tady neuvěřitelně čistý vzduch provoněný smrkovým dřevem z hustých lesů na svazích tohoto údolí. A vysoko nad nimi se rozkládají už jenom karpatské poloniny. Vjíždíme do vesnice Siněvirskaja Poljana, což je poslední civilizace na cestě k jezeru. Asfaltová silnice zmizela a místo ní jsme jeli po jakési kamenité cestě poseté četnými výmoly. Siněvirskaja Poljana Hrůza. A na “ozero” je to ještě asi 10 km. No to jsou tedy vyhlídky. Vesnice na první pohled vypadá jako chatová osada někde na Sázavě. Všechna stavení jsou skoro stejná. Domky jsou vlastně takové lepší sruby, natřené různými barvami, nejčastěji však okrově. Jenže do těchto minichatiček nejezdí lidé na víkend. Zde lidé žijí celý život. V létě i v zimě, která zde v horách musí být obzvláště krutá. V centru vesnice to zase žije. Je tu malé tržiště, spousta lidí. Stejně jako na celé Podkarpatské Rusi to vypadá, že lidé nemají co na práci a že žijí v podstatě na ulici, kde se potkávají s dalšími lidmi a rokují o všem možném. Na mostě přes řeku stojí starší chlapi v kloboucích a když kolem projíždíme, dlouho za námi otáčejí hlavy. Zastavili jsme ve vesnici. Hodláme zakoupit na trhu nějakou zeleninu a také si chceme vyfotit tuto vesnici, život v ní a “silnici”, po které jedeme. A pak se zase proplétáme mezi výmoly na kamenité cestě. Vesnice je opět nekonečná. A to nás tudy čeká ještě cesta zpátky!
Jeden kilometr za vesnicí se na nás usmálo štěstí v podobě návratu asfaltu a ten vede až k jezeru. A tam končí. Je tu zase závora, stojí u ní chlapík v uniformě – za vstup se platí 1 hřivna. Jezero je vzdálené asi 900 metrů a tam nás prý zkasírují. Chvíli váháme, jestli tam jet na kole a nebo jít pěšky a kola si nechat tady. Strážce louže plné vody si asi myslí, že tam chceme tábořit a proto nás upozorňuje, že to je zakázané. Vysvětlujeme mu, že se jenom chceme podívat a že musíme zase dál. Nakonec jsme si u něj kola nechali, poprosili ho, že kdyby začalo pršet, aby je přikryl igelitem, a vyrazili. Proti všem předpokladům vede k vodě cesta do kopce.
“Siněvirské ozero” je prý největší jezero Karpat, ale ve skutečnosti je docela maličké.
Vede kolem něho naučná stezka a dá se obejít asi za hodinu. Na to bohužel nemáme čas a kromě toho začíná zase pršet. No jo, dneska vlastně ještě nepršelo. Nevidíme nikoho, kdo by zde vybíral peníze, zato zde potkáváme Čecha z Lanškrouna. Je zde na dovolené se svojí ukrajinskou manželkou a tchýní. Baví se s Luďkem, protože jsou to krajani. Vyměňují si vzájemně zážitky z cestování po Ukrajině. Je to docela zajímavé. Oni cestují autobusem. Tak o tyto zážitky jsme ochuzeni. Když tak ale slyším vyprávění o neexistenci jízdních řádů a jakýchkoliv jízdních pořádků a o kvalitě zdejších autobusů a silnic (už jsme jich na vlastní oči pár viděli), ráda si tyto lahůdky nechám ujít. Prý byli i vlakem u Černého moře v Oděsse a v Kyjevě. Loučíme se, oni jsou ubytovaní v Poljaně a jdou na procházku kolem jezera. My se vracíme ke kolům. Samozřejmě, že nám je náčelník nepřikryl. Ale zase tolik nepršelo. Dáváme mu za hlídání krabičku Lucky Strike a je za ně docela rád. Odbíhá do svého přístřeší a přináší nám něco jako pohlednici, na které je Siněvirské jezero a jakési hotely, které na obrázku vypadají opravdu reprezentativně. Na druhé straně se dozvídáme, že tento plátek byl vytištěn v roce 1988, tedy ještě za doby CCCP, takže bůhví, jak to s těmi hotely dnes vypadá. Ještě chvíli se bavíme a pak se zase vracíme na silnici a zpátky do Poljany. Před průjezdem vesnicí se posilňujeme obědem ve formě česnečky s chlebem. Díky příznivějšímu sklonu vozovky mi druhý průjezd Poljanou nepřipadá už tak šílený. Klesáme zpátky do Siněviru, opět se na nějakou dobu rozpršelo. Mrak je ale jenom nad námi, snad tomu tedy ujedeme. Nakonec jsme podle tachometru zjistili, že to na “ozero” nebylo 19, ale jenom 15 km.

Ze Siněviru teď jedeme na druhou stranu širokým údolím řeky Terebly až do Koločavy. Luděk obdivuje, jak mají podél silnice nádherně posečenou trávu. Později jsme zjistili, jak to je doopravdy. Na krajnici se totiž běžně pasou krávy. A ty systematicky spásají trávu tak, že to vypadá líp než po sebedokonalejší sekačce. Dokonce i vrcholky hor všude kolem vypadají díky tomu tak hlaďounké a krásné, že bych si je nejraději pohladila. Kam se na ně hrabou angličani s tím svým slavným anglickým trávníkem.
Vesnici Koločava zná díky Baladě pro banditu snad každý “čechoslovák”. Představovala jsem si jí jako malou osadu někde uprostřed hor a hustých lesů. Ve skutečnosti je to několik kilometrů dlouhá vesnice podél silnice v širokém a bezlesém údolí, plném polí a pastvin. Bylo to tu takové vždycky a nebo i zde se něco od těch dob změnilo ?
"Dnešní Podkarpatsko, země řídce osídlená, se svými pralesy, horami a skalními stržemi, a jmenovitě její Černé hory na východě, které do nedávné minulosti ležely na rozhraní tří států, Polska, Rumunska a Uher, bylo zeměpisně jakoby stvořeno pro pobyt loupežníků, kteří zde nalézali dosti skrýší, a jsouce pronásledováni, dosahovali pochodem jen několikahodinovým jiného státu." - Ivan Olbracht, Hory a staletí, 1935.
Vjíždíme do vesnice. Překvapuje mě, že zde mají podél hlavní silnice chodníky. Na zápraží domů se objevují děti, pokřikují na nás “Ahoj” a loudí bonbóny nebo žvýkačky. Je vidět, že český turista tu není žádná vzácnost. Na jednu větší skupinu troubím sirénou, překvapeně se za námi otáčejí. Vjíždíme do centra. Je zde mohutný kulturní dům, nezdá se být moc využitý. Z reportáží jsme věděli, že je možné přes léto se v Koločavě ubytovat ve škole. Luděk oslovuje prodavačku v obchodě a ptá se jí na školu a na ubytování.
Ani jsme školu nemuseli dlouho hledat. Rozlehlá šedivá patrová budova – na první pohled bylo jasné, že něco tak ošklivého může být jen škola. Pak hledáme paní učitelku, která zde má na starosti ubytování. Skoro se ani nemusíme ptát, první děti nás k ní dovedly, Určitě jim bylo jasné, že zde chceme nocovat. Avšak paní, která přichází, není učitelka, nýbrž školu pouze hlídá. Otvírá nám dveře do tělocvičny. Z nějakého důvodu nás nemůže ubytovat v patře ve třídě, kde je to běžné. Ani nám to nevadí při představě vláčení našich těžkých kol s bagáží po schodech. Ukazuje nám umyvadla (jsou 2 pro celou školu) a záchody na hřišti. Pak platíme jeden dolar na osobu a noc a jsme pány školy.
Luděk se ještě informuje, jestli náhodou není možné koupit v Koločavě nějaké součástky na kola. Tak prý ne, ale zítra je středa a každou středu je v Koločavě velký trh, kam se scházejí lidi z širokého okolí a dá se tam sehnat všechno. Prý tam občas bývají i nějaké náhradní díly na kola. Ono jde o to, že kromě viklajícího se středu se také něco stalo s mým předním kolem. Nějak jsem pozapomněla, že i ono je důležité a v rámci šetření jsem si nechala postavit jenom kolo zadní. Zdá se, že se něco stalo s ložiskama. Kolo se sice točí, ale trošku se viklá a hrozí, že se to celé někde vysype. Chtělo by to koupit náhradní pro případ nehody někde v horách daleko od lidí. Rozkládáme si ležení na podlaze tělocvičny. Sušíme igelit a mokré věci na ribstolích. Já vařím k večeři čočku a buřty s cibulkou a Luděk jde na průzkum záchodů. Rozhlížím se po tělocvičně. Na první pohled vypadá normálně. 2 koše na basketbal, žebřiny, lavičky a uprostřed stojí pink-pongový stůl. Ovšem na druhý pohled zjišťuju, že se zde pravděpodobně nikdy neprováděla nějaký výraznější údržba. Všechno je v zoufalém stavu. Polorozpadlé a špinavé. Jako by to někdo před lety postavil a dál se o to nestaral. Jenom tady občas zametl. Luďa se ze záchodů vrací taky dobře vyděšený. Nejde o to, že jsou pro celou školu jenom čtyři. Jde o jejich kvalitu. Opět klasické turecké záchody, ale jak popsat jejich stav a nepoužít při tom ani jedno neslušné slovo? No zkrátka jako by se někdo netrefil tam, kam má. Nechápeme, jakto že zde nemají nějaké hygienické předpisy. Do školy přeci chodí děti. Ale obávám se, že leckde doma nebudou mít záchody o mnoho kvalitnější. No nebudeme si touto debatou kazit večeři.
Po jídle se myjeme v umyvadle se studenou vodou, opět jenom dva kohoutky pro celou školu. Navíc voda neteče pod nijak závratným tlakem, ale i tak to považujeme za nadstandard na naší cestě. Na záchody opravdu nemám odvahu jít, proto používám křoví na plácku za školou a rozhodně nejsem první! A asi ani poslední. Tak dobrou noc.

Koločava

Denní 84,8 km
Stav celkem 212,2 km

 Středa 25. července 2001


Spalo se dobře až na myš, která zvečera šustila a šramotila v rohu tělocvičny. A až na trhovce, kteří začali přijíždět už v půl šestý ráno. A až na kohouty, krávy, slepice, psy, králíky, kozy, možná i lachtany a ptakopysky, medvědy, slony a nosorožce. Ale i tak spíme až do 8:40 hod. našeho času. Pomalu vylézáme ze spacáčků. Okny z chodby je vidět na školní hřiště. Tržiště už je v plném proudu. Luděk se proplétá mezi stánky s úmyslem navštívit záchody na hřišti. Je rád za trávu, o kterou si mohl očistit boty. Zadní východ školy hlídá koza, aby někdo nepovolaný nepronikl z tržiště dovnitř. Po snídani zamykáme tělocvičnu a vydáváme se prozkoumat trh. Luděk doufá, že bychom tam mohli sehnat nová ložiska, ale já tomu moc nevěřím. Venku je rušno. Trh je totiž pěkně rozsáhlý. Nejen na fotbalovém hřišti, ale i po obou stranách Koločavské hlavní ulice jsou stánky, stánečky nebo jenom tak volné prodejní pulty. Na hřišti se prodává oblečení a je zde k dostání ovoce i zelenina, ostatní druhy potravin od mouky a másla až po instantní rozpustné kafe – prostě tu mají úplně všechno. Dále potřeby pro domácnost, hygienické zboží, a hele … tady prodávají kola a dokonce i nějaké součástky. A vypadá to, že mají i celou přední osu, včetně ložisek a že to dokonce bude kompatibilní s mým předním nábojem. Koupili jsme ještě misku do středového složení, kdyby se náhodou vysypalo a celé nás to stálo 7,75 UAH. Luděk šilhá po pohodlnějším sedle. Mají pěkná sedla odpružená dvěma mohutnými pružinami, ale bohužel použitelná jen pro kola místní značky Ukrajina. Vracíme se zpátky. A opravdu, Luděk to odhadl výborně. Nejen ruská osa, ale i ložiska, prostě všechno perfektně sedí a vypadá, že to vydrží sto let. Ovšem, mohlo to být trošku pečlivěji opracované. Ale Luďa tvrdí, že se to snad ojede. Tak uvidíme.
Balíme a opouštíme tělocvičnu. Musíme ovšem ještě jednou skrz Koločavu. Spíše než projíždíme, tak procházíme tržištěm. Mají tady opravdu spoustu věcí, dokonce jsme našli ještě jeden cyklostánek. Ale už nic nepotřebujeme, jenom okukujeme sortiment.
A Koločava by nebyla Koločavou bez slavného zbojníka Nikoly Šuhaje, proto se jedeme podívat na jeho hrob. Stoupáme po kamenité cestě vysoko nad vesnici. Hřbitov je velmi rozsáhlý a nikde není nikdo, kdo by nám poradil, kde hrob hledat. Víme jen, že se nachází někde v zadní části, kam už nikdo z místních nechodí. Že je to velmi starý hřbitov můžeme tušit jenom podle hrbolků porostlých borůvčím a maliním a podle toho, že na některém pahorku se tyčí velmi starý křížek. Vyrytá jména už lze přečíst jen ztěží. Typický hrob se tu pozná podle železného nebo hliníkového křížku vyrobeného v čelistech svěráku domácí dílny a z materiálu původně určeného k všelijakým účelům. Uprostřed křížku je malá cedulka, na níž je důlčíkem vyznačeno jméno a data narození a úmrtí. Na křížku je zavěšen květinový věnec. Nejsou tu žádné žulové pomníky se zlatým písmem či dokonce urny s popelem a petrolejové lucerničky, jak to známe z našich hřbitovů.
"Hrob na skalnatém kopečku, koločavském hřbitově, v němž leží pochováni oba Šuhajové, byl srovnán se zemí, pošlapán kravami, a kde býval, zapomněli i místní lidé. Letos mi někdo vypravoval, že turisti nanosili kamení na hrob a vztyčili v něm křížek. Když jsem potkal Eržiku, řekl jsem jí: "Podívej se, je-li to opravdu hrob Nikolův!", a ona mi za několik dnů potvrdila, že je to opravdu tak. A od těch dob - hrůza! - slavná Eržika, loupežnická milenka a statečná žena, za hezkých dnů, kdy je možno očekávat návštěvu turistů, tam stává, klopí v modlitbě oči, dělá smutné koutky u úst a vybírá korunky a dvacetihaléře. Oj babo! Nevíš, že o tobě zpívají na poloninách písně?", napsal Olbracht v roce 1934.

Nedá se nic dělat. Od brouzdání vysokou travou už máme skrz naskrz promočené boty. Musí nám stačit to, že jsme tady byli. Opouštíme hřbitov, sjíždíme zase do ruchu vesnice. Trochu je mi líto, že jsme hrob nenašli. Na druhou stranu jsem ale ráda, že zde místní z této historické zajímavosti neudělali turistickou atrakci. Nebylo by nic horšího než nápadné směrovky a informační cedule, které vás sice bezpečně dovedou až na místo, ale naruší celkovou atmosféru tohoto místa. Jen ať slavný loupežnický náčelník v klidu odpočívá pod kopečkem hlíny a dávná legenda ať láká do těchto míst stále jen hrstku odvážných turistů.
Olbracht třináct let po smrti Šuhajově píše: "Nikola byl zdravý, otužilý, negramotný horský hoch, trochu pastýř, dřevorubec a pytlák. Roku 1917 byl odveden na vojnu. Ale dále než ke svému 85. pluku v Ďarmotech v Uhrách se nedostal, utekl odtud, z nechuti k disciplíně, ze stesku po horách. Ale koločavský strážmistr Lenard Béla ho v sucharských lesích vypátral a poslal zpět. Nikola ale utekl podruhé s novou zásobou munice. Při honičkách v lesích se po selském chlapci již střílelo, on, nehodlaje dát svůj život lacino, střílel také, a když zastřelil dva z Lenardových lidí, zdálo se, že nikdy nemůže zpět. Ale doba, která učinila z Nikoly Šuhaje psance, minula. Po válce Lenard Béla, jakožto reprezentant uherské vládní moci uprchl, do vsi přišli Rumuni, pak Češi a obojí nad válečnými zločiny zavírali oči. Nikola se vrátil, oženil se s Eržikou Dračovou a půldruhého roku žil životem pokojného vesničana. Jenže bída byla větší než za války a Verchovinci si nelehají s růžencem v ruce na lože, aby čekali na smrt. 16. července roku 1920 se vypravil s druhem Vasylem Krivljakem na poloninu Dlouhé Gruny, a když ovčáky zaplašili noční střelbou, odnesli z koliby soudek brynzy a soudek urdy, ovčího tvarohu. O dva dny později byl zatčen. Z četnické stanice po třech dnech uprchl a Eržika, jsouc vyslýchána před soudem užhorodským udala, že prodala všechen dobytek a četníka podplatila třiceti tisíci korunami. Nikola zůstal v sucharských lesích. Potom zastřelil u své rodné chýše četníka, který , za ranní mlhy a pokládaje snad Eržiku za Šuhaje, po ní střílel a zavinil, že mladá žena při útěku potratila. Teď Nikolovi nezbývalo, než se stát opravdovým loupežníkem. Opatřil si tlupu o jedenácti mužích a přepadával s ní pošty z Volového, vozy jedoucí do Chustu na jarmark i jednotlivce. V květnu roku 1921 byl kvůli Šuhajovi v Koločavě četnický oddíl čtyřiceti mužů." V kapitole dále stojí: "Nikolou byl zastřelen četník, snad milenec Eržičin. Na polonině byl konečně zastřelen zrádce Derbak-Derbačok (starší druh Nikoly a Jury Šuhajových, který bratry zrazoval četníkům). To byl poslední zločin obou bratrů. Dva dny potom byli v sucharském lese zavražděni sami. Tři jejich kamarádi je, z naděje na vlastní beztrestnost a slíbenou odměnu, ubili sekerami. To se stalo 16. srpna roku 1921, v dvacátém třetím roce Šuhajova věku. Úřady slíbenou odměnu 3000 Kč za dopadení Šuhajů nedostal nikdo a 30000 Kč neurčitě slíbených židovskými obcemi ovšem také ne." Když přičteme různé zvěsti a legendy, je tento motiv pro napsání románu jak dělaný. Vrahy obou bratrů soud při hlavním přelíčení zprostil obžaloby z důvodu, že šlo o sebeobranu a že vrahové, při své nízké inteligenci, pokládali dopadení za "zabití". Eržika (později provdaná Derbaková) zemřela v Koločavě před třinácti lety, Šuhajova dcera Anna Štajerová (nar. 1922) žije v údolí Suchar dodnes.
Z Koločavy uhýbáme na kamenitou cestu, která nás má dovést až do malé vísky Komsomolsk. Podle mapy to odhadujeme na nějakých 16 km bez asfaltu. Snad nebude cesta po četných deštích moc zabahněná. Prvních 5 km jedeme ještě Koločavou. Předjíždíme lidi vracející se z trhu a opět jsme středem pozornosti místních dětí. A zase jako včera na nás loudí žvýkačky a bonbóny. Na posledním nejasném rozcestí se Luďa ještě ptá na směr nějakých dětí, smějících se na zápraží jednoho z posledních domů. A protože dostává jasnou odpověď a děti o nic nežebrají, dostávají tatranku. Cesta zatím vypadá dobře. Jestli to takhle bude pokračovat dál, neměl by být velký problém zdolat převýšení a dostat se do Komsomolska opět na asfaltovou silnici.
Jo, opravdu jsme netušili, co nás čeká. Ani lidé v Koločavě se nepokusili nás varovat, když jsme se jich ptali na cestu. Ale nebudu předbíhat, vychutnávejte si překvapení stejně pomalu jako my.
Zhruba po pěti kilometrech jsme tedy opustili Koločavu. Nikde samozřejmě nebyla žádná cedule, jenom skončily domky podél cesty. A my jsme začali více stoupat. Odhaduju, že už nějaké 2-3 kilometry šlapeme do kopce a pak pojedeme zase z kopce. A protože ze zataženého nebe začalo kapat a protože se maličko změnil sklon i povrch silnice, je to spíš moje přání než nějaký reálný odhad. Silnice je rozrytá od aut, i když nechápu, kdy a jak tudy mohlo něco projet. Po chvíli se už vůbec nedá jet, takže kola do kopce tlačíme. Na cestě jsou hluboké koleje asi od aut. Místy mají až půl metru a občas je v nich i voda. Možná to nebude od aut, ale spíš od traktorů, ale možná v této hloubce neprojede ani traktor, spíš nějaký mohutný ruský Zil. A když tam vjedeme, bahno se ihned nalepí na pláště a kolo začne brzdit. Takto tlačíme asi 2 km. Začínám toho mít docela dost. Deštík neustává, ale zatím je to docela osvěžující. Čekám každou chvíli konec stoupání, ale místo toho se objeví vždy další zatáčka. A tamhle jde jakýsi pán. Luděk se ho ptá, jak vypadá ta cesta dál. Pán nás informuje, že do “perevala” (sedlo), je to ještě asi 3 km. A nahoře že si prý raději máme postavit stan a odpočívat. No to je fajn! Že jsme se ho vůbec ptali. Tohle by bylo lepší nevědět!
Podél cesty je jakási osada, pár baráčků. Potkáváme poslední poutníky vracející se z trhu. Jsou to dvě ženy, zřejmě matka s dcerou. Obě jsou poměrně slušně oblečené, dcera má dokonce moderní kalhoty s širokými nohavicemi a pěkné boty. Jdou však hodně opatrně a každou chvíli si čistí boty od bahna. Asi jdou z trhu, který je tu považován za jakousi společenskou událost. Koneckonců, jaké asi mají tito lidé příležitosti ke kontaktům s jinými lidmi, než ze sousední salaše? Jaký asi musí být život tady, v kopcích, několik kilometrů od civilizace? Copak teď, dá se dojít pěšky, ale co v zimě, když cestu zasype sníh? A nic nemá šanci se sem dostat. Před žádným domkem není zaparkované auto, ani by nebylo jak sem s ním po bahnité cestě vyjet. Zima zde musí být opravdu krutá. A nejen zima, ale i jaro, léto a podzim. Co mají z toho, že je příroda kolem tak romantická a že se nad nimi tyčí bezmála sedmnáctisetmetrové vrcholy. Musí se sakra ohánět, aby si obstarali živobytí. Možná také proto si nás nikdo nevšímá, když kolem nich projíždíme.
Začíná to být docela hnusný. Jsou místa, kde to absolutně nezvládám. Luděk mi hodně pomáhá nebo chvíli tlačím jeho kolo, protože je lehčí. Nechápu, co tady mohlo takový hluboký koleje vyhloubit. Místy vede přes cestu potok nebo dokonce i kus cesty chybí a je tu sráz kamsi dolů. Tak tady se už dál nedostane ani ten Zil. Zoufale tlačíme kola dál do kopce a déšť zesiluje. Už mi to nepřipadá být tak osvěžující. Těším se do sedla, ani si nedovedete představit jak. Jenom doufám, že cesta dolů nebude v podobném stylu.
Konečně jsme nahoře. Sedlo poznáváme podle kříže, jak nás informoval ten pán, co jsme ho dole potkali. Ze samého nadšení jsem uklouzla a spadla, kolo na mě a přirazilo mě k zemi. Levým kolenem jsem narazila na šutr. Asi to vypadalo hodně zle, podle toho, jak rychle mi Luděk přispěchal na pomoc. Vysvobodil mě zpod kola a já se pokouším jít. A sakra – bolí to. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Začíná totiž pěkně pršet a tak honem někam do sucha. Ještě vybrat kterou cestou dolů. Je jich tu hned několik. Dvě jsme zamítli hned, vedou totiž kamsi do hor. Ale kterou si pro sestup vybrat ze zbývajících dvou. Pán říkal něco o prostřední, ale když jsou tu dvě ??? Nakonec volíme tu nalevo. Oblékáme si pláštěnky a vyrážíme. Naivně doufám že to, co jsme absolvovali cestou nahoru, bylo to nejhorší, co nás dneska mohlo potkat.
Cesta vede lesem, opět jsou na ní ty hluboké ďoury. Výhoda je, že směrem dolů nemusíme kolo tlačit, stačí jej jenom vést a brzdit. Ale občas zapadne do bahna a pak je potřeba zabrat. A taky mě bolí to koleno, proto velociped používám jako opěrnou hůl. Asi po dvou kilometrech najednou cesta končí. Teče tudy potok, ale cestu dál nevidím. Luďa jde na průzkum. A já si říkám, že se nechci vracet a jít tou druhou cestou …
Luděk přichází zamračený. Už zdálky na mě signalizuje, že bude nějaký problém. Cesta tudy prý vedla, ale zdá se, že jí strhla voda. Z vyšlapané pěšinky v prudkém svahu je vidět dolů, kde se v případě uklouznutí potkáme s obrovskými šutry a vyvrácenými stromy. Touto pěšinkou se musíme protáhnout, ale jde to stěží pěšky, natož s koly a plnou bagáží. Celé to je dlouhé asi sto metrů, pak už cesta zase pokračuje. Nevidím to dobře. Kola jsou těžká a cesta kluzká. Luděk to naštěstí vidí líp. Ihned se ujímá organizace dalšího postupu. On si pronese svoje kolo naložené, ale moje bude potřeba odstrojit a odnosit bágly zvlášť. Když popadl svoje kolo, bylo mi jasný, že je výhoda mít s sebou silného chlapa. Potom si nahodil na rameno moje zadní bágly a už s nimi šplhá bahnitou cestičkou. S každým dalším pohybem po této pěšince se zvyšuje její rozťapání a tím i riziko uklouznutí. Jdu za Luďkem a pokouším se mu pomáhat, jak jen to jde. Ale zdá se, že on to vůbec nepotřebuje. Nakonec dostal přes ono kritické místo i moje kolo. Uf, tak v tuto chvíli si už podruhé bláhově myslím, že to nejhorší snad máme za sebou. Nandávám bágly zase zpět na kolo a pokračujeme. Pořád prší a z lesů stoupá k nebi pára. Vypadá to jako kouř z komínů a na chvíli jsem zadoufala, že už jsme blízko nějaké civilizace. Ale marně. Jsme ještě hodně daleko. Kousek dál se zase na cestě pasou krávy. Taky jsem v naději očekávala za zatáčkou nějakou salaš. Ale zase na druhou stranu, když se krávy dostaly sem nahoru, musíme se i my dostat zase dolů. Míjíme krávy, které si nás vůbec nevšímají. Boříme se do bahna. Jsou tu nějaké serpentýny a o kus dál jsme potkali další cestu, pravděpodobně tu, která nahoře vedla doprava. Když to vidím, musím podotknout, ještě že jsme šli tudy. Po cestě totiž teče potok. Ale stejně jsme si moc nepolepšili, protože tím potokem teď musíme pokračovat dál.
Luděk vymýšlí, kterak to udělat, abychom prošli suchou nohou, ale zdá se to být marné. Boty už beztak máme promočené. A shora na nás taky kape. Takže vstupme do vody. Luďa mi pomáhá s kolem přes potok. A jdeme zase kousek po suchu. Ovšem jenom malý, protože za zatáčkou nás zase čeká cesta mokrým živlem. Voda tady teče všude, není poznat, kde je cesta a kde koryto potoka. Luděk se opět vrací, aby mi pomohl s kolem skrz vodu. Teď už opravdu nemá cenu dávat pozor, abychom nešlápli do vody. Opět pokračujeme asi 200 m po suché cestě a pak zase musíme kus vodou. A pak, že se říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky J . Cesta je tady úplně stržená. Vlevo sice vede vyšlapaná pěšinka, ale pro nás je nepoužitelná. My musíme zase potokem. Luďa převedl svoje kolo a pak se opět vrátil pro moje; je úžasnej, nevím, co bych si bez něho tady počala. Dokonce jsme si vyměnili kola, protože to moje je těžší a hůř se s ním manipuluje.
Začíná to být docela drsné. Do potůčku se vlévají další přítoky, už je docela slušně široký a hluboký. Vodu máme až do půli lýtek. Ale chlad necítím. Jediný co si přejeme, je, abychom tohle už měli za sebou. Jenomže to pořád nekončí. Zase musíme jít asi sto metrů potokem, nyní už skoro říčkou. Začínám mít docela strach, protože proud vody už je docela silný. Pořád prší a s dalšími a dalšími přítoky přibývá i voda. Luděk vždycky kritický úsek projede se svým kolem a potom se vrátí pro moje kolo. Takže si užije cestu vodou třikrát. Já potom už přejdu sama a díky tomu, že nevláčím kolo, můžu občas využít i nějakých kamenů uprostřed řeky. Je to neuvěřitelný – jakto že se pořád neúnavně vrací, jakto že nezuří a není naštvaný, jakto že vypadá, že ještě nemá dost ??!! Ale chápu to, že nás oba spojuje jedna společná myšlenka, dostat se odtud co nejrychleji.

Cesta z Koločavy do Komsomolsku I.

Cesta z Koločavy do Komsomolsku II.

Cesta se rozdvojila a Luďa jde na průzkum, která bude lepší. Pak zase překonáváme řeku, na šířku má teď už určitě pár metrů. A hluboká je místy až skoro ke kolenům. A pak najednou se za zatáčkou objevily naskládané roury a kousek za nimi vidím plot a první domky. Hurá, jsme dole. Zvládli jsme to, přežili jsme to a jsme celí. Nasedáme na kola. Ve vodě se částečně smylo bahno, které jsme nabrali cestou do sedla a tak můžeme kousek jet. Po mostě přejíždíme řeku Mokrjanku, do které se vlévá i náš potok. Po cestě proti nám jdou nějací kluci. Nemůže jim být víc jak 12 let. Jeden z nich se nás ptá, jestli nemáme cigarety. Tak teď už jsem se neudržela a česky je poslala kamsi … Takovou troufalost jsem ještě nezažila. Museli vědět, odkud jsme přišli, museli vědět, v jakém stavu cesta z Koločavy je a viděli, v jakém jsme stavu my. Přesto si neodpustili na turistech žebrat cigarety.
Napojili jsme se na silnici. Není sice asfaltová, ale je to silnice. Přinejmenším po ní neteče řeka. Jsou na ní jenom obrovské výmoly a louže, ale řeka teče spořádaně vedle svým korytem. Díky Bohu za takovou cestu!
Projíždíme vesnicí Komsomolsk. Luděk hrozně stojí o vyfocení cedule s názvem obce, ale nikde jsme jí nenašli. Ani na vjezdu, ani na výjezdu. Vesnice působí zoufalým dojmem. Zejména tím jak prší, a na cestě jsou obrovské kaluže. Musíme se vyhýbat nejen jim, ale taky autům z protisměru, která stejně jako my kličkují mezi loužemi. Najednou je nalevo jakýsi kostelík a před ním dřevěná stříška zakrývající dřevěné schody. Je tam sucho a dost místa pro nás. Uvařili jsme čaj, převlékli se do suchého a teplého oblečení a najedli se. Debatujeme o tom, co jsme právě prožili a přemýšlíme, co dál. Kousek od nás je obchod. Shodli jsme se, že by to chtělo kromě čaje něco ostřejšího do žaludku. Luďa se tam vydal na průzkum. Přinesl Ukrajinskou vodku Extra. Ta tedy byla! Stála docela dost peněz (7 UAH), ale pít se nedala. Líh ředěný vodou – brrrr … jak to tady mohou pít? S vodkou přinesl Luďa z krámu ještě ovčí sýr a ten už je lepší. Dostal ho zadarmo plné víčko od ešusu. Přisedl si k nám starší chlap. Baví se s námi odkud jsme, zná Čechy, protože prý pracoval ve Strakonicích, ale je namol a tak s ním není moc kloudná řeč. Přišel z obchodu a pochopitelně věděl, že máme vodku a doufal asi, že se s ním rozdělíme. Ale nic nedostal, to bychom se ho už vůbec nezbavili. Mnohem zajímavější jsou děti, které se zde mezi tím objevily. Obdivují naše kola a je vidět, že něco podobného ještě nikdy neviděly. Protože jsou mi tato děcka sympatická, pouštím jim na ukázku světelnou výstrahu a sirénu. Jsou z toho úplně paf. Rozeběhly se po celé vesnici a přivádějí s sebou další a další děti, aby jim ukázaly to neuvěřitelný kolo, kde jedno řidítko bliká zeleně, druhé červeně a ještě to dělá “huú huú huú…”. Luďa se mezitím zeptal jiného člověka a zjistil, že prý asi 4 km odsud je “turbáza”, tedy možnost noclehu. Nedá se nic dělat. Protože bychom v tomto počasí rádi uvítali nocleh v teple a v suchu, musíme jet, přestože pořád drobně prší. Balíme mokré věci, strkáme nohy do igeliťáků a potom teprve obouváme promočené boty. Loučíme se s dětmi. Už je jich tady skoro 10. Vytáhla jsem z brašen krabičky s lentilkami a rozdala jsem jim je. A pak jsme jim zamávali, zatroubili a rozjeli se hledat nocležiště. Dva nejvytrvalejší nás chvilku následovali na svých dětských kolečkách.
Jedeme a docela rychle se stmívá. Zapínám výstrahu a světla. Poprvé zde. Jinak se snažíme na sebe moc neupozorňovat. Projíždíme několik chudě vypadajících vesniček s dřevěnými baráky. Místy je cesta dokonce asfaltová. Ale i tak je dost hrozná, protože jsou na ní obrovské díry. Ještě včera bych na ně nadávala, ale dneska si té silnice vážím. Jenom nějak nemůžeme potkat tu “turbázu”. Už jsme ujeli 5 kilometrů a nikde nic. Luděk se pro jistotu znovu zeptal. Prý máme jet ještě kousek dál. A prý to rozhodně nemůžeme minout.
Neminuli jsme. Obrovský svítící hotel byl vidět už zdálky. Vypadá sice šíleně, ale někde spát musíme a tak vjíždíme do objektu velkého rekreačního střediska. Jsou zde i menší chatky, tak snad bude možnost se ubytovat v něčem méně luxusním. Ihned k nám přiběhl jakýsi maník, říká nám, že v hotelu je plno, ale že nás ubytuje ve stanici Horské služby. A že doběhne pro svého šéfa. Ten přišel asi za 5 minut a ochotně se nás ujal. Zavedl nás do nízké dřevěné budovy. Máme pro sebe celý jeden pokoj a dokonce i kola se tam vejdou. Souhlasíme s cenou 8 UAH za osobu a noc, plus 1 UAH na člověka za teplou sprchu. Dali jsme mu 20 UAH a tvářil se neskonale vděčně a nadšeně. Ubytováváme se v malé cimřičce. Chlapík kolem nás ještě chvíli krouží a vypráví, že zná Tatry, že tam pracoval u Horské služby. Pak ještě Luďkovi ukázal, kde jsou sprchy a záchody a zanechal nás svému osudu.
Úžasné! Jsou tu postele, ale hlavně je tu sucho a teplo. Rozvěsili jsme mokré věci a šli se umýt. Ve sprchách je to tedy trošku hnusné, ještě že je tady pološero a není pořádně vidět, kde se myjeme. Voda je ale teplá a to je příjemné. Ještě než jsme šli spát, Luděk kdesi sebral teplomet. Zapojili jsme si ho. Snad se nám do rána podaří usušit aspoň boty. A teď už dobrou noc. Máme toho za sebou dneska opravdu hodně. I když mě trošku trápí fakt, že nám narůstá kilometrová ztráta. A není výhled na to, že se zlepší počasí a nám se podaří ztracené kilometry dohnat. No uvidíme.
Do úvah v polospánku se ozvaly jakési hlasy. Jak jsme pochopili, do chatky přibyli další nocležníci. A protože jsou zde jenom tenké dřevěné příčky, slyšíme každé slovo. Ve vedlejší místnosti je ubytována jakási tlupa polských turistů. Ještě dlouho do noci haraší, ale to už neslyším …

Usť Čorna

Denní 28,5 km (10 km tlačení do kopce a z kopce)
Stav celkem 240,5 km

 Čtvrtek 26. července 2001

Budí nás vedro z teplometu a hudba z hotelu. Venku furt prší. No to je tedy léto! Navíc mě bolí naražené koleno a boty neuschly. Takže samé výhody. Snídáme a prší čím dál tím víc. V tomhle se přeci nedá jet. Navíc je obloha celá šedivá. Poláci ještě spí.
Luděk se věnuje seřizování brzd. Včera, jak jsme kola vlekli řekou, se to celé nějak rozštelovalo a úplně to přestalo brzdit. Já píšu deníček a mám aspoň čas popsat objekt, ve kterém se nacházíme.
Na velkém oploceném pozemku stojí několik budov. Ta největší je onen zmiňovaný hotel se špičatou střechou jako někde na Štrbském plese. Zvenku vypadá moderně a nocleh tam prý stojí 15 UAH. Dále je tu několik chatek, koliba a chata horské služby, kde jsme teď my, a jedna velká budova s oddělenými záchody a společnou umývárnou. Toto sociální zařízení lze popsat dvěma slovy: hrůza a hnus. Luděk říká, že na vojně prý měli “hnusný hajzly”, ale tohle že ještě nezažil. Vypadá to, že jak to před 40-ti lety postavili, tak na to nikdo nešáhl, neprovedl žádnou údržbu ani to neumyl. Záchody jsou klasické turecké, tudíž jsou samy o sobě hygienické; a na jejich obranu musím dále podotknout, že jsem tam ráno viděla jakousi slečnu, kterak tam vytírá. A ty sprchy, jak jsem psala již včera, ještě že tam bylo pološero. Ale jinak jsem si stačila všimnout zoufalého stavu dvou funkčních umyvadel a rezatých kapajících trubek s vodou. Lidi a děti, kteří sem přicházeli za hygienou se netvářili, jako že je to nějak více odpuzuje. Asi je to tady opravdu normální a možná jsou i rádi, že se tady vůbec mají kde umýt a kam si dojít na záchod.
Brzdy jsou seřízeny a pořád prší. Hrajeme PEXESO. Ani Polákům odvedle se ještě nechce vylejzat. V 11:20 přestává pršet. Pomalu balíme. Objevila jsem další škodu ze včerejšího dne. Kdesi jsem vytrousila nožičku od stojánku. To by ještě nebyla nejhorší bilance, vzhledem k tomu, jaký to byl horor. Před chatkou se seznamujeme se skupinou mladých polských turistů. Chodí pěšky po hřebenech a taky je zaskočil déšť. Loučíme se s naším ubytovatelem panem Jurijem Petrovičem a ve 12 hodin vyrážíme. Jede se dobře, je to podél řeky Teresvy po proudu, a tudíž z kopce. Silnice je docela dobrá, sviští to. Místy opět ovšem chybí asfalt. Jde vždy o úseky několik desítek nebo stovek metrů dlouhé. A na těchto neasfaltových částech jsou obrovské výmoly a šutry. Někde se zdá, že na cestě probíhají opravy, ovšem jen velmi zvolna. Jurij Petrovič nás informoval o tom, že tu před třemi lety byla obrovská záplava, asi jako u nás v roce 97, a voda s sebou odnesla mosty, kusy silnice i domy. Takže teď už víme, proč je cesta z Koločavy na Komsomolsk v takovém stavu. Obávám se toho, že je to neobnovitelné; jedině za cenu gigantických prostředků, jež tu prostě nejsou.
Ve tři hodiny jsme dojeli do většího městečka Dubové. Zdá se hodně civilizované, ale opět bez signálu pro mobilní telefony. V docela slušně zásobeném obchodě jsme nakoupili chleba, sýr, jogurty, nanuky a Oboloně (místní lahvové pivo) a prohlašujeme to za oběd. Udělalo se docela hezky, mraky se protrhaly. Bude to asi tím, že sjíždíme z hor. Pak jsme si ještě koupili meloun a jedeme dál. Provedli jsme menší změnu trasy a až do Teresvy se raději budeme držet řeky. Není to kratší, zato se vyhneme nepříjemnému stoupání. Silnice je zde už ve velice dobrém stavu bez výmolů, a jedeme v podstatě po rovině. Opustili jsme hory a blížíme se k soutoku řeky Teresvy s Tisou ve městě Teresva. A zase začíná pršet. No to je fajn. Ale co si stěžujeme, měli jsme 4 hodiny bez deště a dokonce i sluníčko vysvitlo. Takže chvíli čekáme v autobusové zastávce a pak se vydáváme na další cestu. Napojili jsme se na silnici, po které teď pojedeme asi 2 dny a která nás dovede až na Jablunický průsmyk. Měla by to být nějaká hlavní silnice, ale po zkušenostech zde už nemáme obavy z toho, že na ní bude velký provoz. A ani zde, v nížině, není žádný signál, který by připojil naše mobilní pojítko ke zbytku světa. Proto raději frčíme do Solotvina, kde mají být solná jezera.
Luděk jede celý den jako utržený od řetězu. Vůbec mu nestačím. Vysvětlil mi, že to je prý tím, jak veze těžký meloun a jedeme z kopce. No ale teď už moc z kopce nejedeme, spíše po rovině. A hele, je tady moderní benzínová pumpa, co kdybychom zkusili dofouknout kola. Nápad je to pěkný, ale nemají tu kompresor a tak nás posílají kousek zpátky, že je tam cosi, kde kompresor mají. Našli jsme dílnu a chlapi jsou velmi ochotní. Akorát Luděk je naštvaný, protože má nějaké supermoderní galuskové ventilky a ti chlapíci bohužel nemají správnou redukci. Chvíli s nimi klábosíme, jeden z nich jezdí pracovat do Strakonic. A odmítají, když jim za pomoc nabízíme cigarety. “Vsjo chorošo, vsjo chorošo”. Tak vám děkujeme. Ještě jsme si vyfotili myčku aut a frčíme na Solotvino. Jede to dobře, protože je to po rovince. Ráz vesnic, kterými projíždíme, se úplně změnil. Poměrně luxusní domy, ale spousta jich je nedostavěných. Někde se už bydlí, některé vypadají, že se na nich před nedávnem práce zastavila. Ale některé stavby vypadají opravdu dobře, patrové vily, jaké se u nás skoro nevidí. Vypadají jako moderní zámky s všelijakými klenbami a obrovskými okny. Všechny jsou však v podobném stavu – hrubá stavba s dokončenou střechou. Proč to nedostaví ten, komu to patří? Vypadá to, že stavby pocházejí z doby, kdy tu bylo víc peněz a najednou zdroj vyschl. Je škoda, že už se asi nikdy nedostaví.
Konečně přijíždíme do Solotvina. Ptáme se na jezera a máme štěstí. Není to daleko. Jde o zatopené solné doly, v některých se těží sůl dodneška. Voda v nich by měla být slaná jako v moři. Přijíždíme po cestě a snažíme se zorientovat. Jezírka vidíme, těžební věže také. Je tu hodně lidí, dokonce i restaurace a kemp. Koupel si určitě nemůžeme nechat ujít. Oslovila nás starší paní a radí nám, kam jet a kde je to nejhezčí. Doporučuje nám návštěvu dolů a muzea, ale to bychom museli až zítra a na to nemáme čas. Musíme dneska ještě kus popojet. No ale docela mě to mrzí, mohlo to být zajímavé.
Jezera jsou oplocená a pokud se chceme vykoupat, musíme zaplatit 50 kopejek za osobu. Co se dá dělat, ale zas to není tolik. Uvnitř to docela žije kempovým životem. Lidi tu táboří, koupou se nebo sedí v restauraci. Jedeme ještě kousek po břehu, abychom měli dobrý přístup do vody. Zaparkovali jsme kola a začali hledat plavky. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás človíček a že prý jsme nezaplatili. Hádám se s ním, že jsme platili. “A kde”, ptá se on. “Tamhle u té brány”, ukazuju. “No ale eto drugaja firma. Když jste zaplatili tam, musíte se koupat tam”. Ne, nemá smysl se s ním dohadovat. Jde o jedno a to samé jezírko. A to, že je náš vstup nějak lokálně omezen, o tom nás nikdo neinformoval, žádný plot oddělující území těchto dvou firem jsme nepřeskakovali. Ale když jim to tady pomůže, ráda jim zaplatím dalších 50 kopejek, za oba tedy celkem 1 UAH. Pán se dokonce vrací a věnuje nám za to jakýsi bilet. Nevadí, že je to stvrzenka na něco úplně jiného.
Solné jezero. Raději jdeme zkusit vodu. Je opravdu slaná a příjemně teplá. Po koupeli jsme snědli meloun a kakaové věnečky a zkusili signál mobilního telefonu. Je tady! Konečně se můžeme připojit, ale ne do ukrajinské, ale do rumunské sítě. Vedle totiž teče hraniční řeka Tisa, a za ní už je Rumunsko. Posíláme domů SMSky, že žijeme a že se máme dobře. A že další zprávy až bude zase signál. Od nějaké paní jsme si na ochutnání koupili “briošky s kartoškou”. Paní zná Čechy, její muž tam prý jezdí pracovat. Pak jedeme dál. Je už půl osmé, ale chtělo by to ujet ještě minimálně 10 km, abychom nezvětšovali ztrátu. Nebude to žádný problém. Pořád jedeme po rovině, i když už proti proudu Tisy.
Opět jsou všude ve vesnicích ty nedostavěné vily, skoro zámky. Sníme o tom, jak by bylo hezké jeden z nich na dnešní noc prohlásit za naší ložnici. Některé jsou ale za plotem a vůbec - ještě musíme kus jet. Další vesnice Velký Bičkiv je ale zase už klasická ukrajinská vesnice. Tedy několik kilometrů dlouhá nudle. A vily zmizely. Kam hlavu a kosti složíme? Jedeme dál. Krajina za Bičkivem je nepoužitelná. A hned zase začíná další vesnice Luh. Už se pomalu stmívá, jedu s výstrahou a Luděk s blikačkou. Ve vesnici se k nám přidali dva kluci na kolech a jednou za námi. Moc se mi to nelíbí. Raději vypínám výstrahu, aby blikající kolo moc neprovokovalo. Za vesnici nás už nepronásledují a to je dobře. O nic nešlo, jenom nechceme, aby někdo věděl, že tu někde chceme přenocovat. Už je docela tma. Najednou je v zatáčce barák a zdá se, že opuštěný. Luděk jde na průzkum. Jde opět o nějaký nedostavěný domek. A vede k němu hezká cesta, která se dál ztrácí někde v temném lese. Chvíli jsme ještě řešili, zda spát venku za domem a nebo vevnitř. Nakonec vyhrála lenost nestavět stan a mizíme v domě. Na zem jsme dali igelit a vaříme těstoviny s kečupem a česnekem k večeři. Trochu nás znepokojuje, že spíme hned vedle hlavního tahu. A projíždí po něm hodně aut na místní poměry. Je to ale tah na Jablunický průsmyk a potom dál směrem na Kyjev. V rohu domu je uskladněné roští a šramotí tam myš, která se asi nechce smířit s tím, že jí okupujeme teritorium, ale snad to nějak pochopí. Nakonec usínáme v pohodě, přeci jenom máme toho za sebou dneska docela dost.

Luh

Denní 89,4 km
Stav celkem 330,4 km

 Pátek 27. července 2001

Budíme se v 6, ale po zjištění, kolik je hodin, ještě zalejzáme. Další probuzení je v 7 hodin. Luděk je nechutně aktivní. Vstává a začíná balit. Jé, to se mi ale nechce. Chvíli bručím, ale nakonec vstávám taky. Luděk jde s ruličkou v ruce na průzkum cesty, která je lemovaná krásnými zelenými patníčky. Objevuje honosné sídlo něčeho jako lesní závod. Skoro pokaždé, když vidíme solidně vypadající velkou budovu, zjišťujeme, že majitelem je lesní závod. Asi patří mezi pár skutečně prosperujících podniků, neboť lesů je tu opravdu hodně a jsou krásné a husté. Kolem silnic tu nejsou žádné billboardy, maximálně cedule s nápisy, že les je naše bohatství a s informací, že vjíždíte do dalšího rajónu. A také obrázky s jeleny nabádající k ochraňování krás Karpat.
Balíme, snídáme a díky brzkému probuzení jsme na cestě už v půl deváté a svištíme na Rachov a Jasinju. Jde to docela dobře, i když proti proudu Tisy a tudíž do kopce. A dokonce to dneska vypadá i na hezké počasí. Akorát mě začíná bolet naražené koleno a to i při jízdě na kole. To není dobré. Luďka zase od včerejška bolí sval na lýtku. Někdy na jaře si ho při pádu z kola natrhl a proto si kolem nohy každý ráno váže obvaz.
Zastavujeme akorát na malou technickou pauzu, kdy se mi utrhl zip připojující horní a boční brašny. Je to blbé, musím ten zip napevno sešít. A zrovna to tak hezky vyšlo, že stojíme u údajného geografického středu Evropy. Tedy všimli jsme si akorát cedule “Geografičeskij centr Evropy” a co to je, to jsme se dozvěděli až po návratu. Na základě měření z konce 19. století je prý toto místo střed kříže čar spojujících nejsevernější, nejjižnější, nejvýchodnější a nejzápadnější části Evropy. To je zajímavé!!
No nic, bágly jsou sešity, jedeme dál. Zastavujeme akorát abychom si uklidili věci, které na báglech sušíme, protože to zase vypadá na déšť a mažeme honem do Rachova. Rachov je okresní město. Vypadá docela dobře, je velké a je v něm spousta lidí. Parkujeme na náměstí. Už zase svítí sluníčko. Jdu nakoupit chleba a nějaké mlsky a zjišťuju, že máme ještě spoustu ukrajinských peněz (70 UAH). A na Ukrajině budeme nanejvýše dva dny. Levý koleno při chůzi bolí ještě více než při jízdě na kole, přemýšlím o tom, že se s Luďkem domluvím a zrušíme pěší výstup na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny. Navíc nám to vychází hloupě časově. Do Jasinji, odkud je výstup plánovaný, je to nějakých 30 km. A je poledne. Do večera bychom na vrchol vystoupit a zase sestoupit nestihli. Navíc máme ztrátu … No ještě to nějak zkusíme vymyslet.
Zatímco jsem nakupovala, Luděk vyzvěděl od nějakých místních kluků s docela moderními koly, že za mostem je “bazar”, kde je i cykloobchod a mohl by se tam dát koupit nový stojánek. Když jsem přišla z nákupu, najedli jsme se a pak se Luděk vydal hledat onen obchod. Já zatím dopisuji deníček a odpočívám. Udělalo se hezky. Když slunce vykoukne dírou mezi mraky, je chvílema až skoro hic. Mezitím, co je Luďa pryč, se dal se mnou do řeči Ukrajinec. Později se představil jako Vasil. Umí docela obstojně česky. Prý jezdí pracovat do Prahy, do Coca-Coly. Zde podniká, má ve vedlejší vesnici disko klub, ale moc neprosperuje. Vždycky, když potřebuje peníze, jede si na pár měsíců přivydělat do Čech. Docela dlouho spolu rozebíráme ekonomickou situaci na Ukrajině a do toho se vrací Luděk. Stojánek nenese, zato koupil v lékárně jakýsi sovětský gel, který by nám snad měl pomoci na naše bolístky. Ještě chvíli si povídáme s Vasilem, pak si vyměňují s Luďkem čísla mobilních telefonů, protože Vasil se chystá brzy do Prahy a frčíme na Jasinju. Rachiv Cesta vede pozvolna do kopce. Luděk mi ujel a já nemůžu přidat díky tomu kolenu. A i když nešlapu, tak nerovnosti na silnici způsobují nárazy. A to mě bolí!
Údolí se zužuje, kolem nás se zdvihají vysoké hory, ale moc to nevnímám. Luďa na mě čeká až u cedule Jasinja. Mažu si koleno opět gelem a jedu napřed. Luděk se zdržel fotografováním staré paní předoucí len.
Jede se mi zase líp. Pomohla pauza a Invazin Gel. Konečně si můžu vychutnat nádhernou krajinu kolem. Tak tohle bývala poslední vesnice československé republiky, tento zapomenutý kousek kraje k nám ještě na konci 2. světové války patřil. Kopečky, louky a dřevěné chaloupky. Vsadím se, že od toho oddělení se tady nic nezměnilo.
Konečně jsme přijeli do centra Jasinji a zastavili jsme u Obchodního komplexu. Vedle je totiž tržiště. Schováváme kola pod střechu, protože se zase zatáhlo. Koupili jsme si spoustu ovoce a rajčata a dlabeme to na schodech. Obchodní komplex je skoro prázdný. Je tu jedna prodejna fotoaparátů a fotolab KODAK a to je všechno. Za to na tržišti to žije. Je tam spousta stánků a každý se pokouší prodat to, co mu vyrostlo na zahradě – rajčata, hlávky zelí, jablka, fazole … A vzadu se potom prodávají potraviny. Je zde k dostání úplně všechno, včetně hořčice v praktickém balení na cesty se šroubovacím uzávěrem. Dále tu prodávají veškeré potřeby pro domácnost, drogérii a oblečení. Před námi je jakási nedostavěná obrovská patrová budova, na jejíž střeše roste bříza. Opět to vypadá, že se práce zastavily tak před 15-ti lety. A je nám jasné, že už se to nikdy nedostaví. Škoda. Takových to objektů jsme na Ukrajině potkali nespočetně.
Dle očekávání začalo z těch ošklivých černých mraků pršet. A ochladilo se. Čekáme, až to přejde. Do Jablunického průsmyku nám zbývá nějakých 10 km do kopce. To snad dneska zvládneme. Kolem nás prochází Ukrajinská rodinka na dovolené. Prohlíží si nás a naše kola a otec potom říká celé rodině (volně přeloženo): “Podívejte, to jsou správní cestovatelé”. A pak se s námi baví, odkud jsme a kam jedeme. Vypadá to tak, že příští rok požene otec rodinu na dovolenou na kolech J .
Pršet přestalo, vyrážíme. Opouštíme Jasinju a začínáme zvolna stoupat. Je po dešti, krajina kolem je úžasně svěží a vůbec celé to tady má takovou zvláštní atmosféru. Nedá se to zachytit na fotce. Zastavíte, zaposloucháte se do šumění větru a do cinkotu kravských zvonců (a ty jsou slyšet skoro pořád a všude) a rázem se dostanete někam daleko, kde je vám hrozně hezky a kde vás netrápí žádný starosti života v Praze. Ale chápu, že místní obyvatelé nevidí nic romantického na životě tady. Protože je to jenom o tvrdé práci, nepohodlí a nouzi. Ale nepřipadá mi, že by byli nešťastnější než my. Zejména když nás vidí, jak se dřeme 4 km do prudkého kopce.
Kousek před vrcholem je u silnice studánka s pramenem minerální vody. Luděk to jde prozkoumat a vrací se s lahvemi plnými jakési podivné smradlavé tekutiny. Smrdí to po zkažených vajíčkách. Ale jemu to prý chutná a navíc ho prý po tom přestává bolet ten sval na lýtku. Ochutnávám to jenom s nadějí, že i mně to pomůže na to koleno, ale fakt se to skoro nedá. Musí to být tedy zatraceně léčivý! Brrrr!!
A do toho začíná opět drobně pršet. Zbývají poslední dva kilometry do průsmyku. Přestože jedeme po docela dost hlavní silnici, jenom velmi zřídka kolem projede nějaké auto nebo kamion. Díky tomu jsou kolem tak nádherné smrkové lesy. Takové smrky jsem v životě neviděla. Vysoké skoro až do nebe a tak husté, jako se malují v kreslených pohádkách. A přestože jsme na silnici, voní to tu jehličím, travou, mechem a kapradím.
A hele, jen jsem se trochu zasnila, málem jsem přehlédla, že už jsme nahoře. Je tu nějaký motorest, parkoviště a spousta stánků s výrobky lidových řemesel. A pár zaparkovaných aut a lidiček. A hele, tamhle jsou ti naši známí z Jasinji. Ihned se k nám hlásí a obdivují, jak jsme dobří, že jsme sem vyšlapali. A chtějí se s námi vyfotit. Opouštíme Zakarpatskou oblast.
Zde na tomto místě opouštíme Zakarpatskou oblast. Kdysi tudy vedla československo-polská hranice. Je tady veliká kovová cedule, připomínající toto období, a taky bitvy, které se v tomto průsmyku odehrály.
Rodinka je z nás nadšená a vůbec jsme tady docela středem pozornosti. Vyměňujeme si s nimi adresy a slibujeme si vzájemné zaslání fotek. A dokonce nás zvou k nim, kde jsou ubytovaní, na nocleh. Bohužel je to ale mimo naší trasu a kromě toho máme dneska ještě málo najeto. A ztrátu si už nemůžeme dovolit, chceme-li vidět všechno, co jsme si naplánovali. Proto děkujeme a loučíme se s nimi. Oni odjíždí chvíli po nás a cestou z kopce na nás mocně troubí.
A pak už jsme na silnici zase sami a frčíme dolů. No, frčíme … spíše bych řekla, že se kodrcáme, protože silnice je v mnohem horším stavu, než byla ta nahoru. A furt prší. A přestal mi jít tachometr. Luděk je ale šikovný, nějak zakvedlal dole s čidlem a zase to jde. Ale ne nadlouho. Po několika kilometrech to zase začalo zlobit. Bude to vyžadovat pořádnou opravu někde v suchu.
Sjíždíme do Jablunici a odtud do Vorochty. Ale to už není z kopce, neb jedeme proti proudu říčky “Prut”. A taky se to tady trošku změnilo. Připadá mi to tu takové víc “civilizované”.
Vorochta je velké zimní středisko, jsou tady sjezdovky, sedačková lanovka a dokonce i skokanský můstek. A přestože je večer, jsou obchody otevřené. Nezastavujeme, ale jak kolem projíždíme, je vidět, že jsou plné zboží. A to je pro nás moc dobře – aspoň víme, že hlady neumřeme. Pomalu se stmívá, chtělo by to pomýšlet na nocleh. Jenže Vorochta je nekonečná, pořád jsou kolem silnice nějaké baráky. Sníme o seníku, protože všude kolem je strašně vlhko. Konečně jsme opustili Vorochtu. A vjeli jsme do nádherných lesů. Něco takového se u nás už nevidí. Zem je porostlá voňavoučkým a měkoučkým mechem – ale ouha, jakmile tam člověk vstoupí, ihned si namočí boty. Všechno mimo silnici je totiž nasáklé vodou po těch dennodenních deštích. Stavět dneska stan v lese? Tak to by se nám tedy moc nelíbilo. Jedeme dál a zkoušíme několik seníků, ale buď jsou nepřístupné a nebo do nich teče a je v nich mokro. Jedeme po hřebeni širokou pěknou silnicí a už je skoro tma. Najednou se před námi vynořilo jakési stavení a svítí se tam. Je to nějaké JZD nebo něco na ten způsob. Navrhuji zkusit poprosit o nocleh někde v nějaké kůlně.
Luděk parkuje kolo a jde to zařídit. Já slyším jenom štěkot psů a ženský hlas, kterému moc nerozumím. Luďa se vrací s tím, že je všechno domluveno. Nechají nás v jedné cimře, dokonce i kola si můžeme dát dovnitř. Když se ptám na cenu, tak prý nic nechtějí. Tak to vypadá skvěle!
A je to skvělé! Máme pro sebe malý pokojík, jsou tu dvě postele, kamna a stůl s telefonem. Paní, co se s ní Luděk bavil, je překvapená, že jsem holka. Prý čekala dva chlapy. Kromě ní je tu ještě jeden člověk. Oba mluví spíš polsky než rusky a tak je s nimi horší domluva. No jo, dříve to zde opravdu patřilo k Polsku. Luděk vybalil nějaké sušenky, čokoládu a krabičku cigaret, alespoň tohle si musíte vzít, když nechcete peníze. Jdu se s tou paní kouknout, kde tu mají záchod a ona mě zavedla do kravína. Spí tady na voze, protože její kráva čeká každou chvíli telata. S jakou pýchou mi ale tu svojí kravku ukazovala, to bylo až neuvěřitelný. U nás, když má člověk majetek, tak se chlubí mercedesem nebo drahým stereo rádiem. Ale oni se mohou pochlubit březí krávou. A věřím tomu, že zde to znamená opravdu hodně. Protože je to důležité pro život. Bylo by to docela fajn, kdyby se telata narodila už tuto noc.
Mezitím, co jsem byla pryč, nám byl zapůjčen elektrický vařič a kýbl vody. Aspoň se máme kde trošku opláchnout. Ještě vaříme krupicovou kaši s kakaem a potom už dobrou noc v příliš měkkých postýlkách.

Vorochta

Denní 89,8 km
Stav celkem 420,2 km

 Sobota 28. července 2001

Budíme se hodně brzo, protože je kolem rušno. A to i přestože je sobota a tudíž se nepracuje. Ale pořád chodí kolem nějací lidé a nakukují dovnitř, venku se plaší krávy a zvoní telefon. Ale i tak vstáváme až v půl osmé.
Místní už jsou dávno na nohou. Chlapík šel “za gribami” a paní nám oznamuje, že telátka se ještě nenarodila. Vaříme čaj a po snídani se Luděk pokouší opravit svojí přední duši. Pořád mu totiž nepatrně uniká vzduch. Ale díru nenašel, má podezření na špatný ventilek. Proto se rozhodl zalepit ty čtyři díry na duši od ráfku, kterou vyměňoval první den a vezeme jí s sebou co by železnou rezervu. A já píšu deníček. Nebe bylo ráno zatažené a teď se to trochu protrhalo. Vypadá to na hezký den. Ale to by musely držet ty 4 záplaty. Jedna totiž uchází. Takže další lepení. A bolí mě koleno. Luděk se mi směje, že to je tím, že jsem nepila tu včerejší smradlavou minerálku. Jeho prý nebolí vůbec nic.
Rozhlížíme se, kde vlastně jsme. Je to nějaký lesní závod a místnost, kde jsme spali, slouží jistě k odpočinku dělníků. Jsou tu další všelijaké polorozpadlé stavby, z nichž některé slouží jako kravíny a v jiných jsou z dálky vidět nějaké stroje. V bahně venku se válí obrovské součásti lesnických strojů, některé tu podle stupně rzi leží asi dost dlouho. Stroj, na kterém si na sluníčku sušíme boty, je dokonce české výroby.
Mezitím se ten pán vrátil z hub. Přinesl jich celou tašku. Je to hezké, ale záplata opět nedrží. Nedá se nic dělat, Luděk už je ze zbytečné práce dost naštvaný, takže je na čase provést brutální variantu – pomocí pilníku zvětšit otvor v ráfku na větší průměr ventilku a použít mojí duši. Povedlo se. Ještě já prosím o opravu tachometru. Jak říkám, Luděk je šikovný, rychle odhalil systémy Hell´s a závadu opravil. Bohužel se včera rozbilo čidlo pohybu. Vypojil tedy automatické zapínání výstrahy a čidlo pohybu pro výstrahu připojil jako čidlo pohybu pro tachometr. Budu muset holt barevný světýlka zapínat ručně. A ještě seřídit zlobivé brzdy a nainstalovat novou mapu, protože jsme vyjeli ze Zakarpatí. Musíme už začít používat Rumunskou mapu 1: 500 000. To nám to teď vůbec nebude ubíhat. A už jedeme, trčíme tady pěkně dlouho na to, že jsme tu chtěli jenom přespat. Je čtvrt na 12.
Prvních 6 kilometrů vede do kopce. Zdá se mi to být nekonečný. Jedeme lesem a tak ani nemáme žádný rozhled po okolí. A když bychom pak už konečně měli jet z kopce, je před námi kamínkovito-štěrkovitá cesta a cedule s nápisem “Remont dorogy 9 km”. No to je fajn. Jede se mi po tom zatraceně blbě. Luděk se nebojí a odvážně se řítí vpřed.
V prvním obchodě zase utrácíme. Zbývá nám ještě hromada peněz a zítra už snad konečně přejedeme do Rumunska. Kupujeme salám, párky a vážený sušenky. Ty tady prodávají skoro všude, stejně jako třeba těstoviny. Dále pak nějaké čokolády a nanuky a pak to do sebe všechno cpeme u autobusové zastávky; tedy všechno ne samozřejmě, ale hodně se toho do nás vešlo. A pak přijel úžasný autobus. Tak to tedy musím vyfotit. Běžím pro foťák, koleno–nekoleno. Takovýhle autobusy tady jezdí všude, ale tohle je opravdu skvost. skvost
A potom raději jedeme dál, protože se opět zatáhlo a kdesi v dáli hřmí. Že by bouřka? Tak té se bojím velmi nerada. Luděk ještě mění brzdové špalíky, protože ty staré se mu nějak odřely, a frčíme odtud. Klesáme podél řeky Čornyj Čeremoš a jede to docela dobře. Vypadá to tady opravdu civilizovaněji. Městečko Verchovina je víceméně normálně vypadající město, obchody, chodníky …akorát občas po silnici kolem projduvší kráva nás vrátí zpátky do reality, že jsme pořád ještě na Ukrajině. A taky to, že v jedné bezejmenné vísce měli naprosto úchvatný kruhový objezd. Bohužel ale zapomněli na směrové cedule. Musíme se proto zeptat, kudy dál. A pak už pokračujeme dál, zase podél řeky směrem z kopce.
A jak si tak jedu a říkám si, jak nám ta cesta hezky ubíhá a kilometry přibývají, tak se pěkná asfaltka z ničeho nic mění na hroznou štreku. Asfalt zmizí a čekají nás šutry, výmoly a bláto. Kodrcáme se po ní asi 3 kilometry, když v tom “Jé, hele, most”. Luděk se pokusil zeptat dvou místních slečen, jestli se tudy dostaneme opravdu tam, kam chceme. Ale podle mě naprosto zbytečně. Ony dívenky patrně poprvé v životě viděly mapu. A na mapě tento most nebyl zakreslen, protože dle cedule byl postaven v roce 1998. A na druhém břehu je samozřejmě lepší silnice. A jsme v Marynyči. A začíná zase pršet.
Jako na zavolanou je tady autobusová zastávka s lavičkami. A protože doba oběda dávno minula a my máme hlad, vytahujeme vařič a vaříme zelňačku. Mezitím, co vaříme, tak se tady začali scházet lidi. Asi pojede autobus. Jeden pán se s námi dává do řeči, protože nechápe, jak jsme docílili toho, že jíme teplou polévku. Ukazuji mu plynový vařič a bomby, ale stejně tomu moc nerozumí. Mám pocit, že si s sebou vezu lepší polní kuchyni, než má leckdo zde doma. Divit se dlouho nestihl, protože přijel autobus. Lidi odjíždí a my pomalu taky.
Udělalo se zase pěkně. A podél řeky se jede skvěle. 17 km jsme překonali jako nic. Jenže se zase přihnala bouřka. No doprčic! Vždyť už skoro nejsme v horách. Déšť nás zahnal do autobusové zastávky. Něco tady cinká – aha, za zastávkou se pase kráva. Luděk mrkl na oblohu a pronesl: “To je nadlouho, chtělo by to nějakýho Oboloně”. A pak vrazil s penězi do nedalekého krámku a vrátil se s pivem a s pomerančovými sušenkami.
V krámku byl prý dost chudý sortiment. Jakýsi kluk kupoval dívence nějakou lepší zmrzlinu z mrazáku, něco na způsob Algidy. Stálo ho to dohromady přes 3 hřivny, což je na místní poměry za zmrzlinu docela dost peněz. No tak snad se mu dívenka za to bude náležitě věnovat.
Sedíme v zastávce a pozorujeme, jak venku zase hnusně leje. To je tedy léto! Zjistila jsem nepříjemnou věc. Jak jsme opouštěli Marynyči, připnula jsem si dozadu na bágly pod pavouky šusťákovou bundu. A teď jí nemám. Cestou jsem jí patrně někde vytrousila. Docela to svištělo, ale že bych jela tak rychle, aby mi ulítla? A je mi divný, že bych si toho nevšimla. No je to škoda, byla úplně nová, navíc v tomhle počasí se moc hodila.
Už skoro neprší, konec smutku pro větrovku, musíme pokračovat. Do Vyžnyjce je to jenom kousek. A za městem už chceme začít hledat místo pro nocleh. Jenže zničehonic je před námi brutální kopec a my stoupáme několik kilometrů s 10-ti procentním sklonem. Beregomet A celý tento úsek je zahalen do mlhy, což je sice fajn, protože nevidíme, kam jedeme, ale na druhou stranu je tady pěkně vlhko. Takže jsem za chvilku celá mokrá nejen od potu.
Vyjeli jsme nahoru a po kopcích ani památky a my jedeme po náhorní plošině. Občas je tu vesnice nebo pár baráčků. Ze stavení na nás vybíhají psi, běží za námi a štěkají na nás. Docela z nich mám strach, ale funguje na ně siréna. Stmívá se, ale není zde ani kousek lesa, kde bychom mohli postavit stan. Navíc je zase všude kolem zatraceně mokro a vlhko. Sníme si o tom, jak by bylo fajn spát zase někde uvnitř v suchu a v teple, ale netroufáme si jít požádat někam o nocleh. Navíc se jede jako každý večer skvěle a je škoda zastavovat. Ale musíme. Luděk nerad jezdí ve tmě a taky je lepší hledat místo na nocleh za světla. Po silnici táhne tlupa mlaďochů pravděpodobně někam na diskošku. Něco na nás volají, ale škoda, že tady té Ukrajinštině už není tak dobře rozumět. Ale jak jsem pochopila, myslím, že byli dost překvapení, kde jsme se tady vzali. Přeci jenom, tato část Ukrajiny nepatří k těm turisticky zajímavým a navštěvovaným.
Za vesnicí Čerešnička začínáme zvolna stoupat a vjíždíme do lesa. A napravo se objevila jakási stavba. Opět budí dojem, že je to opuštěné a nedostavěné. A vede tam cesta. Neváháme ani minutu a dáváme se po ní. Po asi půl kilometru jsme přijeli k obrovskému objektu.
Musel to být nějaký hotel nebo rekreační středisko – ale tady? Vždyť tu kolem není nic zajímavého. Luděk jde na průzkum, protože je to opravdu obrovské. Několik patrových budov, několik menších domků zarostlých travou a roštím. Vše vypadá tak 15 let opuštěné a netknuté. Vevnitř se spát nedá, protože je všude nepořádek a stavební materiál. Našli jsme docela hezký plácek u jedné budovy, ale nemám tady dobrý pocit. Čiší z toho taková zvláštní nálada. Luděk to myslím cítí taky, protože souhlasí s návratem. Nakonec stanujeme kousek od vjezdu. Dokonce je tu jakási strážní budka. Ještě vaříme bramborovou kaši a párky k večeři a pak zalézáme. Do klidného usínání nám skočila na stan žába. Že jsem se lekla, ani nemusím dodávat. Po chvíli napínáme uši, protože přijelo nějaké auto a parkuje někde pod námi. Snad nejsme vidět, když stan má zelenou barvu. Vypadá to, že přijeli za podobným úmyslem jako my. Tak dobrou noc.

Čerešnička

Denní 88,1 km
Stav celkem 508,6 km

Neděle 29. července 2001

Budí nás typické ukrajinské ranní zvuky. Krávy, klapot koní na silnici a pořvávání pastevců. Je půl osmé ráno. Zdejšího času ovšem půl deváté. Vylézáme ze stanu. Nebe je klasicky šedivě zatažené a mraky jsou dost nízko. A deset metrů od nás se pase kráva. Tak to ty jsi ráno řvala, ty jedna … krávo! Do snídaně a balení z nebe občas ukápne. Už mě to ani nepřekvapuje.
Po snídani k nám přišel dědeček, jemuž patří ona kráva. Podal si s námi ruku, popřál dobrého dne a poptal se, jakou jsme měli noc. Nebylo mu tedy moc rozumět, ani on nám nerozuměl, ale nakonec jsme se nějak domluvili. Tak ten nedostavěný objekt mělo být jakési sanatorium, které stavěl nějaký kombinát v Berehomet. Jestli masokombinát nebo to je nějaký průmyslový podnik, to jsme už nezjistili. Kdesi tady totiž prý je jakýsi léčivý pramen. Jenže stavitelům asi došly peníze a 15 let to tady stojí a nikdo na to ani nešáhl. No je to škoda. Pak jsme se rozloučili, děda nám popřál “Sčastlivo” a odešel. A my jedeme. Neprší, ale nebe vypadá všelijak.
Na silnici pak zjišťujeme drobné závady, jako například Luďkovy zlobící brzdy, moje uvolněné zadní kolo a chybějící šroubek držící zadní blatník. Když pak opravdu vyrážíme, je půl jedenácté.
Ujeli jsme 1 kilometr a začalo pršet. No hergot! Ještě že je u cesty malý altánek, tak šup do něj. Obdivujeme, že tady mají každou sebemenší stavbu postavenou v místním lidovém stylu a architektuře. Všechno je malovaný a ozdobený … třeba i tento malý altánek. A už neprší, tak zase jedeme. Konečně jsme v Berehometu a odtud svištíme na Storožinec. Zde jsme definitivně opustili ukrajinské hory a jedeme v nížině. A po rovině. Není to špatné. Na silnici nejezdí moc aut, zato předjíždíme spoustu povozů. Povoz táhne vždycky jeden kůň, někde dva koně a občas běží vedle malé hříbátko a zaučuje se. Lidé se vrací z trhu nebo z kostela. Na povozech jedou většinou babky s dědama, ale někdy i celé rodiny. Docela to sviští, i když povrch vozovky je zase takový ten jejich speciální krabatý asfalt, který nás spíše brzdí. Ale tato silnice patří k těm nejlepším, po kterých jsme na Ukrajině jeli. Luděk mi opět ujel, nejede mi to tak jako jemu. Když ho potom dojíždím, vidím, že jede s jakýmsi klukem, asi patnáctiletým a baví se spolu. Nejedou tak rychle, proto jsem je dohnala. Ale klučina se už odpojil a uhnul k domovu. Luděk od něj vyzvěděl, že jede z trhu z Berehometu a další informace o něm a jeho životě. Chodí do školy, kde se učí jako druhý jazyk francouzštinu. A nejdál od jeho rodné vesnice byl prý ve Lvově.
Krajina kolem je celkem nezajímavá. Rovina, pole, kukuřice. Kopečky jsou hezčí! Ale tady to zase jede. Za chvíli máme 50 kilometrů a jsme ve Storožinci. Luděk opět jede první a já se ho marně snažím dohnat. Navíc, když jsme vjeli do města, tak mě zastavil jakýsi taxikář a chtěl se se mnou bavit. Viděl na mém kole “CZ” a říkal, že byl v roce 1981 v Čechách na vojně. Je mi líto, že se s ním nemůžu bavit déle, vysvětluji mu, že kdesi vepředu mám kamaráda a že se ho snažím dohnat. Ale Luděk na mě naštěstí čeká v centru. Jdeme nakoupit a rozfofrovat poslední hřivny. V dobře zásobeném krámě jsme nakoupili samé dobroty: jogurty, mléko a makové pečivo a potom to dlabeme na schodech naproti přes křižovatku. Pak se ještě chvíli motáme městem. Projevila jsem přání navštívit nějaký trh a pokusit se koupit si novou šusťačku. Doufám totiž, že bych tím způsobila to, že jí do konce cesty už nebudeme potřebovat. “Na bazare” ale nic zajímavého nemají, akorát Luděk si tam koupil fusekle, protože ty, co veze s sebou, má všechny špinavé nebo mokré bez šance na usušení v tomto počasí. A pak jedeme dál.
Krajina kolem je příjemně zvlněná, asi tak jako u nás na Jižní Moravě. Bez problémů překonáváme 25 km k hlavní mezinárodní ukrajinsko-rumunské silnici. Je vidět docela daleko do kraje, tak jestlipak tamhlety kopečky jsou už v Rumunsku? A tamhle je bouřka, no snad se nám vyhne. Vyfotili jsme jeden železniční přejezd s automatickými závorami, které tam obsluhovala jedna paní. Nu vot, avtomatika!
Mezi Ukrajinou a Rumunskem je jeden jediný hraniční přechod. A vede k němu široká, skoro čtyřproudová silnice. Ale nikdo po ní nejezdí. Jenom místní povozy, občas nějaký kamion a my. Podél ní se pasou koně a pochodují husy. Před hraničním přechodem s Rumunskem.
V 16:00 jsme na hranici. Máme za sebou 582 km Podkarpatskou Rusí. A podařilo se nám zachytit první místní signál mobilních telefonů. Za poslední 4 hřivny jsme v bufetu koupili jednoho Oboloně a slané keksy a posíláme domů zprávy, že jsme živí a zdraví. Že se máme dobře a že už jsme skoro v Rumunsku. Ono totiž být dvě stě metrů od hranice ještě vůbec nic neznamená.
Hranice je za modrou bránou a ta je zavřená. Chvíli před ní bezradně postáváme: “Co teď jako?”. Za moment k nám přišel malý kluk. Ptal se nás, kam jedeme. “No do Rumunska, přeci”, odpovídám mu po našem. Odbíhá kamsi k prosklené budce a za chvíli přišel chlapík v obrovské placaté čepici. Klučina byl asi jeho syn a pomáhal mu tady. Opět následuje další otázka “Kuda?”. Odpovídáme teď už po jejich “V Romaniju”. “A otkuda vy”, následuje další otázka. “Z Čechii”, na to my a podáváme mu pasy. “No jestli vy prijechali až z Čechii, tak to vas musim pustit dal”, říká, prohlíží si pasy a otevírá nám bránu. Za námi jí ovšem zase pečlivě zavřel. A jsme uvnitř. Pasy nám vrátil a my jedeme na oficiální celní a pasovou kontrolu. Tady už to vypadá jako na klasické celnici. Nejprve vyšel ukrajinský celník a odebral nám celní deklaraci. A pak čekáme a nevíme na co. Spolu s námi tu je ještě jedno auto se třemi lidmi. Kolem nás obchází mladý celník opět v té veliké čepici a tváří se hodně důležitě. Když jsme se ho zeptali, na co tady musíme čekat, tak ukazuje na rameno a vysvětluje, že musí přijít někdo s vyšší šarží. Parkujeme tedy kola na straně, přestože tady opravdu nikomu nepřekážíme a jdeme se podívat, jak to tady chodí. Kromě klasických budek s okénky je tady jedna veliká budova. Uvnitř to vypadá jako odbavovací hala na letišti. A dokonce to i tak funguje. Když projíždí nějaký autobus, musí všichni lidé vystoupit a projít kolem okénka, kde sedí celník a kontroluje pasy. Zrovna teď tady prochází skupina asi padesáti rumunských babek v šátcích. Dozvěděli jsme se, že až budou odbaveny ony, tak přijdeme na řadu my. Jenže přijel zase další autobus a už se sem cpou další lidi. Aha. Takže na tuhle nejdůležitější část celého odbavovacího procesu je tady jeden člověk. To je tedy dobrý. Jeden hraniční přechod mezi Ukrajinou a Rumunskem, kudy pochopitelně musí jet všichni a tady je jeden jediný člověk. Představa dalšího čekání se nám nelíbí, ale přišel ten celník v čepici a řekl mu, že teď jsme na řadě my a to auto. Chlap zavřel okénko a šel pracovat zase ven do celní budky. Vzal si od nás pasy, pokouší se přečíst naše jména, ale pěkně je komolí. Vypadlo z něj, že ještě od nás potřebuje jakési “bumážky”, které nám prý dali na hranici v Ubľe. Jenže tam nám nic nedali, ale on trvá na svém a chce bumážky. Vysvětlujeme mu, že jsme žádné bumážky nedostali. Ale on vypadá, jako že bez bumážek prostě Ukrajinu opustit nemůžeme. Skoro se s ním hádáme, protože se zdá, že z nás spíš chce vytáhnout cigára. A to se nám vůbec nelíbí. Nakonec rezignoval. Vrátil se do budky pro naše pasy, dlouze a důležitě porovnával fotografie se skutečností a pak nám je vrátil a pokynul, že jsme volní. No tak hurá! Tak to bychom měli, ale vyhráno ještě nemáme. Ještě rumunská část.
Tam drze předjíždíme čekající auta a stavíme se jako první do řady. Jsme tady docela středem zájmu. Obchází nás rumunský celník. Mluví ukrajinsko anglicky, takže se s ním jakžtakž dá domluvit. Ptá se nás, jestli vezeme zbraně nebo narkotika a když dostává zápornou odpověď, obchází naše kola. Zaujal ho můj zámek upevněný pod sedlem, absolutně netušil, co to je. Pak se ještě ptal Luďka, co to veze na báglech (náhradní plášť) a odpověď “rezerva” ho zjevně uspokojila. Další otázky byly na to, kolik vezeme s sebou peněz a co chce v Rumunsku dělat. Společných 180 USD mu připadalo málo a naše “just to see Romania” taky nepochopil. Ale proběhlo to bez problémů, pasy nám odevzdali a máme vstup volný. Ještě jedna poslední závora s prohlídkou pasů a hurá do Rumunska.