A jsme v Rumunsku. Celá hraniční obstrukce nám zabrala hodinu a půl. A zjistila jsem, že jsem tam v tom zmatku někde zapomněla rukavice. Ale vracet se pro ně už nebudu. Jsem totiž ráda, že už to máme za sebou.

Rumunsko nás přivítalo městem Siret a ostrým stoupáním za ním, kvalitní silnicí s evropským značením a s patníčky označující vzdálenost do nejbližší vesnice a do nejbližšího většího sídla. Profil cesty je značně zvlněný, vždycky hup nahoru a hup dolů. Ale máme vítr v zádech a tak se jede výborně. Musíme toho využít a dáváme si závazek ujet dneska aspoň stovku. Na benzínce žebráme vodu, ale nedali nám jí. Obsluha tvrdila, že jejich voda není dobrá a že si máme koupit nějakou Minerálku nebo Colu. Ale my nemáme ani jednu Rumunskou Lei, protože na hranici nebyla směnárna a banka ve městě byla zavřená. Jedeme dál a najednou je vedle silnice studánka s geniálním systémem nabírání vody. Kbelík je zavěšen na provaze a to celé je na ramenech jakési váhy. Na druhém rameni visí závaží. Je to dokonale vyváženo a nabrat takhle jde poměrně hladce plný kýbl vody. Paráda. Kdyby to nebylo u hlavní silnice a kdyby nefoukal ten studený vítr, klidně bych se tady i umyla.

Což o to, vítr je sice studený, ale silný a hlavně je do zad. Což mi připadá neuvěřitelný. Nejedeme náhodou špatně? Ale zítra vítr určitě zjistí, kudy jedeme a otočí se. Proto jedeme dneska co to dá. Stovku máme za chvíli. Ale blíží se večer a budeme muset najít nějaké místo na nocleh. Nebe je docela ošklivě zatažené a krajina kolem je zemědělská. Samá políčka a les žádný. A navíc Luděk píchl. Naštěstí jsme u benzínky, a tak máme prostor, kde se můžeme rozkrámovat. Já jdu zjistit, jestli náhodou nemají kompresor. Kluci u pumpy nám nabízí ruční hustilku z auta, ale stejně nemají potřebnou redukci na Luďkův speciální ventilek. No nevadí. Pak ještě zobeme zbylé ukrajinské vážené sušenky a jedeme dál. Docela dlouho hledáme nocleh, protože jedeme po hlavní silnici a všude kolem jsou vesnice a domy a když nejsou, tak je tu zase jenom samá kukuřice. Podle mapy vpravo v údolí teče řeka Suceava. Luděk navrhl odbočit z hlavní silnice a pokusit se dojet k řece. Ve vesnici Dârmânesti jsme tak učinili. Jeli jsme spíše odhadem, protože mapa není vůbec podrobná. Ale nakonec jsme řeku našli a utábořili se o kus dál na trávě, jak jinak než mezi kukuřicí. Už je tma. Koupel si necháme na ráno, snad nebude pršet. Vaříme rýži s kečupem a pak rychle prcháme do stanu před komáry. Honem za sebou zavřít a nesvítit prosím. Tak tedy dobrou první rumunskou noc.

Denní 112,4 km

Stav celkem 621,1 km

Ráno nás nebudí žádné krávy ani jiné podobné zvuky. Navíc venku svítí sluníčko a nebe je modré a bez mraků. Neuvěřitelné! Jdeme se vykoupat k řece, i když je její voda trošku zakalená. Nádhera! Pereme, co se dá, a během snídaně vybalujeme a sušíme všechny naše navlhlé věci. Pak to zase skládáme do brašen a mokré vyprané prádlo na bágly a jedeme do města Suceava.

Suceava je odsud asi jenom 10 kilometrů, ale je to hrůza. Na silnici je najednou strašný provoz. Jezdí tady kvanta aut a pořád troubí. Vítr je ale pořád příznivý. Aspoň to! Konečně jsme v Suceavě. Je to první takovéhle město na naší cestě a tedy pěkný šok. Dlouho se motáme kolem města, než se nám podařilo dostat se do centra. A ve městě je hluk, smrad a spousta aut. Vůbec se mi tady nelíbí a chci zpátky na Ukrajinu, na venkov, nebo aspoň někam, kde je klid. Ale do města musíme, protože potřebujeme vyměnit peníze a taky se pokusit koupit nějaké součástky na kola. Konečně jsme se dohrabali do centra. V bance “Banca Transilvania” Luděk vyměnil 60 USD a rázem jsme milionáři. Dostali jsme za to 1,5 miliónu Rumunských Lei.

A teď ještě najít nějaký cyklo obchod a pak honem z města ven. Luděk se někoho zeptal a teď tam jedeme. Přiznám se, že kdyby nebyl naším směrem, asi bych se na něj raději vykašlala. Na silnici ve městě to vypadá jako v Praze na magistrále. Všude se pohybuje neskutečné množství aut. Už toho mám plný zuby. Našli jsme onen obchod. Jmenuje se “First bike” a prodávají tam samé šunty, něco asi jako u nás v Makru. Ale nic jiného tady není a to je lepší než nic. Prodavač o nás nejeví extra zájem a to tady chceme provést nákup za několik desítek tisíc. Kupuji si nové rukavičky a náhradní brzdové špalky. Mají tady docela pěkný stojánek, ale je nesmyslně uchycen do středu zadního kola. Luděk tvrdí, že to není moc dobrý řešení. Navíc při představě sundávání zadního kola se nového stojánku vzdávám. Už to nějak bez něho vydržím. Ještě jsme koupili jednu náhradní duši (oranžovou) a lepení a Luděk si koupil zrcátko. Je sice plastové a bude se klepat, ale jako provizorní musí stačit. A honem z města pryč. Ještě by to sice bylo fajn nakoupit nějaké jídlo, ve městě bude určitě supermarket, ale najednou jsme z města venku a vracet se už rozhodně nebudeme.

Jsme teď sice na vedlejší silnici, ale provoz na ní je stejný. Auta, povozy, a navíc jsme změnili směr a vítr máme teď z boku a z protisměru. A je pěkně silný a nárazový. On to včera moc dobře tušil, kudy dneska pojedeme. A na jeden večer se mu nevyplatilo měnit směr. V dáli před námi se černají hory, kam jedeme.

Ploužíme se proti větru asi 15 kilometrů a jsme tam. Pomalu stoupáme, začíná být pěkné horko. Ale musím přiznat, že jsem ráda, že jsme zase v horách, protože ta nížina byla nezajímavá. Tady máme nádherné rozhledy na kopečky Bukoviny, podhůří Karpat severního Rumunska a je opravdu na co se dívat. Ale jen do chvíle, než vjíždíme do lesa a lesem stoupáme. Aspoň tu tolik nepraží slunce.

Konečně jsme nahoře a čeká nás sjezd. Nějak to nepříjemně drncá. Koukám pod sebe a co nevidím – silnice je poskládána z panelů. A jede se po tom vskutku báječně! Každé dva metry to slabě drncne, což člověka po několika kilometrech pěkně vydeptá. No snad to brzy skončí a začne zase normální asfalt.

Já bláhová! To jsem totiž ještě netušila, že podobná silnice tvoří polovinu infrastruktury celého Rumunska. Ony totiž panely jsou ve srovnání s asfaltem téměř nezničitelné.

No ale teď drncám z kopce a doufám, že panelovka za pár kilometrů skončí. A taky nás přepadl hlad a chceme se někde naobědvat. A rádi bychom si někde koupili čerstvý chléb a něco studeného k pití. Jenže jak byly na Ukrajině v každé díře tři čtyři krámky, tak tady jsme zatím nenarazili ani na jeden. Až ve větší vesnici Paltinoasa byl u silnice malý obchůdek s názvem “Magazin Mixt”. Tak aspoň něco. Koupili jsme chleba za 7.500 Lei a jedeme dál. Po několika stech metrech jsme narazili na další Magazin Mixt. A v tu chvíli jsme pojali podezření, že lepší krámky tady nebudou. A měli jsme pravdu. V tomto magazínu měli alespoň chladicí box a mrazák. Koupili jsme dvoulitrové limonády, pivo a nanuky a utratili jsme 80 tisíc.

Jestli jsem měla v Itálii problém orientovat se v tisících lir, tak nevím, jak to zvládnu tady, protože se pohybujeme ještě o jeden řád výš. Zdejší kurz je zhruba 1 dolar za 30 tisíc Lei. Což znamená, že když chceme přepočítávat na naše koruny, je 1 tisíc Lei zhruba 1,30 Kč. No a pak se v tom nějak orientujte! Přišli jsme ale na to, že to jde docela jednoduše. Když si vezmete, že je to tolik korun, kolik platíte tisíců, plus ještě zhruba 1/4. To znamená, že 80 tisíc je asi 100 korun.

Kousek za vesnicí potom obědváme chleba s ještě ukrajinským salámem. A pak frčíme do městečka Gura Humorului, takto výchozím bodem pro návštěvu dvou místních zajímavostí, více než 500 let starých malovaných pravoslavných klášterů.

První z nich, klášter Humor, se nachází 5 km od Gury Humorului v dřevěné vesničce Manastirea Humor. Kodrcáme se tam po špatné záplatované silnici do kopce a proti větru. Ještě že nazpátek to bude obráceně. Klášter leží na konci vesnice. Je obehnán dřevěnou zdí a chtějí tam vstupné. Stánky s výrobky lidových řemesel a spousta turistů kolem svědčí o tom, že je toto místo hojně navštěvované.

Nakonec jsme si ho prohlédli pouze zvenku; i tak byly hezky vidět fresky na venkovní zdi. A pak už frčíme zpátky do Gury a navštívit klášter Voronet, který leží v jiném údolí, na opačném břehu řeky Moldovy.

Voronet se nachází ve stejnojmenné vesnici asi 4 km od Gury Humorului. Silnice k němu je tentokrát o poznání kvalitnější. Klášter jsme našli bez problémů. Je tady všude opět spousta turistů. Když jsme zjistili, že zde chtějí opět vstupné (a nemalé), rozhodli jsme se, že si ho opět prohlédneme pouze od vstupní brány. Jenže řádové sestry u vchodu nám hned začaly nutit speciální hábity a tak jsme se rozhodli těch několik desítek tisíc za vstupné obětovat. Nakonec jsme to uhráli na studentské vstupné.

Dokonce i kola nám sympatické sestry pohlídaly. A navíc uměly anglicky. Ještě jsme zaplatili za fotografování, oblékli se do sukní a vydali se na prohlídku. Do kláštera je totiž zakázaný vstup v tílku a v krátkých kalhotách. I Luděk musel do sukně a myslím, že za tu legraci to stálo. A kromě toho, klášter vypadal moc hezky, jako modrý hříbeček, vlastně takový velký hřib.

Všude, venku i zevnitř zdobí klášter fresky s biblickými výjevy. Klášter dal podle průvodce v roce 1488 postavit Štěpán Velký, vládnoucí kníže Moldavska, jako slib, který dal poustevníkovi jménem Dalil. Ten totiž, podle kroniky, ujistil Štěpána, že vydá-li se na tažení proti Turkům, dosáhne vítězství. A protože Turci byli zahnáni až za Dunaj, klášter byl během tří měsíců postaven.

Po prohlídce jedeme zase zpátky na silnici a pokračujeme dál po trase. Za Bucsoaiou jsme konečně odbočili z hlavní a já jsem zadoufala, že pojedeme zas po normálním asfaltu. Ale kdež! Vypadá to, že je celý Rumunsko takhle panelový. Ještě jsme dotankovali vodu v nějakém baru na křižovatce. Luďka si tam málem nechali. Dodneška nechápu, že tam raději s tou veselou podnapilou společností nezůstal a místo toho se teď dere do kopce po zoufalé panelové vozovce. A kdykoliv nás předjíždí nějaké auto, tak na nás zatroubí, což je hrozně milé! Zejména takové desáté zatroubení během půlhodiny tu hladinku adrenalinu pěkně nadzvedne. A to jsem ještě nenapsala o tom, jak se Rumuni v troubení přímo vyžívají. Někdo zatroubí jenom jednou, jiný dvakrát, a někdo třeba i několikrát. A každý klakson má jiný zvuk, dokonce bych řekla, že mají v autě instalováno houkaček více pro různé příležitosti. Jako že jinak troubí při předjíždění, jinak třeba na hezké holky apod. Občas jsou místo klasického “tu tůůůůůt” slyšet i zajímavé melodie. Ale jinak se tady jezdí dost hrozně. Řekla bych, že se tady nerespektují žádné dopravní předpisy. Třeba taková omezená rychlost ve městech nebo vesnicích vypadá jako nepovinná. Ale k čemu pak jsou ty velké padesátky v červeném kolečku na začátku každé obce? Inu jiný kraj, jiný mrav. A to troubení mají určitě povinné, protože dneska na nás zatroubila při předjíždění i autoškola.

Ale zato to všude kolem mají opravdu nádherné. Chaloupky rozeseté na zelených stráních kopců, potoky, lesy, říčka Suha… Je na co se dívat. A my pozvolna stoupáme k prvnímu rumunskému průsmyku, neboli pasulu Tarnita, 1161 m.n.m. Blíží se večer a my přemýšlíme, kde se dneska ubytujeme. Vesničky jsou tady totiž nekonečné. Vždycky si myslím, že už je konec a pak se za zatáčkou objeví další dřevěné chaloupky. A pozemky kolem silnice jsou rozparcelované a oplocené a slouží buď jako pastviny nebo jako pole.

Když už jsem se začala bát, že dojedeme dneska až na “pasul”, objevil se most a za ním odbočka ze silnice. Našli jsme krásný plácek mezi stromy na druhém břehu řeky. Opravdu moc hezké místo! Nejsme ze silnice vůbec vidět a řeku máme několik metrů od ležení. K večeři vaříme těstoviny s gulášovou polívkou, s posledním zbytkem ukrajinského salámu a s česnekem. Ten je nezbytný jako ochrana proti transylvánským upírům. A pak už dobrou noc. Ani stan nestavíme, spíme jen tak pod hvězdičkami.

Denní 94,2 km

Stav celkem 715,3 km

Ráno nás přivítalo zvoněním kravských zvonků. Doufáme, že ty krávy nebudou hnát přes naše nocležiště. Vstáváme, i když se nám z vyhřátých spacáčků nechce. Ale čeká nás snídaně, koupel a poté i výstup na “pasul”, který už je nedaleko. Když už jsme byli na odjezdu, kde se vzali, tu se vzali, přišli sem polodivoký koně. Když nás viděli, přebrodili se na druhý břeh. Krásná podívaná.

A my zase drncáme po panelovce a zvolna stoupáme.

Až do Tarnity, poslední vesnice před vrcholem. Zvláštní místo. Podivná továrna na těžbu a zpracování nějakých nerostů. Vše vypadá, že pamatuje ještě dobu před světovou válkou. V Tarnitě končí panely. A začíná normální asfalt. A s ním i brutální stoupání. Během několika set metrů už pohlížíme na továrnu z ptačí perspektivy. A stoupáme stále výš a výš. Předjíždí nás auto, takový malý rumunský pick-up. Jede pomalu a strašně smrdí. Chlapík vedle řidiče se vyklání z okýnka a naznačuje nám, že se jich můžeme chytit, jestli chceme. Luděk to na chvíli využívá, ale já se trošku bojím. A potom, to auto opravdu strašně kouří a smrdí a hlavně bych z takto dobytého průsmyku neměla radost. Ani Luděk. Po chvíli se jich pustil, poděkoval – hlavně že už jsou pryč a můžeme zase dýchat čistý vzduch. Luděk mi pak řekl, že se jich pustil jenom proto, že bych mu na vrcholu odmítla vydat vrcholovou tatranku. Tak to je blbost. Tatranky veze on. Maximálně bych měla blbý řeči. Ale to taky ne - náhodou to od nich bylo hrozně milé.

Na Pasul Tarnita zbývá poslední kilometr a za chvíli jsme tam. Je tady nějaké stavení a lavičky. Luďa už tam na mě čeká, protože se mu podařilo být tu první. A sotva jsme vybalili svačinku a začali šustit papíry od sušenek, objevili se tady tři psi. A očima loudí a hypnotizují každé sousto, aby jim neunikl ani drobeček, kdyby nám náhodou upadl od úst. Přitom nevypadají hladově, mají nádhernou srst a jeden z nich je obzvláště sympatický. Dali jsme jim aspoň vylízat papíry od rozteklých čokolád.

Ujeli jsme 16 kilometrů a jsme 1161 metrů vysoko. Chtělo by to pokračovat, protože odsud všechny cesty povedou dolů. A taky že jo. Následuje 12 km dlouhý nádherný sjezd do Holdy po perfektní silnici. Dynamo na dobytí baterií je dole celé horké. Z Holdy potom svištíme podél řeky Bistrity. 40 kilometrů po panelovce!!! Drnc drnc drnc!!!

Naštěstí už to ale moc nevnímám a vychutnávám si krajinu, která je tady opravdu nádherná. Nedá se to vyfotit, ani jinak zachytit, protože to bych musela mířit objektivem na každý kopec, každičkou louku se stádem krav nebo koní. Docela to odsejpá, za chvíli máme oněch 40 km za sebou a jsme v Poianě Teiului.

Přijíždíme po dlouhém mostě k jezeru Izvorul Muntelui

a máme krásný výhled na skalnaté pohoří Ceahlau

Už několik kilometrů si slibujeme, že u jezera zastavíme na oběd. Jenže při cestování v Rumunsku je potřeba dodržovat dvě důležité zásady: 1. Když vidíš obchod, nakup v něm, co potřebuješ, protože později už žádný nemusí být. 2. Když vidíš hezké místo na nocleh, využij jej, neboť později už žádné nemusíš objevit. Na bod číslo jedna jsme přišli právě teď, na dvojku při večerním hledání nocležiště.

Při cestě jsme totiž míjeli několik krámků s potravinami a stánky se zeleninou. Tady u jezera není nic. Tedy skoro nic. Je tu jeden obchůdek ve stylu Magazin Mixt v místním občerstvovacím zařízení. Tak jsme nakoupili alespoň chleba, těstoviny, kečup, rybičky v konzervě a marmeládu. A ve stánku na parkovišti drahá rajčata a broskve. A teď honem někam k vodě, tady je hrozné vedro. Jenže silnice nějak nesměřuje k plážím na břehu, ale právě naopak, stoupá strmě kamsi nahoru. No počkat!!!!! To se nám nelíbí. Když takto stoupáme několik kilometrů a nad jezerem jsme už pěkných pár stovek metrů, rozhodli jsme se, že oběd bude, ať jsme u jezera nebo ne. Mají tady vedle silnice kamenný stůl a lavice a dokonce je tady i pramen vody. A to celé je ve stínu. Vyrábím z rybiček, rajčat, cibule, sýra a hořčice pomazánku a pak jí mažeme na čerstvý chleba. A po jídle chvíli odpočíváme. Máme najeto 65 km, tak si to můžeme dovolit. Ale v pět hodin raději zase jedeme.

Jezero je hodně zvláštní. Nikde není vidět ani jedna lodička nebo nějaký koupající se člověk. A nikde k němu nevede cesta. I silnice vede na kopcích nad jezerem. Usoudili jsme, že půjde asi o nějakou nádrž na pitnou vodu. A nebo nemají Rumuni pro právě probíhající žně a pro samé popojíždění auty sem a tam čas na koupání J . Silnice na mapě vede sice podle jezera, ale ve skutečnosti neustále klesáme a stoupáme. Vždycky sjedeme až skoro na úroveň hladiny a pak zase stoupáme několik set metrů vysoko. Nejhorší je, že silnice vedoucí po úbočí kopce je vidět zdaleka, takže několik kilometrů dopředu vidíme, co nás čeká.

Po jednom takovýmhle zoufalým několikakilometrovým výstupu odpočíváme u piva a u zmrzliny v hospůdce vedle silnice. A pak následuje sjezd a zase stoupání. A tak se pomalu posunujeme kolem jezera a blížíme se na jeho konec a k městečku Bicaz. Ale tam dneska nechceme. Máme už něco přes 90 km a zítra je taky den. A kromě toho se tady v horách stmívá zatraceně rychle. Teď sice slunce teprve zapadá za horou Toaca, ale za chvíli bude tma jako v pytli. Jenže tady není kde spát, protože všechno je buď kolmo nahoru nebo kolmo dolů, až nakonec Luděk objevil krásný plácek na louce asi 100 metrů nad silnicí. Akorát musíme vyvláčet kola do prudkého svahu. Ale nahoře je nádherný výhled na okolní kopce a na nějaké vysoké hory před námi. Možná by to mohl být Fagaraš, rumunské nejvyšší pohoří. A k tomu všemu vidíme ještě romanticko-kýčovitý západ slunce. A pak se opravdu rychle stmívá. Hory v dáli zmizely v mracích a starý polosuchý strom dodává zdejšímu místu ponurou a strašidelnou atmosféru. K večeři máme jenom jarní polévku a chléb a stan ani nestavíme. Leháme si jenom tak pod hvězday. Už se docela setmělo a tak pozorujeme hvězdy a družice na obloze nad námi … a najednou je velký vůz o kousek jinde, než byl před chvílí … a potom … jé, ono už je ráno …

Denní 98,9 km

Stav celkem 814,2 km

Ráno mě vzbudilo halekání pastevců na okolních kopcích. Ihned jsem si vzpomněla na slovenský večerníček o bačovi Ondrovi a Jurovi, jak na sebe přesně jako tady, pořvávali z jednoho kopce na druhý. Nebe je zatažené a to se mi nelíbí. Raději oči zase zavírám, snad je to jenom opar, který s prvními teplými slunečními paprsky zmizí. A opravdu. Za hodinku už vykukuje modrá obloha, ale slunce je ještě za kopcem. Je 6:30 našeho času a pomalu vstáváme.

Sušíme spacáky navlhlé od rosy a snídáme …. A když po nějaké době vyrážíme, nebe je už zase úplně bez mraků a slunce slibuje parný den. Z našeho nocležiště vidíme krásně na silnici pod námi. Teď zrovna po ní jede nějaký obáglovaný cyklista … a vzadu se mu třepotá česká vlajka. No škoda, že ještě nejsme na silnici, dali bychom s ním řeč.

Než jsme slezli dolů, je už dávno pryč. A my frčíme na druhou stranu, 8 kilometrů do Bicazu, vesměs z kopce. Přejíždíme hráz jezera. Stojí tu hlídač se samopalem české výroby a hlídá, abychom tady nic neukradli nebo abychom přehradu nevyfotografovali. Tváří se hodně zle, když po něm chceme vysvětlení, proč se tady fotit nesmí. A tak raději pokračujeme.

V Bicazu jsme zastavili u malé pekárny. Odtud nás čeká asi čtyřicetikilometrové stoupání na Pasul Bicaz, 1256 m.n.m. Luděk se pokusil na poště sehnat pohledy, ale marně. Raději jdeme do té pekárny, hezky to tu voní. Koupili jsme čerstvý chleba a sladké pečivo a jak to tak před obchůdkem dlabeme, objevila se tady skupinka českých cyklistů. Jsou z Frýdku Místku a na kole po Rumunsku jedou prý jenom týden. Onen cyklista, jak jsme ho viděli ráno, prý patřil k nim. Nějak se pohádali nebo co a on jel napřed. Chvíli s nimi klábosíme, vyměňujeme si zážitky z cest, zejména z Ukrajiny, protože někteří z nich tam byli. Mají podobné zážitky z cesty do Komsomolska a dokonce nás informovali o tom, že ona cesta z Koločavy už byla oficiálně zrušena a na nové mapě jí už nenalezneme. My jsme je zase potěšili popisem cesty kolem jezera, protože oni jedou z Pasulu Bicaz tam, odkud jsme my přijeli. A pak jsme se rozloučili, osaměli a frčíme dál.

Velmi zvolna stoupáme podél řeky Bicaz a je pěkné horko. Po několika kilometrech zastavujeme ve stínu stromů u obchůdku. Bohužel to je opět jeden ze zdejších klasických obchodů, to znamená, že zde mají všechno a nic, a hlavně to není samoobsluha, takže si o všechno musím říct nebo ukázat. A taky tu nemají chladící box, tudíž nemají nic studeného k pití. Ale aspoň není tak horké jako voda, co si vezeme v lahvích. A taky je potřeba trošku dotlakovat pneumatiky, aby se nám jelo líp.

Podařila se mi docela dobrá věc. Myslela jsem, že jsem koupila limonádu a ve skutečnosti to bylo slabé šumivé víno Demi Sekt. Ve dvoulitrové PET lahvi!? Ještě že Luděk byl ochotný jít to vyměnit za nějakou opravdovou limonádu.

Když zase jedeme dál, trošku se zatáhlo a tak je to hned snesitelnější. Kolem je to docela hezké, ale dojem kazí poměrně hustý provoz na silnici. A pak jsme vjeli do Bicaz-Chei, neboli do Bicazské soutěsky. A hned mi bylo jasné, proč je tady tolik aut a taky to, že většina z nich pojede jenom sem a dál už ne. Úzká Bicazská soutěska je prý nejhezčí ze všech Rumunských soutěsek. Řeka Bicaz jí v těchto místech vyhloubila až několik stovek metrů hluboko. A protože už na jejím dně nebylo místo pro nic jiného, musela být silnice do skály vystřílena. Ale je to tady fakt úžasný. A to i přesto, že je to brutálně do kopce, chvílemi i 10%. A bohužel je tady taky hodně turistů, takže jsou tady parkoviště pro auta a různé stánky s upomínkovými předměty. Auta a lidi se tu motají a já tady do toho funím do kopce a chvílemi je to takové stoupání, že musím sesednout a kolo tlačit. Luděk všechno vyjíždí se svými převody 3x9 úplně bez problémů. Podléháme nabídce jednoho ze stánků, posilňujeme se zmrzlinou a dál stoupáme nekonečnými serpentýnami. Musíme už být pěkně vysoko. Jenom škoda, že tady není jako v Alpách na patníčkách udána také nadmořský výška.

Vyjeli jsme ze soutěsky a stoupání se zmírnilo. Navíc je docela zataženo, fouká vítr a je to příjemné. Přijíždíme k Lacu Rosu, známému jezeru, které se vytvořilo v roce 1838, kdy sesuv půdy z okolních kopců přehradil řeku Bicaz. Dodneška z vody vyčnívají špičky několika smrků. Na břehu je kemp, ale ve vodě se nikdo nekoupe. U břehu plave nějaký bordel a špína. Víc než voda nás proto láká meloun, který zde ukrajuje jakási tábořící dvojička. Vypadá opravdu zrale a na dálku větříme jeho sladké šťávy. Musíme si taky zase nějaký koupit!

Ale teď raději pokračujeme. Do průsmyku zbývá odhadem 10 kilometrů. Ale pozvolné stoupání se zdá být nekonečné. Konečně jsme tady. Je tu moc hezký výhled. Na kopečky směrem zpátky a na druhou stranu daleko do údolí, do města Gheorgheni, kam pojedeme. Ale teď se taky musíme najíst. Vybalili jsme sýry a paštiky a rohlíčky a chleba a sladkosti a cpeme to do sebe páté přes deváté. Po náročném výstupu nám docela vyhládlo. Kousek od nás parkují čtyři auta. Rodinky jsou vyvalené venku a mají piknik. A do dáli hlasitě vyřvává rádio. Nejhorší na tom všem je, že oni zde po sobě zanechají bordel a odpadky; nic nevezmou s sebou zpátky do údolí. My s sebou vláčíme odpadky kolikrát desítky kilometrů, než máme možnost vyhodit je do odpadkového koše. A spousty odpadků volně pohozených nám tedy zkazily dojem z hodně míst v Rumunsku. Ale to je bohužel holt asi v povaze národa. Viděli jsme hezky oblečenou paní, kterak odhodila papír od nanuku k dalším za lavičkou u obchodu. Ono totiž k nejbližšímu koši to bylo celých 20 metrů. Ale nemá cenu se rozčilovat, auta odjela a je tu klid. Jako na horách má být. Zůstaly to jenom jakési tři ženy a ty se pokouší stopnout auto na cestu dolů. V Rumunsku je prý stopování velmi oblíbené. Dokonce jsem slyšela, že je obvyklé přispět řidiči nějakou mincí na benzín. Proto tu většinou stopaři zastaví už druhé auto, na které mávne.

No a my raději pojedeme pryč. Čeká nás nádherný 16ti kilometrový sjezd. Cestou potkáváme tlupu kluků na kolech s bágly. Ten výstup jim tedy nezávidím. Už odsud zezdola je totiž vidět, kam až musí vystoupat. A dole prodávají cikáni maliny a houby. Musí tady být někde plantáže, podle toho, kolik mají plných kyblíků malin. A pěkné lišky, jakto že rostou, když neprší?? Viděli jsme, jak se jednomu podařilo prodat všechny maliny i s kbelíkem. Mnul si radostí ruce nad tak dobrým kšeftem. Ale my si raději natrháme vlastní. A ani houby by mi nechutnaly, když bych si je nenasbírala sama.

Ve městě Gheorgheni jsme už zase úplně mimo hory. Najeli jsme na poměrně hlavní tah na Brašov. Ale máme kliku, moc aut tudy nejezdí. A zase vysvitlo sluníčko. Potřebuji na chvíli pauzu ve stínu, cítím se nějaká přehřátá. Ležíme na polní cestě ve stínu stromů a kolem nás jezdí povozy tažené koňmi se senem. Legrační je, že každý povoz má svojí SPZku. A jak jsme vypozorovali, podle okresů to odpovídá poznávacím značkám aut.

Když zase jedeme, je to už po rovince po silnici s minimálním provozem. Ve vesnici Voslabeni Luděk vyfotil první dopravní značku “Pozor krávy”. Vedeme debatu o tom, že tato značka by měla být už na hranicích, že platí po celém území Rumunska. A nejen v Rumunsku, ale i na Ukrajině. Zóna “Pozor krávy”. A nejen krávy, ale i koně, ovce, husy …

Překonáváme menší sedlo 891 m.n.m. a klesáme. Podle mapy za chvíli sjedeme do vesnice Sandominic a potom už budeme u řeky Olt. A tam bude zase barák na baráku a místo na nocleh nenajdeme. Luděk navrhuje spát někde tady, já souhlasím, i když se jede moc hezky. Je ale ještě brzo, protože všude kolem na loukách se pracuje. Probíhají žně, sklízí se pokosená tráva a my předjíždíme plné i prázdné povozy, podle toho, jakým směrem zrovna jedou. Jsou tu nádherné louky, bohužel na většině z nich ještě probíhají zemědělské práce. Ale Luděk jde i přesto na průzkum a já čekám u kol. Všem musí být jasné, že zde chceme někde přenocovat, ale nikdo z lidí neřekl ani slovo.

Luděk se vrací, prý objevil nějaké pěkné místečko. Musíme jet ještě kousek po polní cestě a potom je tam nádherný seník. Domeček se střechou a dokonce i s verandičkou. Je úplně celý prázdný. A kousek vedle teče dokonce potůček. Ó, jak krásné místo! Je na nás sice trošku vidět ze silnice, ale nikdo nemůže zdálky poznat, že nejsme místní. A taky kousek nad námi vede železniční trať, ale vlaky tu jezdí jen zřídka. Raději bych sice spala jako dneska venku, ale Luděk touží spát v seníku. Navíc se sem žene nějaká buřina a to by znamenalo postavit stan… Myslím, že je rozhodnuto. Šup do domečku.

Jdeme se mýt a já vařím k večeři omáčku se sójovým masem a s rýží. A bouřka, která se valila ze směru, odkud jsme přijeli, nás minula. Spadlo jenom několik kapek. Luděk je zklamaný. Těšil se prý na pořádnou bouřku, když už máme tak parádní bejvák. Ale já jsem tomu velmi ráda. A už se setmělo. Ještě chvíli debatujeme o tom, že už i tady v Rumunsku v horách to místy nabývá podob turistických center, že už je to tu dosti civilizované, mnohem více, než jsem si představovala. Je zde spousta turistů, zejména Maďarů, hotely, penziony a rekreační střediska. Dokonce dneska v jedné malebné vesničce byla obrovská budova s nápisem Crazy Disco. Prostě mi to sem tak nějak nezapadá. Luděk míní, že prý se mám jet podívat do Vysokých Tater a že potom budu mít pocit, že je to tu panenské a liduprázdné. Jenže jak dlouho ještě?

Tak dobrou noc!

Denní 87,4 km

Stav celkem 901,7 km

Brzy ráno mě probudil povoz jedoucí po silnici, klapot koní a člověk na něm si hlasitě prozpěvoval. Krásně se to rozléhalo v širokém údolí. Koukla jsem na hodinky, je půl šesté. Ale podle jejich času je už půl sedmé.

Ale jo, tohle ráno, ten klapot koní a zpěv mě uklidnil, že sem ještě tolik civilizace nepronikla. Ale jsou tu vidět obrovské kontrasty. Na silnici lze potkat nejnovější modely vozů západních značek spolu s koňskými povozy se senem. Nebo cikánské vesničky, kde je na návsi jeden kohoutek na vodu a s kbelíkem si sem chodí celá vesnice a hned vedle vesnice s penzióny a turistickými ubytovnami, že by i vedle těch alpských slušně obstály. A jestlipak lidem tady svědčí ten zdravý životní styl, jakéhopak průměrného věku se asi tak dožívají? Včera jsme například viděli babičku, mohlo jí být tak 70 let. Šla pěšky a chlapi jí nabídli svezení na povoze. Ona v pohodě naskočila nahoru, jenom jí se shora museli trošku pomoct.

No jo no. Vstáváme, snídáme, balíme, ostatně není to jiné než ostatní rána. Až na to, že máme k snídani kaši z ovesných vloček. A potom ještě prosím Luďka o výměnu zadních brzdových špalíků a o seřízení předních, věčně zlobících, brzd. A pak už konečně jedeme. Sjíždíme k řece Olt, která nám bude dělat společnost po několik dní. Údolí je široké a nezajímavé. Vidíme nějaké hory, ale jsou bohužel v mlžném oparu. Silnice sice vede po rovině, ale její kvalita je hrozná. Hrbolatý asfalt jako na Ukrajině, díry a špatné záplaty. V jednom obchodě se pokoušíme doplnit naše ztenčené zásoby. Navíc máme před sebou víkend a víme, jak to tady platí s nákupem a s obchody. Proto raději nakupujeme hned, kdo ví, jak to bude vypadat později. Ale obchod je zase ten jejich praštěný MAGAZIN MIXT, kde nic nemají, proto kupujeme jenom nějaké čokolády a sušenky a frčíme dál. Neděje se nic zajímavého, až na to, že mi Luděk ujel. Měla jsem nějaký problém se zaseklým řetězem na sedmikolečku a tak jsem jela spoustu kilometrů sama. A čekal na mě až ve městě Miercurea Ciuc, což znamenalo to, že jsem na něho byla chvíli protivná. Raději jsem, když na sebe čekáme a víme o sobě. Stačí jenom občas pro kontrolu kouknout do zrcátka.

Miercurea Ciuc je velké, překvapivě moderně a dobře vypadající město. Podél hlavní silnice je spousta obchodů a dokonce i cykloobchod. Jdeme se podívat, co zde mají v nabídce. Luděk se pokouší sehnat miniimbusek pro seřízení mých brzd a já si kupuji ještě jedny náhradní brzdové špalíky. Imbusy bohužel prodávají jenom v celých sadách, což je zbytečné, protože ty ostatní velikosti máme s sebou. Prodavač je hrozně ochotný, ze skladu přinesl několik různých sad, ale co je nám to platné. Asi jsme vypadali, že ten malý imbus hodně nutně potřebujeme, protože prodavač ho nakonec ze sady vyndal a dal nám ho zadarmo. Stejně ten zbytek prodá jako kompletní sadu někomu neznalému. Děkujeme a spokojeni odcházíme.

Ještě nakupujeme jídlo v neuvěřitelně dobře zásobeném obchodě. Bohužel to zase není samoobsluha, takže neustále rozmýšlíme, co ještě koupit, zoufale běháme po celém obchodě a ukazujeme, co chceme. Dokonce tady mají pravé české játrové paštiky, ale prodavačka nám doporučuje raději nějaké rumunské. Že prý ty naše nejsou dobré. A pak svačíme ve stínu nějaké administrativní budovy a jídlo prohlašujeme za dnešní oběd. Ještě bych se ráda koukla na trh po nějaké šusťákové bundě. Luděk se šel kohosi zeptat, kde je tržiště a teď tam jedeme. Trh tu mají, ale prodávají zde jenom samé ovoce a zeleninu. Ale vedle je “sekáč”. Mrkla jsem tam a bundu koupila – takovou obyčejnou, ale v přepočtu stála asi 16 korun. No nekupte to! A ještě jsme si koupili meloun, máme na něj chuť už od včerejška a jedeme pryč z města. Stejně, jak se na těchto cestách stávají nejdůležitější takové potřeby, jako je jídlo. Kdyby měli ve městě sebezajímavější památku, stejně z ní nebudeme mít takovou radost jako z melounu J .

Opustili jsme město. Nějak to nejede. Aha, protivítr. A kamínkovitá silnice. A ještě ke všemu jsme vjeli do nějakých hor. Vůbec to netáhne. Před lázněmi Baile Tusnad je najednou u silnice z potůčku udělaná přírodní sprcha. Paráda. Sprchujeme se, schneme na sluníčku a cpeme se ve vodě vychlazeným melounem. A taky máme vlastně lahvové pivo, které už s sebou Luďa vleče bůhvíkolik kilometrů.

A pak zase pokračujeme. Baile Tusnad je příjemné lázeňské městečko. Terén je mírně zvlněný, takže klesáme a stoupáme a nakonec přijíždíme opět k řece Olt. V Malnasu ještě sháníme chleba, protože jsme zjistili, že jsme ho k obědu snědli nějak neprozřetelně hodně. Ale marně. Mají tu sice několik MAGAZIN MIXTů, ale chleba nikde nemají. No nevadí, musí nám stačit to, co máme.

Silnice vede dál do Brašova, taktéž i řeka Olt, kde se stáčí k západu. Ale do Brašova my nechceme. Proto teď z hlavní silnice musíme uhnout a překonat malý hřebínek – sedlo ve výšce 710 m.n.m. a pak se zase k Oltu vrátíme. Stoupáme asi 5 km po panelové silnici a když pak sjíždíme, mají tu srandovní serpentýny. Je tu normální asfalt, ale v zatáčkách jsou dlažební kostky. Že by tady neuměli asfaltovat do zatáčky??

Sjíždíme dlouhých deset kilometrů. Je to tady moc hezký. Bylo by tu spousta míst na nocleh, ale je hloupý, že máme málo vody a potřebujeme někde dotankovat. Ale není jí tu kde nabrat. Ve vyšších horách byly potůčky nebo pramínky s trubkami hned u silnice. Ale tady není nic. A nejbližší vesnice Batani je ještě docela daleko. Ale jsme tam za chvíli. Projíždíme rumunsko-maďarskou vesnicí. Později jsme se podle průvodce dozvěděli, že Maďaři jsou rumunskou nejpočetnější národnostní menšinou. Žije jich tu dnes stále ještě asi 1,6 milionu. Na jihu a na západě, ale i zde v centrálním Rumunsku jsou názvy vesnic v obou jazycích a je možno spatřit i dvojjazyčné názvy obchodů.

Ale jinak Batani vypadá jako typická cikánská vesnice. Chudé dřevěné chaloupky, každá je jinak barevná, pasáčci ženoucí svoje stáda krav po hlavní silnici. Motáme se mezi nimi a připadám si trošku jako v jiném světě. Před jedním stavením sedí venku děda s babkou. Zastavili jsme u nich a poprosili je o vodu alespoň do dvou lahví. Naštěstí mají na dvoře vlastní studnu a voda, která jim zde teče, je hodně železitá. Mluví maďarsky, ale přeci jenom ty nejpodstatnější věci jsme si rozuměli. Děkujeme, loučíme se maďarským viszontlataszra a odjíždíme.

Tak, vodu máme a teď někde najít místo na nocleh. Jenže všude kolem jsou jenom kukuřičná pole a za chvíli zase další vesnice Biborteni. A opět ve stejném stylu jako Batani. Připadám si exoticky, když tudy projíždím v helmě a slunečních brýlích, kterými si chráním oči proti ostrému zapadajícímu slunci. Kousek před Baraoltem máme štěstí. Doprava vede jakási cesta mezi poli a míří za kopec. Jedeme sice asi 2 kilometry, než jsme zmizeli z dohledu silnice, ale aspoň nás tady nikdo neuvidí. Táboříme na stráni v trávě a společnost nám dělají jenom nekonečně rozlehlé kopce, převaděč na signál pro mobilní telefony a komáři. Stavíme stan jako ochranu proti jejich útokům. A večeříme těstoviny s výbornou sýrovou omáčkou. A přitom zapíjíme ukrajinskou vodkou tisíc kilometrů, které jsme dneska překonali. Vodka je tedy fakt odporná! Luděk doufá, že mu aspoň pomůže od problémů, které vznikly po pozření melounu a piva. A potom prcháme před nenasytnými sosáky komárů do stanu. Ani OFF na ně nefunguje. Dobrou noc !!!!

Denní 100,4 km

Stav celkem 1002,2 km

Ráno mě vzbudily zvony z kostela. Co se děje? Je pátek a navíc hodně brzo ráno, slunce ještě nevylezlo nad kopečky. Raději zase usínám. Vstáváme až v sedm hodin našeho času. Snídáme, balíme a vyrážíme na cestu. Ranní opar opět zmizel a slunce už do nás zase praží.

Přišli jsme na to, proč zde řidiči jezdí s prominutím jako prasata. Oni se to totiž učí už v autoškole. V Baraoltu jeden takový školák předjížděl v pravotočivé zatáčce široký kombajn. A my jsme jeli v protisměru, a tak jsme se samozřejmě málem srazili. Ani jsem nestačila postřehnout, jestli před manévrem předjíždění zatroubil.

Za Baraoltem jsme najeli na kostkovanou silnici. Kodrcáme se po ní několik kilometrů na křižovatku čtyř silnic. Jenže je jich tu nějak víc, než je zakresleno na mapě a my nevíme, kudy dál, protože tady není ani jedna směrovka. Přišel k nám maďarsky mluvící Rumun. Poznal, že nejsme zdejší a tak nás světově pozdravil “Guten Tag”. A od té doby mluvil už zase jenom maďarsky. Jak jsme správně vyrozuměli, ptal se, kam potřebujeme. Podle mapy potřebujeme do Racose, ale nevede tam asfaltová silnice. Pán nám radí, abychom to raději objeli po hlavní silnici přes Aita Mare, ale to by pro nás byla zajížďka asi tak 20 km. Do našeho váhání se vložila nějaká paní, pravděpodobně manželka toho pána. Radí nám neobjíždět to a jet přímo na Racos, že je to prý v pohodě. Pán jí něco vysvětluje, hádají se, ale vůbec jim nerozumíme. Legrační je, že když tomu pánovi naznačujeme, že mu nerozumíme, tak on zvýší hlas a začne až skoro křičet, jako by si myslel, že tím už bude jeho řeč pro nás srozumitelnější. Nakonec jsme vyrozuměli, že ta přímá cesta do Racose sice není asfaltová, ale že se normálně používá. Paní nám přeje “Drum Bun” (rumunsky šťastnou cestu) a pán se s námi loučí opět světově “Dankešen”. Asi opravdu umí jen dvě slovíčka, ale to druhé si trošku popletl.

Jedeme po prašné cestě do Rakose. Jede se docela dobře, až na to, že vždycky když kolem projede auto, zvednou se oblaka prachu, že není skoro nic vidět. V první vesnici jsme se ujistili, že jedeme dobře. Čeká nás 15 kilometrů terénem. Prašná vozovka se asi po pěti kilometrech stočila k lomu a my pokračujeme po lesní cestě plné výmolů a kaluží. Jsou hodně hluboké, když se v nich drží voda, protože okolní krajina nenasvědčuje tomu, že by jí nedávno skrápěl nějaký větší slejvák. Občas proti nám jede auto nebo kamion, občas přejíždíme trať po neskutečném přejezdu. Nechápu, co udělá řidič kamionu, když se v protisměru setká s jiným kamionem. Silnice je úzká tak na 1,5 osobního auta a vůbec si nedovedu představit, že by se tady dvě auta měla sobě vyhnout. Ale jinak se jede docela dobře, je to víceméně po rovině. Před Racosem musíme projet továrnou, vypadá to na těžbu a zpracování nějakých hornin. A všude se opět strašně práší. Pláště na kole máme od toho celé bílé. V Racosi, po 15ti kilometrech, je konečně zase asfalt! Jinak je Racos celkem obyčejná cikánská vesnice. Ani se tady nezastavujeme v obchodě, frčíme do Rupei, to by mělo být nějaké větší město.

Cesta do Ruepi je už zase údolím řeky Olt. Ale silnice vede daleko od řeky, je to tu trochu zvlněné a ne moc zajímavé. Zaujaly nás jedině obrovské železné konstrukce v místech, kde silnice křižuje trať. Takové brány ve výšce železničních drátů, aby žádné vyšší nebo širší auto nemělo šanci tudy projet. Stejné zátarasy tu mají i na vjezdu na most.

Jinak to dneska docela odsejpá. V Rupei jsme v půl dvanácté a máme najeto 40 km. U benzínové pumpy jsme dotankovali vodu a vydali se do města na nákup nějakého požeru. Ale zdejší obchody jsou opět hrůza. Nejen že není zvenku poznat, jestli jde o potraviny, drogérii nebo oděvy, ale ono to zpravidla nejde poznat ani zevnitř. V obchodě mají všechno a nic. A ještě tohle všechno a nic mají velmi dobře skryto zrakům nakupujících. Na první pohled se obchod zdá být docela dobře zásoben, na druhý se zjistí, že většina zboží jsou jen těžko identifikovatelné pytlíky s čímsi. Na třetí pohled si všimnete, že tu mají ode všeho trošku. Chleba, sušenky, pivo, několik rajčat, broskve a hroznové víno. Dále hygienické potřeby a oblečení. A v chladícím boxu Colu, Fantu, Sprite a místní limonády Tutti Fresh nebo minerálky Izvorul Minunilor. Než vejdete dovnitř, musíte mít dobře rozmyšleno, co chcete. V žádném případě se nelze spolehnout na to, že si rozmyslíte nebo že si vyberete na místě. Pro mě je potom takový nákup docela horor, zejména když si o všechno musím říct a nevím jak. Domlouváme se rukama nohama. Říkám, že chci “beer”, jako pivo, to je skoro mezinárodní slovo. Ale že bych chtěla “cold”, jako studené, zkouším angličtinu. Paní mi přinesla pivo značky “Gold”. A chlazené prý nemají. Studené pivo se tady asi nenosí. Potom se ptám na jogurty. Prodavačka odběhla k chladící skříni s limonádami, zalovila kdesi vzadu a vytáhla tři jogurty. Výborně, beru si jenom dva. Tak takhle to tady asi probíhá. Oni opravdu nakonec mají všechno, jenom to nemají nikde vystaveno. Výhodu to ale jednu má. Jak prostý je tenhle svět bez reklamy, bez nabízení a vnucování zboží určité značky. Mají dva druhy jogurtů. Bílý a ovocný. Hotovo.

A tak jsem přeci jenom něco nakoupila, ony dva jogurty, chleba, pivo a čokoládovou roládu. Neprošlou. Přesunuli jsme se naproti do parku a dali si siestu. Nejprve jsme všechno do sebe nacpali a teď odpočíváme. Luděk seřizuje moje brzdy, pochvaluje si, jak to skvěle jde s novým imbuskem. A pak pozorujeme lidi kolem,

píšeme SMSky domů, že žijeme a že jsme špinaví a opálení, takže skvěle zapadáme mezi místní. Je pěkné dusno. Ve stínu je nejlíp. Přišel k nám místní bezdomovec a loudí na nás chleba. Viděl totiž, jak ho Luděk uklízí do báglů. Chleba mu nedáme, zato jsme se elegantně zbavili zbytku nechutné ukrajinské vodky. Bylo na něm vidět, že chleba by raději, ale vodku sbalil. Ale když viděl, že chleba nedostane, tak odešel. A když kolem šel podruhé, už se na nás přátelsky usmíval.

Odpočíváme docela dlouho, ale to nejhorší vedro jsme nepřečkali. Když zase jedeme, ze silnice sálá strašné horko. Jsou asi dvě hodiny po poledni a nikde není ani trocha stínu. Přejíždíme jakousi vrchovinku s chudými polocikánskými vesničkami. Jedna z nich má příhodný název Dacia, stejně jako značka místních aut. Ale v této části země jezdí spíše povozy než auta. Je to tu jako v minulém století. Domečky ve vesnicích jsou všelijak pokřivené a každý z nich je jinak barevný. Není se kde schovat před sluníčkem, všude jsou jenom samá obilná pole, kukuřice a na kopcích bezlesé pastviny. Stoupáme a zase klesáme, vedro se nezmenšuje ani s přibývajícím odpolednem. Krajina kolem ale není vyprahlá, pouze potoky, které přejíždíme, jsou vyschlé. Ve vesnici s příznačným názvem Valeni jsme konečně zastavili na menší pauzu. Mají tady přesně dva kohouty s vodou, jeden na začátku vesnice a druhý na návsi. K nim si chodí lidé z celé vesnice s kýblem pro vodu. Jenže ten na návsi nějak nefunguje. A k tomu dalšímu je to asi 300 metrů zpátky. A to se nám sakra nechce. Musí nám stačit kousek stínu u malého svatostánku. Mrzí nás, že místním lidem nerozumíme a oni nerozumí nám. Dost často si totiž chce někdo s námi povídat. Ale zvládneme maximálně odkud jsme, odkud a kam jedeme. A to je všechno. Škoda.

A tak po chvíli zase jedeme dál. Z Valeni stoupáme serpentýnama na úbočí travnatého kopce. Hezky pěkně, aby nás sluníčko mohlo rovnoměrně opékat ze všech stran. A pak zase prudký kopec dolů, kde Luděk málem ztratil vlajku. Vypadla mu z flaškovníku. Naštěstí si toho všiml a kousek se pro ní vrátil. Jo, tak takový to byl sešup. A teď zase nahoru. Naštěstí už poslední výstup před sjezdem do města Fagaraš.

Kousek před vrcholem žene pasáček přes silnici stádo ovcí. Když nás spatřil, pískl a ovce zastavily. Když jsme přejeli, pískl dvakrát a ovce se zase rozeběhly. Neuvěřitelné, jak ho poslouchají. Úplně nahoře jsme se rozhodli pro malou pauzu. Je tady jakési opuštěné stavení a vypadá to na bývalou hospodu. Dokonce jim tady roste hroznové víno, ale bohužel ještě není zralé. Chvíli odpočíváme v jablkovém sadu, ale já už jsem celá jako na trní. Těším se na sjezd a na to, až uvidím nejvyšší rumunské pohoří Fagaraš. Luděk bručí, neochotně se zvedá a jedeme dál. Předjíždí nás několik německých aut a zběsile na nás troubí. Není to moc příjemné. Pak zase předjíždíme my je, když mají pauzu u kraje silnice. A konečně následuje sjezd do města. Serpentýny. Opět nás předjíždějí ti Němci. Ale hory nikde. Nad celým údolím je opar. Nic není vidět kromě města a kouřících komínů. A pak se taky kouř vznáší nad několika poli. Vypalují asi to, co zbylo po žních.

Jsem zklamaná, že hory nejsou vidět. Doufám, že k nim přijedeme ještě blíž a nebo třeba zítra opar zmizí. Ve Fagaraši zastavujeme akorát u obchodu a nakupujeme párky a kyselé okurky k večeři a chlazenou limonádu. Obchod je neuvěřitelně dobře zásoben. A pak už jedeme pryč odsud s úmyslem najít někde nocleh. Ve městě nebylo moc dobré značení, ale Luděk má nějaký čich na to, že hned našel správnou cestu ven. Pohybuje se tady, jako kdyby tu už někdy byl. Až na to, že někde nerespektuje červenou na semaforu!

Jedeme po hlavní silnici a je tu docela provoz. Okolo nás jsou pole a často i nějaké vesnice, nevypadá to nějak příznivě. Po deseti kilometrech je odbočka doprava a podle mapy vede k řece Olt. Jedeme po ní. Zkusíme se utábořit někde u řeky. A hele, řeka má malý přítok. Voda v něm sice není příliš vábná, ale k mytí bude stačit. Táboříme kousek od vody. Vařím bramborou kaši a párky a prochází kolem rybář. Máme z něho trochu divný pocit, ale když se s námi dal do řeči, byl hrozně sympatický. Říkal, že jde k té velké řece na ryby. Přejeme mu, aby ulovil obrovskou rybu. Říká, že se to určitě povede.

Komáři útočí dneska opravdu zuřivě. Stavíme stan opět jenom kvůli nim a po večeři do něj vysloveně prcháme. A máme škodolibou radost z toho, jak komáři zoufale naráží do stanové plachty a za námi nemohou. Luděk studuje mapu, kudy zítra pojedeme a já píšu deník. Ještě nás čeká docela dlouhý kus po té hlavní silnici. Ale zatím, co se povrchu týče, to byla ta nejkvalitnější silnice tady. Tak dobrou noc pod Fagarašem! Ani jsem neslyšela toho rybáře, kdy se kolem nás vracel.

Denní 94,1 km

Stav celkem 1096,4 km

Silnice už od rána hučí a to jsme od ní skoro celý kilometr daleko. A po ní dneska pojedeme ještě asi 40 kilometrů. No to jsou fajn vyhlídky! Vylézám ze stanu a od řeky je všude kolem pěkná mlha. Jsem docela ráda, že nás komáři donutili spát vevnitř. Jinak by byla zima, rosa a vlhko. Brrrr!! Během snídaně se mlha rozplynula a začalo pražit sluníčko. A zase jde kolem náš známý rybář. Asi včera nic neulovil.

Vyrážíme a na silnici nasazujeme přejezdovou rychlost. Aut nejezdí tolik, kolik jsme čekali a docela to sviští. Jedeme po rovince občas proložené nějakým hrbem. Asi 30 kilometrů nalevo od nás by mělo být pohoří Fagaraš. Ale díky oparu zase nic pořádně nevidíme, jenom tušíme jeho obrysy v mlze. V jedenáct hodin jsme v Avrigu, máme za sebou 40 kilometrů a opouštíme hlavní silnici. Ovšem jenom na nějaký čas. Po 14ti kilometrech přijedeme zase na jinou hlavní. Ale teď se tím netrápíme. Jsme ve městě, mají tu spoustu obchůdků a uvnitř spoustu mňamek. Ale je ještě brzo na oběd, proto jsme slupli jenom zbylé čokoládičky ještě z Prahy, nakoupili chleba a pití a jedeme dál.

Trošku jsme změnili směr, stočili jsme se víc k jihu a přibližujeme se k Fagaraši. Vystupuje pomalu z mlhy a jeho obrysy jsou čím dál tím víc zřetelnější. Teprve teď je vidět jeho skutečná mohutnost a krása. Jak jsme pod ním, tak to vypadá, že se až skoro nebe dotýká. Jo jo, musím se tam někdy podívat. Jenže dívat se nemůžeme dlouho, za chvíli jsme v Talmaciu a tam jsme najeli na tu obávanou hlavní silnici. A ta nás přivítala provozem, smradem z aut, protivětrem a prudkým dokopcem. Urputně se vlečeme a najednou nám krása hor připadá spíše k zlosti. Zapráskanej kopec!! A hele, tady asi uvařili motor a to na nás před chvílí při předjíždění tak mocně troubili. A konečně sjezd, ale proti silnému větru to není žádná lahůdka. A navíc tady jezdí hodně kamionů a jde z nich strach. Předjíždí nás opravdu dost těsně.

Vjeli jsme do hor. Nalevo od nás pohoří Fagaraš, napravo hory Lotru. Ale my jedeme podél Oltu, tedy v podstatě pořád jakoby z kopce. Bylo by to úžasné, kdyby nebylo toho protivětru. Jo jo, to je ta naše čeká povaha. Pořád si na něco stěžovat, nikdy nebýt se vším spokojen. Takže: protivítr má jedinou, ale opravdu jedinou výhodu, a to, že chladí.

Ale na co si tedy opravdu musím postěžovat, tak to jsou rumunští řidiči. Je to opravdu hrůza a děs. Stará pomalá Dacie musí za každou cenu předjet Tranzita v zatáčce apod. A Luďka jeden nebezpečně předjíždějící kamion málem sejmul. Já vím, oni mají pocit, že to mají v paži, ale člověka na kole to pěkně rozhodí. Zastavili jsme, abychom nabrali studenou vodu z pramínku u silnice. To tady mají zase udělané pěkně. Několik trubek s vodou, u toho malé parkoviště a jaký je tady šrumec. Hodně aut tady zastavuje a řidiči si jdou nabrat chladnou pramenitou vodu. Akorát že tu mají zase volně poházené spousty odpadků. A to je docela nechutné. Jedeme dál. Chtělo by to dát si přes poledne větší pauzu. Jednak abychom překonali to největší vedro a jednak by to taky chtělo něco pojíst. Je jedna hodina a máme ujeto 65 km, což je víc než skvělé. A taky by nebylo od věci se vykoupat v řece Olt. Už třetí den nám dělá společnost s ještě jsme neokusili její vodu. Tak, teď je tu most na druhý břeh a tam jsme se utábořili.

Po příjemné koupeli odpočíváme, obědváme chleba a paštiky a válíme se. Je tu dobře. Moc se nám nechce zpátky na rušnou silnici. Ale musíme! Chceme z ní ještě dneska sjet a naše odbočka je odsud ještě nějakých třicet kilometrů. Vítr se utišil, jedeme ve stínu hor, akorát ty kamiony by tu nemusely jezdit. Jinak je to kolem krásný. Máme nádherné výhledy na další skalnaté vrcholky vysokých hor. Kolem silnice prodávají cikáni maliny nebo houby. A kolem nich se motá spousta dětí. Některé běží kus za námi. Nelíbí se mi to, mám strach, že by nám mohli něco ukrást. Raději jsem si všechny věci uklidila dovnitř do báglů.

Konečně jsme v Brezoi, kde odbočujeme z hlavní silnice. A zároveň jsme tady v nejjižnějším cípu naší výpravy. Zde už se definitivně otáčíme a míříme k domovu. A zároveň opouštíme řeku Olt a budeme zase pozvolna stoupat podél loupežnické řeky Lotru, údolím mezi pohořím Capatini a Lotrului.

Brezoi je docela velké městečko, trvalo nám nějakou dobu, než jsme z něj vyjeli. Pomalu přemýšlíme o nějakém noclehu, ale projíždíme opět nekonečné vesnice. Na silnici stojí zase další rumunské děti a prodávají maliny. Vesnice působí hodně chudě. Zastavili jsme u dalšího pramínku pro vodu. Nedaleko postává klučina tmavší pleti s kbelíkem malin. Naznačili jsme mu sice, že si nic kupovat nebudeme, že chceme jenom nabrat vodu. Ale i tak k nám přišel a loudil něco k jídlu. Ukazuje na břicho, že má hlad. Ukazuji mu, že i já mám po dlouhé cestě hlad. Je neodbytný. Když ne jídlo, tak alespoň peníze, naznačuje. A nebo zlaté náušnice, ukazuje mi na ucho. Tak to už mi připadá jako velká drzost – jedeme pryč! Když se klučina ptal, kam jedeme, řekla jsem mu, že do městečka, které je odsud asi 30 kilometrů daleko, aby ho náhodou nenapadlo se za námi vydat.

Přijíždím do další vesnice. Očekávám další cikánská stavení a další děti, ale místo toho to tady vypadá jako v Čechách v některé z rekreačních oblastí. Samé penziony, turistické ubytovny nebo jenom klasické zimmer frei, zde nazvané “Cazare”. Nestačíme valit oči nad tou proměnou. Inu turistický ruch už vnikl do Capatinských a Lotruluiských hor. A za zatáčkou u řeky je veřejné tábořiště. Několik stanů a aut už tu je, ale my jedeme raději dál, pryč od lidí. Přeci jenom tato místa mohou přilákat různé zlodějíčky z okolí. A my se chceme v noci po náročném dni klidně vyspat.

Jenže už vidíme, že najít něco bude těžké. Údolí je poměrně úzké a svahy strmé. A teče tu řeka a vedou dráty velmi vysokého napětí. A zákonitě ta nejhezčí místa jsou právě pod sršícími stožáry. Já vím, že asi v noci bouřka nepřijde, ale i tak nám nepřipadá třikrát bezpečné spát pod vysokým napětím. Jedeme dál.

Začínáme ostře stoupat. Zatáčka a hele – je tu nějaká přehrada a jsme přímo pod hrází. Proto tedy asi ty dráty. Ještě jedna zatáčka a je tu vjezd na jakýsi oplocený pozemek. Nedá se nic dělat. Luděk otevřel nepříliš dobře zajištěnou bránu a pak vjíždíme dovnitř. Pozemek je obrovský, ale moc se mi nelíbí tu spát. Přeci jenom bych byla nerada, kdyby na nás ráno přišel nějaký rozzuřený Rumun. Projíždíme skrz pozemek. Tam jsme překonali další provizorní vrátka a jsme venku. Těsně vedle plotu je pěkný plácek. Akorát, že nezatlučeme kolíky, protože jsme na betonu. Nevadí. Stan stojí i bez nich. Moc pěkné místo. Máme výhled na přehradu, plot slouží jako opěrka pro kola, navíc jsme velmi šikovně schovaní a na rovném podkladě výborně stojí bomba vařiče. K večeři dlabeme čočkovou polívku s chlebem a pak prcháme do stanu před komáry. Tady v horách se strašně rychle stmívá. Jdeme tedy i my spát s výhledem na osvětlenou přehradní hráz. Dobrou noc, zítra nás čeká výstup na nejvyšší místo této naší cesty.

Denní 116,4 km

Stav celkem 1212,8 km

Tedy takhle tvrdě jsem tady ještě nespala. Není se co divit po včerejším docela náročném dni. Jsem na cestě už 14 dní a dneska začínáme poslední týden. A rovnou výstupem na Lacul Vidra a Pasul Tartarau, nejvyšší body celé výpravy. 1665 m. n. m. No to zase bude!

A bylo! Ale nebudu předbíhat událostem. Zatím teprve balíme a snídáme. Plot se nám opět výborně hodí jako sušák igelitu a stanové plachty. Taky spacáky si necháváme pěkně vysluníčkovat. Jo, slunce opět slibuje pěkný letní den.

Překonáváme opět obě brány a jsme na silnici. Myslím, že nikdo z kolemjedoucích řidičů nechápe, kde jsme se tam tak najednou vyloupli. Cesta vede z počátku kolem přehrady, ale jakmile přehrada skončila, začali jsme dost zvostra stoupat. Řeka Lotru se změnila v malý strmě stoupající potůček. Nechápu, kde se z něho vzalo tolik vody pro celou tu obrovskou nádrž. Z pramínku u silnice čerpáme vodu do všech lahví, protože už teď je horko a bude to ještě horší. Je teprve dopoledne a slunce do nás pěkně pere. A na obloze není ani mráček.

Ve Voinease, poslední osadě před vrcholem, nakupujeme chleba, ovoce a sladkou roládu. Svačíme. Je tu všude kolem hodně obchůdků, motá se tady spousta lidí. Vypadá to na místní i na turisty. Velmi neradi se zvedáme a pokračujeme v další cestě. Máme před sebou nějakých 20 kilometrů do kopce. V tomhle horku je to tedy příšerný. Po dvou kilometrech zastavujeme a namáčíme si trika v potůčku. Příjemně to chladí. Stoupáme hodně ostře, jedu už na ty nejlehčí převody. Slunce do nás pere, hory kolem jsou strašně vysoký a serpentýny nekonečný. Už ani nevnímám krásu přírody kolem. Jela jsem chvíli první, ale pak mě Luděk předjel a jede asi 200 metrů přede mnou. Dala jsem si závazek zastavovat každých 5 kilometrů, ale je to těžké. Musíme zastavovat častěji. Třeba si namočit čepici do potoka nebo si jenom na minutku slézt z kola, vydechnout a nabrat sílu na další výstup. Je to opravdu hodně prudké. Kolem silnice tečou potůčky a u nich se válí Rumuni. Stanují nebo tu jenom mají piknik. Jsou jich tady desítky. Celé rodiny přijedou autem, vybalí lehátka, stan a gril. A pak se tady válí, grilují a pokřikují na nás něco, čemu nerozumíme. Opravdu zvláštní způsob trávení volného času. Nechápu to. Jsou v horách, ale na túru nejdou. V potůčku se ani nemůžou pořádně vykoupat. Ale asi se jim tady líbí. A v jedné zatáčce jsme viděli další jejich oblíbenou činnost. Seshora v betonovém korytě zde tekl potok a byla možnost si k němu dojít natankovat chladnou vodu nebo smočit části člověka. A Rumuni si sem jezdí mýt auta. Vyjedou sem nahoru, mají tady nádherný výhled, vodu zadarmo – už aby si to konečně taky uvědomili, jaké bohatství mají zde v těchto krásných horách, v této dosud čisté a panenské přírodě. Už aby se podle toho začali chovat a přestali házet odpadky, kde se jim zlíbí a mýt si auta v národním parku. Nabrali jsme vodu, namočili se a jedeme raději pryč.

Pořád stoupáme, už několik hodin. Musím přiznat, že už toho mám plné kecky. Už vidíme i dvoutisícové vrcholky Kapatinských hor, kde jsem byla před pár lety. A na tachometru něco přes 40 kilometrů. Do kopce! A pak najednou zatáčka a silnice klesá. Tak to byl asi ten “pasulek” ve výšce 1571 metrů. Klesáme, to je v pořádku, za chvíli by tu podle mapy mělo být jezírko “Lacul Vidra”. Jenže my klesáme docela prudce dolů několik kilometrů. Tak tohle se mi už nelíbí. Je fakt, že máme mapu bez vrstevnic a tak nebylo možné odhadnout, jak je jezero vysoko. Ale že pojedeme takhle hluboko dolů, to jsem nečekala. No jo, je vidět, že ten nejvyšší “pasul” nebude zadarmo.

Konečně se objevilo jezero. Mohli jsme klesnout o dobrých 300 výškových metrů. Když spočtu, že Pasul Tartarau je ještě o 100 metrů výš než ten právě projetý průsmyk, vychází mi to na nějakých 400 metrů nahoru. A to celé odhadem na 6ti kilometrech. Teď nás čeká objet jezero. Ale co to je? Má tady vést podle mapy asfaltka a tady asfalt končí a nastupuje jakési prašné a kamenité cosi. No to jsem tedy nadšená! Cesta je dost hrozná. Vede lesem, na jezero a okolní kopce skoro vůbec nevidíme. Jenom občas lze mezi stromy zahlédnout Lacul Vidra, a vrcholky pohoří Lotru na druhém břehu.

Ale dojem a radost kalí ta příšerná cesta. Když tudy projede nějaké auto, zvednou se oblaka prachu, že není vůbec nic vidět. Kodrcáme se po ní asi 15 kilometrů. Pak je tu konec jezera a nějaká křižovatka. Je to tu nějaký zmatený. Luděk se jde raději zeptat nějakých lidí. Už dříve jsem pojala podezření, že když nebyla silnice kolem jezera asfaltová, že nebude asfaltový ani ten poslední úsek na Pasul Tartarau. A tušení se vyplnilo. Teď jedeme po kamínkovité cestě do osady Obarsia Lotrului, odkud začneme zase stoupat. Jedeme? Luděk jede. Já vedu kolo a tiše nadávám. Silnice, dá-li se to tak nazvat, je pokryta takovým jakoby štěrkem, složeným ovšem z kamínků o velikosti až několika centimetrů. A než se na tomto povrchu trápit s jízdou, připadá mi, že když půjdu pěšky, budu se k cíli pohybovat rychleji. Při představě, že tato kamínkovitá cesta vede až na vrchol, mnou cloumá zoufalství. Neboť žlutá silnice, tedy II. třída, začíná podle mapy až několik kilometrů za pasulem. Mám zaječí úmysly, nechat si ujít pasul a raději sjet do údolí, jenže odsud dolů vedou stejně jenom tři cesty a tudíž se nabízejí tři možnosti. Vrátit se zpátky; je nesmysl. Sjet do městečka Petrosani bude podle mapy po podobné silnici jako na Pasul Tartarau, dokonce je v cestě také průsmyk ve výšce 1598 metrů. Takže nám opravdu nezbývá než se držet plánované trasy. Asi po dvou kilometrech štěrk zmizel, takže se dalo nasednout na kolo a pomalu jet. Luděk na mě čeká a stěžuje si, že ho z těchto cest pěkně bolí zadek. Nemá totiž takové pohodlné sedlo jako já. V Obarsia Lotrului odbočujeme. A pěkně to začíná. Prašná cesta, kameny… Nedáme si raději před výstupem něco k jídlu? Je pět hodin, chtělo by to poobědvat. Máme najeto 61 kilometrů, což je docela dobré, vzhledem k trablům, jaké máme dneska za sebou. Luděk “vaří” chleby s paštikou a já píšu deníček. A pozorujeme provoz na “silnici,” po které pojedeme. Občas naším směrem projede auto, občas se z oblaků prachu vynoří auto z protisměru. Tak to snad bude průjezdný. Domlouváme následující postup: pokusíme se dneska dobýt Pasul Tartarau, když to půjde. Když ne, pojedeme tak vysoko, jak jen budeme moci.

Zvedáme se a nasedáme na kola. Po kamenité prašné cestě vjíždíme do lesa. A hned zvostra do kopce. Skoro si myslím, že to nevyjedu. Proti nám jezdí Dacie, většinou hrozné vraky, vyhýbají se výmolům a kamenům na cestě. My se zase vyhýbáme stádu krav. Občas jdeme pěšky a kola tlačíme. První tři kilometry bylo stoupání hodně prudké, teď už to není tak hrozné, dá se dokonce jet. Ale nazvat tohle silnicí je opravdu silné slovo.

Doufám, že jsme nabrali výšku a závěr výstupu nebude tak strhující. Máme nádherný výhled na travnaté vrcholky pohoří Capatini. Stoupání už je docela pozvolné, hned je to příjemnější a spolu s překrásnými výhledy se mi do žil vlévá optimismus a radost. Sakra, ze samé radosti mi spadnul řetěz! Tlačím kolo k Luďkovi, který na mě čeká a provádí dokumentační foto dopravních značek – tedy důkazu, že jde opravdu o silnici. A nebo už jste někdy viděli značku upozorňující na nezpevněnou krajnici a serpentýny na lesní cestě?

Tak, řetěz je nasazen, můžeme pokračovat. Stoupáme touto cestou necestou, kilometry přibývají pomalu, ale už to nemůže být daleko. Za každou zatáčkou už očekávám sedlo a konec našeho utrpení. Doufám, že to vydrží kola, už se totiž ani nenamáhám vyhýbat se šutrům nebo dírám na cestě. Už víme, že to dneska vyjedeme. Luděk touží po tom na pasulu tábořit. Já jsem sice trošku opatrná, raději bych ještě dneska sjela kousek níž, ale když tam bude hezké místo, tak konec konců proč ne. Ztrátu z Ukrajiny jsme už skoro dohnali a zítra můžeme také něco najet. A kromě toho už toho dneska oba máme plné zuby.

Jenže vrchol se pořád ne a ne objevit. Je tu nějaká cedule oznamující, že jsme vjeli do jiného okresu nebo kraje, ale za ní to pořád ještě stoupá. Pak jedeme chvíli po rovině a pak najednou pozvolna klesáme. No to snad ne!! Tohle přeci nemohlo být ono!! Jedeme ještě kousek, ale silnice začíná klesat stále víc a víc. Takže už to máme za sebou. Nejvyšší bod výpravy. 1665 metrů. A nikde ani žádná cedule, křížek nebo patníček. Prostě nic. Takhle ošklivě jsme to prošvihli. Nedá se nic dělat. Tady se spát nedá. Je tu krásný smrkový les, ale je hodně z kopce. Klesáme a cesta dolů je naštěstí o něco lepší než ta, po které jsme sem vyjeli. Je sice opět kamenitá, ale ty kameny nejsou tak velké a není jich tolik.

Na jedné odbočce jsme potkali Dacii s rodinkou. Z auta vylezl pán a dal se s námi do řeči. Nejprve to vypadalo, že neví kudy dál, a že se potřebuje dostat do Obarsia Lotrului, ale nakonec vytáhl rumunskou mapu pohoří Sureanu a věděl všechno. Dokonce i to, že za 7 kilometrů začíná zase asfalt. Na závěr se nás poptal, odkud jsme, kam jedeme a kudy jsme jeli, podal nám ruku, popřál nám “Drum bun” a odjel nahoru, odkud jsme právě přijeli.

A my klesáme dál. Docela prudce. Kola poskakují po kamenech, až mě z toho bolí ruce. A taky se trošku ochladilo. Jsme pořád ještě hodně vysoko. A najednou se napravo od nás objevila loučka s potůčkem. Jo, tak to by byl nocleh. Ale je to nějaký oplocený a asi tam od toho potoku bude vlhko a zima. Jedeme na průzkum po cestě, která kolem toho vede. Luděk navrhuje spát nalevo od této cesty. A k potoku se jít jenom umýt. Tak fajn. Zajíždíme na jakási plácek, vypadá to, že jsou tady betonové základy od nějaké budovy, pravděpodobně od seníku. Jde kolem chlapík v zeleném, asi lesník. Rukama nohama se domlouváme, že nebude mít nic proti tomu, když tu přespíme. Luděk staví stan a já se jdu umýt. Voda je příšerně studená. Ale opravdu příšerně. Kdybych neuklouzla a do té vody nespadla, nevím, nevím, jestli bych měla odvahu se tam celá ponořit. Pak se jde mýt Luděk a já vařím francouzskou polívku k večeři. A opět za asistence komárů. Ani OFF na ně nefunguje, na šmejdy.

Rychle se setmělo. Na nebi svítí miliony hvězd a my pozorujeme mezinárodní orbitální stanici ISS, jak se pomalu pohybuje nízko nad obzorem. A pak zalézáme do stanu. Dobrou noc.

Denní 75,3 km

Stav celkem 1288,1 km

V noci se přihnala bouřka. Z ničeho nic. Večer bylo jasno, hvězdy byly krásně vidět a teď prší, hřmí a blýská se. Neběsní to sice přímo nad námi, podle výpočtů nejbližší blesk uhodil asi 2 kilometry odsud, ale i tak jsem ráda, že jsme nezůstali nahoře a že jsme sjeli kousek do údolí. Protože bouřky, té já se bojím velmi nerada. Luďka mrzí, že stan není průhledný, že nemůže pozorovat blesky, ale já jsem ráda, že to přešlo a můžu zase klidně spát.

Ráno už zase vykukuje sluníčko, i když mezi mráčky. Bouřka nádherně pročistila vzduch a po ránu se vytvořil příjemný opar. Ale vedro bude, jen co opar zmizí.

Vyrážíme. Na cestě jsem zjistila, že mám úplně prázdnou přední duši. Je to můj první defekt a Luděk míní, že po těch skoro 13ti stech kilometrech na to mám nárok. Ale nechápu, kde jsem v trávě mohla píchnout. Asi se komáři včera naštvali, když jsme jim zmizeli do stanu a probodali svými ostrými bodáčky aspoň mojí přední duši. Ale když Luděk duši vyndal, došlo mi, že už má holka taky svoje nejlepší léta za sebou. Už je 2x lepená a místy docela prořídlá. Našli jsme díru a zalepili jí. Při lepení nám asistuje kdo jiný než kráva. Kde se vzala, tu se vzala, přikráčela si to po lesní cestě, sama samotinká. Chvíli nás zpovzdálí sledovala, pak nás opatrně obešla a kráčela dál.

Tak, vzduch neuniká, jedeme dál. Je deset hodin. Jedeme 3,5 km a začíná asfalt. Raduju se, ale není to žádná výhra. Asfalt je snad stoletý, samé díry, záplaty a navíc po chvíli zase končí. Jedeme podél jezera s výhledem na dvoutisícové vrcholy pohoří Sureanu. Míjíme cabanu (chatu) Oasa a mají na ní napsáno, že jsme ve výšce 1280 metrů. A spali jsme tudíž ještě výš. No ještě že jsem to nevěděla při té bouřce.

Silnice, která má vést od přehrady, je v mapě zakreslena žlutě, to znamená, že má jít o silnici II. třídy. Jenže ve skutečnosti je to běs. Šílená asfaltka, výmoly, díry jako prase, místy asfalt chybí a cesta je horší než leckterá naše lesní komunikace. Široká je tak na jedno větší auto, jsou na ní díry a louže. Je to hrůza. Nechápu, jak tohle mohou nazvat silnicí a ještě to žlutě zakreslit do mapy. Jezdí tudy osobáky, náklaďáky i kamiony. Jediná výhoda je, že provoz je minimální. Klesáme podle říčky Sebes, ale je to zoufalé. Což o to, kolem je to nádherné, ale když se zadívám jinam než na cestu před sebou, už jsem v díře. Luděk má náladu docela dobrou, já jsem ale naštvaná. Těšila jsem se na nádherný sjezd a místo toho tohle. A ani krásy tohoto údolí mi nejsou dostatečnou satisfakcí. Zejména mám obavu o naložená kola, o ráfky a o zadní výplet.

Takhle se kodrcáme 30 kilometrů do Tau Bistra. Je jedna hodina. Těch 30 km jsme jeli 3 hodiny!! Takovej to byl horror!!

Tau Bistra je první vesnice od včerejšího Obarsia Lotrului. Ve skutečnosti je to ale neuvěřitelná prdel. Nemají tu ani obchod a protože nás “sjezd” vyčerpal skoro stejně jako výstup, dáváme si krátkou pauzu na nějaké sladkosti. Snědli jsme poslední železnou zásobu sušenek. Doufáme, že dneska narazíme na nějaký slušný obchod, kde dokoupíme náplň do vyžraných báglů po víkendu.

Po chvíli pokračujeme dál v klesání. Silnice se o 100% zlepšila. Tedy pořád ještě nedosahuje kvality nejhorší české okresky, ale aspoň je asfalt po celé délce i šířce, i když notně děrovaný a záplatovaný. Ve dvě hodiny vjíždíme do Sugagu. Máme najeto 45 km. Tedy naše průměrná rychlost na tomto posledním úseku se změnila z 10-ti na 15 km/hod. A to jedeme celou dobu z kopce.

V Sugagu mají konečně obchod s potravinami, dokonce žádný “Magazin Mixt”, ale poctivé “Alimentara”. A velmi slušně zásobený. Nakupujeme všechno, protože nám skoro všechno došlo. Chleba, čokolády, sušenky … Prodavačka nás obskakuje, dokonce nám dává ochutnat čerstvě nakrojený salám, abychom si vybrali, který nám nejvíce chutná a vybírá pro nás ještě teplý chléb – však jsme jí tady také nechali dobrých 230 tisíc.

Hned naproti obchodu potom dlabeme čerstvý chleba se šunkovým salámem a hořčicí a je to neskutečná dobrota. Luděk krájí chleba a salám a já dopisuji deníček hrůz z dnešní cesty.

Opět se udělalo vedro. V úzkém údolí, které jsme právě projeli, bylo docela chladno, ale teď utíkáme před pražícím sluncem do stínu. Ale musíme jet dál. Silnice ze Sugagu už je velmi dobrá a docela to jede.

Ale já mám po tom dopoledni pocit, že se pořád ploužím. Luděk mi ujel. Má nějak moc energie. Chvílemi je místo asfaltu naše stará známá panelovka. S přibývajícími kilometry se údolí otevírá, hory na obou stranách se snižují a my vjíždíme do nížiny. Ale na obzoru před námi se černají další hory, kam jedeme. Inu Rumunsko.

Jsme v Sebesu, což je nějaké větší městečko. Teď nás čeká 17 km po frekventované E81 do Alba Iulia, což je ještě větší město než Sebes, pravděpodobně okresní. Kupujeme si každý dva nanuky, odpočíváme před kostelem a pozorujeme život kolem. Přišli jsme na zvláštní věc. Když jde kolem kostela nějaký věřící člověk, třikrát se pokřižuje. Všimla jsem si toho i u projíždějících automobilů. Řidič se pustí volantu a všichni se pokřižují. Neradi pokračujeme dál, zejména nás děsí ta hlavní silnice. Ale nakonec to po ní docela sviští, třebaže jedeme proti větru.

Alba Iulia je opravdu velké město, ale naše odbočka je naštěstí hned na začátku, pročež nemusíme zajíždět do centra a složitě se vymotávat ven. Jsme na vedlejší silnici vedoucí do hor. Před námi se v oparu zdvihají jejich špičaté vrcholky. Paráda. Jenom škoda, že to nejde vyfotit. Luděk fotí alespoň dav stopařů pokoušejících se pravděpodobně dostat z města. Chvíli se sice dohadujeme, jestli jde o stopaře nebo o lidi čekající na autobus. Já vím, že je stopování v Rumunsku velmi běžné a oblíbené, ale zde mi připadá, že si tito lidé krátí stopováním čekání na autobus, který se asi někde zdržel. Pospíchají z práce domů a tak zkouší svoje štěstí. Ale kdo ví.

Trochu mě zarazila cedule při výjezdu z Alby. Je na ní napsáno Oradea 240 km. To jsou odhadem 3 dny cesty, protože musíme počítat s tím, že máme v cestě ještě asi dva menší průsmyky. A my už máme jenom 5 dní a ještě nás čeká přejezd Maďarska. Budeme se muset večer pořádně podívat do mapy, než začnu plašit, že se nestíháme vrátit.

Za Micesti se k nám připojila jakási říčka a koleje. A my začínáme hledat nocleh. Dlouho a marně. Vjeli jsme totiž zase mezi kopce. Nalevo je samá kukuřice a napravo strmé srázy. No nevadí, alespoň najedeme nějaké ty kilometry. Já bych ráda spala u vody, ale zatím není jak se k řece dostat. Ale po několika kilometrech uvítám ráda jakýkoliv rovný plac. Nakonec jsme objevili pěkné místo přímo u řeky. Sice je odsud asi 100 metrů stožár vysokého napětí, ale bouřka snad v noci nebude a jinak mi to nevadí. A taky jsou tady dva nezbytné kravince. Ale na to jsme zvyklí a už bych se cítila trošku nesvá, kdybychom za celý den nepotkali nějakou krávu nebo nějaký její artefakt. Už jí považujeme za věrnou společnici našich cest. A jsme taky trošku vidět od silnice, ale to nám taky nevadí. Shodujeme se v tom, že začínáme být s noclehy čím dál tím odrzlejší. Nejprve jsme hledali místa, kde bychom byli absolutně schovaní a teď je nám to už nějak jedno. Asi to souvisí s tím, že se zde i přes všechna možná varování cítíme bezpečně.

Nastává klasická dělba práce. Já jdu zkusit vodu a Luďa staví stan. Pak se jde mýt on a já vařím večeři. Koupel je jedním slovem úžasná. Voda je totiž neuvěřitelně teplá, což je naprostá bomba. Nadšeně líčím Luďkovi zážitky z koupele, ale moc mi nevěří. Jen ať se přesvědčí sám. Já mezitím vařím těstoviny se sójovým masem, s kečupem a v Rumunsku nezbytným česnekem.

Ale místo upírů si na nás brousí sosáky jenom komáři. A že se jich slítlo zase pěkné hejno! Luděk uvažuje nad tím, jak asi dlouhý má komár sosák, že by si na sebe vzal takovou vrstvu oblečení a byl by tak proti jejich bodnutí imunní. Nakonec ale raději zalézáme do stanu. Stejně musíme pořádně prozkoumat mapu, kolik kilometrů nám ještě zbývá a jestli musíme pospíchat. Nakonec zjišťujeme, že půjde-li všechno tak jak dosud, je stihnutelné dojet do soboty do večera do Košic. A odtamtud potom vlakem do Prahy. Ale tyto debaty nás nutí přemýšlet o konci této akce a to se nám vůbec nelíbí. Raději budeme spát. Dobrou.

Denní 105,4 km

Stav celkem 1393,6 km

Nad ránem maličko sprchlo. A ráno je nebe docela zatažené. Luděk se hrabe ve svém tachometru. Nějakým záhadným způsobem mu přestal fungovat. A baterka byla přitom prý úplně nová. Ale experimentálně zjistil, že to přeci jenom asi bude baterií. Musela se někde vybít a nebo mu prodali starou.

Snídáme kakao a chleba s meruňkovou marmeládou. A protože zdejší chleby jsou tak obrovské, že když se nakrájí, tak mají plochu jako letiště, šíleně jsme se přecpali. Chvíli ležíme a odpočíváme. Po cestě někdo přichází. Aha, kráva. A ne jedna, ale dvě. Jsou samy a jdou se asi napít k vodě.

Balíme a vyrážíme opět docela brzo. Nebe se vyjasnilo a je zase horko. Máme před sebou nějaký bezejmenný “pasulek”, ani nevíme, jak je vysoko. Pozvolna stoupáme a blížíme se k městu Zlatna. Už zdálky je vidět srandovní komín na kopci.

Zlatna je známá díky zlatým dolům. Ale je to tu pěkně ošklivé. Celé údolí i město je zahalené do kouře a smradlavé mlhy. Něco jako hodně ošklivá smogová situace u nás v severních Čechách. Projíždíme kolem továren a kouřících komínů. Ten na kopci bohužel není v provozu. Nechápeme, proč ho nepoužívají. Je praktické postavit komín na kopci a vyfukovat zplodiny z těžby a zpracování zlata o nějakých tři sta metrů výš nad město a nad celé okolí. Teď čoudí několik komínů v údolí a celé to tu halí podivná mlha a kouř. Původně jsme se tady chtěli zastavit na sváču, ale jen jsme zastavili a nadechli se, začali jsme kašlat. Prcháme pryč. Ale lidi ve městě nevypadají, že by šlo o nějakou mimořádnou smogovou situaci. Jakoby nic se procházejí po městě, posedávají v kavárně na náměstí a baví se spolu na ulici. Nechápu to. Mě ten vzduch dráždí v krku a v nose a nutí ke kašli. Vzpomínáme na včerejší koupel v teplé vodě. Jestli pak to nějak nesouvisí tady s tou továrnou …? Raději toto debatní téma opouštíme a prcháme pryč. Ještě několik kilometrů se nemůžu pořádně nadechnout. Podivné místo.

Uf. Ujeli jsme za několik zatáček, za několik kopců a vzduch je tady zase čistý. Ale sklon kopce začíná být stále prudší. Spoustu kilometrů stoupáme do nekonečných serpentýn. Dneska jsem výjimečně Luďkovi ujela a stoupám jako první. Očekávám sedlo za každou zatáčkou, ale stále nic. Protože jsem Luďka naposledy viděla před několika kilometry, a protože jsem ho už párkrát napomenula, že mi někde ujel a nepočkal na mě, raději na něj čekám. Přijíždí po několika minutách. Vyzvěděl prý od dělníků, kteří opravovali silnici, jak je to na “pasul” daleko. Nechce mi to ale říct. Ale je to už jenom kousek. No tak tedy, na tento bezejmenný “pasulek”, u kterého v mapě není ani uvedena jeho nadmořská výška, jsme stoupali docela vostře 35 kilometrů!

A teď zase dolů. Nejprve ale krátké posilnění jednou, dvěma čokoládami a pak klesáme do Abrudu. Je to jenom kousek, takže za chvíli jsme tam. Parkujeme kola nedaleko trhu. Já jdu koupit meloun a Luděk zatím hlídá kola. Pak jde on zkusit koupit novou baterii do tachometru. Neúspěšně. Přestože Abrud je středně velké městečko, mají tu jenom několik obchodů s jídlem, s potřebami na auta a to je všechno. Raději načínáme meloun a cpeme se ve stínu. Zase jsme středem pozornosti bandy kluků. Nejprve jenom okukují naše kola a pak přišli s tím, že chtějí od Ludi koupit rezervní plášť, který s sebou veze. Nabízejí nám za něj 100 tisíc Lei. Přestože je to v přepočtu asi 125 korun, zdá se nám to málo (u nás prý stojí asi 400 Kč) a taky naše cesta ještě není u konce a kdo ví, jestli ho nebudeme potřebovat. Odmítáme a vysvětlujeme, že rezervu potřebujeme. A kromě toho, nevím, na co by jim jeden plášť byl. Pochybujeme, že tady mají kolo, na které by se hodil.

Jedeme dál. Hezkou cestou podél řeky mezi kopečky do Campeni. Tam se napojujeme na hlavní silnici a začínáme pozvolna stoupat do našeho posledního pasulu Vártop. U výjezdu z města je obrovské tržiště. Což mi připomíná, že už je spousta hodin a ještě jsme neobědvali. Zajíždíme na trh.

Motá se tady spousta lidí, hlavně takových přičmoudlých dětí. Mám docela strach, aby nám nesebrali něco z kol. Jdu rychle nakoupit do obchodu, pak ještě pro rajčata a jedeme rychle pryč. Kousek za Campeni je u silnice pramínek vody. Je to tu zase kolem hezky upravené, kamenný stolec a lavice okolo něj. To je tady ohromná výhoda. Voda je v podstatě všude. Parkujeme a dlabeme chleba se salámem a rajčata. Zastavuje tady hodně aut a lidé tankují vodu do prázdných PET lahví. Dokonce jakýsi děda se sem přišoural z městečka s kýblem a nabírá vodu.

A my po chvíli pokračujeme. Pozvolna stoupáme proti proudu řeky Aries. Je docela horko a před sebou máme poslední Pasul nazvaný Vártop ve výšce 1160 metrů. To si ale necháme na zítřek. Dneska se k němu pokusíme alespoň trochu přiblížit. Do Oradei nám zbývá 160 km a odtamtud už jenom nějakých 15 km na maďarskou hranici. Přestože je už pozdní odpoledne, je pořád horko. Pomalu stoupáme pohořím Apuseni a je to tady nádherné. Řeka Aries zde vytváří úzké údolí.

Kolem nás jsou skály a strmé stráně a na nich chaloupky a kupky sena. Mezi tím se volně popásají krávy. Nechápu, jak se na tom svahu udrží. Už před pár lety jsme v Rumunsku rozvíjeli teorie o tom, že místní krávy nebo ovce musí mít vždy pravé nebo levé nohy kratší, aby se udržely na skoro kolmých svazích. Pozorujeme a fotíme skály kolem nás. Opravdu paráda. Velmi zvolna stoupáme a jede se moc hezky. Brzy máme najeto spoustu kilometrů a přemýšlíme, jak dlouho ještě pojedeme. Pasul si chceme nechat na zítřek. Luděk si v Magazin Mixtu ve Scarisoare kupuje lahváče. Má na něj hroznou chuť a bojí se, že dál už nebude možnost. Při výjezdu z vesnice jsme natankovali vodu v pramínku u silnice. Bylo u něj opět několik dětí. Malý kluk se pokoušel žebrat. Když viděl, že nepochodí, zkoušel aspoň, jestli mu nedám žlutou vodu, kterou si vezu v rámu kola. No i mně chutná víc voda ochucená Vitacitem, ale odolali jsme. A jedeme dál.

Tak, už máme 92 km, ještě projedeme Arieseni a pak najdeme místo na nocleh. V Arieseni je nějaké turistické centrum. Mají tu kemp, penziony a otevřené obchody. Luďa nadává, že s sebou vleče pivo tolik kilometrů do kopce a přitom si ho mohl koupit až tady. No takhle bude aspoň ještě zaslouženější. Arieseni je dlouhé několik kilometrů. Na tachometru mám přesně 100-ku, když míjíme poslední baráky. A na mě v tu ránu padla únava. A na Luďka, zdá se, taky. Ale omyl. Vesnice asi zdaleka nekončí. Hned za zatáčkou jsou další baráčky. A pak jedeme asi dva kilometry, ale všude je to hodně z kopce nebo hodně do kopce, podle toho, odkud se na to díváte. A pro nocleh tudíž nepoužitelné. Jedeme dál, nebo spíše se ploužíme, protože nás nějak opustily síly. Přeci jenom to bylo dneska trošku náročné. Jenže po těch dvou kilometrech je napravo zase nějaké stavení a o kus dál další a pak jsou i nalevo další chalupy a je tady patníček a na něm Arieseni. No doprčic! My jsme ještě ani nevyjeli z tý hrozný vesnice. Už toho mám dneska docela dost.

Jé, hele, je tu nějaká louka, 4 obrovské kupky sena, potůček a to vše přímo pod silnicí. A vypadá to, že to není oplocený. Luděk jde na průzkum a je to jasné: dneska spíme tady. Jsme sice vidět ze silnice, protože nejsme ani tři metry od ní, ale je nám to nějak jedno. Louka vypadá, že někomu patří, dokonce tady mají “hajzlík,” ale nikde nebyl plot a kdyby někdo přišel, třeba se s ním dohodneme. Posekané to mají, bordel tu neuděláme, tak co. Jsme opravdu v tom “kempování” čím dál tím drzejší. Chlácholíme se tím, že jinou možnost dneska nemáme.

Luďa staví stan a já vařím čínu z pytlíku se sójovým masem a rýží. S mytím počkáme raději, až se sešeří. Po silnici kolem občas někdo projde, ale nás si nevšímá. Ale jakýsi děda si nás všiml velmi dobře, dokonce slezl za námi dolů a něco nám říká. Nerozumíme mu, ale připadá nám, že říká něco v tom smyslu, že bychom zde neměli spát. Ptáme se, jestli je to jeho louka, ale to vrtí hlavou, že prý ne. Ale na svém trvá. Znovu mu opakujeme, že mu nerozumíme, naznačujeme, že tu jenom přespíme a ráno zase odjedeme, ale vypadá to, že nám nerozumí. Ještě chvíli do nás něco hučí a pak odchází. Hádám, že nás jde někomu nabonzovat. Duševně se připravuju na to, jak bouráme stan, balíme svých pět švestek a jedeme někam o dům dál. Ale nikdo nepřišel, děda nás pravděpodobně chtěl jenom vystrašit. Třeba čekal, že z nás vypadnou cigarety nebo tak něco. Dokonce jacísi dva Rumuni prošli cestičkou přímo přes louku, kde táboříme, a ani jeden z nich se nad naší přítomností nijak zvlášť nepozastavoval.

Večer ještě koukáme do mapy, jak to máme ještě daleko. Zdá se, že do Oradei to už není daleko, ale bude to přes hory. Bylo by fajn tam zítra dojet a utábořit se někde těsně před městem. A ještě víc fajn by bylo dojet až za ní, ale to už raději nahlas nevyslovuji. Dobrou noc.

Denní 104,2 km

Stav celkem 1497,8 km

Vstáváme klasicky v sedm hodin. Ne že bychom tak brzo museli. Ono totiž podle místního času je to už osm hodin. Ale protože chodíme spát se slepicemi, pardon s prvními hvězdičkami, projeví se to tak, že se ráno brzy budíme. Já si jdu dřepnout do “kadibudky” a Luděk se mi směje. Ona totiž ta budka nemá střechu ani stěny. Ale jinak se tam sedí skvěle. Jen se mi směj! Jen počkej, jak se budu smát já tobě, až se Ti bude chtít. Zde totiž jaksi není kde jinde …

Při snídani počítáme poslední peníze, které máme. Opět jsme tady vystačili jenom s minimem prostředků. Těch 65 dolarů, které jsme vyměnili v Suceavě a počítali jsme, že je máme jenom na pár dní, nám vystačilo v podstatě na celý průjezd Rumunskem. Na deset dní pro dva lidi. A to jsme si od huby vůbec nic neutrhávali. Naopak.

Po snídani balíme. Luděk má v poslední době ráno hrozně rychle sbaleno. Zavedl si v báglech nějaký systém a už několik dní vůbec nepoužívá papír se seznamem inventáře. Byla jsem zvyklá, že ráno balí déle, takže teď jenom zírám, když už má všechny věci zabalené v báglech a je připraven vyrazit a já mám venku ještě spoustu svých krámů. Takže se dneska čeká na mě. Když už konečně vyrážíme, jde kolem zase ten děda ze včerejška. Nese si s sebou obrovský, na jednom konci zašpičatělý kůl, jako by chtěl probodnout srdce nějakému upírovi. No jo, jsme v Karpatech, tak se nedivte mým asociacím. Něco na nás zase volá, ale my už naštěstí odjíždíme.

Je zase horko. Prvních sedm kilometrů je nepříjemně do kopce. Přijíždíme do vesničky Vartop. Jsou zde sjezdovky, lyžařské vleky a pár domečků. Jinak nic. Ani něco, podle čeho bychom zjistili, že už jsme na pasulu. Jenom kůň si tady pravděpodobně nahřívá kopyta na silnici a nezajímá ho nic; ani my, ani auta přijíždějící v tom pruhu, kde on stojí.

Ještě chvíli jedeme po rovince a když najednou začíná prudké klesání, toto místo prohlašujeme za pasul. Jsme ve výšce 1160 metrů a ani to moc nebolelo.

Možná bychom sem bývali včera dojeli. Ale teď nás čeká 11% klesání. Nasazuju helmu a Luděk tričko a jedeméééééééééééé!!!

Nádhera. Prudký a dlouhý sjezd po perfektní silnici. Máme krásné výhledy na pohoří Bihor a jeho nejvyšší horu. Jedeme asi 14 kilometrů a je to úplně super. Vynahradilo mi to ony strasti včerejšího sjezdu z  pasulu Tartarau. V Nucetu vypínám horké dynamo, neb klesání už není tak prudké. Ale pořád jedeme mírně z kopce až do města Stei. Tam jsme najeli na hlavní silnici vedoucí až do Oradei. A definitivně jsme opustili vysoké hory. Ještě poslední pohledy na pohoří Bihor a Vladeasa a už uháníme mírně zvlněnou krajinou na Oradeu. Na patníčkách už je uvedena a píšou tu 70 kilometrů. Možná by se to dneska dalo zvládnout, jede se zatím moc hezky. Zkouším to navrhnout Luďkovi. Přiznal se, že i jeho to napadlo.

Dohodli jsme se, že zkusíme projet Oradeu ještě dneska. Samozřejmě, že ne za každou cenu. Když to nepůjde, zůstaneme na noc někde před městem.

Jedeme po hlavní silnici, je tu docela provoz. Sjeli jsme z hor, ale jedeme jakýmsi předhůřím a je to tady docela zvlněné. Občas se kolem silnice pasou stáda koní, občas i na silnici, ale řidiči se netváří, že by to byl nějaký mimořádný jev.

Jede se dobře. Až na to, že mě před městečkem Beius málem sejmul Rumun z protisměru. Předjížděl totiž s Tranzitem také nějaké větší auto a absolutně ho nezajímalo, že v protisměru jedu já na kole. Doslova jsem musela uskočit do příkopu, pokud jsem nechtěla, aby se ze mě stal další pomníček u silnice, kterých je po celém Rumunsku opravdu požehnaně. Protože při střetu Tranzitu s mým kolem by byl vítěz jasný. Naštěstí příkop nebyl moc hluboký. Ale mrzí mě, že to pravděpodobně vůbec nezaregistroval, ani moje nadávky za ním poslané. Doháním Luďka a lituju, že jsem si ani nevšimla jeho poznávací značky. Mohla jsem to nahlásit na tu policii, jak nám dali na hranicích lísteček, kdybychom prý cokoliv potřebovali…Ale kašlu na to.

Jenom rozzlobeně jedu dál. Dohnala jsem Luďka a vylíčila mu svůj zážitek. I jemu se prý stalo něco podobného. Řidič při předjíždění zatroubí a tím je z obliga. On nás na svůj manévr upozornil a my, pokud nechceme přijít o život, mu musíme jít z cesty. Zde neplatí nějaké zákony nebo pravidla silničního provozu. Jediné pravidlo je pravidlo silnějšího. A taky pravidlo vecpat se všude a hlavně předjíždět za každou cenu.

Překonáváme jakousi vrchovinku. Je 13 hodin a je hrozné horko. Ploužíme se do kopců a nikde není ani kousek stínu. Auta kolem poledního ze silnice zmizela a tak, když to jde, jedu v protisměru, kde je občas aspoň stín od stromů. Za skoro poslední peníze jsme si koupili zmrzlinu. Máme totiž ještě 32 tisíc. Dělá to dojem, že je toho hodně, ale když si to přepočtete, tak je to přesně na chleba a na dvě piva.

Ve 14 hodin máme najeto 75 kilometrů. Chtělo by to někde ve stínu dát chvíli pauzu a naobědvat se, přestože ještě necítíme hlad. Jeden stín jsme našli na poli hned vedle silnice. Dlabeme chleba s taveňákem. Kousek od nás se frajeří kluk s horským kolem. Má tam takovou zajímavou věc. Kousky bužírky ve špicích, takže když jede, bužírky se přesypávají ke středu. Vypadá to docela hezky. Na různé srdíčka a hvězdičky ve výpletu jsme si už zvykli, ale tohle je docela efektní. A pravděpodobně ručně doma vyráběné. Jinak to tu vypadá jako u nás. Ovšem kdyby se kolem volně nepásli koně, občas neprošli lidi s dřevěnýma vidlema a s krávou. Jo a mluví Maďarsky. I když se asi divíte, jak poznáme rumunštinu od maďarštiny. Obě řeči jsou hrozné a nemají nic společného s některým nám známým jazykem. Ale ta Maďarština se prostě pozná. Rumunština je hrozná a absolutně jí není rozumět. A Maďarština je ještě horší. Takže není problém obě řeči od sebe odlišit.

Jedeme dál. Je ukrutné vedro. Slunce nám pálí do zad, vysušuje krajinu i nás. Nemáme už skoro nic k pití a to, co máme, je zatraceně horký. Přejíždíme další vrchovinu a stoupáme na ostrém slunci nekonečnou vesnicí bez stínu a bez obchodu, kde by měli něco k pití. Jinak se jede dobře, kdyby to slunce tolik nepražilo. Konečně zase sjíždíme dolů a potkáváme dva cizí kluky, cykloturisty s brašnami, ale není s nimi moc řeč. Konečně přijíždíme do vesnice, kde je otevřený obchod. A není to obchod, ale hospůdka a mají tu i chlazené nápoje. Za poslední peníze kupujeme 2,5 litrovou chlazenou Adrii Tutti Frutti.

A zde se musím zmínit o zdejších monopolech v limonádách. Na sladké limonády tu v podstatě má monopol firma Tutti Frutti. Vyrábí 2 druhy limonády Adria. Pomerančovou nebo Exotik. Obě jsou přeslazené a ne moc dobré. Ale když není nic jiného... Druhý monopol má minerální voda Izvorul Minunilor. V obchodech, na billboardech, zkrátka nikde jsme neviděli nic jiného. Dokonce i třeba slunečníky před hospodami mají v modré barvě a s nápisy dělající reklamu místní minerálce. Pak lze ještě sehnat klasickou Colu, Fantu, Sprite, ale to je všechno.

Nalili jsme do sebe vodu, jen to zasyčelo a frčíme dál. Jsou čtyři hodiny odpoledne a máme najeto 95 km. To už je jasné, že to do Oradei dneska zvládneme. Před pátou jsme tam.

Oradea patří k největším rumunským městům. Jinak vypadá jako většina moderních evropských nebo našich měst. Leží v nížině, jezdí tu tramvaje a mají tu McDonalda. Hledáme směnárnu, protože bychom rádi ještě získali několik Lei na chleba. Jedna směnárna je zavřená, mají tu jenom do pěti. Ovšem do pěti místního času. A teď už je podle jejich šest hodin.Vjíždíme do centra. Je překvapivě hezké, čisté a upravené! Celé město vůbec působí velmi klidným dojmem. Na kruhovém objezdu tu mají teploměr. Ukazuje 33°C. V šest hodin místního času!

V centru za mostem jsme našli směnárnu. Vyměnili jsme 5 dolarů za 146 tisíc Lei a spolu s tím, co nám zbylo, máme 150 tisíc. U nás by se za to dalo koupit ojeté auto. Tady se pokusíme za to koupit něco k jídlu. Chtělo by to nějaký supermarket nebo tak něco. Určitě v tomhle velkém městě musí být. Projíždíme Oradeu směrem na hraniční přechod Bors a přitom se rozhlížíme a koukáme po nějakém obchodě. Předjíždíme staršího pána na kole. Luděk se ho zeptal na supermarket a pán nám kyne, ať ho následujeme. Jede skoro naším směrem, akorát po nějaké době odbočuje. Asi po 300 metrech nám ukazuje na ohromné tržiště, jako že už jsme tady. Aha. Děkujeme a pán zase odjíždí. Asi nás špatně pochopil. Nechtěli jsem “market” jako trh, ale supermarket, jako velkou sámošku. Ale nevadí. Kousek od tržiště jeden obchod je. Není sice moc velký, ale to nám nevadí, stejně nemáme moc co utrácet. Ale hlavně je to samoobsluha, první na naší cestě. Konečně si můžu vybrat sama co chci. Jdu rozfofrovat tisíce a Luděk zatím čeká venku. Kupuju chleba, podmáslí, sladké rohlíčky na svačinku a ještě nějaké sladkosti do zásoby. To celé za 120 tisíc. Za 10 tisíc jsme si ještě dali zmrzlinu a dvacku si necháme na pivo. Jedeme z města.

Jsme dneska pěkně rozjetí, tak nás napadlo, co zkusit dneska dojet až na čáru a spát v Maďarsku. Je to asi jenom 10 kilometrů a za Oradeou stejně není kde hlavu a kosti složit. Jsou tu samý továrny, sklady a jiné těžko identifikovatelné objekty. A taky nemáme vodu. Je rozhodnuto. Jedeme dál!

U benzínky před hranicemi se pokoušíme nabrat vodu. Máme štěstí, obsluha je moc příjemná. Dva starší lidé, pán a paní. Zajímá je, kde jsme byli a kam jedeme. Kroutí hlavou nad naší denní kilometráží. No jo, dneska už máme na tachometru 127 km. Je to ale výjimečné, málokdy jsme stovku překročili. Oni se ale dál zajímají, tak si s nimi chvíli povídáme. Pak tankujeme vodu z hadice a ještě utrácíme poslední tisíce za pivo a sušenky. Máme štěstí, opět to vyšlo úplně krásně. Nezbyla nám ani jediná Lei. Tedy kromě těch dvou dvoutisícovek vydaných u příležitosti zatmění slunce, které si chceme nechat na památku. Loučíme se a vydáváme se vstříc dalšímu dobrodružství.

To očekáváme na hranici, která je odsud už coby kamenem dohodil. Ale projíždíme úplně v pohodě. Je zde několik aut, tak chvíli čekáme, ale za 20 minut jsme v Maďarsku. Tak Good Bye Romania.

V 19.00 hod SELČ jsme opustili Rumunsko na hraničním přechodu Bors s celkovou kilometráží 1625 km. Přes Rumunsko jsme našlapali 1043 kilometrů. A teď by se dalo říct: “Tak vzhůru zpátky do civilizace”. A vzhůru zpátky do našeho časového pásma.