Při vjezdu do Maďarska jsme potkali Čechy. Tlupu holek s jedním klukem s obrovskými batohy odněkud z Moravy. Pěšky přešli pohoří Rodna a vracejí se vlakem do Čech. Akorát že přes hranice přechází pěšky, aby ušetřili peníze za vlak. Prý je to takhle levnější. Chvíli se s nimi bavíme, to víte, konečně někdo jiný než váš spolucestující, s kým můžete prohodit pár slov. A pak se loučíme a uháníme vstříc prvním maďarským kilometrům.

Jde to poměrně hladce. Za chvíli míjíme první maďarskou vesnici s šíleně dlouhým názvem Biharkereszet. Silnice nevede skrz ves, pouze jsou k ní odbočky. A naše silnice se změnila v motorovku a je na ní výslovný zákaz vjezdu cyklistů. Děláme, že jsme to neviděli. Nemáme kudy jinudy jet. A podle mapy jsme motorovku fakt poznat nemohli. A také tady mají kilometrovníky, jenomže lze jen těžko říci, k jakému cíli se počty kilometrů vztahují. A povrch vozovky je až neskutečně kvalitní. Jede se výborně a jelo by se ještě dál. Máme ale najeto 130 kilometrů a kromě toho už zapadlo slunce a to znamená neodvratný příchod šera. A protože Luděk nerad jezdí po tmě, začínáme hledat nocleh. Napravo se objevil les. Musí být náš! Odbočujeme k němu na vedlejší silnici. Les, spíše lesík, po několika stech metrech končí a je tam jakási cesta. Jenže u té cesty stojí policajtské auto a hejno policajtů kolem něho. Když jsme přijeli blíž, vypadali jako policejní akademie. Mladí policajti se tady učí zastavovat auta. Chvíli váháme, jestli na lesní cestu vjet, ale nakonec kolem nich projíždíme. Nic neříkají, jde o dopravní policii. Jedeme po té cestě asi 300 metrů. Nalevo je les a napravo pole s kukuřicí. A je tady i hezký plácek na stan. Kousek dál jsou sice včelíny, ale dál jet se nám nechce.

Parkujeme kola a vybalujeme věci potřebné na nocleh. Au, svině! (Plác!!! Plác!!!) Jsou tu komáři! Luděk staví stan a já vařím gulášovku. Komárů je opravdu požehnaně. A OFF jako by je přitahoval. Tohle je zatím nejhorší útok. Výjimečně povoluju za maximálních bezpečnostních opatření jíst ve stanu, protože venku se to fakticky nedá. Jenom do polívky mi jich při vaření vlítlo asi 6.

Ve stanu je dobře, ale trochu horko. Trochu hodně horko. Zejména díky té horké polívce. Usínáme a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Tak to “nejhorší” máme za sebou. Tím nejhorším myslím to nejvíce nebezpečné. Projeli jsme Ukrajinu a Rumunsko. Ale máme za sebou zároveň to nejlepší. Teď nás čeká dvouapůldenní přejezd Maďarska na Slovensko. Rovina, pohoda, nuda. Tak uvidíme, co nás čeká. Zatím dobrou noc.

Denní 133,7 km

Stav celkem 1631,5 km

V noci bylo ve stanu strašný vedro. Spala jsem celou noc takřka bez spacáku. Nad ránem je chladněji. Venku by se spát nedalo, komáři řádili celou noc. Útočili na stan a i na nás, když jsme v noci vylezli ze stanu na záchod.

Ráno vykukuji ze stanu. Podle slunce a modré oblohy bude zase pařák. Vedro už je teď. A to je teprve čtvrt na osm. Snídáme ve stínu stanu. Než jsme zabalili, už jsme pěkně zpocení. Kukuřice nevrhá žádný stín. Vyrážíme v půl devátý. Při jízdě to alespoň trošku fouká, což je docela fajn.

Nedá se nic dělat. Musíme zase na tu motorovku. Napravo od silnice je ale cosi, co mi připomíná rakouské cyklostezky. Jedeme tam. Úzká asfaltová cesta vedoucí souběžně se silnicí. Paráda. Jenže po kilometru se stáčí pod most a vede zpátky, na druhé straně silnice. No to je zrada. A silnice vede na vysokém a strmém náspu. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit na místo, kde jsme ze silnice sjeli. Popojeli jsme kus a je tam místo, kde se dají kola vytlačit nahoru. Za pomoci Luďka už jsme nahoře. No pěkná cyklostezka! Raději se budeme držet silnice. Byť se zákazem vjezdu cyklistů. Ať si říká kdo chce, co chce. Nemáme totiž jinou možnost.

Maďarsko je úplně placatá země. Vidíme nejméně 10 kilometrů po silnici před sebe. Jde z toho na mě deprese. Ale jede se docela hezky, není tu moc velký provoz a řidiči jezdí opatrně. A svítí. Asi to tu mají povinné. A ještě jedné věci si Luďa všiml – nikdo netroubí. Ó, jak je to příjemné. Po 22-ti kilometrech jsme odbočili z hlavní silnice. Konečně. Tady už snad cyklisté mohou jezdit.

V půl jedenácté vjíždíme do městečka Derecske. Chtělo by to sehnat nějaké místní Forinty. Budeme sice v Maďarsku jenom dva dny, ale bylo by fajn mít pár zdejších peněz na chleba nebo na pivo. Město je velmi pěkně upraveno, jezdí se tu hodně na kole a mají tu pro kolaře vyhrazený jeden speciální pruh. A mají tu banku, ale peníze v ní nevyměňují. Poslali nás zpět do Berettyoújfalu nebo do Hajdúszoboszlo, kam stejně jedeme. Opravdu to tady vypadá skoro jako v zemích na západ od nás. Upravená městečka, obchody plné zboží, všude záhony kytek. Je to docela pěkné, ale nezvyklé, protože jsme uvyklí na jiné obrázky měst. No, pokračujeme.

Luděk si už zapamatoval první maďarská slova. Sör = pivo a Sörözö = pivnice. Všiml si toho na vývěsních tabulích hospod u silnice. To je vidět, na co myslí a čeho si nejvíce všímá J .

Do Hajdúszoboszlo je to 20 kilometrů. Jsme tam za chvíli. Udělalo se pěkné horko. Jedeme do centra. Opět hezké a klidné městečko.

Skoro hned jsme narazili na směnárnu EXCHANGE. Hodláme směnit 14 dolarů. Předpokládáme totiž, že cenová hladina v Maďarsku už pro našince nebude tak příznivá; ba co víc, obávám se, že tady bude dráž. Za 14 dolarů jsme obdrželi 3500 Forintů. My se těch tisíců nezbavíme!

Hned vedle je nějaký supermarket. A protože je klimatizovaný, chce se i Luděk zúčastnit nákupu. Kola parkujeme u prosklené stěny a krásně na ně zevnitř vidíme. Nakupujeme mléko, jogurty, rohlíčky a zmrzlinu na svačinu. A taky maďarský OFF, který by tady na ty jejich potvory snad mohl zabrat. A potom obědváme ve stínu u obchodu. Přejedli jsme se a přišla na nás únava, nebo spíše takový útlum z jídla a horka. Chtělo by to někde si lehnout do stínu. Jedeme, třeba budeme mít štěstí a najdeme nějaké vhodné místo, kde bychom přes poledne mohli být ukrytí před sluníčkem.

Ale Maďarsko je pěkně praštěná země. Nejen, že je tu naprostá rovina, ale všude pěstují kukuřici a tak tady není nikde ani kousek stínu. Jedeme spoustu kilometrů než jsme našli stín napravo od silnice. Je tu odbočka k jakémusi podniku a roste tu obrovský ořech. A vrhá stín na betonový plácek. Není to tu moc hezké, přilehlé roští se pravděpodobně používá jako “roh”, ale v současné chvíli nám to nevadí. Vytahujeme karimatky a dobré dvě hodiny se válíme. Pozorujeme mraky, jestli z nich náhodou nesprchne nebo se nepřižene bouřka. Ale ani na jedno to nevypadá.

To je hrůza. I v tom stínu je vedro. Ležím, nic nedělám, nehýbu se a potím se. Ach jo. Chtělo by to zase kousek popojet. Je to hrozná představa, ale musíme. Nechápu, jak jsme v tomhle horku mohli včera jet celý den. Nasedáme na kola, pomalu se rozjíždíme a není to tak zlý. Přeci jenom, když člověk jede, trošku kolem něj proudí vzduch a tak to aspoň nepatrně chladí. Jediná výhoda tady té roviny je, že to odsejpá a kilometry přibývají. Ovšem jsou tady dlouhé úseky bez vesnic, teď zrovna jedeme jeden dlouhý 27 kilometrů. Všude kolem jenom samá pole s kukuřicí. A občas mezi tím roste pár stromů nebo nějaké roští. Nic jiného. Těším se na nějakou vesnici, na nějakou změnu rázu krajiny, ale do Hajdúnánásu je to ještě pěkně daleko. Odečítám kilometry, kolik nám ještě zbývá.

A zjistila jsem, že jsem na tom místě, kde jsme se odpoledne váleli, zapomněla helmu. Já trubka! Měla jsem jí připevněnou ke karimatkovníku a tak jsem jí musela odepnout, když jsem si karimatku vybalovala. Jenže jsem jí tam někde položila a v tom vedru mi to asi nějak pomaleji myslelo, že jsem si při odjezdu na ní nevzpomněla. A teď tam někde chudinka leží opuštěná. Vracet se pro ní nemá smysl, už jsme pěkně daleko. Ale je mi to líto.

Za zatáčkou se v dáli objevila cedule se začátkem vesnice. Byly to k ní přesně 4 kilometry. Čtyři kilometry roviny, kdy silnice ani trošku neuhnula napravo nebo nalevo, ani nějaká terénní nerovnost jí nezvlnila. Bylo krásně vidět čtyři kilometry před sebe.

V Hajdúnánásu jsme se rozhodli, že už to dneska zapíchneme. 21 kilometrů odsud sice teče řeka Tisa, ale zítra je taky den. Včera jsme ujeli spoustu kilometrů a získali tak moře času. Nikam nepospícháme. Akorát by to chtělo vodu. A asi budeme muset někoho poprosit. Při výjezdu z města vidíme u jednoho domu otevřené dveře do zahrady. A jsou tam nějací lidé. Luděk jde s lahvemi poprosil o vodu. Bezva. Byli ochotní. A jedeme pryč.

Přestože je už sedm hodin, je pořád strašný vedro. Vyjíždíme z městečka a najíždíme na nějakou hlavnější silnici. Ale nikterak se neliší od těch, co jsme po nich jeli dosud. Tady mají všechny vozovky velice kvalitní. Zkoušíme hledat nocleh těsně za koncovou cedulí, ale ta odbočka vede zase zpátky k nějakým barákům a to se nám nelíbí. Jedeme dál. Nakonec Luděk objevil pěkné místo na travnatém kusu pole mezi kukuřicí. A dokonce pod stromem, takže ráno bude stín. A nejsou tu komáři. Možná bychom mohli spát jenom tak pod hvězdami, bez stanu. Večeříme chleba s maďarskou čabajkou. Zapadlo slunce a je pořád strašné vedro. A objevili se komáři. Ha! Nastal čas vyzkoušet maďarský přípravek. Těšte se parchanti! Jenže OFF zabírá jenom chviličku a s přibývajícím šerem komáři zesilují svojí aktivitu. Nedá se nic dělat, musíme postavit stan. Ale nakonec stavíme jenom vnitřní část. Plachtu necháme v pohotovosti pro případ deště.

Ten strom, co pod ním ležíme, je mrňavej, ale je nejvyšší v celém okolí. Do setmění pozoruju mraky, jestli z nich nehrozí bouřka. Ale zdá se, že ne. Ve stanu je horko, ale hlavně tu nejsou komáři. Těch několik, co jich nalítalo dovnitř, Luděk se zvlášť sadistickým zalíbením vybil. Tak dobrou.

Denní 112,0 km

Stav celkem 1743,6 km

Ráno je úžasně. Jsme ve stínu stromu, takže na nás nepraží slunce a díky tomu můžeme dlouho spát. Vylézáme až v 8.30. A to mě ještě vzbudily auta na silnici a koroptve. Kdákaly přímo za stanem a když Luďa vylezl, tak uletěly. Luděk tvrdí, že prý letící koroptev vypadá jako ptakoještěr. Tak nevím, co to viděl J .

Jinak je nebe opět bez mraků, ale oproti včerejšku trochu pofukuje větýrek. Doufáme, že do zad. Nepospícháme s balením, takže vyrážíme až v 10 hodin. Na silnici už je horko, ale ještě se to dá.

V prvním městě Tiszavasvári Luděk kupuje baterii do tachometru. Je úplně u vytržení ze spousty zboží v obchodě. A hned jedeme dál. Opět všichni svítí. Asi to tady opravdu mají povinné přes celý rok a ne jako u nás, jenom po dobu zimního času.

Vyjeli jsme z Tiszavasvári a před námi se objevila hora. Máme z ní dětinskou radost. Konečně změna, konečně je na co se v okolí dívat. A blížíme se k ní. Projíždíme Tiszalök a pak už by někde měla téct řeka Tisa. Jenže místo ní se objevil rybník. Ihned jsme do něj zahučeli. Je to paráda. Smýváme prach a pot z cest a je nám skvěle. Kolem projíždí tlupa cyklistů s brašnami a za nějaký čas ještě pán a paní, také naloženi. To je provoz!

Jsme osvěženi a jedeme dál. Tisa už nemůže být daleko. V mapě je na přejezdu silnice přes řeku červený bod a u něj písmeno F. A takovýchto bodů je na mapě u řek a silnic zakresleno hned několik. Bohužel ani podle legendy jsme nepřišli na to, co to může být. A pak jsme to zjistili. Silnice totiž najednou končí a pokračuje na druhém břehu řeky. A je tady přívoz. Na tlustém ocelovém laně pendluje přes řeku sem a tam. Zrovna se odrazil od našeho břehu a tak asi 10 minut čekáme. Tak ahoj, řeko Tiso, už jsme se jednou viděli. Na Ukrajině jsme podle tebe jeli skoro dva dny. Ale teď jsi o něco širší a tvůj proud je mohutnější. Ani na koupání tehdá nebylo počasí. A teď jsme zase vykoupaní z rybníka. A hele, přívoz už dorazil na náš břeh, čekáme až vyjedou auta a pak najíždíme a spolu s námi ještě několik dalších aut. Platíme 60 Forintů za osobu a kolo, což v přepočtu není ani deset korun. Ještě že jsme pár těch jejich šupů měli. Jinak bychom to museli složitě objíždět někam, kde je most. Stejně jako mladí Poláci v autě, když zjistili, že nemají na zaplacení.

Na druhém břehu jsme za chvilku a vyrážíme dál. Pořád do nás praží slunce a přibližujeme se k té hoře na obzoru. Teď už vidíme, že ty nevelké pahorky jsou Tokajské pohoří. Hned je krajina zajímavější. Hora se podle mapy jmenuje Tokaji a má kótu 512 metrů. Není to nic moc, ale vzhledem k tomu, že teď jsme v nadmořské výšce asi 100 metrů, zdá se ta hora mnohem vyšší.

Přijíždíme do městečka Tokaj. Na svazích toho pohoříčka pěstují ono známé tokajské víno. Kolem silnice jsou restaurace a vinné sklípky a reklamy na tuto lahůdku. Nebylo by od věci jí ochutnat, ale je poledne a pěkné vedro. To by nemuselo skončit dobře. Zastavujeme u jedné restaurace se zahrádkou, ale shodujeme se, že si raději dáme pivo. To zdejší se jmenuje Soproni Ászok a za půllitr chtějí 200 Ft (skoro 30 korun). Pivo je světlé a hořké. Moc nám nešmakuje, po jednom se zvedáme, platíme a v tichosti odjíždíme.

Terén je maličko zvlněný, takže už to nejede tak dobře, ale je to hned zajímavější. Opět vjíždíme na silnici se zákazem vjezdu cyklistům. Ale co asi tak máme dělat? Nemůžeme jet jinudy a podle mapy jsme to nemohli poznat. Ignorujeme to a frčíme po motorovce. Stoupáme do táhlého kopce a Luděk jede asi 200 metrů přede mnou. Pak se sklon mění a my sjíždíme zase dolů a dole stojí policajt. A sakra, tuším problém. Luděk zastavuje, už to vidím, jak platíme pokutu. Ale ten policajt jenom řídí kruhový objezd, na kterém se dělá nějaká oprava povrchu vozovky. A nás si skoro ani nevšiml. My tady ale stejně uhýbáme na vedlejší silnici na Mád.

A vjeli jsme do kopců. Opravdu jsem netušila, že v Maďarsku použiji i lehčí převody. Včera jsme si lebedila, že je Maďarsko výhodné v tom, že tady člověk v podstatě vůbec neošoupe brzdové špalky. Zajímalo by mě, jestli je tento artikl k dostání ve zdejších cykloobchodech. Myslím, že jedny špalky zde lidem vydrží celý život. Ale zde na severu, u hranic se Slovenskem, jsou docela kopce. Stoupáme a zase klesáme a ke slovu se začal hlásit žaludek. Od rána jsme nic nejedli a už je dávno po poledni. Dneska jsme si ani nedopřáli svačinku, jenom zastávku na jedno pivo. Chtělo by to někde nějaký obchod, utratit poslední forinty a najíst se. Jenže v Mádu nic není, tak jedeme dál. Luděk uhání vepředu a já se za ním ploužím. Vůbec mi to nejede, nemám už skoro žádnou sílu. Do další vesnice Tállya je to asi 6 kilometrů a zdá se mi to nekonečné.

Silnice nevede skrz vesnici. Musíme si tam udělat odbočku. Třeba tam bude nějaký krámek a když ne, použijeme záložní zásoby. Ale obchůdek tu mají, takovou malou sámošku. Myslela jsem si, bůhví kolik nemáme ještě peněz, asi 700 Forintů, což je asi tak jako naše stokoruna. Ale prodavačka to začala bušit do kasy: mléko 135 Ft, chleba 130 Ft, Cola 210 Ft … a rázem je přes 500 v čudu. Zbylo nám jich přesně 191 a ty jde Luděk utratit za nějaké dobroty. Přinesl vánočku a dva koláčky. Vrátil se celý červený, asi si s prodavačkami dobře pokecal J . A dokonce mu prý daly slevu. On jim řekl, kolik má a že to chce všechno utratit za nějaké sladké pečivo. A teď sedíme ve stínu a dlabeme vánočku s marmeládou, chleba s paštikou, čokoládu … Už bylo načase! I Luděk se přiznal, že jel závěrečné kilometry z posledních sil.

Přišel k nám jakýsi maďarský chlapík. Je trošku přiožralý. Baví se s námi maďarsky a vůbec mu nevadí, že mu nerozumíme. Takže rozhovor probíhá tak, že on mluví maďarsky a my česky a on vypadá spokojeně. Dokonce došel do obchodu a přinesl lahváče. Nabízí nám, ale odmítáme. Nakonec si od něj Luděk vzal aspoň malou flaštičku vody SUVOROV. Po chvíli k nám dorazil další týpek. Takovej vlasatej chlápek, ale umí anglicky. Chci přeložit, co ten první člověk říká. Tak prý nám pořád dokola vysvětluje, že není blázen, že je normální a v pohodě. S tím druhým Maďarem se bavíme o cestách, protože i on jezdíval takhle na kole. Nakonec z něj vypadlo, že je původem Němec, ale sem jezdí na prázdniny do jakési komunity umělců, malířů a sochařů. Říkají tomu art-camp. A že tam jezdí i Slováci a že on má přítelkyni ze Žďáru nad Sázavou. Tak tomu tedy říkám multikultura. Loučíme se a jedeme pro vodu. Týpek nám poradil, že 100 metrů zpátky je pumpa s pitnou vodou. Je to pravděpodobně požární hydrant, došlo nám, že jsme je tady viděli v každé vesnici.

Ještě fotíme šílený nápis na nějakém domě, ale netušíme, co to je. Maďarština je opravdu skvostná řeč. Tohle bude pravděpodobně nějaký úřad, ale zkusíme se na to raději zeptat Ládi.*

9;

Ale to až budeme v Praze, teď jedeme dál. Je to pořád zvlněné a to je docela fajn. Akorát trošku fouká protivítr, což tak fajn není.

V Abaújkéru u modré pumpy tankujeme vodu do plného stavu. Ze vrat vyšla jakási paní a řekla, že nám prý dá lepší. Luděk se za ní vydal a vrátil se v doprovodu nějakého mladého kluka. Prý umí anglicky a něco nám chce říci a tak ho přivedl za mnou. Ale on se jenom optal na to, kde jsme byli a kam jedeme, a jestli dneska budeme spát na Slovensku a nebo ještě v Maďarsku. A taky řekl, že ta voda z pumpy je prý pitná, ale ta, co nám dali oni, je prý lepší. I když Luděk potom řekl, že prý jí točili z hadice na zalévání květin a zahrady.

Máme v plánu jet dneska co to dá, abychom toho na zítřek měli co nejméně. Kdybychom do toho hodně šlápli, mohli bychom být v Košicích už dnes večer, ale to nechceme. A nechce to pravděpodobně ani osud, protože za Vizsoly se zničehonic zvedl šílenej, neskutečně studenej vítr. A rovnou proti nám. Úplně nás na moment ochromil. A zpomalil další postup. Bojujeme proti němu na rovině rychlostí 8 – 9 km/hod při jeho nejsilnějších poryvech.

Je to zvláštní vítr. Tady při zemi fouká neuvěřitelnou silou, ale s mraky na nebi to ani nehne. Jakoby opravdu někdo chtěl, abychom ten návrat neměli tak bezproblémový a abychom si ještě pěkně užili. Proti nám jede velká tlupa dětí na kolech s báglíkama. Jde asi o nějaký oddíl, protože s nimi jede pár dospěláků. Jo, ti se mají. Pěkně jim to po větru sviští. Zato my se ploužíme neskutečně. Napravo od nás se strmí nějaké docela vysoké hory, dokonce tam vidíme i zříceninu hradu. Ale my jedeme jinam. Za Göncruzskou se v údolí objevil les. To by bylo místo pro poslední nocleh! Jenže když jsme k tomu lesu sjeli, zjistili jsme, že je nepoužitelný. Je to takový podobný typ lesa, jako mají v Itálii. Stromy jsou seřazené do řad jako vojáci a mezi nimi jsou koryta pro přívod vody. A do tohohle lesa ani není jak se dostat. Přístupová cesta končí v roští a ve vysoké trávě. A tím nepronikneme. Jedeme dál.

A tak aspoň Luděk pro mě utrhl nádherný doutník. Vezu si ho trčícího z báglů vzadu jako suvenýr. Pokračujeme proti tomu šílenému větru. Nalevo od nás hoří pole. Zdejší zemědělci to nemají zakázané a tak po žních používají tuto technologii místo zaorávání strniště. Raději pryč od toho. Vítr ohýnky pěkně šíří po celém poli. Jedeme po takové náhorní plošině, jsou tady převaděče pro mobilní telefony a moc se mi to tu nelíbí. Přeci jenom, co kdyby v noci přišla bouřka. Za Göncem sjíždíme do širokého údolí řeky Hornád. Odsud jsou nádherně vidět hořící pole. Až dolů se nám moc nechce, tak jdeme na průzkum tady ve svahu. Luděk se vrací nadšený, prý našel perfektní flek, rovinku s výhledem na požáry. No taky dobrá zálibaJ .

Jedeme tam, je to kus zpátky zase do kopce. Přejíždíme koleje a nedaleko nich je opravdu moc pěkné místo. Jediná nevýhoda je, že to není v závětří. Proto dneska raději kotvíme stan pořádně všemi kolíky. Ale jednu výhodu tenhle vichr má – nejsou tu komáři. Tedy jsou, ale ve větru nemají sílu se udržet a otravovat. Stmívá se a já začínám mít obavy z možného příchodu bouřky. Ten vítr přeci, to není jen tak samo sebou. Dozajista přinese něco hrozného. Luděk má ze mě srandu, že si dokážu najít na každém místě něco nebezpečného. Jsme poblíž toho převaděče a asi 100 metrů od kolejí. Naštěstí tu za celý večer projely jenom dvě lokálky.

Pozorujeme ohně, jak se šíří. S přibývajícím šerem jsou pěkně vidět. Naštěstí je vítr žene směrem od nás. Luděk se pokouší udělat noční foto ze stativu a já za stanem vařím bramborovou polévku. Divím se, že ty ohně nikoho nezajímají, že to nikomu nepřipadá nebezpečné. Ale možná jsou zemědělci rádi, že se to rozfoukává, že jim do rána shoří pěkně celé pole. Po večeři zalézáme do stanu a čumíme na ohně. Luděk tvrdí, že prý nám to připravili na rozloučenou místo ohňostroje.

Už jsem zalezlá ve spacáku a pokouším se usnout, když mi Luďa škodolibě oznamuje, že se v dáli blýská. Ihned vystrkuju hlavu ze stanu a opravdu – v dáli před námi je bouřka. A není tak daleko. Ještě je šance, že půjde jiným směrem. Ale po několika minutách je jasné, že se blíží k nám. A další jde zprava a ještě jiná ze směru, odkud jsme přijeli. No to se tedy máme na co těšit, až se nad námi setkají. Fouká vítr, ještě že jsme dobře ukotvili stan a i kola pod igelitem jsme dneska ještě navíc převázali provazem. Začíná pršet. Zavíráme stan, aby nám do něj nenateklo. A bouřka už je nad námi. Mám docela strach. Luděk usnul. Já NE! Už už se zdálo, že to odchází, ale vrátilo se to ještě s větší silou. Luděk se probudil, protože já tady kňourám: “bojim bojim.” Hlavou se mi honí myšlenky, že jsme docela vysoko, nedaleko kolejí a převaděče na mobilní telefony a Luděk mě utěšuje, že se nám nic nemůže stát a kdyby přeci jenom něco, tak že nás to určitě bolet nebude. Už se zase zdálo, že to odchází, i pršet přestalo. Luděk jde ven na záchod a najednou šleh a blesk uhodil do údolí přímo před námi. Pak opět bylo chvíli ticho a já jsem se chystala, že usnu. A další rána a hned hrom. Tak tohle bylo taky kousek od nás. Luděk už zase spí. Jak mu to závidím. Konečně se zase rozpršelo a KONEČNĚ je ta bouřka pryč. Vítr se uklidnil a prší celou noc. Uklidnila jsem se i já, i když jsem ze sna pořád naslouchala, jestli se to přeci jenom ještě nevrátí. Ale až do rána byl klid. Jo jo, poslední noc musí stát za to.

I ohně dohořely. Lidé asi počítali s tím, že v noci přijde déšť.

Denní 85,9 km

Stav celkem 1829,6 km

K ránu ještě chvilkami prší. Můžeme si dovolit déle vyspávat díky tomu, že už to máme do Košic jenom malý kousek a taky jako satisfakci za moje nočnímu ponocování. Vylézáme až v 9.30. Trochu se ochladilo. Sakra, hodně se ochladilo! Ale aspoň se nám dobře pojede.

Vaříme poslední snídani, povídáme si o včerejší bouřce a odháníme komáry, kteří se včera nenažrali, a tak otravujou dneska. Po snídani pomalu a neradi balíme. Nechce se nám na Slovensko. Nemáme nejmenší chuť zakončit naše putování. A už vůbec se nám nechce domů. Bylo to krátký!!

Vyrážíme až v 11 hodin. Sjeli jsme do údolí a teď si teprve zdálky mohu prohlédnout, kde jsme to spali. Ve směru, odkud přišla třetí bouřka, jsou vysoké hory. Aspoň že ještě něco bylo výš než my. Jedeme pomalu na hranice, ale ať to prodlužujeme, jak chceme, stejně jsme v 11:50 tam. Bylo to totiž jenom 8 kilometrů. Je tu jedna dlouhatánská fronta. Stavíme se na konec. Ale po chvíli jsme se shodli na tom, že se nám tady čekat nechce a drze jsme několik aut předjeli. A zbytek už počkáme.

Maďaři mají opravdu při vjezdu do Maďarska na ceduli s informacemi o rychlostních omezeních na zdejších komunikacích přikázanou také povinnost svítit všude, mimo město. A my máme na tachometru 1838 kilometrů. A z toho Maďarskem pouhých 213 kilometrů.

9;

Když už jsme skoro u odbavovacího okénka, otevřelo se další. To je klasika. Ale je poledne a celníci asi byli na obědě. Konečně jsme na řadě a probíhají neskutečné obstrukce. Maďaři si ťukají naše jména do počítače, do nějakého příšerného MS-DOSovského software. Ale ve jménech dělají chyby, program jim hlásí, že neexistujeme… A to celé jenom proto, že prý nemáme v pase jakýsi čárový kód, který oni umí přečíst pomocí skeneru. Konečně jsme ale v počítači napsaní bez chyb a můžeme jet. To samé nás ovšem čeká ještě u Slováků. Zde mají na první pohled lepší program, ale zase mají rychlost psaní asi tak 8 úhozů za minutu a po každém slově dlouze odpočívají. Divím se, že se lidé v autech ve frontě za námi netváří naštvaně. Předjeli jsme je a ještě zdržujeme.

Konečně to úspěšně dopsali a my můžeme jet dál vstříc posledním kilometrům této akce.