“My se z dovolené bohužel už vracíme,” odpověděli jsme té paní průvodčí na Hlavním nádraží. A ona byla zvědavá, kde jsme byli. Odpověděli jsme, že na Ukrajině, v Rumunsku a v Maďarsku. A na to se ona zeptala: “A co je na Ukrajině hezkýho? Nic, co?” Tajemně se usmívám, co jí budeme povídat, stejně to nepochopí. Plácám nazdařbůh: “Hezká příroda, hory, a mají tam hezký holky, ale jinak opravdu nic. Ale stojí za to se tam podívat.” A ona na to řekla: “Tak vidíte, že nic.”

Však to říkám, nepochopila. A asi nebyla jediná. To jenom několik málo nenapravitelných šílenců nebo bláznivých romantiků dovede obdivovat tamní krásy. A to je dobře. Jen ať krása drsné Podkarpatské Rusi zůstane skryta těm, co neumí otevřít oči a radovat se z maličkostí. Jen ať do této země jezdí i nadále tak málo lidí; jen ti, kteří dokáží alespoň na chvíli se vzdát přepychu a vymožeností civilizace a sklonit hlavu před skromností a životem v tvrdých podmínkách. Ať dlouho zůstane tento tak blízký a přece tolik vzdálený kout země nezajímavý pro většinu západního světa. Ať zůstanou zachována tato místa, kam se ještě dá utéct z přetechnizovaného světa do klidu a ticha a okusit život takový, jaký mohli žít naši prarodiče. Nevěřím, že po tom nikdo z vás nezatoužil.

Ne, nechci z toho dělat senzaci, kam se mají lidé jezdit dívat jako do “živého” skanzenu. To totiž není jenom obraz života, to je realita. Ale pokud nebudete umět správně otevřít oči, zůstane vám skryta krása této země a Podkarpatská Rus pro vás bude pouze chudou a nebezpečnou zemí, plnou zlodějů, nebo jako zlá připomínka dob nedávno minulých. Tedy zemí úplně neznámou.

Ani v Rumunsku už to dávno není takové, jak to popisuje pan Nevrlý ve své knize “Karpatské hry.” Místní lidé už pochopili, jaké bohatství mají v krásné přírodě a ve vysokých divokých horách v mnohém tak srovnatelných s Alpami. A začínají toho jaksepatří využívat. V několika vesnicích vyrostly turistické chaty a moderní penziony. A neuplyne mnoho vody v řece Olt a začnou se sem sjíždět davy turistů, které již omrzely rozeklané Alpské nebo Tatranské štíty přeplněné lidmi. Zatouží po divoké a nespoutané přírodě, po pustých horách plných volně žijící zvěře. Po nekonečných pláních, kde lze celý den nepotkat lidskou bytost. Ale nic z toho už zde nenaleznou. Protože všechno toto zmizí s jejich příchodem. Oslovuji proto, vás několik, chcete-li spatřit ještě pohádkovou krásu rumunských hor, neváhejte a vydejte se tam co nejdříve. Neboť i zde postupuje pokrok a země se mění ze dne na den. Ubývá opuštěných údolí a čistých řek. Ale protože každá generace, každý z nás si vytváří svůj ideál krásy, divokosti a nespoutanosti, věřím, že na zdejší krajině bude pořád co objevovat a obdivovat. Nečekejte přepychové hotely a švédské stoly. Vydejte se tiše pastevčí pěšinkou vzhůru k hřebenům … a mějte oči a srdce otevřené.

19.9.2001 Markéta