Návštěva útulku BOCA - únor 2003

Dne 16.2.2003 proběhl úspěšně první velký výlet příznivců kočiček do útulku BOCA v Bukovanech u Kyjova. Jelo nás celkem šest, dva kluci a čtyři děvčata, což dává tušit, že dívky mají ke kočičákům, nebo možná všem zvířatům, nějak blíže… Nebo jsou v tom nějaké starostlivé maminkovské pudy? Každopádně - kluci styďte se! A děvčatům patří dík!

Jinak nás mohlo jet více, neboť jsme dopředu počítali s účastí naší velké sponzorky Jany s kamarádem, ale na poslední chvíli se omluvila a to nejenom verbálně, ale především materiálně a předala nám ve vestibulu brněnského vlakového nádraží objemnou potravinovou pomoc (samozřejmě pro kočky, ne svačinu…), kterou jsme rozdělili na tři díly, abychom to vůbec nějak utáhli, až budeme stoupat do bukovanského kopce. Takže další díky patří Janě!

Cesta probíhala veskrze dobře, obsadili jsme přední část jednoho vagónu a posadili jsme se po směru jízdy, protože některýmz nás, například Báře, se jinak dělá šoufl. Jaké bylo překvapení, když se vlak rozjel na druhou stranu! Ale pak si to strojvedoucí zase rozmyslel a opravdu zamířil směrem na Kyjov. Po cestě bylo veselo, už ani nevím co jsme probírali, ale ta hodinka a čtvrt uběhla velice rychle.

Vystupuje se v Bohuslavicích, což je vesnice mezi Kyjovem a Jestřabicemi, které mnoho lidí zná díky tomu, že tam jezdili na návštěvu k jednomu chalupníkovi, který už chalupníkem zase není, ale celkem rád vzpomíná na tamní přehradu, zahrádku v restauraci a mnoho dalších povyražení. Ale to už odbočuji.

Cesta do Bukovan vede sice po silničce, ale není to nic oficiálního, spíše taková partyzánština, hlavně je to do velmi příkrého kopce. Jde se po červené značce asi půl hodiny. Z vrcholu je pěkný rozhled na Chřiby. Ještě poslední vysmrkání a už jsme ve vesnici, někteří z nás zkritizují nově postavený milionářský domek (ostatní mlčí a představují si, jak by se vůbec nebránili, kdyby jim ho někdo věnoval). A jsme u Dagmar.

Nejdůležitější je se umět dobouchat, jelikož dům nemá zvonek, ani žádné speciální klepadlo. Protože je to na mě, jenom opatrně klepu a čekáme asi pět minut, než se otevře brána. Dagmar nás vítá, vysvětluji, kde zůstala paní Jana a jdeme dovnitř. Před neobvyklým davem prchají všechna zvířata, kromě slepic a kocoura Macka, který se nikdy nikoho nebál, natož nějakých Brňáků.

Zatímco se noví návštěvníci rozkoukávají po dvorku, já se domlouvám na postupu při focení, neboť to je jedna z nejdůležitějších věcí, které je nutno dnes udělat. Nakonec se domlouváme takto: návštěva dostane pohoštění v bytě a venku zůstanu jenom já a Barča, to proto aby se kočky příliš nebály a my mohli něco nafotit. Focení cizích koček je jedna z nejtěžších činností na světě, neboť jsou to stvoření plachá a nestojí vůbec o žádnou publicitu. Najde jen o to, že se k nim nelze přiblížit na kratší vzdálenost… Ony prostě poznají, že se na ně někdo dívá, přímo bych řekl, že se na ně zaměřuje a pak nehraje vzdálenost žádnou roli, kočka prostě zdrhá někam do úkrytu. Nepomáhá ani přátelské leč pevné sevření v náruči Dagmar. Kočka poté, co zjistí, že na ni míří objektiv, se hodlá uvolnit za každou cenu. A nejen kočky jsou ustrašené… kocouři (jako například Tlusťoch, který musí mít aspoň 15 kilo a vypadá tedy velmi majestátně) jsou možná ještě větší strašpytlové a prchají rovněž zachránit svou kůži před neznámými vetřelci.

Ve velkém chaosu se snažíme vyfotit co se dá. Hlavně rychle, než se kočky rozutíkají a poschovávají. Poznámky dělá Barča, ale i tak je mi jasné, že později nebudu vědět, co na některých snímcích vlastně mám.

V tento moment říkám dost! Na to se musí jinak. Především z nervózní Dagmar kočky poznají, že něco není v pořádku. Uklidníme situaci a pomalu nafotíme jednu po druhé. Něco venku a většinu vevnitř, kde jsou koťata, která jsou více důvěřivá, kočky které jsou nemocné a tak spíše leží a další méně divocí jedinci.

Dokonce potom zavoláme zbytek výpravy, kterému je líto, že nevidí slibované kočky, ale jen interiér domácnosti paní Klimentové. V menším spěchu dofotím film a také pohovoříme o případné pomoci, co můžeme pro útulek udělat. Hodně mluvíme o tom, kolik vlastně stojí péče o jednu kočičku na měsíc. Vychází najevo, že pokud jde pouze o potravu, jde o dvě tři stovky, podle typu krmiva, ale pokud jde o léčiva, jako například antibiotika, částka se může vyšplhat až k tisícovce. Jsou tady kočičky, které kdyby získaly sponzora, mohly by se začít skutečně dlouhodobě léčit. Jinak jsou prostředky jenom na akutní pomoc.

Takže nakonec všichni stojíme či sedíme v té malé místnůstce, kde se topí a kde je nejvíc kočiček, ležících na pohovce a křeslech. Máme už v podstatě nafoceno a účel návštěvy je splněn. Ti, kteří se přijeli podívat, jak vlastně takový útulek v reálu vypadá, už mají své zážitky a nikdo jim je nadlouho z hlavy nevymaže. Myslím, že taková konfrontace se skutečností je důležitá. Mnoho z nás má představu o pomoci kočkám jako o krásném poslání, což jistě je, ale vždy je dobré vidět i tu druhou stranu věci – že je to velmi časově náročné (vlastně se nedá dělat nic jiného, žádná dovolená, žádné volné víkendy a chození za kulturou a poznávání nových věcí atd…), že kočky v tomto množství kvůli svým přirozeným potřebám zničí spoustu věcí a tak domeček, dvorek a zahrada nebudou vypadat jako z katalogu, nebo reklamy. Také je jasné, že každý kdo dělá něco nad rámec „normálních lidských činností“ je vnímán přinejmenším jako „podivín“ a to ho do jisté míry separuje od okolní společnosti.

To jsou samozřejmě čistě moje úvahy a budu rád, když mě kdokoliv doplní a sdělí své dojmy z návštěvy. Pak bych případně text rozšířil. Tento článek má být o návštěvě útulku a zde jsou nejdůležitější zážitky „nováčků“. Velice dobře si pamatuju, když jsem tady byl poprvé a jak silný to pro mě byl dojem – v dobrém i špatném…

Cesta nazpět proběhla obdobně dobře, s tím rozdílem, že jsme šli pěšky přímo do Kyjova. To se ukázalo jako dobrý tah, neboť asi v polovině trasy, když jsme šli po silnici spojující vesnici s městem, před námi přeběhlo vozovku stádečko srnek a bylo jich aspoň dvacet. Myslím, že to někdo i počítal, ale už si tu cifru nepamatuji. Každopádně to bylo hezké.

Tak a to je všechno. Nové fotky najdete v příslušných sekcích. Možná ještě časem i něco přibude, neboť jsme fotili ještě jedním aparátem a film se bude teprve vyvolávat.

Všechny kdo se nezúčastnili už teď dopředu zvu na kolosální výlet do útulku BOCA v roce 2004!

Mirek Klíma