Zimní vítr si hraje s mou šálou, stojím na vrcholku Osamělé hory, osvětlen vykukujícím sluncem a najednou jsem o dvacet let mladší. Je mi znovu deset let. Vedle mě se objevuje nejlepší přítel Jirka a oba sjíždíme z kopce dolů na sáních. Smějeme se. Najednou letím vzduchem a slyším Jirkův vyděšený křik.
Otevřu oči a vidím měkké světlo pouliční lampy dopadající do pokoje. Něco se mi zdálo, ale už je to pryč. A ta strašná bolest v krku. Zašel jsem do kuchyně a napustil si sklenici vody. Bolest ustoupila, ale musím usnout dřív než se vrátí. Zítra zajdu k doktorovi.
14. 6. 2003
Můj milý deníčku, dnes odstěhovala paní Mikesková. Ani se nerozloučila a nikdo v domě o ni nic neví. Jako by to nestačilo, když jsem se doktora na pohotovosti zeptal, kde má svoje oblíbené gumové medvídky, utrhl se na mě tak, že jsem sebral recept a dokonce zapomněl i pozdravit. Nikdy mu prý doopravdy nechutnali. Větší nesmysl jsem ještě neslyšel.
23.6.2003
Můj milý deníčku, včera jsme se měli sejít s Jirkou, ale nepřišel a doma nebyl. Dnes se ani neukázal v práci. Dělám si o něj starosti.
21.7.2003
Můj milý deníčku, náš nový laborant, který přišel místo Jirky dostal nějaký záchvat. Kdo ví s čím pracoval - bouchlo mu to. Tolik krve jsem ještě neviděl, navíc byla smíšena s podivnou nažloutlou tekutinou. Tajně jsem si ulil vzorek. Přenést ho přes bezpečnostní kontrolu bylo směšně snadné. Uvidíme co z toho vyjde.
22.7.2003
Můj milý deníčku, mám strach! Všichni lidé, které znám se buď odstěhovali, bezestopy zmizeli, nebo se chovají divně. Když jsem šel dnes z práce nemohl jsem se zbavit pocitu, že to černé auto mě sleduje.
A tekutina! Nic takového jsem v životě neviděl, nevím co by to mohlo být a ani nechci. Spláchl jsem to do záchodu a doufám, že dneska usnu. MÁM STRACH!
23.7.2003
Můj milý deníčku, měl jsem pravdu, to auto mě sledovalo! Z práce jsem raději jel tramvají, ale chytili mě před domem. Z auta vyšli dvě gorily popadli mě a vecpali do auta. Byli členy nějaké sekty - Nepolapitelných. Povídali něco o mimozemšťanech a bůhví o čem ještě. Kupodivu to dávalo smysl. Nevím proč, ale já jim věřím.
28.7.2003
Můj milý deníčku, dnes jsem dal výpověď. Netuším co se děje. Někam mě vezou, prý abych to lépe pochopil…
3.9.2003
Můj milý deníčku, je toho tolik a těžko se to chápe, ale důkazy jsou nepopiratelné.
Naši planetu napadl druh mimozemské inteligence, žijící jako paraziti. Bohužel nyní jsme jejich pastvou my.
Dle toho co víme k přenesení na člověka potřebují každému z nás implantovat jisté zařízeni do krku. Když se jim vše povede stane s člověka žijící mrtvola bez vlastní vůle, čekající na přenos organismu mimozemšťana. Když to nevyjde, tak se náhle odstěhuje či ztratí. A nakonec je tu třetí skupina lidí u kterých přístroj nejdříve funguje, ale posléze ztratí nad budoucím hostilem moc, tímto se z nich stávají Nepolapitelní. (Obvykle lidé s poraněním hlavy v minulosti.)
Zbývá dodat dvě věci:
1)Nejpravděpodobnější se zdá teorie, že připravují Zemi jako kolonii pro své druhy. Jinak by už bylo po nás.
2)Nažloutlá tekutina byla nalezena čistě náhodou při autonehodě, kdy jeden z polapených lidí ji převážel neznámo kam a za jakým účelem. Zatím se stále pracuje na jejím výzkumu.
3.9.2006
Můj milý deníčku, dnes jsem se dozvěděl strašnou zprávu! Rada nepolapitelných rozhodla, že jelikož není jiného východiska bude naše Země raději zničena než aby ji získali Oni. Docíleno toho má být za pomocí oné tekutiny, jelikož vědci odhalili tajemství její výroby a je to nejsilnější zbraň, která se kdy dostala lidstvu do rukou. Kdyby se tak stalo dřív asi by už dávno žádné nebylo.
3.9.2007
Můj milý deníčku, lapených stále přibývá a je div, že jsme ještě nebyli odhaleni. Do tří měsíců by mělo být vše připraveno. Snad to vydržíme.
24.12.2007
Můj milý deníčku, dnes jsou Vánoce. Poslední pro nás pro všechny. Dostal jsem svetr a ponožky. Obojí bude třeba protože chci vidět ten ohňostroj na vlastní oči (jako všichni). Propukne to na Nový rok jak se sluší a patří. Tohle je můj poslední zápisek. Sbohem, můj milý deníčku.
Vrátil se do svého rodného města. Vyšel na Osamělou horu a pozoroval blikající světla v údolí. Když přišlo první slabé zachvění země ani si nevšiml, byl pohroužen do svých myšlenek. Právě vzpomínal na to jak tady z toho kopce s Jirkou sáňkovali dolů. Vždyť to byl den jako každý jiný, akorát… Svou myšlenku již nikdy nedokončil.
© 2002 Ondřej Baier