Rovněž jsme měli možnost
se dozvědět, že kostel sv. Prokopa v sobě nese prvky románské architektury a
ranné gotiky a že původně byl kostel zasvěcen sv. Vojtěchu. Po dešti jsme pokračovali dále do hradu a zastavili se před Šmidingerovou knihovnou. Odtud nám p. dr. Cvrček ukázal místo, kde byl nalezen hrob s kostrou, jejíž ruka svírala denár z doby krále Břetislava. Tento hrob se nacházel nedaleko vstupní brány na hradní nádvoří. Při této příležitosti se dr. Cvrček rozhovořil o strakonických hřbitovech, které se nalézaly v blízkosti hradu, dále pak u sv. Markéty, kaple na Kalvárii, v obci Lomu u kostela sv. Václava a poslední byl u kostela sv. Martina (dnes tento kostel je součástí domova důchodců). K číslování domů ve Strakonicích nám dr. Cvrček řekl, že Strakonice měly jako č.p. 1 označen hrad, č.p. 2 a potom se pokračovalo v popisu náměstí. Při číslování však později docházelo k omylům, tak jak se stalo roku 1805, kdy byl např. rodný domek F. L. Čelakovského přečíslován z č.p. 131 na č.p.252. V tomto domku byl roku 1882 zřízen spolkem Zvon malý špitál pro chudé. Počátkem 90. let 19. století se pak počalo se stavbou strakonické nemocnice. (Byla otevřena 1. září 1892, do konce roku přijala 105, následující rok 500 nemocných a o ně se staral primář s jedním sekundářem. Sady na severní straně města byly založeny roku 1837 nejdříve jako alej a později jako park, přičemž gloriet v klasicistním stylu vznikl o něco později.) Poté jsme byli dr. Cvrčkem upozorněni na původní románské okno v dnešní kapitulní síni a na to, že v prostorách kapitulní síně byly při archeologických vykopávkách nalezeny základy svatyně, jejichž počátek lze položit do konce 12. století. Dále se výklad dr. Cvrčka stočil na sluneční hodiny, které byly různě opravovány a nápis na nich není dílem neznámého umělce, ale malíře Havlíka. Na hradním nádvoří nám dále dr. Cvrček ukázal místo, kde stála druhá věž, kterou se honosil strakonický hrad. Bylo to v místě dnešního hradního sklípku. Avšak pro svůj špatný stavební stav byla zbourána a ponechány byly pouze její základy. (Stalo se tak na přelomu 18. a 19. století). Upozorněni jsme byli také na kamenný stůl, kde byla vydávána o středověkých svátcích kaše a jiné jídlo jako projev dobročinnosti maltánského řádu a šlechty. Tato zvyklost byla zrušena řádem v souvislosti s josefínskými reformačními výnosy roku 1784. Podle slov dr. Cvrčka zde poslední kaši pak vydávala Jiřina Bohdalová (bylo to v roce 1967 při televizním natáčení). Jako zdroj pitné vody ve městě sloužily čtyři kašny, z nichž jedna stála na Velkém náměstí kousek od Papežových domů, druhá naproti dnešnímu školskému úřadu, třetí na nádvoří starého Fezka a čtvrtá zřejmě na nádvoří hradu. Strakonický hrad také ležel uprostřed mnoha rybníků, z nichž největší byl zřejmě rybník Svatováclavský. Rozprostíral se na místě dnešního areálu ČZ a zasahoval až do míst, kde stojí dnešní Fezko. Tento rybník zanikl ve 40. letech 19. století (vznikl snad v 16. století). Doktor Cvrček se ve svém vyprávění dotkl i znaku města, který v sobě má jako jeden z prvků rožmberskou růži v souvislosti s velkopřevorem Janem z Rožmberka, růže však nepochází z větve rodu rožmberského, nýbrž z větve pánů z Landštejna. Znak vznikl asi roku 1525.
Během dalšího výkladu jsme přešli na další hradní nádvoří, kde se dr. Cvrček rozhovořil o zázracích ve Strakonicích - o příběhu sedmileté Rozálky Hodánkové a jejího zachránění sv. Janem Nepomuckým roku 1718. K tomuto případu nám uvedl, že se jednalo sice o jev podivuhodný, ale logický vysvětlitelný. S tím, že dívenka spadla pod led a zřejmě se zde dostala do vzduchové kapsy, kde mohla dýchat. Zde při silném podchlazení byla schopna v bezvědomí přežít a později se v místnosti Pětikolského mlýna probudit a vyprávět pak o zázraku a sv. Janu Nepomuckém, který se jí zjevil a utěšoval ji.. Zázrak byl potom vyobrazován s různou obměnou postavy Rozálky, která v jednom z kuriozních obrazů figuruje jako statná kyprá třicátnice. Dále nám dr. Cvrček pověděl o rožmberské Bílé paní a o Švandovi dudákovi. O Švandovi nám zarecitoval básničku, kterou se učil ve svých mladých školních letech a jejíž text nám přislíbil dodat. Na nádvoří nás upozornil na postavení základů romantické bašty, na níž stávaly v 19. a počátkem 20. století dva kanóny. Dr. Cvrček se také zmínil o stavbě strakonických mostů, z nichž původní kamenný byl stržen velkou vodu s ledy r. 1718. Na tomto mostu stávaly sochy světců a jedna z nich, socha Panny Marie byla odnesena vodou na dvůr Petra Milicera na Ohradě. Tento obyvatel Strakonic v tom viděl zázrak, a tak se později právě tato socha stala základem pro vznik mariánského kultu na Podsrpu. Po kamenném mostu přišel na řadu další most kamenný roku 1781, opět vyzdobený sochami. I tento most však vzala velká voda 28.2.1784. Po tomto mostě stál ve Strakonicích most dřevěný postavený roku 1790. I tento most však padl za oběť velké vodě a po něm byl postaven roku 1842 most řetězový (jeden z 10 v Čechách). Ten byl nahrazen roku 1891 mostem železným, na který si ještě mnozí obyvatelé Strakonic pamatují a na jehož místě je nyní přemostění přes obě strakonické řeky. Dr. Cvrček se také upamatoval na ostrůvek, který byl před strakonickým hradem a který zanikl asi v 70. letech 20. století. Na tomto ostrůvku dr. Cvrček ukazoval režiséru Podskalskému jakousi vzácnou houbu, jejíž název jsem bohužel přeslechl. Dr. Cvrček se zmínil také o obrazu Panny Marie z kostela sv. Prokopa a jeho roli při bitvě na Bílé hoře a zároveň o jeho zničení ve 20. století při požáru ve Vatikánu.
Naše vycházka pak pokračovala ven z hradu směrem k sýpce. Na chvíli jsme se zastavili za poslední hradní branou, kde jsme se dozvěděli, že hradní příkop byl počátkem minulého století využíván jako park, kde se procházela strakonická honorace a veřejnost sem měla přístup ve svátky a neděle na dvě hodiny. Tázali jsme se také, zda byl hradní příkop spojen s řekou Otavou v místech zadní (západní) hradní brány, ale bohužel tento bod se dr. Cvrčkovi nepodařilo spolehlivě objasnit a je možno se přiklánět k myšlence, že hradní příkop mohl být od 16. století napájen z Blatského rybníka ("Blaťáku"). Existenci padacího mostu v této bráně však dr. Cvrček potvrzuje Prohlédli jsme si také místo, kde byl ještě v minulém století nad hradní bránou umístěn strakonický znak. Dnes je na tomto místě pouze prázdný výklenek. Dr. Cvrček nám pověděl také o sklepech táhnoucích se od sýpky až k hradu a o tom, jak tam byl v 19. století schován materiál pro sanitární vlak. Také jak tam jeho kamarád při hře našel oběšeného dráteníka ze Slovenska. Dále o tom, jak je sýpka unikátem, co se týká architektury, neboť její nosná část je postavena bez použití železa a trámy jsou spojovány dřevěnými čepy. Mluvil také o panské zahradě, která se rozprostírala až na dnešní Kalvárii, avšak při stavbě železniční tratě roku 1868 byla přerušena a posléze zkrácena. Dále nám odpověděl na dotaz týkající se bývalého kina Svět, na jehož stěně je nápis, že tento dům byl postaven proti zlobě mnohých. Jednalo se o náruživého stavitele ve Strakonicích, který rád stavěl a ještě více za stavby dlužil. Od záměru postavit tehdy hotel Nový Svět byl zrazován strakonickými měšťany, a proto ten nápis. Jednalo se podle dr. Cvrčka o velice svéráznou osobu. Během chůze se doktor Cvrček také zmínil o svém zájmu o obec Řepici a tam sídlící šlechtický rod Hodějovských.
Vycházku jsme ukončili u správních budov, které patřily ke strakonickému hradu při odbočce k rybníku Blaťáku. Zde nás dr. Cvrček informoval, že z domku naproti těmto budovám pochází předkové dnešního městského starosty Vondryse.
Celá vycházka proběhla i přes nepřízeň počasí velice dobře, je znovu nutno obdivovat pana doktora Cvrčka, který s přehledem vyprávěl o strakonické historii, čile podle potřeby popocházel a odpovídal na naše otázky a přislíbil nám další vycházky.Kdo pana doktora nezná, nevěřil by, že 7.6. oslaví své 86. narozeniny. Stejně dobře jako v historii se vyzná i v mykologii, meteorologii, v antické literatuře, zajímá se o hudbu a divadlo, je nadšeným radioamatérem...Navíc má smysl pro humor a o to přitažlivější jsou jak jeho přednášky, tak i články v místním tisku. Je autorem knihy o historii Strakonic, jejíž druhé rozšířené vydání vyšlo v roce 1989 pod názvem "Strakonice - Město. Lidé. Osudy."