Řecko - srpen 1998

Do Řecka jsme se moc těšili.  Vidina antických památek, co slovo to pojem,vyhřáté čisté moře a skvělá středomořská kuchyně – to vše vytvářelo kombinaci, která se nám moc líbila. V červnu se sem vypravili naši kamarádi a fotky, které zde pořídili, nás donutily přemýšlet o tom, že právě tento rok si výjimečně vezmeme dovolenou tehdy, kdy většina normálních lidí – tedy o prázdninách a že procestujeme Řecko. Pomalu jsme si ujasňovali co bychom chtěli vidět a dospěli k závěru, že nejlepší bude opět cestovat zcela nezávisle, jet krajinou, a tam kde se nám bude líbit se zastavit. Cílem naší cesty se stal poloostrov Pelopones, na jehož území je spousta antických památek. Plán byl jednoduchý – začít v Athenách a jet po kraji Peloponesu, a pokud vyjde čas tak si „odskočit“ na ostrůvek Zakyntosh. Tropická vedra nám nadiktovala jednoduchý scénář – přes den se placatit na pláži a ochlazovat se v moři, večer, kolem páté hodiny se vypravit na památky, a hodně pozdě večer pak na večeři. Kombinace to byla úspěšná, o tom jsme se přesvědčili když jsme potkali v Epidauru zájezd zničených a upocených turistů, které cestovka přes den honila po památkách. Památky se dají krásně stihnout i v těch 5 večer…… Objíždíme Pelopones a střídáme Egejské moře s Jonským.

Athény. V Athénách jsme strávili první večer – přiletěli jsme v poledne a vyzvedli si auto. S autem byly tentokrát docela problémy – nevěřila jsem tomu, ale měli jsme dost práce s tím, abychom sehnali auto s klimatizací. Nakonec nám opět pomohl Hertz, který má hodně aut a v dobrém stavu. Doteďka stále nemůžu pořádně pochopit, jak je možné, že jen málo aut mělo klimatizaci, to horko tam bylo nesnesitelné.  Rezervaci ale doporučuji udělat dopředu, a rovnou si říci, jak velké auto potřebujete. Rezervovat malé auto s tím, že ho nebudou mít a dají vám velké je bláhovost. Těch malých mají dost. Rezervace je nejvýhodnější z Prahy, ceny na letišti byly daleko vyšší.

V Athénách trávíme jen jednu noc, večer se jdeme vykoupat do moře, dáváme si večeři. Kuchyně je výtečná, ceny jsou přijatelné – jídlo za cca 200 Kč na člověka. Dáváme si haldu zeleniny, oliv a olivového oleje. Vínko k tomu – i to stolní je dobré. No to je paráda. Všude drnčí cvrčci, je krásný teplounký večer. Lidé jsou v tavernách a kavárnách a baví se.  Ráno vyjíždíme z Athén na Peloponés. Jedinou vadou na kráse naší dovolené je timing - třetí týden v srpnu si dovolenou berou všichni atheňané, a budeme mít veliké problémy sehnat ubytování. 

Pravá tvář Řecka

Vyrážíme ráno z Athén směrem na Pireus a jedeme na korintský průplav. Jízda v Řecku je zážitek sám pro sebe. Řidiči jsou naprosto šílení, jezdí jednosměrkama v protisměru, nedávají přednost, je nutné pořád kontrolovat a dávat pozor. Začínám chápat, proč pořád troubí – aby na sebe upozornili, aby je nikdo nenaboural. Jirka mi tam za těch pár dní úplně řidičsky zvlčil, včetně jízdy na červenou…..Řecko těží z velkých dotací evropské unie, a je nám jasné, že udělá maximum pro to, abychom se tam nedostali my. Přišli by totiž o  jednoho velkého sponzora. Zároveň stále narážíme na extrémy. Nové dálnice, tři pruhy, z nichž se jeden pruh v neděli vyčlení na trh a vetešnictví se zbožím všeho druhu, ve druhém pruhu parkují a tím prostředním se tedy jezdí. Krásné antické památky, a na nepořádek ve městech. Neuvěřitelně čisté moře, a odpadky v příkopech u silnic. Řekové si svého bohatství moc neváží. Happy people. Přátelští, milí, ale bordeláři. Ale Řecko stojí za to, je krásné, moře je fantastické. Jen to rádio se poslouchat nedá. Evropská hudba jen občas, hodiny a hodiny řeckých zpěvů lezou na nervy, a po chvíli ladění chytáme "americkou" písničku. Deset vteřin – byla to reklama. A zase řekové. Děs. Měli jsme si vzít kazetu.

Koryntský průplav. V devět ráno našeho času, tedy v deset Řeckého jsme na Koryntu. Korynt je průplav, vysekaný ve skále. Fantasticky modrá voda. A čistá! Průsvitná. Lodě se dříve přetahovaly po souši, po kolečkách. Desetitisíce mrtvých. Pozorujeme lodě, proplouvající kanálem. Je to úžasné.  Průplav prokopali v letech 1892-93 – jak to stihli za rok nechápu. Hloubka je až 80 metrů. Dlouhý je 6 kilometrů! (BTW – takhle rychle neumíme stavět ani dálnici po rovině….). Šířka kolem 20 metrů.

Peloponés je poloostrov, kde jsme strávili celý týden. Projeli jsme jej téměř celý. Jak po obvodu, tak vnitrozemím. Pláže jsou malé, oblázkovité, úzké. Přátelští  Řekové neradi ubytovávají na jednu noc a tak se každý večer mění v nervák, kde budeme spát. Je nám už jedno, kolik to bude stát. Chodím od domu  k domu ve vesničkách, všude plno. Hotely - plno. Nakonec ale vždy najdem. Žádný zbytečný luxus, občas až příliš strohé, ale na noc to stačí. Pomalu sníme o tom, jak jednou najdeme pěkné ubytování, a zůstaneme tam pár dní. Tenhle sen se nám ale nesplní. Pokukujeme lítostivě na krásné chaty, které je možné za poměrně rozumné peníze pronajmout, ale jsou všechny plné.

Epidauros

První zastávka na cestě. Plán je jasný – dojet někam kde se nám bude líbit, najít tam ubytování, přes den se koupat, večer prolézt památky. Druhý den ráno se sbalit a vyrazit na další místo. Kolem 12 hodiny přijíždíme do Epidauru – jedeme cestičkou kamsi k moři, a na konci cesty je malá restaurace – jdeme se zeptat, kde bychom mohli najít ubytování a majitel nám rovnou ukazuje pokoj, který nám může pronajmout. Pokoj je hned na břehu moře, a vypadá příjemně, cena je dobrá, je tam lednička, koupelna, tak berem. Majitel nás nadšeně zve na frappé. Přijímáme. A také si ho zaplatíme (málem jsme uvěřili tomu, že nás přátelsky zve, ne, ne, business je business). Přijímáme ještě pozvání na večeři do jeho druhého hotelu ve městě. Den strávíme u moře, je hrozné vedro. Začíná se mi projevovat pěkná rýma – nastydla jsem v letadle a aircondition mi nepřidává. Už jsme někdy viděli na pláži holku s kapesníkem? Jo, za lehátka a slunečník se obvykle platí. Obecné pravidlo co platí snad v celém Řecku. My je máme „v ceně pokoje

V 5 hodin jedeme obdivovat antické památky. Slunce již tolik nepraží, je příjemně. Jsme v divadle (bez kravaty). Epidaurus má nejlepší akustiku, šplhám nahoru po kamenných stupních a Jirka dole říká monolog. Akustická laboratoř funguje. Mikrofony nebyly, tak vymysleli tohle. V kotli to úplně rezonuje.

Jdeme dál, a zvykám si, že antické památky jsou „placaté“ – jen ruiny, zbytky základů, hlavice sloupů, kousky zdí. Jestli chcete vidět, jak to vypadalo postavené, jeďte do Říma.

Potkáváme zájezd českých turistů. Cestovní kancelář jim naordinovala v největším horku cestu autobusem a pochod po památkách. Spí v kempu. Děkujeme naší samostatnosti a slibujeme si, že se budeme snažit tak, abychom  s cestovkami nemuseli. Pohled na ploužící se postavy, které strávily 40ti stupňové poledne uprostřed "starých šutrů" místo na pláži je bědný. My jsme čerství, prohlížíme si vše a po příjemné procházce odjíždíme do města na večeři. V noci se marně snažíme rozchodit klimatizaci - není tam. Jen větrák, který vrže. Obětujeme na něj půlku spreje s pantenolem, chvíli nevrže a pak začne nanovo. Jdu spát, Jirka ještě chvíli sedí venku a pozoruje moře. Před pokojem máme citroníky a pomerančovníky –plody jsou zelené a na větvích sedí obří cikáda.
Budíme se brzo ráno, Jirka se jde vykoupat, snídáme a jedeme dál. 

Navplio

Průvodci o Navpliu nešetří chválou. Malebný přístav, nedobytný hrad Palamidi na skále, centrum rybářů. Něco co prý nesmíme minout. S přístavem jsme hotoví poměrně rychle, na hrad vede asi tisíc schodů a hustota dopravy ve městě nás brzy donutí se obrátit a jet rychle pryč. Míjíme prodejnu automobilů – vývěsní štít nás šokuje, neboť zde pod sebou visi dvě značky – Lamborgini a Zetor. Vida! Vůbec, české stroje jsou zde oblíbené, těch škodovek 120 co jsme viděli, nechápu, že se jim to v tom horku neuvaří. Asi ty exportní byly lepší.
Kousek od Navplia jsme našli pěkné ubytování. Bohužel zase jen na jednu noc. Líbilo by se nám tu i dýl. Bydlíme v hotelu ,kde jsou ubytováni převážně němci. Ve vedlejším hotelu jsou i češi, pokřikují a tak se snažíme se od nich dostat co nejdál. Koupání je skvělé. Odpoledne vyrážíme na nedaleké Mykény.

Mykény

Chvíli mi trvalo než jsem pochopila, že ten kopec, co na něm nic není vidět jsou Mykény. Dávno tomu zde stával hrad, mocný a bohatý. Je to už ale hodně dávno. Podle bájí jej založil Perseus. Pro nás je znovu vykopal Schliemann. Stoupáme po kamenné cestě  a procházíme slavnou Lví branou. Fotka jak z učebnice dějepisu. Já si to tedy nepamatuju, ale Jirka  vzpomíná, jak se o tom učil a říkal si že sem se stejně nikdy nepodívá. Sen se stává realitou.

Nadšeně natáčíme a Jirka čte komentář. Kruhové hroby identifikujeme jako sýpky. Prakticky se dá říci, že drtivá většina videa má naprosto nesmyslný komentář, no matter jestli to komentuju já, nebo čte Jirka a já zabírám něco jiného.  Stoupáme po kamenitých stupních nahoru, chodí se po tom těžko (máme sandálky), ale pohled do údolí je nádherný. Představujeme si kde všude stály chrámy. 

Sestupujeme po schodech k studni – vede tam 90 stupňů, ale je tam děsná tma, bez baterky to nejde. Na protější skále pozorujeme divoké kozy, jak slézají kolmou stěnu. Každou chvíli musí spadnout. Nakonec to zvládají a odskáčou v pohodě pryč.

Pod hradem jsou zajímavé kopulovité hrobky. Vstup je tam jak do Pyramidy. Začíná pršet. Spadlo asi deset kapek a je po dešti. Tohle prý bývá obvyklé. Řecké deště – když už náhodou zázrakem prší netrvají déle než pár minut.

Sparta

Začínáme přejezd přes vnitrozemí. Směr na Tripoli, Spartu, Kalamatu. Nezdá se to, ale zabere nám to celý jeden den. Olivové háje.  Serpentiny, hory, kaňony, průsmyky. Vyschlá koryta řek. Projíždíme územím, kde minulý týden zuřily těžké požáry, Stromy jsou ohořelé, všechno je černé, smutné ale domům se nic nestalo. Dozvídáme se, že pokud se kolem domu nenasází stromy, tak se nic nestane. Cesta je pěkná, myslím že i tahle silnice vznikla z dotací EU. Začínáme chápat, že státy jako Řecko se budou hodně bránit vstupu států jako je ČR – o peníze by se totiž museli dělit.

Na oběd (gyros a frappé)  jsme ve Spartě. Ve Spartě nenajdete nic zvláštního, co by připomínalo slavnou minulost. Jediné pozitivní je, že jsme konečně našli bankomat- Řekové karty moc nepoužívají, platit se s nimi téměř nedá a naše hotovost je již na dně. Tak rychle tankujeme bankovky. Berem si raděj víc, bůhví kdy zase na bankomat narazíme.

Vnitrozemí je překrásné – stoupáme do hor, připadám si jak v Alpách, skutečně. Průsmyky, serpentýny, lesy. Samá zatáčka. Jirku už bolí ruce od volantu.  Nejvyšší vrcholky jsou kolem 2000 metrů, pokud vezmeme v úvahu, že to stoupá od moře, tak je to obdivuhodné. Jedeme a jedeme, Jirka si potřebuje odpočinout, tak si schrupne na chvíli a já mám možnost si prohlídnout rostlinky a kytičky. Míchám frepé (chvála bohu, vzali jsme si s sebou šejkr). Pod námi jsou serpentiny jak v Norsku na Trollstigenu – plazí se to po jedné stráni, stoupá nahoru, kdo by to byl do Řecka řekl. Konečně vidíme moře. Jsme nad Kalamatou a sjíždíme z hor k pobřeží.

Zvykli jsme si na soukromí a krásu odlehlých míst a tak hledáme ubytování mimo město, mimo lidi. Na rozcestí děláme první chybu - jedeme na jih („na obě strany od města jsou vyhledávané pláže“)a musíme ujet téměř tři hodiny, než najdeme ubytování. Dlouho se nemůžeme chytnout a vesnice jsou dost daleko od sebe, až pozdě večer, 80 km pod Kalamatou najdeme hotýlek. Jsme v malém městečku, kde vypadla elektřina a jdeme se někam najíst. Nikde se nesvítí, až v jedné restauraci nám dali na stůl svíčky a odvedli nás do kuchyně, že tam mají nějaká jídla hotová. Dávám si Pasticio a objevuji dobrotu, jaké se už pak nic nevyrovnalo. Vesnička je milá, kamenné domky, věžičky, květináče plné květin. Krásný kontrast mezi býlími kameny a barevnými kvítky. Je tu krásné ticho.

Druhý den vstáváme v 8 a vracíme se stejnou cestou zpět do Kalamaty a pak jedeme co nejrychleji na sever – k Olympii. Chybička, co jsme udělali včera nás stále jeden den, který jsme mohli strávit úplně jinak. Hned na první odbočce uděláme chybu a tak se po chvíli zase vracíme. Šplháme po naprosté polňačce strmě vzhůru. Pobřeží na jih od Kalamáty je krásné, rozervané, samá serpentina, ale po pěti hodinách jízdy….Konečně široká silnice. Uprostřed provozu jezdí řekové na mulách a oslech a převážejí náklady.

Ubytování jsme našli v jednom městečku, asi deset kilometrů od pláží. V městě nic moc není, ale v restauraci jsou příjemní. Mám chuť na těstoviny, Jirka na Greek Salat. Nevím co je to Zaziky- číšník mi to špatnou angličtinou vysvětluje ale nepřesvědčil mě. Nakonec to odmítám a dám si něco jiného. Číšník přináší vybrané jídlo a talířek Zaziky grátis, prý ho umí nejlíp z celé vesnice. Je milý, tak mu necháváme spropitné.  Řekové nejsou nijak bohatí, řekla bych že řada našich lidí se má daleko lépe, platy v Řecku nejsou závratné a hodně lidí si přivydělává načerno – šedá ekonomika je značné rozrostlá. Učitelé na školách si přivydělávají lekcemi – žákovi dají špatné známky a pak ho za peníze doučují. Nepsaná pravidla. V Řecku je poměrně silná komunistická strana, i když se Evropská unie snaží.i do této země nacpat maximum prostředků, aby ji pozdvihla trochu na výši. Korupce kvete, obchod se prý „musí umět dělat“. No comment. Tady bych teda obchodníka dělat nechtěla.

Olympia. Nikdy bych si nepomyslela, že se dostanu na místo, kde se odehrávaly antické olympiády. Procházíme mezi troskami chrámů, díváme se na jejich základy a rozbořené sloupoví.

Heřin Chrám je dnes jen metrová obvodová zeď a asi šest sloupů. Sahám si na jedno „kolečko“ – tedy kruhový kus kamene v průměru asi dva metry vysoký, a slyším intenzivní pískot. Je tady armáda hlídaček, které koukají, jestli někdo neleze kam nemá a jestli nesahá na něco na co nesmí a jak to uděláte, tak začnou pískat na píšťalku. Zvuk je to děsný, navíc na vás gestikulují a výhružně šermují rukama. Pískot je slyšet pořád. Uznávám ale, že podruhé se už neodvážím.

Diův chrám musel být úchvatný a obrovský. Zde stávala socha, jeden z 7mi divů světa. Půdorys je velký a po obvodu jsou naskládány „kolečka“ z rozbořených sloupů. Barbarsky poznamenávám že to připomíná nakrájený bramborový knedlík, přirovnání se Jirkovi moc nelíbí, nicméně vzniklý konflikt urovnáme. To musel být teda rachot, když to padalo.

Jsme na místě, kde se zapaluje Olympijský oheň. Za námi jsou zbytky pokladnic, kde si bohatá města uschovávala cenné obětiny a kultovní předměty. Každý olympijský vítěz si mohl nechat postavit sochu.

Vstupujeme na Olympijský stadion. Procházíme branou a jsme na stadioně. Vůbec není oválný, je úzký. Jeho délka je tzv. Stadio, 190 metrů a běželo se od startu na konec, tam se prudce obrátili a běželi zpátky. Lidé jsou hraví, a běhá zde skoro každý. Kolem stadionu nejsou žádné tribuny nebo lavičky, asi všichni seděli na zemi na trávníku. Jirka vylezl na stupeň vítězů. Naštěstí ho žádná hlídačka neviděla, asi by omdlela.

Na závěr jdeme ještě do muzea – stojí to za to, plno krásných soch, nejvíce se mi vybavuje Niké (bohyně vítězství) a socha Herma, který má v náručí malého Dionýsa. Je to jedna z nejlépe zachovaných soch a je neuvěřitelné, jak dokonale je „vysoustružen“ každý sval. Ten chlap je skoro jak živej.  Niké je chudinka dost poničená.

Patra. Z Olympie jedeme na sever, a jsme u cesty na ostrov Zakyntosh. Tušíme, že bychom tam asi ubytování nenašli a tak pokračujeme v cestě po pobřeží Peloponesu. Na kraji Patry jsou krásné pláže, ale opět je těžké sehnat ubytování. Nacházíme jedno, sice hodně levné, ale ne moc čisté a nelíbí se nám – není tam moc soukromí. Nakonec jdeme kolem krásného hotelu, ani se mi nechce se jít ptát, mám strach že bude jistě plný, ale mají pokoj! Pokoj je překrásný.  Z balkonu máme výhled na moře, a pokojík je velice komfortní, s klimatizací. V ceně je i snídaně.

Berem plavky a jdeme se placatit na pláž. Krásné oblázky, nacházíme si místo kde jsme úplně sami. Jen odpadků kolem cesty a všude možně v trávě je poměrně hodně, ti Řekové si opravdu ničeho neváží. Písčité pláže jsou zase plné nedopalků cigaret. Tomu opravdu nerozumím. Večer absolvujeme pochod městem a hledáme restauraci, kde bychom si mohli sednout na zahrádku a dát si v klidu něco dobrého. Hledá se to těžko, Patra je průmyslové město a spousta Řeků nemá zábrany sedět prakticky u vytížené silnice, a večeřet „na křižovatce“. Nakonec jdeme do přístavu a tam najdeme restauraci s výhledem na moře. Dávám si spageti  carbonara, a Jirka, držíc dietu a chtíc „pouze nějaký malý salát“ si nakonec objedná souvlaki – což je docela slušný špíz. Cestou zpět funí a stěžuje si, že se zase nacpal a že jsem mu to měla zakázat. Obvyklý obrázek našich dní.

Atheny.

Vracíme se do Athen.  Máme zamluvené ubytování v hotelu, tak se nemusíme honit a strachovat. Pláží u hotelu je povícero . Je tam lidová pláž, která je zadarmo, ale v místě, kam vítr odfoukává špínu z moře, navíc je to tam mělké a jsou tam takoví divní lidé. Jeden cigán vedle druhého. Naproti tomu je krásná pláž, placená, a je tam čisto a relativně kulturně. Není to nejlevnější ,ale nakonec volíme tuto variantu a nelitujeme. Odpoledne opět vyrážíme za krásami antických dějin. Jedeme na jih do Athen, na nejjižnější bod pevninského Řecka – Sunion . Jedeme kolem zálivů, opět se plazíme po cestičkách nad mořem, doleva, doprava, doleva, doprava. Pohoda. Pod námi jsou pláže malé jako dlaň.

Akropolis – akropolis je vrcholek, pahorek, a musí být na něm voda. Athenská Akropolis toto splňuje.Vrcholek je zasvěcen bohyni Atheně, která zde vyhrála souboj s Poseidonem. Poseidovovi později dali z útěchy chrám na mysu Sunion.

Doporučuji ráno přivstat. V osm ráno jsme na Akropoli, je už horko a je tu dost lidí. Upřímně řečeno – vypadá to že je hodně lidí, ale vše si stihneme v klídku prohlédnout a až odsud budeme odcházet, tak bude skála rozžhavená do ruda a lidí jak v mraveništi a pořádná tlačenice. Kupujeme si na památku mapu Akropole a vstupujeme přes Propylae.

Erechteum – chrám, místo sloupoví sochy nymf. Dnes jsou to kopie, originály jsou vystaveny o kus dál v chráněně atmosféře.

Pod námi je Hefaistův chrám .- je to vlastně jediná stavba, která se dochovala v původním stavu se střechou.

Kolem nás jsou okolních kopcích desítky kostelíčků. Ve městě vidíme mešity. Metropolitní kostel.

Stará část města pod Akropolí se nazývá Plaka – je to cosi co je u nás staré město, malé baráčky, stovky obchůdků, taveren, umělci, úžasná atmosféra…..

Diův chrám měl přes 100 sloupů, dnes zbylo jen asi 16, z toho 13 stojí, a tři leží.

Všude je halda koček. V parku trháme bobkové listy, vavříny jsou zde docela vzrostlé stromy. Krásně voní.

Vidíme (a navštívíme) olympijský stadion z roku 1896. Sedačky jsou kamenné, mramorové (?) stupně. Nosili si s sebou polštářky?

Před palácem sledujeme výměnu stráží – je to legrační obřad. Stráž má kroj (z oblasti pod Kalamátou, kde jsme tenkrát spali, tam začalo povstání za nezávislost, tak na památku), vojáci mají bambule na botách,jakési sukýnky, střapečky na kolenech a divným krokem pomalu kráčí, mávají nohama, balancují na jedné noze, krouží kolenem a špičkama, divný rituál. Na tohle musí vybírat baleťáky.

Mys Sunion – nejjižnější výběžek pevniny Řecka

Zde byl uctíván bůh moře Poseidon. Jsou zde zbytky krásného chrámu s nádhernými, štíhlými sloupy. Stoupněte si před chrám, zapomeňte na pár turistů kolem, a dívejte se na moře. Jste 60 metrů nad mořem, na útesu, pod vámi jsou skaliska a vlny, čisté průhledné moře, před Vámi nekonečno. Modro, azurovo. Je vidět každý kámen. Na světě je krásně.

Vracíme se zpět do Athén, balíme kufr a zpátky  na letiště. Moc se nám odsud nechce.

Kulinářské radosti:

-       Pasticio – mleté maso v rajčatové omáčce, na tom vrstva těstovin a celé zalité bešamelovou omáčkou a zapečené.

-       Souvlaki – špíz, hromada masa na špejli, poměrně velké a syté!

-       Vinné listy plněné mletým masem, nebo masové kuličky v rajské omáčce

-       Musaka – ta co jsem jedla já mi nechutnala, protože do nemám ráda lilek, jak jsem při jídle zjistila. Nic jiného se mi při vyslovení tohoto jídla bohužel nevybavuje. Sorry.

-       Greek salat – sem bych poslala všechny kuchaře na školení. Veliké rajče, okurka, paprika, kolečka červené cibule, olivy, zalít olivovým olejem, vinným octem, položit na to velký plátek sýru Feta a posypat bazalkou nebo oreganem. Servíruje se ve velké míse a na oběd to bohatě stačí. K tomu bageta.

-       Tzaziky – nastrouhaná okurka, jogurt, kopr, česnek. Směsi koření, které se u nás pod názvem Tzaziky prodávají mají v sobě cosi, co tu originální chuť kazí, asi Glutamán. Tzaziky se jí jen tak s bagetou. Jako předkm.