|
ÚVOD Hlavní otázka, která by měla být zodpovězena hned na začátku je asi ta, proč jsem si vlastně EMOCE – jako téma na mou seminární práci vybrala. Důvod je více než prostý. V budoucnu bych se chtěla věnovat studiu psychologie, proto se při výběru okruh zužil jen na obor psychologie. Začala jsem se zaobírat otázkou, které odvětví z psychologie vybrat, co by bylo nejvhodnější, nejzajímavější, nejlepší pro „vplutí“ do psychologie. Našla jsem spoustu zajímavých témat, ale emoce mi připadaly nejzajímavější. Pomalu jsem si uvědomovala, že nás doprovázejí po celý život, mnoho z nich nedokážeme ovlivnit a když se to vezme kolem dokola, téměř nic konkrétního jsem o nich nevěděla. Každý si pod pojmem emoce představí nějaké city, pocity, nálady, ale kdyby měl o emocích hovořit delší dobu, myslím, že by mnohým došla slova. Proto jsem se rozhodla pátrat v knihách, hlouběji je zkoumat a prohlubovat si své znalosti. Je to přeci tak zajímavé téma, téma, související s každodenním životem od našeho počátku až do zániku. PSYCHIKA JAKO CELEK A JEJÍ ČLENĚNÍ Je mnoho hledisek. Jedna z možností: KOGNICE (poznávání) EMOCE (city) MOTIVACE (pohnutky) KONACE (vůle, chtění, snahy) Kognice |
|
| Získávání informací o světě kolem nás, o nás samých, o naší orientaci ve světě (kde jsme byli a budeme), informace o informacích- víme, že správně víme. | |
| Emoce | |
| Mají blízko k motivaci, dodávají nespecifickou energii, nespecifické hodnocení (např. libost - nelibost). | |
| Motivace | |
| Energetizující funkce chování - dynamogenní, direktivní. | |
| Konace | |
| Energie je řízená, subjekt ji má k dispozici "přídavná palivová nádrž" - volní úsilí, sebekontrola. Hlavní úloha volních procesů je systémotvorná. Jiné pojetí- vůle jako dirigent. | |
| EMOCE - citové jevy | |
| Patří mezi intervenující proměnné. Psychologii to trvalo delší dobu, než se dostala k poznání, že citové jevy, emocionální proměnné, citové proměnné, patří mezi zvláštní třídu intervenujících proměnných. Vývojově byly nejspíše prapůvodními psychickými jevy. | |
| OBECNĚ O EMOCÍCH | |
| Emoce jsou zvláštní kategorií psychických jevů. „Cit nemůže být pro svou jednoduchost definován, nýbrž jen popsán a od ostatních duševních jevů odlišen.“ Emoce, to jsou nejzákladnější pocity, které prožíváme, zahrnují nejen motivy, jako je hlad, sex, ale také emoce, jako radost, vztek. Mezi emocemi a motivy je úzký vztah. Emoce mohou aktivovat a zaměřovat naše chování stejným způsobem jako základní motivy. Emoce také mohou doprovázet motivované chování. Například sex je nejen silným motivem, ale také potenciálním zdrojem radosti. | |
| Rozdíl mezi emocí a motivem se zdá být více než jasný. Emoce jsou aktivovány zvnějšku a motivy naopak zevnitř. Další rozdíl mezi motivy a emocemi je ten, že motiv je obvykle vykonávám specifickou potřebou, zatímco emoce může být vyvolána rozmanitými podněty. | |
| V psychologii je pojem emoce používán v následujících významech: | |
| 1. mentální stav charakterizovaný cítěním a doprovázenými různými tělesnými projevy, který vyjadřuje vztah k nějakému objektu, | |
| 2. excitovaný stav mysli, který doprovází cílově zaměřené chování, | |
| 3. afektivní stav, který byl vyvolán nějakou překážkou nebo oddálením akce, | |
| 4. (podle psychoanalýzy) dynamický projev instinktu, | |
| 5. dezorganizovaná odpověď organismu na podnět, | |
| 6. aktivita organizovaná převážně autonomní nervovou soustavou | |
| (H.B. English a A. C. Englishová, 1958). | |
| Podle uvedených autorů se pojmu emoce obecně užívá k vyjádření: | |
| 1. komplexního citového stavu doprovázeného charakteristickými motoristickými a žlázovými aktivitami, | |
| 2. komplexního chování organismů, v němž dominují viscerální komponenty určované autonomní nervovou soustavou. Jinak řečeno, pojem emoce vyjadřuje jednak stav prožívání označovaný jako cit, jednak s tímto stave, spojené fyziologické změny v organismu. | |
| Fenomenologové akcentují stav prožívání, behavoristé hovoří o emocionálním chování a zdůrazňují jeho behavoriální, resp. další fyziologické komponenty. Ve skutečnosti zážitková a fyziologická složka emocí tvoří funkční jednotu. | |
| Podstatné specifické znaky emocí: | |
| 1/ zážitek libosti nebo nelibosti, | |
| 2/ určitá úroveň vzrušení, | |
| 3/ zážitek, napětí či uvolnění (W. Wundt). | |
| Ve skutečnosti však ke každé emoci přistupuje ještě specifická zážitková kvalita, která činí tu kterou emoci tím, čím je a podle níž je emoce pojmenována – např. radost, stesk, smutek, hněv... | |
| Mezi psychology se vyskytuje problém ve významu slov emoce a city: termín emoce je odvozen od latinského slova „motio“, pohyb, a zahrnuje v tomto smyslu všechny změny obsažené v pojmu emoce, tj. i její fyziologické koreláty, kdežto pojem cit vyjadřuje spíše jen zážitkovou dimenzi emoce. Nicméně tu jde spíše o umělé rozlišování obou pojmů. Jsou v podstatě synonymní. | |
| Podstata emocí je právě v jejich subjektivní zážitkové dimenzi; emoce jsou především specifickými zážitky vzrušení a rozhodující je jejich zážitkový obsah (strach, hněv, soucit atd.). | |
| V emocionálním chování lze rozpoznat jen některé emoce spojené s výraznými pohyby, rozhodující však je, jak člověk určitou situaci emočně prožívá. | |
| City lze tedy charakterizovat jako vzrušení mysli, emoce jako vzrušení organismu, ale obojí tvoří jednotu. Dalším podstatným znakem je to, že se emoce vyskytují nechtěně, mají zcela spontánní původ, jsou reakcí v pravém slova smyslu: lze odvrátit vnímaní určitého objektu, lze úmyslně vyvolávat určité představy, lze vědomě začít o přerušit myšlení, ale nelze úmyslně vyvolávat emoce, ani se od nich odvracet; některé z nich, např. úzkost, jsou velmi vtíravé. | |
| Emoce jako takové mají významnou funkci pro život. M. Černý (1969) shrnul dosavadní pojetí funkce emocí do tří skupin: | |
| 1/ emoce dezorganizující psychickou i somatickou činnost organismu, | |
| mají rušivý vliv, jsou jakousi analogií šumů v teorii informace (Emocionální vztah např. k učivu zlepšuje jeho zapamatování, avšak silné emoce následující po naučení se něčemu zhoršují zapamatování si naučeného (J.C. Beam, 1955). Obecně platí, že silné emoce (afekty) činnost dezorganizují, ať už jsou příjemné či nepříjemné.); | |
| 2/ emoce mají naopak důležitou organizační roli v průběhu psychické i fyziologické činnosti organismu; | |
| 3/ emoce jsou „dožívající atavismy, jsou to rudimenty kdysi účelných reakcí“. | |
| NÁZORY NA EMOCE V DOBĚ, KDY BYLA PSYCHOLOGIE SOUČÁSTÍ : | |
| Aristoteles | |
| OREKSIS - žádostivost - v tom byly emoce zahrnuty velmi propleteně, cit je podřizován žádostivosti. | |
| Tomáš Akvinský | |
| Věnoval se žádostivosti, zejména oblasti vůle. Vůle má stejně jako emoce cosi hybného. Nerozeznávali rozdíly. Ve svém učení akceptuje kvalitativní odlišnost emocionálních procesů od volních, zásadně nepozměňuje Aristotelovu klasifikaci psychických funkcí, city rozděluje na nižší a vyšší. | |
| René Descartes | |
| Věnoval se převážně emocionálním funkcím, podal kategorizaci afektů, zdůraznil význam podivu jako základu, z něhož vyrůstá afekt. Poukázal na vnější faktory vzniku podivu, jako jsou novost a náhlost podnětu (bývá s emocemi spojena, např. hurikány). | |
| Benedikt Spinoza | |
| Zabýval se zvláště strukturou dispozic k afektům. | |
| David Hume | |
| Rozděloval vášně a emoce na přímé a nepřímé, dospívá k hlubšímu rozpracování pojmu emocionálních procesů, i když spekulativní povahy. | |
| Christian Wolff | |
| Rozlišuje dvě základní mohutnosti. Poznávací a volní. Cit je podřízen snaze. | |
| Tetens | |
| Zdůraznil, že cit je samostatnou psychickou funkcí a je nejen nesprávné, ale přímo nemožné podřizovat city snaze. Tato myšlenka však zapadla, protože v oficiální filozofii převládala scholastická interpretace Aristotelova učení. | |
| J. J. Rousseau | |
| Zdůraznil samostatnost citů. | |
| Immanuel Kant | |
| Rozdělil psychiku na 3 funkce - trichotomie: poznávací, citové, volní "Kritika soudnosti" - je zde hodně o citech. | |
| Pojmy libosti a nelibosti. Vliv citů na činnost - stenický (činy podporující) astenický (činům bránící). | |
| Brentano | |
| Spojoval citové a volní funkce. | |
| FYZIOLOGICKÉ ZÁKLADY EMOCÍ | |
| Když prožíváme intenzivní emoci, jako strach nebo vztek, můžeme se uvědomit mnoho tělesných změn, včetně zrychleného srdečního tepu a dýchaní, sucha v krku a ústech, zvýšeného svalového napětí, pocení, chvění končetin a stažení žaludku. Většina fyziologických změn, ke kterým dochází během emoční aktivace, je způsobena aktivací sympatického oddílu autonomního nervového systému, který připravuje tělo na boj nebo útěk. | |
| Sympatický systém vyvolává následující změny (všechny se nemusí vyskytnout najednou): | |
| 1) Zvýšení krevního tlaku a srdeční frekvence. | |
| 2) Zrychlení dýchaní. | |
| 3) Zúžení zornic. | |
| 4) Zvýšení pocení a snížení vylučování slin a hlenu. | |
| 5) Zvýšení hladiny glukózy v krvi, aby bylo zajištěno více energie. | |
| 6) Zvýšení srážlivosti krve v případě poranění. | |
| 7) Pokles motility gastrointestinálního traktu. Krev je odváděna od žaludku a střev k mozku a kosterním svalům. | |
| 8) Vztyčení chlupů na kůži způsobuje husí kůži. | |
| Sympatický systém připravuje organismus k výdeji energie. Jak emoce opadnou, řízení přebírá parasympatický systém – systém, který uchovává energii a vrací organismus do normálního stavu. | |
| Tyto činnosti autonomního nervového systému jsou spouštěny činností určitých oblastí mozku, které zahrnují hypothalamus (jenž hraje hlavní roli v mnoha biologických motivech) a části limbického systému. Impulzy z těchto oblastí jsou přenášeny k jádrům mozkového kmene, která kontrolují fungování autonomního nervového systému. Autonomní nervový systém pak působí přímo na svaly a vnitřní orgány a spouští některé výše popsané tělesné změny. Další tělesné změny způsobuje nepřímo stimulací vylučování adrenálních hormonů. Jiné hormony, které hrají rozhodující úlohu při reakci jedince na stres, jsou vylučovány hypofýzou na přímý signál z hypothalamu. | |
| VÝRAZ EMOCÍ | |
| Rozumí se jím projevy emocí v mimice a pantomimice, tj. ve změně výrazu obličeje a v držení těla. Ch. Darwin soudil, že výraz emocí je pozůstatkem původně biologicky účelných reakcí, a vypracoval principy výrazu emocí: | |
| výraz byl původně účelnou reakcí (např. cenění zubů ve vzteku bylo původně přípravou ke kousnutí); výraz některých emocí je antitezí biologicky účelného aktu (např. lísání se psů a koček je antitezí nepřátelského výbojného postoje, tj. signálu podřízení se); některé výrazy jsou jen doprovodnými jevy nervového vzrušení (např. chvění ) a nebyly biologicky účelné. Základní poznatky o výrazu emocí, získané výzkumem v přirozených podmínkách, shrnul J. C. Coleman (1924, 1949): mezi oběma pohlavími nejsou zásadní rozdíly ve výrazu emocí a ve schopnosti interpretace výrazu, ačkoli ženy mírně převyšují muže ve schopnosti rozpoznat z výrazu tváře druhé osoby emoci, kterou prožívá; obecně platí, že výraz pozitivních emocí je snáze identifikovatelný než výraz emocí nepříjemných; horní polovina obličeje je více informativní pro rozpoznání úžasu a hněvu, zatímco dolní část je informativní pro rozpoznávání radosti a smutku. Nejvhodnější částí obličeje pro rozpoznání emocí jsou partie kolem úst. | |
| C. Landis dospěl na základě experimentů s přirozenými podněty k následujícím závěrům o výrazu emocí: v každé situaci existují rozsáhlé rozdíly ve vyvolaném výrazu a prakticky neexistuje společný výraz pro tu kterou emoci; každý jedinec má individuální habituální výraz emoce; pro každou jednotlivou emoci je charakteristická činnost určitých skupin obličejového svalstva; má-li subjekt určitou emoci zahrát a je-li tato zahraná emoce srovnávána s jeho přirozenou expresí téže emoce, jsou oba vzorce často odlišné. Ustálené vzorce emocí lze najít jen při prožívání bolestí, překvapení, hněvu, rozhořčení, nelibosti, odporu, křiku a sexuálního vzrušení. | |
| Individualizace výrazu emocí je patrně funkcí nápodoby, neboť výraz emocí u osob od narození nevidomých je chudší než u osob vidomých (F. L. Goodenoughová, 1932). Původní „vrozené cháma se vyvíjí po určitou úroveň a potom, jestliže není integrováno do naučeného chování, v dalším vývoji ochabuje“ (R. S. Woodworth a H. Schlosberg, 1959). | |
| Při posuzování emocí musí být výraz emocí vztahován k situaci, v níž se odehrávají. Výra emoce ovlivňuje také vliv kultury, které přispívají k určitým stylizacím, např. překvapení, rozhořčení, účasti apod. Kromě toho kultura např. určuje, kdy je, a kdy není přípustný pláč u té které kategorie osob,kdy se má uplatnit určitý výraz apod. (např. Japonci jsou-li káráni, se zvláštním způsobem usmívají). Ve výrazu emocí se uplatňují i rasové fyziognomické zvláštnosti, např. zakulacování očí při výrazu zloby u Číňanů. | |
| Zvláštními případy výrazu emocí jsou smích a pláč. Obojí je spojeno s hlasovými projevy a se sekrecí slz. Smích je obvykle spojován s radostí a pláč se smutkem, ale existuje i pláč z radosti. Podle H. Plessnera (1961) reprezentují smích a pláč krajní póly lidské existence: „smějící se je světu otevřen“. kdežto „plačící se světu uzavírá“, veselí je sdíleno, smutek osamocuje. Zakrývání tváře rukama při pláči je skrývání tváře vyjadřující porážku; smích je expanzivní, pláč rezignující, fyziologicky je si obojí velmi podobné | |
| Emoce se navenek projevují jako emocionální chování. Vztek je spojen s různými formami agrese, strach s různými formami úniku apod. P. Th. Yooung (1961) podává následující charakteristiku emocionálního chování: | |
| 1) je rozbouřené, dezorientované, kdežto neemocionální je organizované a cílově zaměřené, | |
| 2) emocionální chování začíná v psychologické situaci, neemocionální má často inertní původ. | |
| 3) emocionální chování je charakterizováno viscerálními změnami a regulováno autonomním nervovým systémem, v neemocionálním chování je úroveň viscerálních a autonomních komponentů nízká, | |
| 4) emocionální chování je charakterizováno zeslabením nebo i vyloučením korové kontroly a vystoupením vzorců reakcí, které jsou integrovány na subkortikulární úrovni, neemocionální chování je charakterizováno vysokým stupněm korové kontroly, | |
| 5) emocionální chování je intenzivně afektivní (efektivitou je zde míněna dimenze libost – nelibost), neemocionální chování je afektivně indiferentní. | |
| Young zde emocionálním chováním myslí v podstatě impulzivní chování a klade je do protikladu s volním jednáním (to je však jen určité zúžení problému). Ve skutečnosti se v každém zacíleném jednání angažují emoce, které koneckonců úzce souvisí s cílovou dovršující reakcí; ta totiž znamená vždy nějaký způsob uspokojení, a má tedy emocionální odezvu nejen po dosažení cíle, ale i při jeho dosahování. | |
| P. Th. Young (1961) poukázal také na kontrast zralého a nezralého emocionálního chování, tj. v podstatě na rozdíl v chování dítěte a dospělého (i když také dospělý může být citově infantilní, nezralý). Prvním znakem je nižší frustrační tolerance u dítěte, dalším znakem, který je sporný, je, že dospělý reaguje s menší intenzitou vzrušení, resp. s menší zmateností, ještě další znak tkví v impulsivnosti a expresivnosti emoční reakce (dítě „neumí čekat“ a reaguje s menší rozvahou a větší spontánností); dítě je dále ve srovnání s dospělým více egocentrické, otevřené, přímé. Zralost emocionálního chování, nahlíženo obecně, je v tomto pojetí spojována s korovou, tj. racionální kontrolou emocionálního chování, která se projevuje rozvahou a tlumením nežádoucích impulsů a nežádoucího výrazu emocí. | |
| EMPATIE | |
| Empatie úzce souvisí s problematikou výrazu, tj. vnímání a chápání cizích citů projevujících se výrazem, nikoli slovním sdělením. Této tématice věnoval monografickou práci H. W. Truhle (1953), přední představitel tzv. „rozumějící psychologie“. Vciťování se do stavu druhého člověka je nepochybně důležitým předpokladem fungování mezilidských vztahů jako vztahů skutečně lidských, neboť umožňuje chápat druhého, např. jako bytost trpící nebo toužící apod. Empatie je v podstatě druh komunikace : v mimice osoby A je nějak zakódováno to, co právě prožívá, osoba B tuto mimiku vnímá, dekóduje její význam a nějak na ni reaguje, např. lítostí nebo spoluúčastí. Soudilo se, že je to založené na nevědomém, slabě napodobeném výrazu osoby A osobou B, u níž jsou tak vyvolány mnohem slabší stejné city (např. smutku). Výraz tváře subjektu signalizuje jeho vnitřní stav, druhý člověk to vnímá a „rozumí“ tomu, co subjekt prožívá. Různí lidé mají různou úroveň schopnosti vciťování do výrazu a situací druhých lidí a vykazují tak i různou míru spoluúčasti. Zdá se, že jde o výběrový vztah který se nejvýrazněji projevuje ve vztahu matka – dítě. Nezbytná míra emfatické schopnosti je nutná v psychoterapii a jako zpětná vazba v mezilidských interakcích vůbec, vyznačuje senzitivitu jednoho člověka vůči druhému, neboť je s ní obvykle v určitých případech (signalizuje utrpení, zoufalství, hledání pomoci v mimice) spojena aktivní spoluúčast respektive sympatie. K. Holzkamp (1965) vysvětluje schopnost vcítění prostě zkušeností: člověk se učí interpretovat a chápat výraz druhých lidí, pokud ví o situaci druhého člověka, je to snazší, ale tak tomu není vždy. | |
| Někdy je také empatie chápána šířeji i jako poznávání toho, co se skrývá za fyziognomií druhých lidí, obvykle se však vztahuje k aktuálnímu mimickému výrazu. C. R. Rogers (1945 a jindy) přenesl problematiku empatie spíše do oblasti rozhovorů s klienty (objekty psychoterapie), snaží se „rozumět“ tomu, co klient sděluje, tedy jeho situací a motivům. V užším smyslu se však empatie vztahuje k mimickému výrazu a k neverbální komunikaci. (B. Buda, 1987) | |
| VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ PODMÍNKY VZNIKU EMOCÍ | |
| Emoce jsou spontánní reakce na určité vnitřní a vnější podněty, které aktuálně působí, ale mohou je vyvolávat také očekávání spojená s určitými představami. Nelze je navodit úmyslně, ale lze je předstírat buď slovy, nebo záměrně nasazeným výrazem. Některé emoce mohou být také vyvolány nebo potlačovány pomocí určitých psychofarmak. | |
| - Vnitřním zdrojem emocí jsou aktualizované potřeby, které vyjadřují porušenou vnitřní psychofyzickou rovnováhu individua; emoce doprovázejí vznik potřeb, jejich frustraci i uspokojení. Dalším vnitřním zdrojem emocí je svalová a nervová aktivita organismu, její nadbytek nebo nedostatek, při čemž obojí je pociťováno nepříjemně. Oddělování vnitřních a vnějších podmínek, např. jídlo vzbuzuje chuť a stává se atraktivní jen tehdy, když má jedinec apetit nebo hlad. | |
| - Vnější podmínky vzniku emocí jsou označovány jako emociogenní situace; lze říci, že jsou to všechny situace, které mají pro jedince nějaký význam, tj. přímý nebo nepřímý vztah k jeho druhovým a individuálním potřebám. Každý podmět, který je symptomem, signálem nebo symbolem něčeho významného, vyvolává nějakou emoci; emoce tak umožňují individuu fungovat biologicky přiměřeným způsobem, signalizují mu určité významy; např. strach signalizuje hrozbu, vztek překážku, radost zisk, smutek ztrátu apod. Tím se emoce podílejí i na organizaci chování, P. Fraisse (1967) rozlišuje tyto podmínky vzniku emocí: | |
| o Nedostatek možností adaptace. emoce vznikají tehdy, když subjekt nemůže adekvátně reagovat na stimulaci, což je obvyklé v situacích, které jsou nové, náhlé, nezvyklé. Proto také, uvádí Fraisse, dítě prožívá více emocí než dospělý; nemá totiž pro mnoho situací vypracován přiměřený vzorec reakce. Naopak zvířata mají podstatně méně emocí než člověk, protože mají pro téměř všechny situace vypracovány instinktivní vzorce odpovědi. V případě nových situací se musí adaptace teprve vytvářet, v případě neobvyklých se vytváří stejně jako u situací, které vznikají náhle. | |
| o Nadměrná motivace. Frustrace a deprivace zvyšují stav motivace, což je doprovázeno růstem vnitřního napětí; blokáda uspokojení vyvolává zklamání, pocity neúspěchu, selhání apod. Dalším zdrojem nadměrné motivace jsou konflikty, které jsou vlastně zvláštním případem frustrace, neboť subjekt, který nemůže rozhodnout, zvyšuje své vnitřní napětí a frustruje se sám. Konečně je to nepoužitelná nadměrná motivace, která, jak upozorňuje Fraisse, vzniká často jako důsledek časové diskrepance mezi stavem motivace a časovou možností její realizace v příslušném jednání, tedy v podmínkách jeho odkladu, což je koneckonců opět zvláštní případ frustrace; příkladem je odkládání nějakého důležitého rozhodnutí. | |
| o Podmíněné emoce. Experimentálně byla prokázána možnost podmiňování emocí (J. B. Watson, 1921, N. E. Miller, 1948, a další): např. signály bolesti vyvolávají strach, při čemž naučená reakce strachu se nemůže generalizovat, rozšířit i na jiné podobné podněty (strach z jednoho psa, který někoho vylekal nebo pokousal, se rozšířil na psy vůbec, případně na určitý druh psů). | |
| o Nakažlivé emoce: některé emoce, jako např. strach, ale i nadšení, mohou ve skupině osob probíhat jako řetězové reakce (např. u diváků na hřišti při fotbalovém utkání). Jiným příkladem je „infekční“ povaha úzkosti, projevující se obvykle jako přenos úzkosti z matky na dítě. | |
| o Stres: situace s psychickou a fyzickou zátěží, kterým není možno se adaptovat, vyvolávají silné negativní emoce (strach, zlost a další), jež mohou způsobovat různé psychosomatické poruchy, protože jako stavy neúčelné aktivace mají též negativní důsledky, zejména na činnost vnitřních orgánů (úzké sepětí emocí s činností vegetativní nervové soustavy). | |
| Na utváření emocí se významně podílejí také kulturní činitelé emocí: v procesu socializace, který má v různých kulturách i subkulturách odlišný obsah, se člověk učí určitým emocím (např. strachu z tuláků nebo z démonů) a kontrole jejich výrazu (okolnostem, za nichž není vhodné dávat najevo např. vztek, kdy je nutné potlačovat projevy bolesti, kdy je nutné se stydět apod.). Např. právě stud z nahého těla je v některých kulturách vypěstován, v jiných nikoli. „Během procesu socializace se učíme v dané společnosti a v určitou dobu našich dějin, při jakých podnětech které emoce pociťujeme“ (D. Ulich, 1989). U Číňanů vyvolává odpor polibek, u Indů podání ruky, pro Itala patří k nejhorším zážitkům, když se stane „paroháčem“, muži kmene Trobriandů (ostrované z východní Melanézie v západní části Tichého oceánu) naopak pocity sexuální nevěry vůbec neznají – za nevěrnou je zde pokládána žena, která s jiným mužem jí. Kulturní vzorce určují, co a kde má člověk cítit a jak má toto cítění projevovat, jakož i to, co (a kde) ze svých pocitů projevovat nemá. To vede ke stylizovaným projevům emocí (např. spoluúčasti, obdivu apod.) Kultura určuje významy různých objektů, které obvykle vystupují jako symboly (např. státní vlajka), a tak určuje i emoce, jež se k nim pojí. | |
| DIFERENCIACE EMOCÍ | |
| Novorozenec vykazuje jen určitou úroveň vzrušení, libost a nelibost, o něco později se objevuje strach z neznámých předmětů a vztek jako reakce na překážky. Ve srovnání s dítětem je emocionální život dospívajícího a dospělého jedince obsahově mnohem bohatší, diferencovanější. | |
| Emoce vycházejí z následující sekvence událostí: | |
| a) Proběhne tělesná reakce (vzrušení) | |
| b) Jedinec si tuto reakci uvědomuje | |
| c) Vzniká potřeba hledat pro ni vysvětlení | |
| d) Je identifikován externí klíč a interní reakce je označena | |
| Označení přináší určitou kvalitu emoce. Prvotní zdroj emocí člověka je v jeho okolí; určitá situace je poznávána jako významná ve zcela konkrétním směru (nebezpečí, lákavá kořist atd.) a to jí dává konkrétní emoční akcent. | |
| V literatuře se objevuje celá řada třídění emocí jak podle jejich obsahu, tak podle jejich forem. U forem se obvykle v pořadí uvádějí od nejjednodušších k nejsložitějším: pocity (hlad, únava), emoce a citové vztahy (láska, nenávist a jiné emoční komplexy). | |
| Klasifikaci vycházející z různých hledisek podal K. Jaspers (1965). | |
| 1) Fenomenologické východisko (druh bytí) | |
| a) City s osobním přízvukem (můj smutek), | |
| b) city s předmětným přízvukem (smutná krajina), | |
| c) různé modality, | |
| d) stavy bez obsahu. | |
| 2) Podle předmětu, na jejž jsou city zaměřeny. | |
| Předmětem emoce může být cokoli (bytost, věc, děj, idea atd.). | |
| 3) Podle původu. | |
| City tělové, smyslové, duševní, duchovní. | |
| 4) Podle účelu, resp. významu pro život. | |
| a) City stenické, aktivující, | |
| b) City astenické, dezaktivující. | |
| 5)Partikulární a totální citové stavy. | |
| Rozsah citu ve vědomí může být různý (od slabého pocitu až po vyplnění vědomí afektem). | |
| 6) Hledisko intenzity a trvání. | |
| - Intenzita: pocit, emoce, afekt, vášeň (silný citový vztah). | |
| - Trvání: emoční reakce, nálada, citový vztah. | |
| 7) City a pocity – hledisko jednoduchosti – komplexnosti. | |
| Pocity jsou pokládány za jednoduché, city (emoce) za komplexy zážitkové kvality. | |
| Poněkud pragmaticky založené třídění emocí podali D. Krech a R. S. Crutchfield (1958): | |
| 1/ Primární emoce. | |
| a)vystupují v raném individuálním vývoji, | |
| b) vyvolávají jednoduché, nekomplikované situace, | |
| c) mají úzké vztahy k cílově zaměřenému chování (jednání), a vystupují proto společně s vysokým stupněm napětí. | |
| 2/ Emoce, jejichž předmětem je sebehodnocení. | |
| Emoce úspěchu nebo neúspěchu, studu, hrdosti, viny, lítosti (kajícnosti) jsou specificky lidské. | |
| 3/ Emoce vztahující se ke smyslovým podnětům. | |
| Např. bolest, odpor, úžas, uchvácení, hnus. | |
| 4/ Emoce zaměřené na jiné osoby. | |
| Např. láska, nenávist, soucit, závist, škodolibost. | |
| 5/ Esteticky hodnotící city. | |
| Např. humor, pocit krásy, vznešeného, tragického a další. | |
| 6/ Nálady. | |
| Propůjčují celému momentálnímu prožívání určité emočně akcentované zbarvení – „dur“ nebo „moll“; např. určité formy úzkosti, skleslost, rozpustilost a další. | |
| Nálady | |
| - vyjadřují, jak naznačuje již samo slovo, určité emoční (více či méně setrvávající) ladění; jeho charakteristickým příkladem je melancholie (zádumčivost – v patologickém rozměru trudnomyslnost). Krech a Crutchfield (1958) podávají přehled nálad. | |
| - Podle Kreche a Crutchfielda mají nálady tendenci vše zatopit, zaplavit, takže často nejsou pociťovány jen ve vztahu k já, ale i k celému okolí, které pak jako by mělo tutéž náladovou kvalitu (šťastnému se celý svět jeví v pořádku). V náladách se slévají nepostřehnutelné vlivy okolí s vnitřními impulsy. Kontrast mezi tím, jak vypadají věci venku, a naším naladěním akcentuje náladu: tak se můžeme cítit ještě více sklíčeni, kontrastuje-li naše temná nálada se slunečním jasem dne nebo „vyzařujícím optimismem“ lidí okolo; jindy naopak dochází k souznění určité nálady a okolní krajiny. K. Černocký označuje náladu výstižně jako „duševní počasí“ a poukazuje na možný organický zdroj nálad v trávicích procesech, v probíhajících chorobách, u žen v menstruaci atd. Silnými náladami jsou nostalgie (teskná touha), splín (pocit životní únavy), skleslost (sklíčenost), rozmrzelost, útočnost, podrážděnost a další. | |
| Další specifickou emocí jsou citové vztahy, jako např. láska a nenávist; jsou to citové komplexy vytvořené různými emočními kvalitami, vztahující se k určitým předmětům, obvykle k osobám. G. Kafka (1950) uvádí čtyři „pra-afekty“ vyjadřující základní pohybové relace subjektu k objektu: | |
| 1. „sem s tebou k mně“ (dychtivost) | |
| 2. „pryč s tebou ode mne“ (odpor, hněv) | |
| 3. „pryč se mnou od tebe“ (strach) | |
| 4. „sem se mnou k tobě“ (láska) | |
| Některé citové vztahy, např. mateřská láska, mají jasný biologický smysl, v jiných je původní biologický překryt návykem, např. v sexuálních vztazích. Rozlišení emocí a citových vztahů, které nazýval sentimenty, zdůraznil W. McDougall (1900 a pozd.): emoce je přechodná, citový vztah je „setrvávající struktura“. | |
| Silné citové vztahy se stupňují ve vášně. V Tardy (1957) definuje vášeň jako „silný citový vztah ovládající člověka“. Konečně tzv. vývojově vyšší city (etické, estetické a intelektuální – cit odpovědnosti, krásy, spravedlnosti atd.) jsou vzrušení asociovaná s kulturními hodnotami. V jejich formování se uplatňují individuální zážitky, ale i vlivy výchovy a vzdělání. Jsou základem vnitřního zpevňování (sebezpevňování), ale jsou dosud málo prozkoumány. | |
| JEDNOTLIVÉ EMOCE | |
| - výčet a charakteristika několika nejzákladnějších emocí - | |
| Úzkost | |
|
Strach- obava před něčím konkrétním |
|
| Úzkost- nemá předmět, neznámá hrozba. | |
| Obojí jsou to emoce nelibé, záporná část hédonického kontinua. | |
| Bazální úzkost- utváří se v raném dětství jako důsledek citové deprivace. Zabarvuje trvale život člověka pocity nejistoty a ohrožení. | |
| Atachment- si má dítě vytvořit do jednoho roku. Přilnutí, nejvíce k matce, k otci trochu méně. Musí si vytvořit basic trust, pocit základní důvěry. Někdy se vytvoří basic intrust- podporuje vznik bazální úzkosti. | |
| Úzkost je považována za emoci naší doby. Za podmínku života v industriální společnosti, v níž je člověk zvěcňován, manipulován, obklopen lhostejností. Behavioristé mají tendenci chápat úzkost jako synonymum pojmu tenze (vnitřní napětí). | |
| Úzkost vysoce koreluje s tzv. ergickou tenzí, tj. napětím, které plyne z neuspokojených potřeb (Cattel, Kuťák- 16. Faktorový dotazník). | |
| Podle R. Maye, je úzkost důsledkem tušení ztráty hodnoty, kterou subjekt považuje za podstatnou pro seberealizace a je to důsledek ohrožení integrity ega. Úzkost koreluje vysoce s neurózou, s pocity osobní nedostatečnosti a viny. Fyziologicky je úzkost spojena se zvýšený svalovým napětí a s výraznými kardiovaskulárními a gastrointestionárními reakcemi. | |
| Psychoanalytikové rozlišují dva speciální druhy úzkosti: | |
| 1) neurotická - obava, že se pudy vymknou kontrole | |
| 2) morální - nezpůsobilost uplatnit svědomí | |
| Úzkost může člověka aktivovat nebo dezaktivovat. Zlepšení či zhoršení učení záleží na míře úzkosti. Jsou zde velké individuální rozdíly. | |
| Strach | |
| Je reakcí na konkrétní nebezpečí (víme, čeho se bojíme). Má velmi reálné obsahy dané pojetím ohrožující situace. Fyziologicky souvisí strach s činností sympatiku. | |
| Symptomy: zrychlení srdeční činnosti, nepříjemné pocity v žaludku, studený pot, napětí žaludečních stěn, třesení, průjmy, slabost, mdloby, pokálení se atd. | |
| Vystupňovaný strach je prožíván jako hrůza, zděšení. Strach je aktivující, hrůza desaktivující. Perspektivní strach je prožíván jako obava. Ve stavu hrůzy se člověk cítí být zcela bezmocný, neví jak jednat a proto hrůzu budí např. fantomy- situace ohrožující život bez naděje na záchranu. | |
| Strach je považován za emoci s rychlým vzestupem hustoty nervových impulsů, což se projevuje zvýšenou intrapsychickou dynamikou a vystupňovaným vzrušením (lidé začnou plašit), což vede k blokádě intelektuální aktivity, ale uvolňuje to pudový únik, nebo úplný útlum akceschopnosti. | |
| Hněv | |
| Má pravděpodobně vrozený základ. U dítěte se objevuje už ve 4. – 5. měsíci věku v nerozvinuté podobě možná i dříve. Je patně vrozenou reakcí na překážku v uspokojení potřeby. Je obvyklou reakcí na frustraci. Bývá spojen s agresí vůči zdroji frustrace (existuje však i nehněvivá instrumentální agrese). | |
| Ribot - vysvětluje hněv jako útočnou formu pudu sebezáchovy. Je-li agrese úspěšná je hněv dovršen pocitem vítězství. Je-li neúspěšná, městná se a transformuje v ostřejší a krutější agresi, případně v destruktivní tendence. | |
| Typickým výrazovým znakem hněvu (Ribot) jsou: | |
| Zničující pohyby, zvláště u osob s nedostatkem zábran. Ve výrazech se objevují rudimenty vrozených zastrašovacích reakcí, respektive přípravy na boj - zatínání pěstí, poloha těla v postuře přípravy na boj. | |
| Fyzická agrese může být nahrazena agresí verbální (nadávky, pomlouvání). Agrese se může přesouvat na obětního beránka (ve skupině). Vystupňovaný hněv se projevuje jako vztek, zuřivost, běsnění. Škála rozzlobení: | |
| Nakonečný: | |
| - hněv | |
| - vztek | |
| - zuřivost | |
| - běsnění | |
| Vondráček: | |
| - hněv | |
| - zlost | |
| - vztek | |
| Hněv se vyznačuje oslabením nebo ztrátou zábran. Zaplavuje vědomí subjektu a dezorganizuje jeho intelektovou činnost. Mívá následující znaky: | |
| - difusnost | |
| - energetizující moment | |
| - silná tenze | |
| - těžká ovladatelnost | |
| Hněvivá tenze má jinou povahu než tenze úzkostná a vyznačuje se tendencí k okamžité redukci. | |
| V oblasti sociálních vztahů: | |
| Hněvivé chování je v hrubých formách tlumeno. Kultivuje se či promítá do nadávek, kritiky, ironie, osočování, očerňování, intrik apod. | |
| Hormonální mediátor hněvu je noradrenalin, který je ve své molekulární stavbě podobný adrenalinu a byl dříve pokládán za hormon hněvu. | |
| Walter Canon | |
| Symptomy vzteku: | |
| Snížení nebo zastavení procesu v digestivním traktu (ve mně se to všechno sevřelo). Přesun krve z abdominálních orgánů ke kosternímu svalstvu. Zesílení kontrakcí srdce (možnost infarktu). Hlubší respirace, dilatace bronchů, mobilizace cukru v krevním oběhu. | |
| Smutek | |
| Reakce na ztrátu nějaké hodnoty (opakem radosti, která je reakcí na zisk) . V mírnější podobě je to pouhé zarmoucení, např. ze ztráty cenné věci. Ve výraznější podobě je to žal, např. při ztrátě blízké osoby. | |
| Žal zahrnuje: | |
| Pocit bezvýchodnosti a touhu zaměřenou do minulosti, aby se nestalo to co se již stalo a co je již neodvratitelné. Člověk je v hlubokém smutku zaměřen do minulosti, ztrácí smysl pro perspektivy, což může vést ke ztrátě aspirace a zájmu o život vůbec. | |
| Sebevraždy: | |
| - zkratkovité | |
| - bilanční | |
| - demonstrační | |
| Žal | |
| Žal je desaktivující, jeho komponentou je pocit bezmocnosti a beznaděje. Setrvávající žal je hoře, spojené často s depresivními stavy, trudomyslností a melancholií. Prožíváme li žal, cítíme se : | |
| - poraženi | |
| - osamocení | |
| - bídní | |
| - neschopni něco učinit | |
| - máme světobol | |
| - svět cítím jako temný a kalný | |
| - pocit bezmocnosti a opuštěnosti | |
| Výrazovým projevem smutku je pláč, ale hluboký žal probíhá bez pláče jako tiché stékání slz. | |
|
Radost |
|
| Slabší formou je spokojenost. Nejsilnější formou je extáze štěstí. Dosažením cíle získá člověk nějakou hodnotu, cítí se spokojen. Je-li to hodnota významná nebo dosáhl-li ji po překonání překážek - má člověk radost. | |
| Déle trvající a vystupňovaná radost může být prožívána jako pocit blaha nebo štěstí. Zejména vedlo-li to k radikální změně situace (např. zbavit se chudoby, osamělosti, ponižování, závislosti apod.). | |
| Radost je reakcí na zisk, je obsahově diferencovaná podle toho, co bylo získáno - jsou zde jemné rozdíly. Její komponentou je pocit více či méně intenzivního veselí. | |
| G. Dumas - pokládá na základě introspekce radost za syntézu pocitů blahobytu, lehkosti a síly. Při pocitu radosti se cítíme dobře, lehce a plni síly. | |
| W. Mc. Doufalo - radost je potěšení vyššího druhu, provází vědomí získání nějaké hodnoty. Výrazem radosti je : | |
| - spokojený úsměv | |
| - smích | |
| - celkové uvolnění | |
| - často motorická aktivita (mnutí rukou, poskakování, výkřiky radosti). V radosti je tendence dávat ji najevo a proto často (Sdělená radost=dvojnásobná radost) vyvolává pocity závisti a snahu bagatelizovat její příčinu. Někdy bývá označována za reakci na úspěch, který znamená zisk nebo zvětšení hodnoty sebe sama. Reálné já x ideální já. | |
| Izard - radost je ve své nejčistší a nejvýznamnější formě reakcí na dosažené nebo vykonané dobro. Radost pramení také z toho, že se jedinec zbaví nějaké strasti, starosti, stresu.. Perspektivní radost je prožívána jako naděje. Nesplní-li se obava, prožívá člověk radost, mnohdy stačí jenom nepřítomnost obav. | |
| Biologický význam radosti - spočívá patrně v její zpevňovací funkci aktivizace jednání, jehož byla dovršením (nepřítomnost nemoci). | |
| Vyšším druhem radosti je pocit blaženosti - něco jako buddhistická nirvána, stav, v němž člověk necítí žádnou potřebu, což je v praktickém smyslu dosahováno po dokonalém uspokojení všech potřeb - viz. motivace, motivační cyklus. | |
| Potřeby ve stavu latence - aktualizace (čekání na vstup energie) - gratifikace (uspokojování) - desaktualizace. | |
| Štěstí | |
| Pocit štěstí je vrcholová radost, která se protahuje ve více či méně trvalejší stav, v němž je celková pozitivní životní bilance. | |
| Touha po štěstí: individuálně různě pojaté - je silně motivující. Dosažené štěstí se časem stává jakousi samozřejmostí a jako pocit se rozplývá. | |
| Pascal - účelem života není najít štěstí, ale hledat je. | |
| Akvinský - štěstí je největší dobro, člověk který je šťastný nemůže chtít už nic jiného | |
| Štěstí leží někde mezi spokojeností a extází, která je ještě intenzivnější formou blaha. Neštěstí má charakter úderu, který rozbíjí, je to zničující pohroma s trvalejším důsledkem. Štěstí na rozdíl od radosti se vyznačuje větší intenzitou, je to také relace k něčemu trvalejšímu. Jeho slabší formou je jakási životní pohoda. Psychologicky by šel pojem štěstí vymezit jako nejintenzivnější pocit blaha při vyváření životní bilance. | |
| Nálada | |
| Může mít mírnou až střední intenzitu. Zdrojem je částečně známý soubor podnětů na úrovni vědomé nebo částečně nevědomé, nevědomé. | |
| Je trvalejšího rázu - hodiny až dny. | |
| Sycení nálady - splynutina či slitina různých pocitů. | |
| Nálada má tyto složky: | |
| - Psychické procesy - aktuální složka | |
| - Psychické stavy - pokud to není jen chvilková náladička | |
| - Psychické vlastnosti - při vhodných podmínkách v rodině a vrozených dispozicích se může vyvinout vlastnost jako osobnostní rys (radostnost, úzkostnost, atd.) Je potom těžké rozlišit úzkostnost od oprávněné úzkosti. | |
| Rodově dědičné a vrozeně individuální. | |
| Vliv nálady na ostatní psychické funkce: | |
| Podbarvuje ostatní procesy a psychické funkce. Určitá vnitřní psychická determinace. Čekání na příležitost - se žákovskou knížkou. | |
| Různá míra schopnosti rozeznávat náladu u sebe a u druhých, různé schopnosti v rozeznávání a pamatování se kladných a negativních nálad. | |
| Afekty | |
| - intenzita nad středem až do extrému (pro porovnání důležité tzv. near accidents) | |
| - zdroj obvykle známe | |
| - afekt zaplaví, zatemní úžinu vědomí, jsme pohlceni. Snížená schopnost sebereflexe | |
| - ztráta zábran. | |
| V historii afektů si jich všímal hlavně Descartes. | |
| Vášně | |
| - jejich intenzita je vyšší než nálada, nižší nežli afekt | |
| - trvání - až celý život | |
| mají blízko k osobnostním rysům. Vliv vyhraněné hodnotové orientace. | |
| Nadsituační aktivita. | |
| AGRESE | |
| Emoce nevyvolávají jen obecné reakce, ale také reakce specifické. Můžeme se smát, když jsme šťastní, trhnout sebou, když se polekáme, reagovat agresivně, když máme vztek apod. Z těchto typických emočních reakcí si psychologové vybrali k rozsáhlému studiu zvláště jednu. Agresi. | |
| Tuto zvláštní pozornost částečně vyvolává sociální význam agrese. Uvažujme o významu agrese v rovině společenské. V době široké dostupnosti jaderných zbraní může jednoduchý agresivní čin znamenat katastrofu. Uvažujeme-li v rovině individuální, vidíme, že mnoho lidí často prožívá agresivní myšlenky a impulsy, a to, jak tyto myšlenky lidé zvládají, má značný vliv na jejich zdraví a interpersonální vztahy. Další důvod, proč psychologové zkoumají agresi, je ten, že dvě nejvýznamnější teorie sociálního chování vycházejí ze dvou zcela odlišných předpokladů o podstatě agrese. Fredova psychoanalytická teorie považuje agresi za pud a teorie sociálního učení za naučenou odpověď. Výzkum agrese nám pomáhá při hodnocení těchto teorií. | |
| Agrese jako pud: | |
| - podle Fredovy teorie rané psychoanalytické teorie je mnoho našich činů determinováno pudy, zvláště pudem sexuálním. Když je uspokojení tohoto pudu blokováno, dojde k vyvolání agresivního pudu. Pozdější teorie psychoanalytické školy rozšířily tuto hypotézu frustrace-agrese do následujícího tvrzení: Vždycky když je zaměřeno úsilí člověka dosáhnout jakéhokoliv cíle, dojde k vyvolání agresivního pudu, který motivuje chování směřující k poškození překážky (osoby nebo objektu), která vyvolává frustraci (Dollard et al,. 1939). | |
| Agrese jako naučená odpověď: | |
| - teorie sociálního učení vychází z behavioristického výzkumu učení u zvířat, ale zabývá se sociálními interakcemi lidí. Zaměřuje se na vzorce chování, které lidé vytvářejí jako odpověď na nepředvídatelné změny prostředí. Určité sociální chování může být odměněno, zatímco jiné může mít nežádoucí následky. Během procesu diferencovaného posilování si lidé nakonec vybírají úspěšnější vzorce chování. Avšak teorie sociálního učení se od striktního behaviorismu liší v tom, že zdůrazňuje význam kognitivních procesů. Protože si lidé mohou situace symbolicky představit, jsou schopni předvídat pravděpodobné důsledky svých činů a podle toho měnit svoje chování. | |
| - potvrzením teorie sociálního učení je zjištění, že agrese je citlivá vůči posilování nahodilými událostmi tímtéž způsobem jako jiné odpovědi. Celá řada studií ukazuje, že děti s vyšší pravděpodobností vyjadřují agresivní odpovědi, kterým se naučily sledováním agresivních modelů, když je jejich chování posilováno, nebo když sledují agresivní modely, které jsou za své činy odměňovány. V jedné studii badatelé po dobu 10 týdnů pozorovali děti a zaznamenávali případy interpersonální agrese a události, které bezprostředně po agresi následovaly, např. pozitivní posilování (oběť se svíjela bolestí nebo plakala), potrestání agrese (oběť provedla protiútok) nebo neutrální reakce (oběť ignorovala agresora). U dětí, které vykazovaly nejvyšší celkovou úroveň agrese, bylo nejčastější reakcí na agresivní čin pozitivní posílení. U dětí, které vykazovaly nejnižší úroveň agrese, byl nejčastější reakcí trest. Děti, které byly zpočátku neagresivní, ale příležitostně se jim podařilo zastavit útok protiútokem, postupně začaly samy útočit (jejich agrese byla pozitivně posilována). Je zřejmé, že agrese hraje důležitou roli při utváření chování (Patterson, Littman a Bricker, 1967) | |
| TEORIE EMOCÍ | |
| P. V. Simonov (1966 a pozd.) soudí, že emoce kompenzují deficit informace a vznikají, když existuje rozdíl mezi informací nezbytnou pro dosažení cíle a informací, kterou má subjekt pro situaci, v niž uspokojuje určitou potřebu, k dispozici. Proto platí, že „emoce jsou skutečně zbytečné pro plně informovaný systém… není nutný vztek, když jsou dobře známy způsoby porážky protivníka“ (Simonov). Emoce v tomto smyslu představuje „kompenzační mechanismus“ vyplňující deficit informace nutné k dosažení cíle, a vzniká tedy především tam, kde nedochází k uspokojení potřeby. Tato teorie je právem kritizována jako zjednodušující a jednostranná (K. Obuchovski, 1970, B. D. Parybin, 1971). Jiná je teorie R. Plutchika (1980), podle něhož emoce fungují jako reakce na životně významné situace, dávají šance na přežití a současně jsou komunikativními signály. Vystupují jako řetězové reakce v následujících souvislostech: | |
| stimulus (příklad) kognice emoce chování funkce | |
| ohrožení nebezpečí strach únik hledání ochrany | |
| ztráta rodičů izolace smutek „volání | |
| o pomoc“ neintegrace | |
| Podle Plutchika existuje malý počet primárních emocí, které tvoří páry pritkladů a jejichž kombinací vznikají další „dyády emocí“. Tato teorie však ponechává mnoho nezodpovězených základních otázek týkajících se geneze a diferenciace emocí atd. Filozof J. P. Satyre (1960) se domnívá, že emoce vyjadřují regresi k magickému vědomí, a tak i k magické formě bytí. Podle W. McDougalla (1908) emoce vyjadřují prožívání instinktivních tendencí. Nosné je evolucionistické pojetí emocí jako nositelů primárního hodnocení biologického významu podnětů, které v užším psychoanalogickém pohledu vypracoval S. Rado (1952) a v širším P. K. Anochin (1957), zdůrazňující autoregulativní funkci emocí. | |
| GRAFOLOGIE – JEDEN ZE ZPŮSOBŮ, JAK ZJISTIT EMOCIONÁLNÍ SLOŽKU ČLOVĚKA | |
| Z rukopisu můžeme zjistit velmi mnoho charakterových vlastností člověka. Písmo nám prozradí, jakou má pisatel vůli, jak je důkladný, pořádný a přesný, jestli je podnikavý, má dostatek iniciativy. Stabilita osobnosti, stálost citů, převaha citovosti či rozumu, vytrvalost, morální vlastnosti, schopnost učit se, vnímat nové, pozorovat schopnosti – to je jen malý výčet toho, co vše lze z rukopisu zjistit. | |
| Individuálnost písma | |
| Skript – způsob psaní malými tiskacími písmeny | |
| Základní kategorie při posuzování skriptu a vlastnosti z nich vyplývající: | |
| 1) Zakrývání citů, strach z citových vazeb, malá citová autentičnost. | |
| Takový typ písma nebývá obohacen, koncové tahy bývají jen málo nebo vůbec protažené vpravo vzhůru. Záleží na stupni zakrývání citů, ale většinou se v rukopise vyskytuje arkáda, méně už girlanda (obloučkové vázání, otevřené směrem nahoru), která bývá doplněna krycími tahy. Ovály (u písmen a, o, d, atd.) bývají uzavřené. V písmu může být i mnoho nepravidelností. | |
| Vazebnost písma souvisí s city. Jsou-li písmena vzájemně od sebe oddělena, můžeme z toho vyvodit, že pisateli činí potíže navazovat hlubší vztahy s lidmi. Obecně lze usuzovat osobu introvertní nebo s introvertními sklony. Tito lidé mohou být ve svém vnějším projevu přátelští a příjemní, avšak hloubka citových vazeb je u nich problematická. Pokud však navážou hluboký vztah, bývá velmi trvalý a o to pevnější. | |
| 2) Mentální nebo citová chudost. Pisatel má v sobě jen málo citu a empatie, a proto je ani nemůže ve větší míře projevit. | |
| Skript tohoto typu bývá strohý, ostrý, písmo působí tvrdě až nevlídně. Někdy může být doplněno rozbředlým, pastózním tahem. Koncové tahy nebývají protažené doprava, a pokud jsou, bývají často kyjovité a tvrdé. | |
| Uvedené písemné znaky naznačují z hlediska grafologie také „ostrou“ osobnost. Takoví lidé bývají hrubí, arogantní, nevraživí vůči druhým. Jejich city (pokud nějaké mají) jsou uloženy hluboko v nitru. | |
| 3) Zakrývání svých skutečných pocitů. Pisatel nechce, aby ostatní viděli do jeho záměrů, jde o určitou masku, přetvařování. | |
| Přetvářka a zakrývání bývá obecně spojována s velkým obohacením v písmu. Skript, který je vyumělkovaný, bývá většinou psaný pomalým tempem, pisatel si dává záležet na vypracování tvarů. Nezdržuje se zbytečným pohybem. Vše je soustředěno na zkrášlení rukopisu. Na první pohled působí tento typ rukopisu příjemně. Ale to je pouze vnější dojem. Když se zamyslíme nad tím, proč se pisatel snaží o vyumělkované tvary, a přihlédneme k dalším znakům v písmu, budeme možná nemile překvapeni. Přídavky v rukopisu jsou jen zástěrkou, odvedením od skutečného stavu. Pisatel jimi záměrně zakrývá své skutečné vlastnosti. | |
| 4) Snaha o srozumitelnost a jasnost vyjádření. | |
| Do této kategorie patří především písmo tiskací umělců a techniků, kteří, ovlivnění svou profesí, se snaží o dokonalé vypracování rukopisu. Písmo tohoto typu můžeme označit jako systematické. | |
| Sklon písma | |
| - vyjadřuje, jak je pisatel schopen projevovat, či naopak brzdit své city vůči druhým, ale také jak se staví k věcem budoucím, tedy k životu. | |
| Velmi šikmé písmo (s úhlem okolo 25 – 20 stupňů) | |
- impulzivní, nervní člověk, zcela podléhá chorobným stavům, citům a proměnlivým náladám. Je netrpělivý, uspěchaný, roztěkaný, vážný, odevzdaný.. Často může jít až o patologickou osobnost, chorobně citlivou a labilní.
|
| Tyra | Vtipy | Fotky | Příběhy | Odkazy | Něco o mně | Audio | Video | Domů |