| Na rozkvetlé louce seděl člověk, který nevěděl o životě vůbec nic. Nevěděl, co je to láska nevěděl, jak se dělá vráska. Seděl si pod stromem, jedl jablka a byl šťasten. Nepoznal lásku ani bolest při ní. Nepoznal sice krásku, ale dokázal žít i bez ní. |
| Na tváři neměl žádné vrásky, vypadal stále krásně, bezstarostně a šťastně. |
| Pak jednou přišla vichřice a strom, pod kterým trávil všechen čas, pod kterým vyrůstal a který jej naučil tolik věcí, kterého si vážil a měl ho rád, ten strom upadl do vichřice síly, poddal se její kráse a byl zničen. Člověk si uvědomil, že jeho všechno, co na světě měl, jeho láska k neživému stromu, pod kterým se smál i chvěl, se objevila až po hrůzné zkáze vichřice a zahltila jeho tělo velice. Člověk se hluboce rozstonal a nechtěl dále žít. Nevěděl o dalších lidech, nevěděl, co s časem a jak jej využít. Nudil se a ztratil smysl života, chtěl v zápalu nemoci umřít. Pak náhle zjevila se víla lásky. Viděla jeho neštěstí a zabylo jí ho líto. I slitovala se nad nebohým člověkem, vzala jej pod svou ochranu. Dovolila jeho mysli zapomenout, zachránila jeho krásnou duši. Zachránila jeho smutný svět. Darovala mu semínko. Nevěděl co s ním, nosil jej stále u sebe a doufal... Pak jednou, zatáhla se obloha a na jeho nepřikrytou hlavu začaly padat kapky deště. I semínko nezůstalo suché. Začalo růst. A tu člověk pochopil, že z malého semínka vyroste krásný strom. Jeho ochránce a bytost, které může darovat lásku. Byl šťasten. Malé semínko mu naplnilo duši. Konečně měl jeho život opět smysl...
|
|