Celý den strávený na ortopedii v Třinci na Sosně, pak pokažené vánoční prázdniny. Vzpomínáte si na mě? A zajímá vás, jak to všechno nakonec dopadlo?
Po uvedení mého článku jsem čekala alespoň částečné vylepšení nebo změny situace na ortopedii v Třinci na Sosně. Ale opak byl pravdou. Za čtyři týdny mi měli sundat sádru. Byla jsem šťastná jak blecha. Konečně budu moci zase dovádět, stavět sněhuláky a dělat jiné věci, které k pravé zimě neodmyslitelně patří.
Ráno mě moji rodiče zavezli k nemocnici s tím, že jdou ještě něco koupit a za 2 hodiny se pro mě vrátí. Docela jsem tomu, že mou sádru doktoři za dvě hodiny stihnou sundat, věřila. Přišla jsem do čekárny a sedělo zde jen pár lidí. Zaradovala jsem se. Bylo asi 8 hodin. Doktoři, ale přicházeli do svých ordinací až v 9 hodin. Sestřička, která zapisovala jména příchozích pacientů a dávala pořadová čísla, tam naštěstí byla. Šla jsem se tedy zapsat v domnění, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Omyl. Dostala jsem pořadové číslo 20. Kde je dalších 19 lidí? V čekárně jich bylo asi jen 8. Před devátou hodinou se odněkud nahrnulo spousta lidí s rentgenovými snímky a bylo to...
Asi dvacet minut po začátku pracovní doby jsem ani ruku ani nohu žádného doktora neviděla. Pak se ale dostavili, teda dostavil - jeden.... Ostatní byli na operačním sále. Tomu docela rozumím. Byla zima, plno nehod... Začal ordinovat. Netrvalo dlouho a přišli moji rodiče. Mezitím bylo přijato už asi 10 pacientů. Čekali jsme. Po více než 45 minutách konečně zavolali mé jméno. Trochu jsem se bála, ale byla jsem šťastná, že už to budu mít konečně za sebou. Přišla jsem do ordinace. Pan doktor se na mě skoro ani nepodíval. Stále ťukal do PC. I když jsem jim předložila svou lékařskou zprávu, ptal se mě na jméno a jiné údaje, které byly právě na ni. Mimochodem, tak to chodí skoro všude, nevadí, asi se jim nechce dívat do lékařské zprávy. Pak mi prohlédl nohu, kterou už nezdobila sádra, hrozně se divil, že ještě nemůžu chodit... Měla jsem skoro měsíc nohu v sádře... Ale to ho asi nezajímalo. "Nádor" na Achillovce stále byl a nepřipadalo mi, že by se můj stav nějak rapidně zlepšil. Jemu asi ano...
Sestřička mi nohu stáhla obvazem, napsala mi omluvenku, doktor mezitím vypisoval rehabilitace. Měla jsem si počkat na vše v čekárně.
Tam jsem se dověděla od mé mamky humornou věc. Napadlo by vás, že když dostanete pořadové číslo, dostanete se na řadu stejně podle jiného řádu? V čekárně seděla totiž paní, která, když jsem vešla do ordinace, se zeptala mé mamky, které mám pořadové číslo. Ona byla 17 a já 20. Nezdá se vám to divné? Neumějí snad ti doktoři počítat? Udělala tam pořádný vítr, co si to dovolují... a za chvíli už také byla v ordinaci. Kdyby ale seděla a "držela hubu", asi by tam seděla dodnes....
Po deseti minutách konečně vyšla sestřička, podala mi nějaký kus papíru a odešla zpět do ordinace. Z textu jsem pochopila, že je to asi listina určená k příjmu na rehabilitace. Byly tam nějaké nesmyslné zkratky, kterým nikdo nerozuměl. Zeptala jsem se tedy kolemjdoucí sestřičky, co dané údaje znamenají a odbyla mě tím, že mi to musela říct sestřička v ordinaci. Jsem asi hluchá, ale ta se o ničem nezmínila.
Se Sosnou jsem skončila. Napsala jsem se na rehabilitace do zdravotního centra na Kanadě. Jsem spokojená. Ten přístup. Vše probíhá rychle, bez komplikací a hlavně s lidskostí a úsměvem. Cítila jsem se tam jako doma. Všichni byli moc milí a hodní. Lékaři na Sosně se mají hodně co učit.
Vím, že můj názor je možná jeden z miliónu a nikdo se s ním s neztotožňuje, možná se mýlím a vše je jinak. Ale mě se tohle stalo. Snad si z tohoto článku vezme někdo ponaučení a bude se snažit tuto situaci zlepšit. Já to asi neovlivním, ale pevně doufám ve změnu, aby se i toto mohlo připsat do seznamu pozitivních věcí v nemocnici na Sosně, které také existují, ale není jich mnoho. Omlouvám se, pokud jsem někoho neprávem očernila, všichni doufám v této nemocnici nejsou takoví...

Bonny
Tyra Vtipy Fotky Příběhy Odkazy Něco o mně Audio Video Domů