| |
Vysokohorská turistika |
Dolomity |
Brenta |
Alpy |
|
Brenta - Adamello
Popis výpravy do Brentských Dolomit a Adamella-Pressanelly v roce 1999
U odbočky na vrchol Cima Brenta necháváme batohy, beru si jen foťák a kameru a lezeme se podívat na vrchol. Původně bylo více zájemců ale nakonec jdu jenom já s Petrem. Cesta je sice nejištěná ale poměrně jednoduchá, největším problémem jsou uvolněné kameny. Asi za 20 minut jsme nahoře a zapisujeme se do plesnivé vrcholové knížky Cima Brenta 3150m. Není toho moc vidět, směrem k Tose jsou mraky, na druhé straně chvílemi vykoukne chata Tuckette.
Cestou dolů na sněhovém sedle potkáváme starší pár, ptají se nás kudy a za jak dlouho se
dostanou k Tuccetce. Ukazuji jim kudy jdem, že budou za 15 minut na Boccetce a pak asi hodinu kolem masivu. Ukazují na strmý sněhový svah pod námi, pod kterým je chata vidět. Tuto cestu jim moc nedoporučuju a tipuju ji tak na pár minut (když to s nimi ujede). Po návratu na via Boccetku potkáváme vracející se lidi, cesta je prý dál neprůchodná. Počasí taky není nic moc ale přesto pokračujeme dál. Po chvíli docházíme celou naši skupinu. V "neprůchodném" sněhovém žlabu už Jindra lopatkou vydlabal stopy a pro jistotu i dočasně natáhl lano takže postupně všichni pokračujeme dál. Po chvíli nás potkává bouřka a pěkný liják. Všude ocelová lana a železné žebříky, není to zrovna příjemný pocit když kolem hřmí. Když už se trochu vyjasňuje, tak konečně přicházíme k chatě Rifugio Alimonta (2580m). Sice táhneme spacáky a karimatky ale v tomhle počasí a celí promočení opouštíme představu spát pod širákem a jdeme si vyjednat ubytování. Pokoje jsou sice již plné (30000ITL za lůžko a noc) ale v podkroví jsou ještě noclehárny za poloviční cenu takže jsme spokojeni. Nějací češi před námi dostali na horolezecký průkaz "velkou slevu" - místo 30000ITL zaplatili jen 29000ITL. Večer zakončujeme dole v hospodě a to jak pivem tak domácím červeným vínem. Nejdříve odcházejí italové, pak i němci u vedlejšího stolu a když už majitelé chaty mávají rukama a snaží se nás překřičet slovy "finito", přestáváme prozpěvovat a popíjet a jdeme také spát.
Škoda že pro mlhu není vidět údolí po levé straně, ale via ferrata je nádherná.
Před námi vylézá proslulá skalní jehla Campanile Basso - Guglia (2883m)
a masiv s nejvzšším vrcholem Cima Tosa (3173m).
Přicházíme na Pedrotky, kde si dáváme oběd, někteří testují výborné pivo za 8000ITL. Vydáváme se dál, ale začíná se kazit počasí a chvílemi je v mlze vidět jen na pár metrů. V jednu chvíli končí lano pod ledem a není jasné kudy pokračuje cesta. Jindra se vydává na průzkum. Nakonec slézáme na ledovec dei Camosci a vydáváme se po něm vzhůru do sedla.
Následuje strmý sestup dolů, odbočujeme po cestě doleva a z dalšího sedla se dostáváme na chatu Dodici Apostoli (2489m). Naproti ve skále je vytesána ohromná jeskyně s křížem. Dáváme si svačinu a optimisticky plánujeme že za 2-3 hodiny jsme dole v Madoně. Ne všichni ale zaregistrují kam že se má dojít a tak zatímco několik nás postupně usilovným pochodem a po bloudění roklemi dorazí v rozmezí 19:00 až 20:00 ke stanici lanovky na horním konci Madonny tak Oto, Guziš, Vášek atd. dodrží původní plán a ničíce si nohy při sestupu dorazí o několik km níže do Pinzoly. Autobus s reptajícím zbytkem výpravy se je vydává hledat a my zatím mrzneme u stanice lanovky. Vašek se mezitím vydává stopem do Madonny a všichni se nakonec najdou. Do Marilevy jsme dorázili pozdě večer když už byl celý autobus prohřešován u místní policie.
U dalšího jezera Lago Gelato potkáváme skupinku od nás - místo lanovkou kopec vyběhli pěšky a byli přitom u jezera dřív než my.
Bez dlouhého rozmýšlení se dáváme po jedné z cest dál. Po chvíli, když je Jindrovi divné že jdeme pořád víc a víc z kopce se nás ptá jestli máme jít opravdu po cestě 232. Aniž bych ho příliš vnímal, odpovídám nějakou poznámkou o komunikačním portu RS232. Jdeme tedy pořád dál až k jezírku Lago Lambin kde si vymácháme nohy (nádherně čistá voda, občas se mihne nějaká ryba) a obědváme. Jindra se při té příležitosti dívá do mapy a zjišťuje, že jsme šli opravdu blbě. Vracíme se tedy po stejné cestě zpátky a přitom zvyšujeme tempo protože toho máme ještě hodně před sebou. Kolem jezera stoupáme až do sedla Nambrone a dále suťoviskem a později křovím dolu do údolí.
Cesta moc prochozená není a dole se už jen proplétáme mezi kopřivami, lopuchy a kozami.
Těch tu je opravdu dost. Spíš tušíme než vidíme cestu dál a stoupáme lesem do kopce. po chvíli je slyšet hukot, to již jdeme podél vodopádu ... Když jsme na dohled od chaty, zařazujeme odpočinek a koupel v studeném (hodně studeném) potoce. Na chatě Rifugio Corniselli jsme asi jedinní přenocující hosté. Dostáváme malinkatou cimru s šesti postelemi (3+3 nad sebou) za 20000ITL za noc. S Víťou máme jen DM a tak se ptáme jestli s nimi můžeme platit. Chatař ale nezná kurs a tak říkáme že jinde berou 1DM=1000ITL. Tak tedy můžeme zaplatit v DM. Vaříme si venku na plynových vařičích.
Skoro celou noc větráme aby se udřžel dýchatelný vzduch, k ránu je už ale docela klendra. Jindra tedy se slovy : "každá věc má své místo a čerstvý vzduch ho má venku" zavírá okno.
U chaty ... dáváme krátký odpočinek a po té vyrážíme k ledovci vedretta d'Amola. Asi v půlce ledovce nasazujeme mačky a bereme cepíny a já hned "testuji" cepín a sjíždím po ledovci pár desítek metrů dolů což trochu odneslo koleno a ruce (jsem v kraťasech a bez rukavic). Ze sedla .... slézáme po kolmém žebříku na ledovec Nardis na druhé straně masivu. Následuje výstup rozbředlým zasněženým suťoviskem a dostáváme se na zasněženou plošinu. Sníh je tu čerstvý, zřejmě ze včerejška, takže zatímco dole někdy odpoledne prší, tady sněží a to i v červenci. Další nepříjemné místo je travers po úzké skalní římse s vyhlídkou směrem dolů. Místy je zde vlhká až ledovatá skála ... Procházíme kolem Bivacco Orobica (3382m) a pomalu pokračujeme vzhůru.
Kolem 11 hodiny dorážíme na vrchol Cima Pressanella (3558m). Necháváme se všichni fotit mým a Jindrovým foťákem od nějakých holanďanů. Jak jsem později zjistil, byli to opravdu talentovaní fotografové : na mém foťáku netrefili spoušť takže nic nevyfotili a na Jindrově snímku zase chybějí nohy a půlka kříže.
Všude kolem už se honí mraky a tak se na vrcholu dlouho nezdržujeme.
Při sestupu zkoumám jak to vypadá v bivaku Orobica. Za masivními dveřmi jsou tři velké palandy, každá v nouzi tak pro pět lidí. Velký stůl "zdobí" hromada plechovek od Pilsner Urquel a lahve od ruského šampaňského - zřejmě pozůstatek našich krajanů či jiných Slovanů. Počasí se pomalu kazí a tak jsme rádi když máme za sebou sněhový žlab a skalní římsu. Suťovisko nad ledovcem Nardis je ještě více rozbředlé a jeden velký balvan který pod Jindrou ujel nám názorně ukázal jak rychle se dá sjet po ledovci dolů. Vyndáváme tedy raději lano a těch pár metrů na ledovec ručkujeme.
Cesta dolů už pak ubíhá rychle. U jezera Lago Nero (2236m)
opět fotografuji Brentu.
Ota se už místo na cestě vidí u piva na chatě, takže pospíchá, u jezera schází ze správné cesty a mizí nám z dohledu kdesi v údolí na levé straně. Kousek před chatou tipujeme že Ota je někde daleko v údolí, se kupodivu rozhrne křoví a tam je uštvaný Ota. Navrhuji ještě zkrátit si poslední zatáčku a sbíháme mimo cestu mezi kameny. Víťa tam "hází záda" a odnáší to několika odřeninami za což mi pěkně děkuje. Na chatě hned dáváme hned jedno chlazený pivo (pak ještě jedno).
Jsou 3 hodiny odpoledne takže výstup trval zhruba 6 hodin, sestup 4 hodiny. Pressanella je už mracích a naproti v Brentě prší. Chvílemi vykukuje sluníčko a tak se mi daří natočit duhu pod Brentou.
Dnes už není kam spěchat a tak dopoledne pomalu scházíme do údolí Nambrone.
Děláme ještě několik posledních fotografií. Po napojení na silnici z Pinoly hodláme jet autobusem abychom nemuseli jít vedle aut pěšky, ale zrovna žádný nejede. Tak postupně jdeme a jdeme vzhůru do kopce směrem k Madonně až bakonec přicházíme po několika kilometrech na její okraj. Zde už čekáme na autobus abychom se alespoň kousek svezli. Rozhodujeme se zakončit výlet dobrým obědem v některé místní pizzerii. Jindra radí jít mimo centrum kde by mohli být lepší ceny. Po chvíli nás upoutá šipka : "Pizzerie Papagay - 400m" . Říkáme si - to bude ono a vyrážíme v jejím směru do boční uličky. Asi po půl kilometru na křižovatce je opět stejná cedule : "Pizzerie Papagay - 400m". Je to sice podezřelé ale pokračujeme naivně dál. Když už jsme tam, nevypadá to nadějně. Ota, který z nás umí něco italsky je vyslán dovnitř a zjišťuje že mají zavřeno. Rozladěni jdem skrze zahrádky směrem do centra a v prním obchodě si necháváme doporučit kam jít na pizzu. Takže nakonec si všichni dáváme moc výbornou pizzu. Když si však chci po chvíli ještě jednu přidat, je mi řečeno že už je siesta a že se nevaří (podivné způsoby).
Je ale taky potřeba sníst zbytky zásob a tak ještě vaříme po příjezdu do Marillevy.