L I L I E

(pro zvětšení klikněte na obrázek)

Popis
Lilie jsou cibulové rostliny.Cibule, která je složena z masitých šupin,má zespodu trvalé kořeny, které žijí 3-4 roky. Tyto kořeny by se neměly poškodit (např. při přesazování). Z cibule vyrůstá lodyha na které jsou těsně nad cibulí jednoleté lodyžní kořeny, které čerpají hlavní část živin. Listy které rostou o něco výše na lodyze jsou uspořádané buď střídavě nebo v přeslenech. Vrchol lodyhy je zakončen okolíkovitým nebo pyramidovým květenstvím. Květy jsou miskovité - obrácené vzhůru, do stran i trochu proniklé- trubkovité. Barva květů bývá ve všech odstínech kromě modré. Cibule Lilií nemají nikdy zvadnout a v žádném případě vyschnout.

Výskyt a stanoviště
V přírodě jsou rozšířeny od ostrova Luzonu a jihu Indie až za polární kruh na Sibiři. Naprostá většina jih však roste v mírném pásmu. Vyskytuje se od nulové nadmořské výšky až po výšky přes 3000 m v Himaláji. Roste na okrajích lesů, v porostech trav nebo mezi křovinami. Lilie rostou většinou v půdě propustné a vzdušné, často na svazích a v půdě kamenité.

Evropské lilie
přírodních druhů Lilií je asi sedmdesát. V Evropě roste divokých druhů několik, v ČR ale jen pouze dva. Lilie zlatohlávek (Lilium martegon) květy mívá šeříkové nebo bílé (ojediněle) barvy. Je typický obyvatel okrajů lesů a pasek, na horách až do výšky přes 1000 m. druhou naší domácí lilií je Lilie šafránová (Lilium bulbiferum) a její varieta (ssp. croceum). Je to druh spíše podhorský a horský. Má zářivě oranžové kalíškovité květy. Oba druhy jsou u nás chráněné! V Alpách roste vzhledem i barvou podobná původní forma naši lilie šafránové lilie cibulkonosá ( L. bubliferum), která má v paždí listů zelené pacibulky. Tyto pacibulky odpadají koncem léta. Tyto vegetativní orgány zakoření, zatáhnou se do země a v dalších letech z nich vyrostou nové lilie, naprosto totožné s mateční rostlinou (vegetativní rozmnožování). Po celé Evropě se také nachází lilie bělostná (L.candidum), známá "kostelní", velice voňavá lilie. Tato lilie je v Evropě natolik běžná, že její původní naleziště je již neznámé (pravděpodobně to byla oblast Palestiny).

Pěstování a křížení
volně rostoucí lilie se v přírodě vyvíjely tisíce let. Jsou lilie přizpůsobivé, ale také druhy, které ve volné půdě prakticky pěstovat nemůžeme. Většina nenáročných druhů se spokojí se vzdušnou humózní zemí v polostínu. Vápník většinou nevyžadují. Menší nároky než původní druhy mají kříženci.

Asijské hybridy
Nejvýznamnější skupinou hybridních lilií jsou tzv. asijské hybridy. Pocházejí vesměs z Číny, Japonska, částečně Mongolska a Koreje. Nevoní a vyžadují kyselou půdu. Jsou vysoké 50 - 150 cm. Barevná škála květů je velmi pestrá. Cibule lilií sázíme nejlépe v září až říjnu, 10 - 15 cm hluboko do dobré zahradní země obohacené kompostem nebo rašelinou, Těžší půdy vylehčíme říčním pískem. První rok po výsadbě se osvědčuje dát suchý kryt na zimu, rovněž v létě je vhodné krýt půdu mulčováním. V době růstu potřebují lilie bohatou zálivku ale jen ke kořenům a nikoliv na list. Do zálivky přidáme i běžná umělá komplexní hnojiva. Po odkvětu zálivku zmírníme. Cibule asijských hybridů mají vždy světlou, nanejvýš narůžovělou barvu. Lilie se přesazují až po několika letech.

Aureliany
Aureliany nazývané také čínské hybridy. Tyto hybridy lilií jsou většinou robustnější, mohou být i 200 cm vysoké. Cibule těchto lilií jsou vždy velké, tmavě hnědé nebo tmavě fialové. Mají stejné pěstitelské nároky jako asijské hybridy. Tyto hybridy také dost ochotně tvoří semena.

Orientální hybridy
tyto lilie jsou „šlechtou" mezi liliemi. Mají poměrně široké a velké listy a široce otevřené květy až 30 cm v průměru. Převládající barva je bílá a karmínově červená, květy nádherně voní. Všechny tyto lilie vyžadují velmi humózní půdu a ve volné půdě se u nás dají těžko udržet. Pěstují se ve sklenicích nebo v květináčích za oknem. Jsou vysoké až 200 cm a může mít až 30 - 40 karmínových voňavých květů.

Severoamerické lilie
V severoamerickém regionu roste početná skupina divokých lilií, které se u nás pěstují velmi obtížně, a proto jsou málo známé. Málokdy se setkáme také s jejich hybridy. Výjimku tvoří až 200cm vysoká L. pardalium. Potřebují humózní půdu bez vápníku a v létě hodně vláhy.