K prvním korekturám na starém obrazu města Stříbra daly podnět ještě na samém konci 18. století živly. V červenci roku 1792 zápálil blesk střechu minoritského kostela, který byl od listopadu 1785, od zrušeni františkánského kláštera za josefínských reforem, ve správě města s celým kon­entem. Stříbřití užívali minoritský kostel jako kostel farní, protože v původním farním kostele Všech svatých se objevily nebezpečné trhliny ve zdivu, a do budov františkánského konventu byla umístěna tehdejší trojtřídni škola a děkanství. Po požáru v roce 1792 města opravilo původní farní kostel, aby bylo kde konat bohoslužby, ale kostel minoritský se již neopravoval a byl ponechán svému osudu. Proč se tak stalo a proč se město nesnažilo obno­vit stavbu, která tak výraznou měrou utvářela po staletí jeho podobu v tak exponovaném prostoru jako bylo náměstí, dnes již, přesně nevíme. Snad zde svou roli sehrála dobová osvícenská atmosféra, ale stejné tak to mohly být i důvody finanční spojené s maloměstským pragmatismem. Skutečností je, že trosky kostela s ohořelým barokním průčelím doslova strašily na stříbrském náměstí až do počátku 70, let 19. stol. K daleko závaznějším a trvalejším zá­sahům do dosavadní stavební struktury města došlo v souvislostise stavbou nové císařské silnice z Plzně na Rozvadov a Cheb (1812-1832), která měla pro Stříbro existenční význam i když v poněkud jiném ohledu, než se tehdy domnívali městští radní. Od roku 1382. listinou krále Václava IV. vydanou v Českých Budějovicích, mělo totiž Stříbro výsadu, že veškerý obchodní provoz na tehdejších silnicích směrech v okolí Stříbra musel procházet městem, které zde mělo právo vybírat mýto. Město naopak za toto privi­legium bylo povinno udržovat v dobrém stavu jeho správě svěřené úseky cest. O drženi tohoto privilegia, jehož platnost městu obnovila Marie Terezie v silničním patentu z roku 1765 vedlo město Stříbro po celou dobu jeho existence urputný zápas ať již se vzdálenějšími Domažlicemi a Horšov­ským Týnem nebo odvěkým a blízkým rivalem, městečkem Kladruby. Nejnověji se spor vyhrotil právě kolem stavby nové silnice, když kladrubští inter­venovali za pomoci některých pražských dopravců o vedení této silnice pres Kladruby s odůvodněním, že tato trasa je kratší a terénně výhodnější. Ústřední úřady silnici přes Stříbro samozřejmě potřebovaly, mj, i pro zvý­šený dopravní ruch související s obnovenou těžbou, nicméně taktické váháni. které dávaly najevo, vyděsily stříbrské natolik, že se město zavázalo vybu­dovat i celkové délky 10326 sáhů na své vlastní náklady 2270 sáhu nové silnice (tj. něco přes 4 km) aby kladrubské nároky odvrátilo. Paradoxem celé situace byla skutečnost, že stříbrští vedli tento spor v liché naději, že se podaří přimět Vídeň k odvoláni reskriptu i roku 1792, který zrušil Stříbru mýto, a je i možné, že kdyby městská rada tušila, jak marné její naděje jsou, podstatně by ve své horlivosti polevila. Stejně nešťastně se městu podařilo vyřešit otázku správy kamenného mostu přes Mži. Protože náklady na údrž­bu, které nesla městská správa, se zdály střibrským příliš vysoké, snažili se přenést je na stát i za cenu vzdání se zisku i mostného. Roku 1822 se to skutečně Stříbru povedlo Ovšem s tím výsledkem, že erár s převzetím mostu okamžitě pronikavě zvýšil i mostné, které teď byli nuceni na svém vlastním mostě platit i střibrští. Do jisté míry vrhají tyto příklady trochu světla mj. i do temné okolnosti, za kterých byl ponechán zpustnutí poškozený minoritský kostel, a proto snad neni tato odbočka v našem vyprávěni zcela zbytečná, Výstavbě nové silnice padla za obět nejdříve západní část městského opev­něni, kde byly u roce 1813 zbourány relativně dobře zachované hradby včetně městské prachárny v blízkosti Horní brány, která zůstala v této fázi přestavby města ještě stát, V následujícím roce 1814 byly zbořeny tři domy v okolí Dolní brány o roku 1839 i samotná Dolní brána. Strážnice při Dolní bráně zůstala ještě stát, ale necelých deset let nato (1847) byla prodána a brzy poté zbořena a na jejím miste postaven dům čp. 445, V témže roce bylo prodána a posléze zbourána strážnice při Horní bráně o konečně raku 1877 byla zbořena i vlastni Horní brána. Systém městského opevnění se prakticky rozpadl a ty části hradeb, které ještě zůstaly stát, zejména na tzv. Novém městě, byly prodány a využity jako stavební parcely, přičemž nezříd­ka byla část hradby využita jako jedna ze zdi nově stavěného domku nebo jako jeho základ. Z původních asi 17 bastionů zůstal stál jen jediný - dneš­ní tzv. husitská bašta, rovněž původně přestavěná na dům, ktérý nesl čp. 333, Tak, jak se měnila vnější silueta města, měnila se i jeho tvář vnitřní. Většina domů na náměstí byla v 1. polovině 19. století opatřena empirovými nebo klasicistními fasádami a v zahradě na jižní straně radnice byl r. 1811 postaven v duchu pozdního rokoka pavilón s mansardovou střechou a balustrovým zábradlím v jehož architektonické siluetě vzdáleně doznívají chinoiserni motivy rokoku tak blízké. Na severní straně radnice pak bylo roku 1830 přestavěná pekárna chleba, postavená původně roku 1690. Město jí pak roku 1865 prodalo hodináři Franzi Forklovi, ktérý si zde zřídil dílnu a krárn. V letech 1863-88 se dočkala nové fasády také budova radnice a na místě starých sgrafit byla podle návrhů prof, Schwerdtnera z Plzně provede­na sgrafita nová. K definitivně nové tváři této části stříbrského náměstí pak přispěla mj, i přestavba hotelu a restaurace „U bílého Iva" (dnešní Evropa), provedená začátkem 80. let 19, století. V jednoduchém novorenesančním stylu tu bylo postavena nárožní bloková budova, Jedna z mála dvoupatro­vých staveb ve městě v té době, které mohl konkurovat snad jen dům čp. 193 postavený rovněž v novorenesančním stylu na počátku 90. let 19, století v bývalé Chebské ulici. Na východu i straně náměstí, kde stál již zmíněný minoritský klášter a kostel, zmizela po polovině 19. století další významná historická budova o jejími původu víme velmi málo. Byl to již zmíněný pan­ský dům, jeho; vznik přisuzovala ústní tradice osobě Kristiána llova, který byl v letech 1623-1634, tedy až do svého zavražděni v Chebu (1634), držite­lem Stříbra, Panský dům však byl mnohem starší. V historických pramenech je o něm zmínka již v roce 1422, kdy je uváděn jako „konigiiches Schloss" a neobstojí tedy ani názor některých regionálních německých historiků (G, Juritsch), kteří jeho vznik kladli do poloviny 15. století, do souvislosti s úsilím Buriana z Cutštejno trvale uchvátit Stříbro jako rodovou državu. Zdá se, že nejblíže pravdě by mohl být názor kladoucí vznik panského domu" do sou­vislosti s výkonem královské moci ve městě. Poslední podobu střibrského „zámku" nám zachovala veduta z počátku 19, století, kde je zobrazen jako bloková budova kryta dvojitou sedlovou střechou. Na místě zbořeného pan­ského domu byl 1. záři 1862 slavnostně položen základní kámen nové stříbrské školni budovy, která byla nejdříve školou obecnou, od roku 1870 pak reálným a konečné roku 1879 klasickým gymnáziem. Stavba školy je zajíma­vá pamětním spisem, přiloženým k jejímu základnímu kameni z něhož se dozvídáme mj., že Stříbro mělo v roce 1862 podle posledního sčítáni celkem 4066 obyvatel, při těžbě a zpracování olovnaté rudy pracovalo kolem 500 pracujících a převládajícím jazykem ve městě byla němčina. Tyto údaje Je možné.z dalších zdrojů doplnit; město mělo v této době přes padesát že­bráků a dalších více jak šedesát osob žilo jen z příležitostné práce a obecni podpory. Samotná budova gymnázia je snad význačná především tím, že dokumentuje jak houževnatě se držel při životě tzv. josefínský kasárensky stavební styl. Nová škola byla otevřena v roce 1864 a o devět let později, v roce 1873, byla v její těsné blízkosti, na místě konečně zbořeného minoritského kostela, postavena budova obecné a měšťanské školy, jejíž v celku jednoducjá architekura se středním převýšením do štítu se pro změnu inspirovala duchem novogotiky, Hovoříme-li již o změnách města na jeho východní straně , je rovněž  nutné zmírnit se o přestavbě areálu městského pivovaru, který byl vždy vydatným zdrojem příjmů města a stříbrské pivo vyhlášené svou kvalitou. Někdy kolem přelomu 18. a 19. století došlo k sjednocení tří ve městě působících pivovarů. Městského  nebo také vrchnostenského pivovaru (jako takový byl označován již v 15. století), pivovaru klášterního a konečné obecního pivovaru. V letech 1805-1807 bylo provedena přestavba celého areálu do té podoby, v jaké známe bývalý stříbrský pivovar v podstatě ještě dnes i když jeho budovy plní jinou funkci, Definitivní po­dobu východnímu konci město pak dalo zřízení městského parku založeného roku 1872 na ploše asi 14 ha, z části na úzerní bývalých zahrad minoritského kláštera a dále pak na obou svazích terénu přiléhajícího k městu. Při dolním toku potoka protékajícího údolím parku, jeho ústí u Mže a na jejích březích, se pomalu rozrůstala kolonie hornických domků z nichž většina ustoupila již v naši době výstavbě nové čisticí stanice. Hlavní vstup do par­ku, dnes bohužel značně devastovaného, tvoří bráno vedle budovy gymná­zia, sestavená z pozdně renesančního portálu z bývalého domu čp 63, Na západním okraji města došlo po zboření Horní brány k významnější stavební činnosti až na sklonku 19. a počátku 20. stol., kdy byl v roce 1902 dostavěn státní učitelský úřad v jehož prostorách sídlí dnes zemědělská škola. Okolí ústavu tvořil dodnes zachovalý park o rozloze asi 1 ha  jenž se později spojil s parčíkem okolo městského kina, postaveného však až v ro­ce 1925, Okolí města na jihu dotvořila železniční trať dráhy císaře Františka Josefa budovaná v letech 1861-1871 a otevřena plnému provozu 28. ledna 1872, jejíž stavbě padla za oběť mj. i bývalá papírna. Krajina zde dostala nové akcenty nejen budovou nádraží a obou železničních mostů, ale i dal­šími stavbami hospodářských a průmyslových objektů jako byl provoz již zmíněné firmy Westbohmische Glas u. Holzindustrie, sklad firmy bratří Justů ap. Spolu se železnicí dorazil do Stříbra i telegraf, jehož první stanice byla uvedena do provozu 10. července 1873, a nakonec i telefon, zavedený ve Stříbře roku 1909. Železnicí, telegrafem a telefonem, těmito atributy moder­ní, technicky orientované společnosti, získalo Stříbro trvalý a bezprostřední kontakt s novým vnějším světem, který začalo pomalu rozpačitě navazovat již v okamžiku, obrazně řečeno, kdy byly sneseny první kameny z jeho hradeb.

Zpět