JACÍ VLASTNĚ DOOPRAVDY JSOU?

BOSTONCI...

     Bostonek je malý nenáročný kamarád. Přizpůsobí se jak aktivnímu životu mladé rodiny, tak mírnějšímu tempu starších lidí. Je to vitální pejsek, milující pohyb a zábavu. Setkat se s ním můžete poměrně hojně na závodech agility, bývá využíván i jako pomocník v canisterapii. Při správném přístupu majitele, tolerujícím jeho pravou teriéří povahu, zvládne i zkoušku ze sportovního výcviku. Je to pejsek, který rád jezdí autem i lenoší na gauči. Je spokojenější, může-li bydlet v bytě, přes léto je však možné též jeho ubytování ve venkovním výběhu.

   Sama velice oceňuji snadnou údržbu jeho krátké srsti. Pejska stačí dle potřeby vykoupat, utřít do sucha… a hotovo.

   Naši psi vyrůstají od štěňat s dětmi. Sedmiletá dcerka Terezka sama vystavuje, při správném vedení zvládne bostonka bez problémů i dítě.
 

Bostoni milují agility :) … méně však focení :)

Megi na závodech v Jičíně

Šiperky mne získaly svou absolutní nenáročností. Vitální, vždy veselý, připraven dělat radost celé své „lidské smečce“. Šiperka je nejmenší ovčácké plemeno na Světě, řazeno do skupiny FCI 1, sekce ovčáčtí psi. V dospělosti by neměla přesáhnout hmotnost 8kg. Jsou chovány ve dvou váhových kategoriích, 3–5kg a 5-8kg. Kovově černá srst se neupravuje, pouze při línání častěji pročesává. Šiperky je možné celoročně chovat venku, což svědší i jejímu kožíšku. V jídle si nevybírá, je to nenáročný jedlík.

Dnes je šiperka chována jako rodinný pes. Zvládá dlouhé procházky a vyniká též ve sportu agility.

Z HISTORIE

V roce 1882 v Belgii charakterizují příznivci šiperku takto: „Je to smolnatě černý ďábel bez koňského kopyta a ocasu, opravdový čert pro myši, krysy, krtky a podobnou havěť, neúnavný hlídač, který bdí ve dne v noci, stále se pohybuje a neujde mu nic, co se děje v domě a kolem něho. Je to dobrý stájový pes a velký přítel koní. Jako kamarád a partner při lovu králíků je k nezaplacení. Tady není jediného myslivce, který by neměl šiperku“

Z koňské stáje nebylo daleko na říční člun, a tak se stal šiperka i psem lodníků, kde střežil jejich náklad. Jejich zásluhou byl pes znám i za hranicemi své země, byl znám i na nákladních lodích na kanálech velkých řek. V 17. stol. byla šiperka maskotem crispijnského cechu malých řemeslníků, do kterého spadali především ševci z Bruselu.

Dnes platný standard popisuje psa bez ocasu, stejně, jako standard roku 1888, který říkal krátce a věcně: „úplně chybí ocas“. Hřbetní obratle končí téměř nad zádí, takže ještě první článek ocasu (páteře) byl zachován. Není zaznamenáno, jestli je bezocasost vrozená, nebo jestli má být ocásek krátce kupírován. Anurie – přírodní bezocasost má ve své čisté formě letální účinky na plod, nebo vede k úmrtí štěňat brzy po porodu. Kdyby byl šiperka chován důsledně k vrozené bezocasosti, dnes by již neexistoval.

Sama jsem se na výstavě nesetkala s neochotou posoudit šiperku s ocasem a nikdy se ocásek neprojevil jako překážka v posudku s výborným oceněním.

"ZARUČENÉ" LEGENDY :)

Jedna říká, že dva ševci se pravidelně zúčastňovali výstav šiperků, oba měli zatím obyčejné obojky. Jednou se objevil pes jednoho ševce s měděným obojkem, na to druhý opatřil svého psa ještě krásnějším… Vznikl spor a tak švec s obyčejným obojkem chytl psa konkurenta a uřízl mu ocas. Bezocasý šiperka se všem náramně líbil a tak prý chovatelé začali štěňátkům odstraňovat ocásky.

Druhá legenda vypráví o zlodějině sousedovic šiperky, kdy ji chytili za ocas a uštípli jí jej…

Jeden z více praktických aspektů kupírování šiperek poskytl klub chovatelů šiperek v Belgii. Byli to právě námořníci, kteří kupírovali ocásky a to proto, že pes bez ocasu se byl snáze schopen pohybovat v úzkých prostorách lodi, aniž by převrhl přepravované zboží.