Kapitola první

 

Teoretický úvod

 

      V této kapitole se zaměřím na nejčastější způsoby tvoření nových slov a na častost jejich užívání.

Nejprve se ovšem zastavím u termínů - neologismus a okazionální pojmenování.           S posledně jmenovaným termínem pracuje O. Martincová a nejlépe odpovídá funkci    a významu vianismu.

 

Definice neologismů jsme si uvedli v úvodu, víme tedy, že se takto označují lexikální prostředky, které se charakterizují jako nové.

Nyní nás bude zajímat jejich obecná charakteristika. K neologismům přistupujeme       z hlediska synchronního a jako základní volíme onomaziologický přístup.

K jazykovým jevům podmíněným jednak mimojazykovými společenskými faktory     a jednak faktory vnitřně jazykovými náležejí nová pojmenování. Mimojazykové faktory působí na jejich vznik, pronikání do slovní zásoby, na celkový pohyb slovní zásoby.

 

Neologismy můžeme rozdělit z genetického hlediska do několika skupin:

 

1.      Neologismy, jejichž rys novosti záleží v pojmenování nového myšlenkového obsahu novou formou. Do této skupiny jsou zařazeny neologismy substantivní, adjektivní, slovesné a příslovečné, které vznikly mutací. Dále sem patří pojmenování, jejichž rys novosti záleží v doplnění obsahu základového slova novým znakem (=modifikace) a nakonec pojmenování, která vznikla na základě změny kategoriálního zařazení pojmenovaného jevu (= transpozice).

2.      Neologismy, jejichž rys novosti záleží pouze v pojmenovaném obsahu. Útvary víceslovné vznikají jednak při pojmenovacím procesu, jednak při sémantickém tvoření nových pojmenování.

3.      Neologismy, jejichž rys novosti záleží v novém slovotvorném zpracování dříve pojmenovaného obsahu. Tato skupina zahrnuje substantivní univerbizovaná pojmenování, adjektivní a slovesná pojmenování.

 

Z hlediska funkčního dělíme nová pojmenování takto:

 

1.      Neologismy z hlediska roviny pojmenovací. Sem patří jednotky, které se uplatňují jako nové pojmenovací prostředky na pozadí existujících jednotek slovní zásoby, jednotky přejaté z cizích jazyků a pojmenování multiverbizovaná.

a)      Pokud se zaměříme rovněž na příznakovost neologismů, pak je můžeme rozčlenit   z hlediska lexikálně sémantického na pojmenování nepříznaková a pojmenování příznaková.

b)     Příznakovost neologismů z hlediska slovotvorných forem lze dále rozčlenit            z hlediska  slovotvorných prostředků a z hlediska slovotvorných mikrostruktur (většinou jsou jednotky nepříznakové).

2.      Neologismy s rysem novosti z hlediska roviny užití. Pojmenování se vyznačují svou neobvyklostí, nápaditostí, zvláštností, většinou nejsou uživateli běžně známá. V psaném textu jsou proto odlišena grafickými prostředky (uvozovky, velká písmena) nebo sémantizací (výklad, výčet znaků, uvedení synonym).

 

Okazionální neologismy

„Objevují se i taková pojmenování, která lze rysem novosti vymezit bez zřetele na jejich pronikání do slovní zásoby. Bývají charakterizována jako neologismy básnické, individuální, jako neologismy tzv. stylistické, z hlediska frekvence jsou označována jako pojmenování řídká. Již tato funkční charakteristika naznačuje, že jde o jednotky mající mezi novými pojmenováními zvláštní postavení, že mají i specifický vztah          k ustáleným jednotkám slovní zásoby. Na základě porovnání s jinými novými pojmenováními i s ustálenými jednotkami slovní zásoby je lze charakterizovat jako okazionální.“ ¹ 

Objektem nominace v případě okazionalismů jsou převážně představy individuální,     a nikoli typizované. Okazionalismy vyjadřují citové, hodnotící (většinou negativně) postoje mluvčího a z hlediska denotace označují jediný denotát, o němž se vypovídá.

Užití okazionalismů je jednorázové, je vázáno na jeden jediný kontext nebo promluvu, při jejímž utváření také vznikají. Slovotvorná forma činí mnohdy slovotvorný význam okazionalismů nezřetelný, neprůzračný, často vystupuje do popředí úloha kontextu. Kontext napomáhá k pochopení lexikálního významu slova,
k jeho určení a identifikaci. Lexikální význam okazionalismů je tedy většinou konstituován jediným označovaným předmětem, jediným konkrétním užitím dané jednotky v textu.

Z charakteru významové a formální stránky okazionalismů vyplývá, že to jsou jednotky se značně sníženou komunikativní funkcí, převážně to jsou jednotky expresivní.

 

Nyní se pokusím srovnat okazionalismy s novými lexikálními prostředky. Okazionální pojmenování jsou specifická již při vzniku vzhledem k pojmenovacímu motivu a jeho lexikální realizaci, dokonce i užitými slovotvorně formujícími prostředky. Jsou specifická při porovnání se slovotvornými modely, které existují
v současném spisovném jazyce. Mají proto rys jednotek jedinečných, periferních až mnohosystémových. Netvoří sice jednolitou skupinu, některá se podobají ostatním neologismům, přesto jsou to vzhledem k nim pojmenování příznaková. K jejich dalšímu užívání dochází velmi zřídka, také vzhledem k postavení ve slovní zásobě jsou to jednotky specifické.

Mezi okazionalismy můžeme zařadit lexikální prvky umělecké vrstvy  (poetismy) nebo prostředky individuálního autorského slovníku.

 

 

Tvoření slov

Slovní zásoba francouzského jazyka je velmi početná a propracovaná. Jako
v každém živém jazyce i ve francouzštině se rozsáhlá slovní a frazeologická zásoba vytvářela postupně a neustále se měnila a dále mění v souladu s potřebami a celkovým vývojem společnosti, zrovna tak i ve shodě s vnitřními zákonitostmi francouzského jazykového systému. Mnohá slova časem zanikla, nebo se uchovala, ale zastarala
a stala se archaismy nebo historismy. Vznik nových skutečností si naopak vynutil
a stále vynucuje nová pojmenování, která rozšiřují slovní zásobu některým z níže uvedených postupů:

a)      změna významu slova již existujícího nebo rozšíření významu,

b)     vytvoření nového slova nebo sousloví,

c)     převzetí slova z dílčích oblastí nebo vrstev jazyka,

d)     převzetí slova z jiného jazyka nebo jeho překlad.

 

 

Z hlediska původu a vývoje slovní zásoby současného francouzského jazyka lze rozlišovat:

 

a)      základní slova: prvotní slova představující jádro slovní zásoby,

 

b)     přejatá slova neboli výpůjčky: pojmenování, která během vývoje francouzštiny přešla do její slovní zásoby z jiných jazyků,

-         nejčastější výpůjčky jsou z: latiny, staré řečtiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, arabštiny, provensálštiny, vlámštiny, němčiny, angličtiny (dnes jsou jedny z nejpočetnějších), ze slovanských jazyků.

 

c)     vytvořená slova:

ca) derivace (odvozování) - odvozené slovo se tvoří ze slovního základu:

 sufixem (příponou),

                                               prefixem  (předponou),

                                               prefixem i sufixem,

                                              odpojením koncové části slova.

cb) kompozice (skládání): složené slovo se tvoří nejméně ze dvou významových

 slovních základů, popř. i z celé věty nebo její části;

 

cc) abreviace (zkracování): postup, při kterém se zkratka nebo zkratkové slovo tvoří

 vypuštěním větší nebo menší části slova nebo sousloví;

 

cd) změna slovního druhu: existující slovo přechází k jinému druhu slov a mění tím

 svůj gramatický i slovní význam.