Boris Vian se narodil ve Ville d´Avray 10. března 1920 jako syn Paula a Yvonny Vianových. Borisův otec byl rentiérem, ale následkem ekonomické krize a krachu na Wall Street se většina jeho zlata vytratila při burzovních machinacích v Kočinčíně.
Vianovi (Paul a Yvonna měli
čtyři děti: Lélia, Borise, Alaina a Ninon) žili
v luxusní vile ve Versailleské ulici ve Ville d´Avray. Brzy nato Paul Vian
koupil vilu v Pradierově
ulici v tomtéž městě. Stali se tak sousedy Jeana Rostanda a velice brzy také
jeho přáteli.
Od nejútlejšího dětství byl Boris často nemocný a slabý, proto byl neustále zahrnován péčí své rodiny, zejména pak matky.
Boris vyrůstá s odsouzením společenské “trinité”: armáda, církev a peníze.
Nejprve byl vzděláván soukromou vychovatelkou, v pěti letech už umí číst a psát. Zajímavé je, že v osmi letech měl přečteného Corneille, Racina, Molièra a Maupassanta.
V roce 1929 je Paul Vian nucen pronajmout vilu rodině Menuhinových, jejichž syn Yehudi učiní rodinné jméno velice slavným.
Ve dvanácti letech prodělává Boris první srdeční komplikace (následkem infekční angíny).
Boris studoval Lyceum v
Sèvres, poté ve Versaille a konečně Lyceum Condorcet
v Paříži (klasické studium: latina, řečtina, němčina). Navíc studuje
angličtinu. Maturitu absolvoval v patnácti letech; tentýž rok, kdy tyfová
horečka ještě zhoršila jeho srdeční komplikace.
V roce 1942 je promován inženýrem v Ecole Centrale, v oboru metalurgie.
Boris byl velice nemocný a byl si toho vědom. Trpěl nedostatečnou srdeční činností. Roku 1947 musí na několikerá upozornění svého lékaře opustit jazz.
“Peu de temps après la mort de Boris, Henri Salvador disait: il était amoureux du jazz, il ne vivait que par jazz, il entendait jazz, il s´exprimait en jazz.” 31
V červenci 1956 byl na více než čtrnáct dní zasažen plicním záchvatem. Poté následovala roční léčba, kterou ovšem Vian opouští, jelikož odmítá připustit, že by se měl léčit až do konce svého života.
Roku 1959 zaznamenává většina Borisových přátel jeho nadměrnou únavu.
23. června umírá.
15. června 1959 můžeme v dopise určeném Jacquesovi Bensovi číst tato slova:
“…Comme tout le monde, je passe ma vie à préparer une image déformée du cadavre que je serai, comme s´il n´allait pas se déformer suffisamment tout seu. ” 32
Boris Vian je známý zvláště
jako romanopisec, ale byl zároveň básníkem (Cent
Sonnets, 1944, Barnum´s Digest, 1948, Cantilènes en gelée, 1949, Je
voudrais pas crever, - vydáno posmrtně), hudebníkem (orchestrem Clauda
Abadie ve studiích Pathé-Marconi pod značkou “Swing” bylo nahráno více než
deset CD, kde hrál Boris Vian na trumpetu), hercem (Madame et son flirt, 1945,
La Joconde, 1957, Liaison dangereuses), překladatelem (např.: Histoire d´un soldat generála Omara Brandleyho, romány A.E.Van Vogta, Le grand sommeil Raymonda Chandlera, 1948), kronikářem (Chronique du Menteur: Impressions
d´Amérique, 1946), dramatikem (J´irai
cracher sur vos tombes, 1948, L´équarrissage pour tous, 1948, Dernier des
métiers, 1950, Bâtisseurs d´Empire, Goûter des Généraux, 1951, Série
Blême, 1954, Tête de Méduse, 1951, Chasseur français, 1955),
patafyzikem (nejznámější patafyzikové jsou:
Marcel Duchamp, Max Ernst, Jean Ferry, Ionesco, Michel Leiris, Joan
Miro, Jacques Prévert, Raymond Queneau; Cahiers
du Collège de Pataphysique), autorem písní a filmů, ředitelem
hudebního vydavatelství (nahrávky pro
Philips, Fontanu a pro Canettiho),
a králem Saint-Germain-des-Près.
A na závěr medailónku bych chtěla citovat názor R.Queneaua na tohoto umělce:
“Boris Vian est un homme instruit et bien élevé, il sort de Centrale, ce n´est pas rien, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian a joué de la trompinette comme pas un, il a été un des rénovateurs de la cave en France; il a défendu le bibop, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian est passé devant la justice des hommes pour avoir écrit “J´irai cracher sur vos tombes”, sous le nom de Vernon Sullivan, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian a écrit trois autres pseudépygraphes, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian a traduit de véritables écrits américains authentiques absolument, et même avec des difficultés de langage que c´en est pas croyable, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian a écrit une pièce de théâtre, “L´équarrissage pour tous”, qui a été jouée par de vrais acteurs sur une vraie scène, pourtant il n´y était pas allé avec le dos de la Q.I.R., mais ce n´est pas tout:
Boris Vian est un des fondateurs d´une des sociétés les plus secrètes de Paris, le Club des Savanturiers, mais ce n´est pas tout:
Boris Vian a écrit de beaux livres, étranges et pathétiques, “L´écume des jours”, le plus poignant des romans d´amour contemporains; “Les Fourmis”, la plus terminante des nouvelles écrites sur la guerre; “L´Automne à Pékin”, qui est une oeuvre difficile et méconnue, mais ce n´est pas tout:
Car tout ceci n´est rien encore: Boris Vian va devenir Boris Vian.” 33
Raymond Queneau (Vian, B.: L´arrache-coeur, Paris, 1992, avant-propos)
Pěna dní
Román Pěna dní byl napsán roku 1946. V tomto roce
Vian začíná pravidelně psát do časopisu Jazz-Hot a vydává první část “Chronique
du Menteur” v Sartrově “Les Temps modernes”. Dále vydává povídkový soubor “Les
Fourmis” (Mravenci) a knihu “J´irai cracher sur vos tombes” (Naplivu na vaše
hroby). Začíná psát román “L´Automne à Pékin” (Podzim v Pekingu) a
“Vercoquin et le plancton” (Motolice
a plankton).
Tohoto roku vydává Prévert svou sbírku “Paroles” (Slova) a je založen časopis “Les Temps modernes” (Moderní směry).
Obsah:
Colin žije z peněz, které
zdědil a které mu umožňují žít velice pohodlný život. Často zve svého přítele
Chicka pracujícího jako inženýr. Nicolas, jeho kuchař, se nechává inspirovat
svým učitelem, velkým Goufféem a dokazuje tak velkolepé kulinářské umění. Chick
je velkým obdivovatelem Jean-Sol Partra spolu s Alise, jež je Nicolasovou
neteří. Alisini rodiče jsou ostudou rodiny, jelikož jsou oba vysokoškolsky
vzdělaní. Colin se připravuje na to, že se na večírku pořádaném Isis seznámí se
svou dívkou. Toto tajemství svěřuje pouze malé myšce. Isis Colinovi představuje
Chloé při tónech skladby Duka Ellingtona se stejným názvem - Chloé. Oba se do
sebe zamilují a brzy se vezmou. Chick neustále utrácí své malé jmění za knihy
a články Partra, který píše a píše. Svatba s Alise je proto stále odsouvána.
Colin se stydí za své jmění a rozhodne se věnovat jeho čtvrtinu Chickovi.
Svatba v kostele je velmi nákladná a pohltí také značnou část Colinových peněz.
Během svatební cesty vidí novomanželé na rozbité silnici dělníky, kteří jsou
zaujati svou prací. Chloé během cesty nastydne. V této době se Chick s Alise
účastní bláznivé konference Jean-Sol Partra. Colinův byt se stává temným a
chladným. Zásoba doublezonů se neustále zmenšuje. Profesor Mangemanche objevuje
u Chloé na pravé plíci leknín, který je možné zahubit pouze nesmírným množstvím
květin, jejichž vůni Chloé musí vdechovat. Aby mohl Colin zaplatit všechny
květiny, začíná prodávat svůj majetek
a hledá si práci.
Nejprve pěstuje zbraně takovým
způsobem, že jim předává svou živočišnou energii
a lidské teplo. Chloé podstupuje operaci pravé plíce, ale choroba napadá i
levou. Jejich byt se ze dne na den úplně mění. Chick je propuštěn a pokračuje v
utrácení peněz za veteš, která údajně patřila Partrovi. Alise je zoufalá a jde
přemluvit Partra, aby již nepsal a nevydával svá díla. On však odmítá a Alise
ho zabíjí srdcerváčem a zapaluje všechna knihkupectví, jež prodávají jeho
knihy. Plameny ušetří pouze její vlasy, které zářily více než plameny. Daňoví
úředníci zabavují Chickovi jeho knihy a posléze ho zabíjejí. Colin je propuštěn
ze svého prvního zaměstnání a nyní musí hlídat zlaté zásoby. Chloé umírá.
Jelikož už Colin nemá téměř žádné peníze, církev pohřeb odbude a Ježíš odmítá
odpovědět na Colinovy otázky plné bolesti.
Poslední slovo má myška, divák celého dramatu, nevinný svědek a svědomí celého příběhu. V epilogu se nechává zabít kočkou. Její přítomnost zde jako by vyjadřuje neschopnost Colina najít sebe sama. On uniká hlavní linii vyprávění a myška na sebe bere důsledky osudu: být “mort-vivant”.
V tomto románu, který je o
opětované lásce, se Colin a Chloé velmi milují
a posvětí svůj svazek před bohem svatbou v kostele. Tento román začíná jako
pohádka a není v něm místo pro žárlivost. Obě postavy jakoby žily ve věčné
přítomnosti. Nemají žádné rodiny, žijí pouze samy pro sebe.
Zajímavé je posoudit funkci
obou hrdinek románu. Alise je ztělesněním Alice
z pohádky Lewise Carolla. Jedná se o okouzlující a šarmantní blondýnku, přesně
týž typ dívky, které Vian miloval.
Chloé je nevýrazná brunetka, která sní o tom, že se vdá. Dává přednost svatbě před život plným vášně.
Colin říká, že miluje Chloé,
protože ta se stává ztělesněním jazzu a hudby
z Nového Orléansu vůbec. Jazz a láska
se stávají dvěma základními pilíři reálného života. Pierre Baratay shrnuje
základní principy románu takto:
“L´Ecume des jours est entièrement traversé par la quête Orphique (c´est ce que nous montre sa structure), par la recherche d´un amour impossible (c´est qu´évoque l´histoire romanesque.”34
Kritika náboženství
Vian odsuzuje náboženství;
představuje ho jako nástroj k lidskému podmanění
a porobě ve jménu moci peněz. Na konci románu se Ježíš na kříži představuje
jako chladnokrevný, necitelný a dokonce znuděný. Nastavuje svou kamennou tvář
všem existenciálním otázkám, které mu pokládá Colin, jenž právě ztratil svou
Chloé.
Kritika práce
Během svatební cesty se novomanželé potkávají s dělníky, jež opravují silnici. Dělníci se ukazují jako nadutí a nafoukaní. V tomto okamžiku Colin vyjadřuje názor Borise Viana, který v době, kdy je práce nazývána opiem lidstva, vidí společnost, jak přesvědčuje lidi o nutnosti pracovat, ale nenechá je využívat plody jejich práce.
Červená tráva
(Puklé nebe, Mrtvé obrázky, Prázdná hlava). V roce 1948 vychází román rozdělen do čtyř částí: Le Sénateur Dupond, Lazuli, Wolf a Les Femmes (Senátor Dupond, Lazuli, Wolf, Ženy).
Román se stal čteným a oblíbeným až v roce 1962, kdy ho vydává Jean-Jacques Pauvert se současným názvem.
V počátcích vzniku románu, tedy roku 1948, vydává Ponge “Proêmes”, Char “Fureur et mystère”, Bazin “Vipère au poing”.
Je to rok, kdy došlo k blokádě Berlína a vzniká také stát Izrael.
Obsah:
Wolf dokončuje práci na podivném stroji, který byl u něho objednán. Neustále ho přepadá neklid a rozrušení. Ten samý den prožívá jeho mechanik Saphir Lazuli podivný zážitek; když objímá svou snoubenku Folavril, někdo neznámý ho pozoruje.
Večer je pořádána zábava a Wolf se baví se svým obrazem v zrcadle, ten nesouhlasí s tím, aby Wolf začal využívat přístroj ke svým účelům.
Nazítří na plukovém hřišti
Wolfův pes, senátor Dupond, ukazuje své rozpaky
a rozčarování. Vyznává se, že touží po jediné věci, po krtníkovi. Wolf se
rozhodne vyplnit Dupondovi sen a pomáhá mu hledat nějakého krtníka.
Mezitím Wolfova žena Lil navštíví čmuchalku, jež jí předpoví, že Wolf ve svých záměrech uspěje.
Oficiální inaugurace přístroje vrcholí starostovým projevem, kde vykládá mimo jiné důvod sestrojení přístroje = pro pohlcení nadměrného množství vyprodukovaného železa. Wolf poprvé zkouší přístroj.
Posun v čase se odvíjí podle plánu, jenž sestavil pan Perla. Nejprve rodina: příliš Wolfa milovala a bránila mu tak skutečně žít.
Lazuli je stále pronásledován svými vizemi.
Oba muži se vydávají odreagovat a pobavit do čtvrti zamilovaných. Při hře, která se jmenuje krvačka, zasahují oba námořníci svými střelami živé cíle.
Pak jsou oba přátelé fascinováni tancem černocha.
Dále se Wolf rozhodne zničit veškeré otázky týkající se náboženství: ujišťuje se, že je volnomyšlenkář a vzbouří se proti předstírané toleranci abbé Grille. Během rozhovoru s panem Brulem odmítá školní systém, jenž je ustrnulý a neschopný naučit žáky žít.
Senátor Dupond setrvává v senilním uspokojení. Pohled na něj vzbuzuje u Wolfa rozčarování, neboť sám je neschopen jakýchkoli emocí.
Saphir se neustále pokouší zbavit své posedlosti, ale pokaždé, když objímá Folavril, pozoruje je nějaký muž. Lazuli se rozhodne je všechny pozabíjet, ale nakonec zabíjí sám sebe. Mrtvoly se zhmotňují a Folavril je všechny vidí. Jejich pokoj se najednou stává zhmotněním pohromy. V té době se Wolf nachází na břehu moře. Dvě staré dámy se ho vyptávají na milostné vztahy a on přiznává, že nikdy opravdu nemiloval. Nakonec zbaven své minulosti zabíjí starce a ztrácí se v prázdnu.
Lil a Folavril opouštějí dům, kde se objevuje Wolfova mrtvola a zůstává ležet na červené trávě.
Na závěr bych ráda citovala Véronique Anglardovou, která se zamýšlí nad názvem knihy:
“Le décor et la machine à remonter le temps viennent de la science-fiction, que Vian appréciait beaucoup. Le motif de l´herbe rouge lui est inspiré par La Guerre des mondes de H.G.Wells où les ´Marsiens´, vaincus, laissent leur marque sur le sol anglais, devenu rouge. Pour Gilbert Pestureau, le ´Carré´ d´herbe rouge résulte d´une contamination entre le French Quarter, ou ´Vieux Carré´ de la Nouvelle-Orléans et le Red Square, ou la place Rouge de Moscou, ainsi que le carreau de la mine décrit par Zola dans Germinal. Cette création poétique résulterait alors d´une superposition de plusieurs lieux mythiques.” 35
Srdcerváč
Srdcerváč se objevil roku 1953, ale Vian už na něm pracoval od roku 1947. Manuskript nese datum 25. ledna 1951. Vydání je ovšem odsunuto, jelikož vychází Podzim v Pekingu a Červená tráva.
Autor chtěl napsat pokračování tohoto románu, které by se jmenovalo “Les fillettes de la reine” (Královnina děvčátka), a kde by byl zachycen Andělův návrat a vítězství mužství nad ženstvím.
Gallimard odmítá vydání
Srdcerváče, ten nakonec vychází v malém nakladatelství
a nezaznamenává téměř žádný úspěch.
V roce 1953 Vian začíná pracovat pro revue La Parisienne, překládá dílo Georga Kaisera pod názvem “L´incendie de l´Opéra” (Požár Opery).
Tohoto roku vychází například knihy: Robbe-Grillet píše “Les Gommes”, Tardieu vydává “Monsieur, Monsieur” a Beckettovi vychází “En attendant Godot”.
Obsah:
První část románu tvoří deník psaný od 28. srpna do 2. září. Hlavní postavou je psychiatr Kubohnát, jenž pomáhá Klementýně při porodu trojčat a poté prozkoumává blízkou vesnici. Bylo by dobré podotknout, že rovněž s určitými rozpaky sleduje péči chůvy Bělořitky o Alexe, Felixe a Calexe.
Matka pociťuje zlobu a nevraživost vůči celému světu; vůči svému rozbolavěnému břichu, vůči dětem, vůči svému manželovi Andělovi, jenž se raději uzavírá ve svém pokoji. Klementýna není schopná přijmout Anděla zpět, aby mohl plnit své manželské a otcovské povinnosti. Nakonec se Klementýna uzavírá ve své samotě.
Anděl už bydlí dva roky v domku na útesech. Kubohnát mu prozrazuje, že je ve skutečnosti prázdný a potřebuje svou osobnost naplnit prožitky jiné osoby. Přičemž Anděl odmítá spolupracovat s psychiatrem, neboť se domnívá, že každý psychiatr má při své práci nějaký špatný úmysl.
Kubohnát ve vesnici přihlíží trhu, kde se prodávají neužiteční a nepotřební staří lidé. Zaměstnavatelé využívají své mladé učně, bijí je a zacházejí s nimi i jinak velice hrubě a krutě.
Sláva je obětním beránkem celé vesnice. Žije v bárce, ze které pomocí zubů loví předměty, jenž by mohly být svědectvím hanby vesničanů. Ti mu za to platí zlatem.
Farář odsuzuje materialismus vesničanů a jeho mše má spíše podobu velkého představení. Nakonec jim stejně ustupuje a přivolává na jejich pole déšť.
Kubohnát se pokouší psychiatrovat Bělořitku, ale ta mu poskytuje pouze své tělo, nikoli duši.
Klementýna stále odmítá Andělovu přítomnost. 7. května následujícího roku si začíná uvědomovat, že nezvládá výchovu svých trojčat, která se začínají pomalu osamostatňovat.
Kubohnát se asimiluje s osobností kočky. 27. července se začíná čas odvíjet zmateně.
Anděl si staví loď, na které odjíždí. Matka trojčat se rozhoduje, že svůj život zasvětí dětem. Následující čtyři roky se velmi zanedbává; živí se zkaženým masem, aby dětem mohla nabídnout to nejlepší. Je přesvědčená, že čím více trpí, tím větší má nárok na své děti.
V té době organizuje farář zápas v boxu, kde bojuje sám proti kostelníkovi, jehož označil za ďábla.
Klementýna má neustále strach o trojčata, bojí se možných nebezpečí, která na ně číhají. Nechává tedy vykácet stromy v zahradě a celou ji nechává obstavět zdí. Nakonec zavírá Felixe, Alexe a Calexe do zlatých klecí.
Sláva umírá a Kubohnát pokračuje v jeho práci.