Závěr

 

Závěrem bych chtěla již pouze stručně shrnout poznatky, ke kterým jsem dospěla při psaní této diplomové práce.

Měla jsem v úmyslu vyhledat maximum nových pojmenování ve třech románech Borise Viana, a to v knize Pěna dní, Červená tráva a Srdcerváč. Romány jsem takto vybrala záměrně, neboť je Vian vydal v tomto pořadí, v rozmezí několika let. Navíc se jedná o jeho „pravá“ díla (pod pseudonymem Vernon Sullivan napsal čtyři další romány - viz Medailónek).

Při excerpci jsem zjistila, že Vianovy neologismy jsou tak odlišné a výjimečné, že by bylo lepší najít pro ně vhodnější a výstižnější označení. Jelikož jsem se v odborné literatuře setkala pouze s termínem okazionalismy, jenž by sice vystihoval jeho nová pojmenování přesněji, ne však dostatečně, začala jsem pracovat s vlastním termínem = vianismus.

      Vianismy jsem analyzovala vždy v rámci jednoho románu; rozdělila jsem je do skupin podle příslušnosti v určitých lexikálních polích (tím se navíc dozvídáme, které okruhy Viana nejvíce přitahovaly, jakou tematikou se zabýval), neboť slovnědruhové zastoupení je příliš jednostranné - podstatná jména mnohonásobně převyšují počet ostatních vyskytujících se slovních druhů (tj. sloves, přídavných jmen a příslovcí).

Po rozdělení vianismů do dílčích skupin jsem se zaměřila na jejich slovotvorný proces a funkci ve větě (v kontextu). Výsledkem je zjištění, že Vian nejprve upřednostňoval derivaci - tedy odvozování, postupně však přechází k vytváření mot-valise. Mot-valises ho okouzlila při četbě děl Lewise Carrolla natolik, že v románu Srdcerváč již téměř nenacházíme jiné vianismy než právě tyto. Mot-valises autorovi umožňují rozvíjet fantazii a budovat imaginární světy bez jakýchkoli pravidel nebo zákonitostí, vše se stává hrou. Mimoto zde nacházíme v malé míře zastoupena
i kompozita, dekompozita, adaptovaná slova z angličtiny nebo slova s přeneseným významem.

Dalším krokem mělo být porovnání francouzské podoby slov či slovních spojení          s českými překlady. Použila jsem překlady Svatopluka Horečky (Pěna dní)                   a Stanislava Jirsy (Červená tráva a Srdcerváč). Nakonec jsem se rozhodla, že překlady nebudu hlouběji analyzovat, i když by zcela jistě bylo zajímavé zkoumat, jaké slovotvorné postupy oba překladatelé použili, zda odpovídají francouzskému originálu, které jiné prostředky užili a proč. Podle mého názoru by to však stačilo na celou další práci, a proto jsem se raději držela výhradně Vianovy tvorby. S překlady se tedy          v práci setkáváme, ale mají za úkol pouze přispět k lepšímu pochopení kontextu (zvlášť když není kontext příliš srozumitelný) a pro letmé srovnání obou verzí.

Posledním bodem a zároveň jedním z hlavních cílů diplomové práce bylo porovnání všech tří románů v oblasti lexika, slovnědruhové příslušnosti
a slovotvorných postupů. Toto vše můžeme najít v předchozí kapitole.

Myslím, že se mé předpoklady z větší části vyplnily a umožním i ostatním hlouběji poznat nová pojmenování francouzského „nejen“ spisovatele Borise Viana.