Úvodní kecy
Přechod tohoto nejvyššího rumunského pohoří jsme měli naplánován už loni, ale nezdařilo se. Z naší čtyřčlenné party totiž nejdříve vypadl Standa, který měl jít na operaci s kolenem, a později i Míra, který usoudil, že smysluplnější je strávit dovolenou přestavováním bytu než pobíháním po horách (tohle doufám nikdy nepochopím). S Tomášem jsme potom na poslední chvíli sháněli dvě místa s nějakou cestovkou a nakonec jsme odjeli s Adventurou také do Rumunska, do pohoří Retezat a Paring. Bylo to tedy super, ale Fagaraš se tím o rok odsunul.
Letos jsme nechtěli nechat nic náhodě. Už od ledna jsme se na pár srazech domlouvali, že letos určitě jedeme všichni čtyři a dokonce i cíl výpravy - Fagaraš - vypadal, že bude schválen. Zkraje června jsem strávil několik hodin na Internetu vyhledáváním optimálního vlakového spojení do Rumunska, sháněním map Fagaraše a čtením deníků jiných výprav do těchto končin. Koncem června to ale stejně přišlo: Standa i Míra svou účast opět stornovali; tentokrát ve vzácné shodě oba hodlali věnovat část své dovolené přestavbě svých bytů. Nějak nám holt začínají fotrovatět. Ve dvou se nám na vlastní pěst vlakem nechtělo, takže nakonec jsme opět museli využít služeb cestovek. V našem termínu 3. - 13. srpna dělala Fagaraš jak Adventura, tak Swětoběžník alias Kudrna. Adventura měla zájezd bohužel plánován na skoro 14 dní a tolik dovolené jsme do toho vrazit nemohli, tak jsme (byť trochu s obavami, a jak se ukázalo později, částečně oprávněnými) využili nabíku brněnských Swětoběžníků.
Pátek 4.8. - sobota 5.8.
Praha - Brno - Sibiu - Breaza - chata Urlea; 28 hodin v autobuse, pěšky natěžko 3 hod., převýšení cca +1000 -100. Odjezd dopoledne busem z Prahy, po poledni z Brna, příjezd do vesnice Breaza pod východní částí hřebene Fagaraše byl plánován na sobotu dopoledne. Bohužel, zřejmě v rámci úsporných opatření, spojila cestovka do jednoho autobusu dva zájezdy, takže jsme si zajeli v Rumunsku asi 300 km, což představuje při rumunské kvalitě silnic cca 6 hodin. Na místo nad Breazou (cca 600 m n.m.) jsme tak dorazili kolem 14:30 středoevropského letního času (SELČ), což znamenalo z Prahy šílených 28 hodin jízdy. Po natřesení obratlů na původní místa, přebalení a dojedení cestovních zásob proviantu jsme zhruba v 15:30 vyrazili po značce červený trojúhelník vzhůru údolím. Bylo jasné, že dojdeme jen k chatě Urlea. Tam jsme dofuněli asi v 18:30 - nadm. výška cca 1500m. Postavili jsme své stany mezi skupinky uřvaných Rumunů, kteří jinak než s tranzistorovým rádiem zřejmě do hor nevyrážejí, pojedli jsme, popili, nechali si od našich průvodců zaplatit poplatek 2 DEM, který místní vybírali za stanování u chaty a při pokusech o usnutí jsme doufali, že rumunští milovníci hor se budou nadále vyskytovat pouze v okolí horských chat, kterým jsme se chtěli napříště již důsledně vyhýbat. Věci v předsíňce jsme zabezpečili vysoce citlivým alarmem tvořeným provázkem, ešusem, hrníčkem a příbory, který nás měl v případě pokusu o krádež báglů vzbudit. Bohužel jsem ho nastavil tak jemně, že ho spustil asi po dvaceti minutách spánku první silnější poryv větru, což nás dost vyděsilo. No, aspoň víme, že to funguje.
Chata Urlea - Vf. Urlea - sedlo za Galaescu Mare; pěšky natěžko cca 7 hod. hrubého času (čistý čas pochodu cca 5,5), převýšení cca +1300 -500. Odchod naší téměř třicetičlenné skupiny sice naši vůdci naplánovali už na 9:00 SELČ, ale to nás nemohlo vyvést z míry a v 9:20 jsme s Tomášem jako poslední svižným krokem v klidu opouštěli nocležiště. Po zdolání 400 výškových metrů jsme skupinu stejně došli a po chvilce odpočinku jsme dorazili asi ve 12:00 na vrchol Urlea (asi 2490 m) v hlavním hřebeni, kde jsme asi hodinku poseděli a pojedli a popili. Hezky svítilo sluníčko, ale foukal velmi silný vítr a já jsem pomalu začínal chápat, proč se Fagaraši říká také "Větrné hory". Po pár dnech jsem to pak už pochopil dokonale.
Cesta pak pokračovala pohodovým, většinou travnatým, terénem po hřebeni k západu a převýšení nebylo už tak hrozné, protože většina vrcholů se traverzovala. Již někdy kolem 16:00 jsme dorazili k místu druhého plánovaného noclehu, na terásky v jižních svazích za sedlem za horou Galaescu Mare. Vodu jsme nabrali z malých pramínků tak 50 výškových metrů pod cestou, kde byla v jednom místě docela i tůňka, do které člověk mohl vlézt celý. Ne že by v ní tedy byla voda zrovna nejteplejší, ale kdo si chtěl mermomocí vytvořit zdání tělesné čistoty, musel holt něco skousnout.
Při stavbě stanů jsme u našeho příbytku zn. Beskyd použili i kotevní protivětrné šňůry, ale přesto jsem při šílených poryvech větru v noci měl pocit, že se ráno probudíme i se stanem někde v údolí. Stan však jako vždy v pohodě vydržel.
Sedlo za Galaescu Mare - Vistea Mare - Moldoveanu - Lacul Guilgului; pěšky cca 6 hod. hrubého času, převýšení cca +800 -900 Věrni tradici jsme ráno v 9:15 SELČ odcházeli v pěkném slunečném počasí opět mezi posledními. Jak jsme se tak blížili k nejvyšší hoře, trošku opět přibývalo turistů a na Vistea Mare (2527m) už to bylo na rumunské poměry jako na Václaváku. Nechali jsme tam pod dozorem bágly a za slabou čtvrthodinku jsme po bočním hřebeni dorazili nejvýš, kam to v Rumunsku jde. Moldoveanu (2543m) je ale úplně normální hora a terén je tam vyloženě choďák.
Po nezbytném fotografování a přípitku jsme se vydali zpět na hlavní hřeben a po něm dále směrem k západu. Davy Rumunů ovšem nikterak neřídly, ba naopak. Při pohledu do mapy jsme usoudili, že se rojí nejspíš z chaty Podragu, z čehož vyplynul jednoznačný závěr jít po hřebeni až za ní. Kousek za sedlem Podragu už byl vidět vrchol Arpasul Mare a před ním vysoko položené malé jezero (Lacul Guilgului, cca 2300m). Když jsme došli až k němu, překvapilo nás celkem velké množství sněhu v jeho bezprostředním okolí. Postavili jsme stany a protože bylo teprve něco málo po třetí hodině a sluníčko pálilo hadry, nebylo co řešit - jdeme se vykoupat! Voda sice nebyla z nejteplejších, ale někteří jedinci v ní vydrželi i kolem pěti minut (což nechápu - já toho měl po půl minutě tak akorát). Kromě koupání jsme z jezera nabírali i vodu na pití a na vaření, ale všechno bylo v pohodě.
Večer jsem zjistil, že po celodenním pochodu na západ, při kterém slunce vydatně a vytrvale svítí od jihu, má člověk celkem obstojně spálené levé ucho. Tedy aspoň já. Trošku jsem si na sluníčko tudíž zanadával, a jak se ukázalo později, asi jsem to neměl dělat.
Taky jsme konzultovali s mapou (no, mapa je možná příliš silné slovo) náš příští program a usoudili jsme s Tomášem, že je psaný tak pro osmdesátileté babičky pohybující se po hřebenech se dvěma berlemi. V tu chvíli jsem si opět zanadával na cestovku, že přechod nenaplánovala od západu k východu - to bychom se trhli a v případě ucházejícího počasí bychom měli ještě jeden až dva dny na Piatru Crailui - nádherné vápencové pohoří východně od Fagaraše. Je ovšem fakt, že někteří jiní účastníci zájezdu toho měli i při aktuálních (podle mě velmi nízkých) denních dávkách plné zuby. Pak ovšem nevím, proč se vydali zrovna na Fagaraš. No nic - to máme z toho, že jsme se přidali k organizovanému zájezdu. Naplánovali jsme si tedy aspoň zdolání tří dalších plánovaných denních tras za dva dny. Zbyl by nám tím totiž jeden volný den, který, když už to jinak nejde, bychom věnovali poznávání rumunského života v městě Sibiu. Chvíli to i vypadalo, že by se k nám ještě pár lidí přidalo, ale počasí mínilo jinak.
Lacul Guilgului - Porta Arpasului - Lacul Capra - dolina pod Vf. Capra; pěšky cca 4,5 hod. (čistý čas tak 3,5 - 4), převýšení cca +1000 -1000 Ráno bylo všechno jinak. Slunce uraženě kamsi zmizelo a bylo úplně zataženo. To by sice nevadilo, ale co chvíli se spouštěl drobounký déšť. Vyrazili jsme zase jako poslední v 9:50. Při krátkém, ale strmém stoupání pod vrchol Arpasul Mare jsme se pěkně zahřáli a tak ani moc nevadilo, že jdeme v mracích a viditelnost je tak 30 - 40 metrů. Náhle se z mraků vynořilo pár postaviček. Někteří mi byli nějací povědomí, ale Tomášovi to sepnulo dřív - rodinka, se kterou jsme byli loni na Retezatu a Paringu. Vydali se letos zase s Adventurou, šli tedy Fagaraš od západu k východu a nejhorší ze všeho bylo, že nám oznámili, že Adventura zájezd zkrátila taky jen na jeden týden - kdybychom to věděli, jeli bychom s nimi. No jo - kdyby. Chvilku jsme pokecali a pak nám opět zmizeli v mlze. Před sedlem Porta Arpasului jsme ostatní v klidu došli. Těsně před sedlem byla cesta na pár místech zajištěna řetězy - zřejmě předzvěst budoucích zajímavějších úseků. Ze sedla cesta výrazně klesá a ve chvíli, kdy začala zase stoupat na jižní rozsochu hory Vinatoarea Buteanu, se celkem rozpršelo. U jezera Lacul Capra jsme se rozhodli počkat na ostatní a prvně přišly na řadu naše odzkoušené prostředky proti dešti - vojenské pláštěnky vzor JP 75. Déšť nám tím pádem přestal vadit a navíc jsme tím ostatní i trošku rozveselili. Opravdu v tom člověk vypadá kouzelně. Po asi půlhodince už k jezeru dorazili všichni a pod vedením našich "horských vůdců" jsme vyrazili tuším nejprve po značce modrý kříž a pak jen neznačenou pěšinou do jedné boční dolinky jižně pod hřebenem. Asi za patnáct minut jsme byli na místě, v dešti jsme postavili stany a zalezli dovnitř. Pršelo v podstatě až do rána a foukal zase dost silný vítr. Konečně tedy prý typické fagarašské počasí - naštěstí se nám ukázalo jen na tenhle jediný den. Ještě že se dá v Beskydu vařit docela dobře i v předsíňce. Vodu na vaření jsme nabrali z blízkého jezírka a i když jí někteří jedinci měli snahu i převařovat, přežili jsme bez úhony. dolina pod Vf. Capra - Vf. Laitea - Lacul Caltun - Strunga Dracului - Negoiu - Curmatura Sarati - sedlo Serbota; pěšky 6,5 hod. (čistý čas 5) , +1200 - 1200 Ráno už nepršelo a dokonce se sem tam skrz mraky pokoušelo nesměle prodrat sluníčko. Po dosušení věcí a sbalení se jsme vyrazili už asi v 9:45 vzhůru dolinkou zpátky na hřeben. Vzhledem k tomu, že zhruba 300 výškových metrů pod hřebenem je na severu chata Bilea, kolem které vede transfagarašská silnice, ani nás nepřekvapilo poměrně hodně lidí v tomto úseku.
Pod vrcholem Paltinului jsme v jižních svazích dobrali vodu z malinkatého potůčku a vyrazili směr Lacul Caltun. Po výstupu na Vf. Laita jsme se ovšem zase ponořili do mraků a jezero Caltun jsme spatřili až když jsme od něj byli vzdálení asi 10 metrů. Protože to celkem fičelo a zbytek výpravy se jako obvykle někde zasekl, vyrazili jsme kolem 12:00 směrem na Negoiu jen ve třech. Po chvíli stoupání po šutrech a sutí jsme konečně stanuli pod Strungou Dracului - dá se sice obejít po žluté značce, to nás ovšem ani nenapadlo. Je to celkem pěkný žlab, hojně zajištěný řetězy, snad jen za mokra nebo námrazy by to mohlo být pro průměrného horala náročné. Nicméně je fakt, že vylézt to natěžko úplně čistě bez kontaktu se železem se mně ani Tomášovi nepovedlo - asi na 2 - 3 místech jsme se za řetěz prostě chytit museli. Nahoře nad Strungou Dracului jsme potkali skupinku Čechů a při pokecu jsme se mimo jiné dozvěděli, že v sedle Serboty je voda, což nás podpořilo v úmyslu nescházet z Negoiu 500 výškových metrů do jižního kuloáru, ale prásknout to ještě dnes rovnou po hřebeni dál.
Na vrchol Negoiu jsme dorazili asi v 13:30 SELČ. Po nezbytném focení a svačince jsme čekali na zbytek výpravy a nastiňovali jsme jim náš alternativní program: místo sestupu dolů a noclehu pod Negoiu si střihnout asi nejzajímavější úsek Fagaraše - hřebínek mezi Negoiu a Serbotou - tzv. Curmatura Sarati. Dost lidí pokyvovalo, že je to fajn nápad, a že by bylo určitě škoda to obcházet a navíc tím ještě ztrácet výšku, nicméně v 14:35 jsme na přímý dotaz, kdo tedy jde s námi, nedostali žádnou odpověď a tak jsme vyrazili dle očekávání sami. První fáze sestupu z Negoiu je docela na hovno, drolivá skála a suť není mým nejoblíbenějším terénem. Ovšem pak se začaly dít věci: nejdřív cedule, že další úsek po hřebeni je jen pro zkušené, a pak první docela nepříjemná šikmá plotna, kde jsme museli asi pět minut čekat, než se po ní odvážil spustit jeden Němec jdoucí v protisměru. Mezitím jsme jeho kámoše zjevně potěšili informací, že dál už žádná obtížná místa nejsou. Vůbec jsme si v této části hřebene docela pokecali s lidmi jdoucími v opačném směru - v jejich hodnocení procházeného úseku převládala slova jako "hard", "very hard", "difficult" a několikrát i stručné "shit". Potěšilo mě, že v těchto místech tvůrci stezky vyloženě šetřili kovem - celou cestu až na vrchol Serboty jsme nepotkali jediný řetěz a železné kramle by mohl na prstech jedné ruky spočítat i velmi nešikovný truhlář pracující s cirkulárkou. Některá místa byla vskutku fajnová, i když opačným směrem by byl postup trochu obtížnější a za deště nebo sněžení by mě možná i někde opustil humor. Prostě zlatý hřeb výletu, super trasa, absolutně bez chyby. Jestli ještě někdy pojedu na Fagaraš, budu se na hřebínek Curmatura Sarati těšit už od Náchoda. I tady ovšem platí, že slabší povahy a vysokohorští turisté kategorie "B" mohou tento úsek obejít po žluté značce jižními svahy.
Na vrchol Serboty jsme dorazili v 16:05 a akorát jsme viděli, jak v dolině pod Negoiu - 500 výškových metrů pod námi - rozbaluje zbytek naší expedice stany. Hezký pocit.
Na vrcholu se charakter cesty jako mávnutím kouzelného proutku prudce změnil - z rozervaného skalnatého hřebínku se staly široké travnaté hřebeny a za deset minut jsme byli v sedle Serboty. Postavili jsme stan a naštěstí jsme opravdu objevili asi 50 výškových metrů jižně pod hřebenem prameny. Kromě večeře bylo potom na pořadu dne hlavně přemítání o tom, zda bačové, které jsme viděli v hloubce v dolině pod námi, nebudou mít v noci zálusk kupř. na naše batohy, ale naštěstí zůstalo pouze u paranoidních výplodů našich mozků. Sedlo Serbota - Vf. Scara - Lacul Avrig - sedlo Surul - chata Surul; 5,5 hod. (čistý čas 5), +600 -1500 Ráno kolem šesté mě probudilo divné dupání a funění. S myšlenkou na rumunské bači jsem hmátl po kapesním nožíku a odvážně rozepnul stan. Asi třicet metrů od něj se pokojně páslo stádečko snad patnácti kamzíků, takže jsem je chvilku pozoroval a pak zase zalezl dospávat.
Bylo vcelku slunečno a protože jsme počítali s tím, že dnes se má dojít jen k jezeru Avrig, vychutnávali jsme si klidné prostředí, jedli, pili, hodovali a hráli scrabble.
Kolem jedenácté se na vrcholu Serboty začínala rojit naše výprava a za chvíli zmizeli po hřebenu na západ. Nejvyšší čas vyrazit. Sbaleno jsme měli ovšem až v 12:15, nicméně pořád jsme byli v klídku. Přešli jsme tři vrcholy Mizgavu a na před vrcholem Scary jsme dost dlouho odháněli jednoho pejska, který nám chtěl dělat mermomocí doprovod. Vypadal sice mírumilovně, ale člověk nikdy neví.
Po dvacetiminutovém odpočinku jsme ze Scary vyrazili v 13:50 a o chvíli později jsme v dáli před sebou viděli, že zbytek výpravy se šplhá dál nad jezero Avrig - zřejmě tedy změna plánu. No nic, máme čas. Jezero Avrig, resp. jeho okolí mě dost vyděsilo. Takový prasečinec jsem nikde v horách dlouho neviděl - hromady plechovek a lahví, totálně hnusná voda v jezeře (pít bych to fakt nechtěl). Bohužel mezi plechovkami jich bylo dost Czech Made, i když převládaly rumunské značky. Ani se nedivím, že naše výprava pokračovala dál - postavit tady dobrovolně stan může podle mě pouze masochista. V té souvislosti si nemůžu odpustit trochu moralizování: Lidi, nebuďte dobytek! Když už vynesete plnou konzervu na hřbetě do hor, tak snad, do prdele, můžete i snést prázdný obal zpátky. Vím, že většina lidí chodících po horách tohle bere jako samozřejmost, ale bohužel ne všichni L
. A mimochodem - jde to v pohodě i bez konzerv, a to rozhodně nejsem vegetarián. V 15:00 už jsme byli v sedle za jezerem a za další půlhodinku na vrcholu Budislaui. Tady jsme také došli výpravu a dozvěděli se pozměněný plán - dojít dnes až k chatě Surul a pátek případně věnovat pobytu ve městě Sibiu. Ze sedla za Budislaui už je to skoro po rovině, cestou jsou i potůčky. V sedle Surul jsme byli asi v 16:15. Zde jsme opustili hlavní hřeben a sešoupli to dolů ke Cabana Surul. Příchod cca 17:45. Chata Surul sice vyhořela, ale už se dělá na její obnově. Blbé je, že je tam celkem málo rovných míst na stany, ale když se člověk pohybuje po horách v třicetičlenné skupině, tak s něčím podobným musí počítat - a dobře nám tak. Večer jsme se domlouvali na programu na pátek - aby bylo možné chytit vlak ze Sebes de Sus do Sibiu v 12:21, naplánovali jsme odchod na šílených 8:00. Mělo nás jít ale jen asi osm - ostatní buď nechtěli brzo vstávat, nebo netoužili po ruchu města, nebo je odradila zaručená zpráva z druhé (nebo spíš třetí) ruky, že sněť slezinná se z rumunské delty Dunaje rozšířila i do některých měst, například do Sibiu. Já sice z ruchu měst taky zrovna nešílím, ale člověk zas do Rumunska nejezdí každý den a proč to tedy neokouknout i v rumunských městech. Chata Surul - Sebes de Sus - Sebes Ol Kupodivu jsme se fakt donutili vstát už něco před půl sedmou a po osmé jsme po skupinkách vyrazili po mírně klesajícím hřebínku lesem směr Sebes de Sus. Sestup to byl tedy náramně pohodový, strmějších je jen posledních asi 50 výškových metrů, kdy se spadne z hřebínku prakticky rovnou k prvním domům vesnice. Bacha na pitnou vodu - dole se musí brát buď z ne zrovna křišťálové říčky, nebo v místních chalupách. Ani jedno není nic moc - takže doporučuju nabrat zásoby z některého z pramínků na hřebínku. Na druhou stranu člověk nemusí pít pořád jen vodu - pivo v místních hospůdkách se taky dá.
U mostu na horním konci vesnice jsme se ponořili do překvapivě teplých vod místní říčky a počkali na zbytek naší skupinky. Společně jsme prošli vesnicí (je celkem dlouhá - cesta z jednoho konce na druhý je tak na 30 minut) a po polní silnici směřovali k železniční trati. U ní jsme byli za dalších cca 50 minut svižnější chůze. Kupovat lístky na vlak byl celkem zážitek - moje zásoba rumunských slovíček totiž mírně převyšovala zásobu anglických slovíček paní pokladní, navíc jsme ji zjevně zaskočili požadavkem na osm lístků do Sibiu, protože už jich měla pouze posledních šest. Nabízela nám tedy dva levnější do zastávky před Sibiu a hrozně se divila, že je nechceme. Představa, že dva z nás průvodčí vysadí z vlaku předčasně se nám sice nezdála být úplně naplňující, ale nakonec, když už nás přesvědčoval i jeden místní mladík neustálým, asi pětiminutovým, opakováním slov "very good tickets", jsme přivolili. Jak se ukázalo později, průvodčí měl úplně jiné starosti - zavřel se s dvěma "dámami" v přední části vagónu, odkud se celou cestu vynořoval jen velmi sporadicky. Jinak ceny rumunských vlaků jsou v podstatě srovnatelné s cenami českými - možná nepatrně nižší.
Vlak měl jet v 12:21 rumunského času a měl jen 25 min. zpoždění.
Bágly jsme nechali na nádraží v Sibiu v úschovně (tedy až na pár spořivějších jedinců) a vydali se hledat banku, kde by šly směnit marky a dolary za tvrdé leie. Všichni bankovní úředníci nám však dávali najevo, že o výměnu nestojí a divili se, že se neobrátíme na pouliční veksláky. Pochodili jsme až teprve na čtvrtý pokus v jednom hotelu v centru. Jinak Sibiu je celkem pěkné městečko, i když je fakt, že z místních pamětihodností jsme si nejpodrobněji prohlédli interiér jedné příjemné hospůdky na náměstí. Aby nám prohlídka lépe ubíhala, vypili jsme při ní každý asi pět piv. Pak už bylo na čase chvátat zpět k nádraží. Před pokladnami sice byly dost šílené fronty, ale naštěstí ve frontě hodně vpředu byly dvě naše spolucestující, takže nám koupily jízdenky a vlak nám neujel.
Ve vlaku jsme zjistili, že po pěti pivech umíme celkem obstojně rumunsky a konverzovali jsme se spolucestujícími. Jeden místní chlapík uměl trošku česky, neb jeho matka údajně pocházela z Karlových Varů. Vzájemně jsme se tedy pohostili - my vytáhli becherovku, on kávový likér. Koneckonců krajana nepotkáte v rumunském vlaku každý den.
Pěší cesta z nádraží do vsi Sebes proběhla bez komplikací a ve velmi veselé náladě. Ve vsi jsme ještě zavítali do klasické vesnické knajpy a šoupli jsme do sebe jedno místní pivo (cena pod 10 Kč). Pak jsme byli odvedeni dalšími kumpány z naší výpravy do jiné hospody (taková rumunská vesnická diskotéka - ale to už nám bylo v tu chvíli celkem dost jedno), kterou se náš zájezd mezitím pokoušel celkem úspěšně vypít. Upřímně řečeno, že bych si příliš jasně vzpomínal, jak jsme pak došli na loučku za vsí a postavili stany, to nemohu říci.
Sebes de Sus - Sibiu - Brno (- Praha - Kladno); 28 hod. v autobuse, 3 hod. ve vlaku a pak znovu 45min. bus Nevím proč, ale ráno mě celkem slušně bolela škeble, ale někteří na tom byli ještě hůř. Někdo v noci nenašel síly postavit stan, jiný nemohl najít ten svůj a spal v cizím a tak.
Dál už jen stručně - čekali jsme na autobus celou sobotu, přijel až v 23:00 a než jsme o 300 km dál vyzvedli druhou část výpravy, byla neděle šest ráno. Hranice do Česka jsme překročili asi hodinu před nedělní půlnocí (zpoždění proti plánu asi jen 8 - 10 hodin). Někdy tuším o půl třetí nám pak jel z Brna vlak směr Praha. V Praze jsem přesedl na bus do Kladna - doma jsem byl v 7:15 a v 7:45 jsem odcházel do práce - fakt super závěr.
Počet přístupů
Neděle 6.8.
Pondělí 7.8.
Úterý 8.8.
Středa 9.8.
Čtvrtek 10.8.
Pátek 11.8.
Sobota 12.8. - neděle 13.8. ( - pondělí 14.8.)
Chcete-li mi něco sdělit, zkuste
ťuknout sem.