OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST

Pojem "občanská neposlušnost" zavedl americký spisovatel Henry David Thoreau, který jej použil jako název svého eseje z roku 1848, v němž vysvětloval, proč po několik let odmítal platit daně státu Massachusets (z tohoto důvodu dokonce strávil jednu noc ve vězení). Rozhodl se k tomu na protest proti politice vlády Spojených státu: proti válce v Mexiku a proti pokračujícímu otroctví na Jihu. Prosazoval a uplatňoval lidskou potřebu postavit se proti nespravedlností, jestliže ji uskutečňuje vláda: samotná účast ve volbách nestačí. Povinnost občanské neposlušnosti samozřejmě kontrastuje s povinností občanské poslušnosti, tedy povinností řídit se zákony, často formulovanou politickými filosofy. Teorii a praxi občanské neposlušnosti vytříbil o století později Gándhí v kontextu rozvíjení filosofie nenásilného boje. Známým příkladem občanské neposlušnosti se stal pochod k moři, který Gándhí vedl v roce 1932, aby se vzepřel zákazu britské koloniální vlády, podle něhož si Indové nesměli sami vyrábět sůl. Gándhí vysvětloval, že občanská neposlušnost se zakládá na hluboké úctě k zákonu obecně; mělo by se tak vždy nenásilně, veřejně a spolu s ochotou odpykat si za porušení zákona plný trest. Občanská neposlušnost by také měla přijít podle Gándhího na řadu v okamžiku, kdy již selhalo přesvědčování a petice. Gándhí se od Thoreaua liší svým důrazem na striktní nenásilí, obecnou povinnost občanské poslušnosti a potřebu vyzkoušet nejprve všechny formy legálního jednání. Thoreauova pozice byla ve svém tónu více individualistická a více protivládní.

V diskusi o občanské neposlušností poslední doby bylo obvykle přijímáno Gándhího pojetí. John Rawls například definuje občanskou neposlušnost jako "veřejný, nenásilný a uvědomělý politický čin proti zákonu, uskutečněný obvykle se záměrem dosáhnout změny tohoto zákona nebo politiky vlády". Obhájci občanské neposlušnosti se obvykle odvolávají na mravní zákon , který stojí nad zákony jakékoli konkrétní vlády, a na potřebu zabránění křiklavému porušování lidských práv. Oba argumenty najdeme u Thoreaua. Nadto je apel namířen k vyššímu vnitrostátnímu či mezinárodnímu. Když aktivisté hnutí za občanská práva na jihu USA v letech 1955-63 porušovali místní zákony o rasové segregaci, mohli se dovolávat americké ústavy. Demonstranti proti jadernému zbrojení či vietnamské válce někdy prohlašovali, že jednali v souladu s mezinárodním právem. Dalším argumentem ospravedlňujícím občanskou neposlušnost je její nutnost v naléhavých případech ohrožení lidského života, kdy nestačí běžné demokratické a volební procesy. Do této kategorie patří podle Bertranda Russella jaderné zbrojení.

Jednou z ústředních otázek občanské neposlušností (kterou však hnutí, jež se uchylují k občanské neposlušnosti, často neřeší) je, zda je záměrem neposlušnosti přesvědčit, nebo donutit. Jestliže snahou demonstrantů je dramatizovat svůj odpor k určité politice a prokázat sílu přesvědčení odhodláním za svou víru trpět, mohou změnit postoj určité části protivníků nebo sympatizujících občanů. Toto přesvědčovací užití neposlušnosti může urychlit řešení konfliktu dohodou nebo politickou reformou. Na druhé straně, jestli-že občansky neposlušní mají v úmyslu zaplnit vězeni nebo nedat politikům manévrovací prostor, pak jde již o přímý nátlak na vládu či snahu o bezprostřední prosazení určitých cílů. V praxi není rozdíl tak jasný a může prostě záviset na počtu účastníků, ale taktika občanské neposlušnosti může zdůrazňovat bud' přesvědčování, nebo přímý efekt. Například míroví aktivisté, kteří veřejně proniknou na vojenskou základnu a tam se nechají zatknout, zdůrazňují svůj protest proti účelu základny, zatímco ti, kteří se snaží znemožňovat konkrétní operace na základně, usilují o její naprosté znefunkčnění.

Občanská neposlušnost zaujímá střední cestu mezí ústavními formami politického jednání a vzpourou či revolucí. Může být chápána jako extrémní, ale za určitých okolnosti přijatelná forma protestu ve spektru politických metod užívaných v ústavních a demokratických státech. Snadnější je souhlasit s touto formou protestu, jde-li o protest přesvědčovací, přísně nenásilný a veřejný. Občanská neposlušnost ovšem může předcházet hnutí naprostého odporu vůči existujícímu režimu, násilným formám protestu nebo vzpouře. Zatímco je totální odpor všeobecně považován za spravedlivý, je-li namířen proti diktatuře, cizí okupací čí zásadně nespravedlivému režimu, bývá zpravidla odsouzen, obrací-li se proti režimu respektujícímu práva občanů, jehož vláda může být ovlivněna nebo vyměněna působením zdola. V konkrétním případě se ale pravděpodobně zastánci a odpůrci občanské neposlušností neshodnou v tom, jak dalece vláda respektuje práva a svobody, čí jaký je skutečný rozsah demokracie daného režimu.

Občanská neposlušnost se stala běžnější a široce akceptovanou formou protestu na Západě od padesátých let našeho století. Mnozí ovšem stale pochybují, zda je vždy ospravedlnitelné porušení zákona, jestliže jsou k dispozici jiné, legální formy nátlaku a protestu. Vycházejí přitom z obavy, že se tyto nelegální postoje budou rozšiřovat a vzniklé politické klima bude způsobovat pokles úcty k demokratickým postupům. Je to diskuse, která pravděpodobně nedospěje k jednoznačnému závěru.