Dům česko-německého setkávání na Šumavě

 

Dům sv. Vintíře

Dobrá Voda u Hartmanic č.p. 4

Hartmanice

PSČ

dum.sv.vintire@kolping.praha.cz

Dům sv. Vintíře Vám od 1. června 2002 nabízí pohodlné ubytování s možností plné penze.

Domů
Novinky
Termíny akcí
Dobrá Voda
Sv. Vintíř
Projekt
Sponzoři
Ubytování
Restaurace
Mapa a okolí
Fotografie
FAQ
Odkazy

Sv. Vintíř

Na kterém místě a kdy narodil se Vintíř (Gunther), nevíme; známo jen, že pocházel z rodu knížecího, jenž vládl nepochybně v Duryňsku, a že byl příbuzný císaře sv. Jindřicha II. a sestry jeho Gisely provdané za Uherského krále sv. Štěpána. Odtud styky jeho s královskými dvory bavorským a uherským. Byl také znám a oblíben na knížecím dvoře českém, a jest pravděpodobno, že seznámil se s Přemyslovci bratřími Oldřichem a Jaromírem, když uprchli před násilnickým Boleslavem Ryšavcem z Čech a zdržovali se u tehdejšího vévody Jindřicha v Bavořích. Avšak pověsť, že byl Vintíř kmotr Oldřichova syna knížete Břetislava, zdá se býti lichou.

Vintíř maje hojně vezdejších statkův a jsa mysli nestálé žil po tehdejším zplůsobu mnohých urozených mužů nepokojně a nezřídka pohoršlivě; nedbalť ani toho, aby naučil se aspoň čísti a psáti; za to všímal sobě více světských radovánek. Císař Jindřich II. jsa ještě vévodou bavorským vídal ho rád na dvoře svém, a právě častější styk s tímto nábožným panovníkem způsobil časem jeho obrácení na cestu kajícnosti. Umínilť si Vintíř ve věku již pokročilém, že svlékne se sebe starého Adama a obleče se v roucho člověka nového; že dá světu nadobro výhost a vstoupí do řehole sv. Bendeikta, aby kál se z hříchů mladosti své.

Toho času slynul opat benediktinského kláštera v Dolením Altaichu na Dunaji v Bavořích sv. Gothard, jenž tento řeholní ústav znamenitě zvelebil a spolu v klášteřích Hersfeldském v Duryňsku a Tegernseeském v Horních Bavořích přísnou řeholní kázeň zavedl. K tomuto svatému opatu vzal Vintíř útočiště prose, aby ho s Bohem smířil a do řehole přijal. I naklonil se Gothard s radostí ku prosbě jeho. Dříve však, než Vintíř oblečen byl v roucho sv. Benedikta, vydal se na pouť do Říma, aby na hrobech knížat apoštolských vyprosil si přímluvy jejich a požehnání Božího ku stavu, do něhož vstoupiti chtěl. A vrátiv se r. 1006. do Altaichu pověsil svůj meč u oltáře Panny Marie a sv. Mořice v klášterním chrámu, a přijav mnišské roucho složil po roce řeholní sliby v ruce opata Gotharda. Tehdáž bylo mu již asi padesát let.

Jakož tenkráte obyčejem bylo, odkázal Vintíř před složením mnišských slibů nemalé statky své klášteru Altaišskému vyhradiv si však některé zboží, jež byl zatím již věnoval k užíváni klášteru Gelingskému blíže Frakhaus v Duryňsku, aby z důchodů těchto statků mohl uhrazovati vlastní potřebu i výživu mnichů Gelingských. Ale tato výhrada neshodovala se se základními pravidly života mnišského, jež vyžadují dokonalého zřeknutí se všelikého majetku osobního, a Vintíř zapletl se proto do různých nesnází i různíc, které přiměly ho, že odešel z Altaichu do kláštera Gelingského. I obžaloval ho pro neposlušnost opat Gothard u samého krále Jindřicha II., avšak tento moudrý panovník dovedl prudkou, ale ušlechtilou mysl jeho utišiti. Opatrnými domluvami a rozhodnými napomínáními přiměli posléze císař i opat Vintíře k tomu, že vrátil se do Altaichu a oblíbil si život pobožný dle pravidel řeholních. Životopisec jeho dí o něm obrazně: „Ejhle, kterak velbloud odloživ břímě hrbu svého prošel úzkým uchem jehly!“ (Mat 19. 24.) Sloužilť v klášteře Bohu věrně dnem i nocí; s mnichy modlil se a rozjímal i pracoval, a postil se požívaje jen skrovných, prostičkých pokrmů a jen s míru maje vody, jíž hostům dáváno s potřebu.

Časem uzdálo se Vintířovi, že ani zapíravým životem v kláštere nečiní dosti za hříchy mládí svého a neslouží Bohu tak horlivě, jakož si přál, i pojal žádost odejiti na poušť a tráviti zbytek života v nejpřísnější kajícnosti o samotě. Na ten účel vyprosil si od. opata Gotharda svoleni i požehnáni a odebral se r. 1008. na vrch řečený Racink v lese bavorském, vzdálí několik hodin cesty od kláštera Altaišského. Tu vzdělal si chýšku a přebýval na této poušti po tři roky povznášeje duši svou na modlitbách i ve zbožných rozjímáních k Bohu a přemáhaje náklonnosti svoje posty i jinými skutky kajícími. Když ale pověst o svatém životě jeho se roznesla a lidé počali z blízka i z daleka k němu docházeti na radu v duchovních potřebách svých, znechutil si toto místo a zabral se hloub do lesa, do jižních končin pralesů šumavských, kde v sousedství řeky Černého Řezna poblíže českého pomezí zřídil si u potoka Rinchnachu poustevnu. Několik mnichů Altaišských přišlo záhy za ním, a také jiní nábožní mužové následovali ho a vzdělali si u poustevny jeho příbytky vymýtivše kus pralesa. Vintíř byl těmto poustevníkům vzorem Života odříkavého a vštěpoval jim lásku k Bohu. Za nedlouho byla tato nová poustevnická osada zřízena v klášter podřízený opatství Altaišskému. V těch stranách daroval již r. 1009. král Jindřich II. Vintířovi pruh země za tři míle zdáli a dvě zšíří, a hned tehdáž zbudoval Vintíř na Rinchnachu kapli sv. Jana Křtitele, kterou potom r. 1019. i s klášterem posvětil přítel jeho Pasovský biskup Berengar.

Na Rinchnachu vládla přísná řeholní kázeň. Mniši konali ruční práce, sloužili horlivě Bohu na modlitbách, rozjímali o božských věcech, odpočívali na tvrdém lůžku, prodlužovali "bdění svoje a požívali jen skrovného pokrmu. Nade všecky mnichy vynikal Vintíř horlivostí zvláště v postech, a takto trestal tělo svoje z hříchů dřívějšího života. Klášter vydržoval se dílem z výtěžku ruční práce mnichů, dílem z darů na penězích, spíži a šatstva, docházejících z Bavor a z Čech, ba i z Uher a B Polska, neboť i v těchto zemích byl klášter ten dobře znám, často dojížděl na Rinchnach z Altaichu opat Gothard s bratřími a míval velikou radost z nábožné horlivosti, jakáž v klášteru tom vládla. Klášter Rinchnašský odchoval valný počet vzorných, světu odumřelých mnichů, a někteří z nich stali se horlivými misionáři v zemích sousedních, zejména v Uhrách.

Klášter byl také útulkem cestujících ubírajících se pustým hvozdem bavorským a českým, a mniši otevřeli schůdnou stezku mezi Bavory a Čechy, jak si toho přál král Jindřich již před lety, když Vintířovi daroval v těch končinách kus země. Asi roku 1029. jal se Vintíř s nesmírným namáháním klestiti pomezním hvozdem soumařskou cestu vedoucí od Černého Řezna na bavorskou Světlou a odtud k pozdějšímu Eisensteinu, Hartmanicům a Sušici do Čech.

Ačkoli Vintíř živ jsa dle pravidel sv. Benedikta odříkavě trval nejraději o samotě, byl přece i ve světě velice činným. Docházeliť na královské dvory do říše i do Uher. Častým hostem býval obzvláště u sv. Štěpána v Uhřích, a tu bývalo mu dovoleno sáhnouti do pokladnice královské na podporu chudých, vdov, sirotků, klášterů a kostelů. Na radu jeho založil sv. Štěpán také benediktinský klášter Bákony-Bélu. Odměnou za tato dobrodiní posílal Vintíř z kláštera Rinchnachu do Uher horlivé mnichy na misie.

Boku 1017. objevil se Vintíř u císaře Jindřicha, II. v Magdeburce na Labi, odkud potom odešel k Luticům kázat evangelium; nevíme však, s jakým výsledkem. Rovněž nejsme poučení o jeho stycích s českými Přemyslovci; pouze krátká zpráva z r. 1034. zmiňuje se o něm a o knížeti Oldřichovi. Kníže tento byl z různých příčin od císaře Konráda II. obeslán na říšský sněm do Meziboru, ale nedostavil se, až ho posléze lstivým způsobem vylákali do hradu Vrbna naproti stoku Labe a Havoly ležícího; zde byv vyslýchán a souzen odvezen jest r. 1033 do kteréhosi vzdáleného města. Zatím opanoval Čechy bratr jeho Jaromír a Moravu syn jeho Břetislav. Roku 1034. zdržoval se Konrád II. v Řezně, a císařovna Gisela, někteří knížata i poustevník Vintíř vyprosili uvězněnému Oldřichovi odpuštění. I obeslán jest Oldřich do Řezna, a císař zvyklý osobovati si vrchní moc nad knížaty českými propustil ho s podmínkou, aby polovice Čech postoupil bratru Jaromírovi v panství. Ale Oldřich navrátiv se do vlasti dal Jaromíra zbaviti zraku, aby jej učinil k vládě nezpůsobilým, a Břetislava vypudil z Moravy. Tu vtrhl císař vojensky do Čech a přinutil Oldřicha mocí, aby Břetislavovi knížectví jeho zase navrátil. Za nedlouho potom, r. 1037. zemřel však Oldřich, a Břetislav povolán tudy ku panství v Čechách.

Roku 1040. stála pojednou dvě nepřátelská německá vojska na hranicích České země; první, silnější, vedeno jsouc samým císařem Jindřichem III. táhlo po řece Koubě přes Osí ku Kdyni, a druhé hrozilo vpadnouti od hradu Donina skrze Krušné hory. I rozdělil kníže Břetislav I. vojsko své a sám táhl s jedním oddílem jeho na obranu vlasti k Šumavě. Tu dal na pomezí bavorském zahraditi cesty silnými zásekami, a když proti nim Němci učinili útok, poraženi jsou na hlavu dne 22. srpna 1040. u Všerub, a mnoho šlechty jejich zahynulo v boji, mnoho zajato, i veliká kořist učiněna. I zbytkové poraženého vojáka císařského byli by zahrnuli, kdyby poustevník Vintíř nebyl jim ukázal cestu skrze lesy, kudy uprchli do Bavor.*)

Ale hned příštího roku 1041. přitáhla dvě nová, mocnější vojska německá s týchž dvou stran do Čech. Tentokráte vyhnul se však císař Jindřich III. zásekám v Šumavě obešed vojsko české na místě příhodném. Ukázalť mu poustevník Vintíř, jenž všecky cesty v pohraničních lesích dobře znal, kudy by snáze do Čech pronikl, a takto dostalo se vojsko německé z Bavor do vnitřka země; a ježto nepřátelé zradou Bílinského župana Prkoše i od severu do Čech bez překážky přitáhli, byl kníže Břetislav I. donucen podrobiti se císaři.

Události tyto svědčí, že Vintíř přebývaje na poušti v Šumavě prokazoval za války krajanům svým důležité služby. Jinak je však ze sporných zpráv, jež zůstavili o něm kronikáři, zřejmo, že poměr jeho ku knížeti Břetislavovi I. byl přátelský a že kníže tento velice si ho vážil. Pověst o nábožném poustevníku tom vnikla daleko do Čech a lid český znal a ctil ho. Možná také, že Vintíř z pošumavské poustevny své přišel i na knížecí dvůr do Prahy a prodlel nějaký čas v klášteře Břevnovském.

Vintíř sestárnuv na poušti připravoval se na křesťanskou smrť. Stará pověsť dí, že kníže Břetislav I. trvaje s biskupem Šebířem na župním hradě Práchni v podhoří šumavském vyjel si jednoho dne na lov, a v lese, kde nyní stojí ves Dobrá Voda u Hartmanic, spatřil krásného jelena. A když v průvodu služebníka pustil se za ním, octl se pojednou před chýši poustevníka - Vintíře. Stařec uvítav knížete a pohovořiv s nim laskavě jal se ho prositi, aby prokázal klášteru Břevnovskému nějakých milostí, aby ti, kdož tam přebývají, jeho i veškerého knížecího rodu na modlitbách svých vzpomínali. Břetislav slíbiv to přimlouval kmetu, aby samoty této opustil. Ale Vintíř předpověděl, že příštího dne zemře, a poprosil, aby tělo jeho pohřbeno bylo v Břevnově. I odešel kníže s úmyslem, že nazítří se vrátí, a provázen biskupem Šebířem i několika dvořany vešel dne 9. října 1045. do poustevny i uzřel starce, an se modlí a žalmy pěje.

Na žádost jeho odsloužil biskup před ním mši svatou a udělil mu svátosti umírajících. A v hodinu třetí odevzdal poustevník duši svou Pánu maje let života téměř devadesát. Tělo jeho bylo od knížete převezeno do Břevnova a pohřbeno v klášterním chrámu před oltářem sv. Štěpána prvomučedníka.

Dle podání rozmnožil kníže Břetislav hned po pohřbu poustevníka Vintíře nadání kláštera Břevnovského novými statky v Čechách, a na Moravě založil opodál Brna na místě pustého hradu, jemuž říkali Rajhrad, klášter na počest apoštolů sv. Petra a Pavla, jejž podřídil opatství Břevnovskému. Tenť prý byl počátek slavného, posud kvetoucího benediktinského opatství Rajhradského.

Benediktini v Čechách a na Moravě jali se záhy ctíti Vintíře za světce, ježto na hrobu jeho docházeli zbožní lidé zázračným způsobem vyslyšení modliteb svých. Pověst o těchto divech rozhlásila se tou měrou, že nejen z Čech, ale i z Bavor, Duryňk a Uher dováženo mrzáků do chrámu Břevnovského, aby na přímluvu Vintířovu uzdraveni byli. Marek Husteřův ze vsi Vran, slepý po celý rok, byv ve výroční den smrti Vintířovy od otce svého do chrámu Břevnovského předveden, prohlédl, náhle u přítomnosti biskupa Pražského Mikuláše a mnoha věřících. Žena Bratříce ze vsi Hostěhorni měla dceru od narození slepou, a i ta nabyla u hrobu Vintířova zraku, což potvrdil Pražský biskup Jan III. z Dražíc. Podobných událostí zaznamenáno jest v letopisech více, a takto byl hrobem Vintířovým oslaven chrám Břevnovský, a zástupové lidu putovali do něho zvláště ve výroční památku tohoto poustevníka. Z vděčností za mnohá dobrodiní, jež Bůh na oslavu jeho prokazoval těm, kdož na hrobě jeho vzývali jej v rozličných potřebách svých, přidal král Otokar II. klášteru Břevnovskému r. 1260. ve vsi Kuromrtvicích u Bílé hory k posavadnímu tamnímu zboží jeho nějakých pozemků.

Již Břevnovský opat Heřman ucházel se r. 1261. v Římě o prohlášení poustevníka Vintíře za svatého, a papež Bonifác IV. schválil r. 1390. odvěký zvyk konati výroční památku smrti jeho v chrámu Břevnovském slavnými službami Božími, a udělil odpustků všem věřícím, kdož toho dne chrám ten zbožně navštíví. Při oltáři blahosl. Vintíře býval zde zvláštní kaplan či almužník.

Dne 23. května 1420. vytáhli Táboři spolu s branným lidem Pražským ku klášteru Břevnovskému a vypálili jej. Tehdejší opat Mikuláš odešel krátce před tím s několika mnichy z Břevnova na bezpečnější statky své v Poličku a Broumovsku, a jest pravdě podobno, že byly tehdáž ostatky Vintířovy od něho tajně přeneseny do Police a v tamním chrámu zazděny. Bylyť r. 1684. nalezeny za oltářem sv. Maří Magdaleny v tomto chrámu ostatky, o nichž pravilo se a věřilo zbožně, že jsou ostatky poustevníka Vintíře. Byly r. 1716. přeneseny z Police do nového chrámu Břevnovského a r. 1726. uctivě uloženy pod oltářem zřízeným na počest blahosl. Vintíře. Na obraze tohoto oltáře vylíčen jest Vintíř, an u přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Šebíře v poustevně umírá. Jiný obraz tohoto poustevníka spatřuje se na klenbě svatyně této. Za oltářem blahosl. Vintíře zasazen jest venku na jižní straně do chrámové zdi starobylý náhrobník, na němž vytesán jest mnich tisknoucí levou rukou k srdci knihu a podpírající se pravou rukou o hůl. Hlava jeho jest obestřena svatozáří. Dle' jistých známek pokládá se tento náhrobník za památník blahosl. Vintíře z doby předhusitské. Ležel kdesi dlouho u kláštera pohozen, až byl r. 1761. na nynější místo zazděn.

V Pošumaví, kde blahosl. Vintíř poustevničil a zemřel, zachovala se v lidu památka jeho do dneška. Vrch u Hartmanic, na němž přebýval, zdvíhající se velebně do výše 1006 metrů, sluje „Horou sv. Vintíře,“ a po studánce, z níž píval, má jméno farní ves „Dobrá voda," jinak také „Svatý Vintíř“ řečená. Místo asi čtvrt hodiny od této vsi sluje Pouští. Farní chrám v Dobré Vodě je zasvěcen na počesť blahosl. Vintíře. Okolní lid putuje posud hojně v tato místa uctít blahoslaveného poustevníka, jenž tu před dávnými věky bohumile žil.**).

____________________________________________________________

*) Na památku tohoto slavného vítězství nad císařem Jindřichem III. dal kníže Břetislav I. hned r. 1040. vystavěti u průsmyku Všerubského na Bradku kostelík sv. Václava. Památná tato svatyňka byla nedávno z příspěvků mnohých dobrodinců pěkně obnovena a zvelebena.

**) Prameny Dějin českých. Přeložil z latiny Jos. Truhlář. Díl I. str. 337. Dudíkovy Dějiny Moravy. Díl II. Str. 101—104., 115. 133—137. 154. Opatství u sv. Markéty v Břevnově. Napsal P. B. J. Holub v Časopise společnosti přátel starožitností českých r. 1894. čís. 3. (S vyobrazením náhrobku Vintířova), Drahé kameny z koruny Svatováclavské. Díl I. str. 170—178.

 

Výše uvedený životopis byl převzat z knihy Církev vítězná, Životy Svatých a Světic Božích. Sepsal František Ekert. Svazek čtvrtý, str. 106 - 112. Vydáno v Praze roku 1899 tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny (Rohlíček a Sievers).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

       

Provozovatel

Kolpingova rodina Praha 8

Bohnická 32/3

181 00  Praha 8

kolping@kolping.praha.cz

Poutě Setkávání Vzdělávání Rekreace