|
Na
kterém místě a kdy narodil se Vintíř (Gunther), nevíme; známo jen,
že pocházel z rodu knížecího, jenž vládl nepochybně v Duryňsku,
a že byl příbuzný císaře sv. Jindřicha II. a sestry jeho Gisely
provdané za Uherského krále sv. Štěpána. Odtud styky jeho s královskými
dvory bavorským a uherským. Byl také znám a oblíben na knížecím
dvoře českém, a jest pravděpodobno, že seznámil se s Přemyslovci
bratřími Oldřichem a Jaromírem, když uprchli před násilnickým
Boleslavem Ryšavcem z Čech a zdržovali se u tehdejšího vévody
Jindřicha v Bavořích. Avšak pověsť, že byl Vintíř kmotr Oldřichova
syna knížete Břetislava, zdá se býti lichou.
Vintíř maje hojně
vezdejších statkův a jsa mysli nestálé žil po tehdejším zplůsobu
mnohých urozených mužů nepokojně a nezřídka pohoršlivě; nedbalť
ani toho, aby naučil se aspoň čísti a psáti; za to všímal sobě více
světských radovánek. Císař Jindřich II. jsa ještě vévodou bavorským
vídal ho rád na dvoře svém, a právě častější styk s tímto
nábožným panovníkem způsobil časem jeho obrácení na cestu kajícnosti.
Umínilť si Vintíř ve věku již pokročilém, že svlékne se sebe
starého Adama a obleče se v roucho člověka nového; že dá světu
nadobro výhost a vstoupí do řehole sv. Bendeikta, aby kál se z hříchů
mladosti své.
Toho
času slynul opat benediktinského kláštera v Dolením Altaichu na
Dunaji v Bavořích sv. Gothard, jenž tento řeholní ústav znamenitě
zvelebil a spolu v klášteřích Hersfeldském v Duryňsku a
Tegernseeském v Horních Bavořích přísnou řeholní kázeň zavedl. K
tomuto svatému opatu vzal Vintíř útočiště prose, aby ho s Bohem smířil
a do řehole přijal. I naklonil se Gothard s radostí ku prosbě jeho. Dříve
však, než Vintíř oblečen byl v roucho sv. Benedikta, vydal se na pouť
do Říma, aby na hrobech knížat apoštolských vyprosil si přímluvy
jejich a požehnání Božího ku stavu, do něhož vstoupiti chtěl. A vrátiv
se r. 1006. do Altaichu pověsil svůj meč u oltáře Panny Marie a sv.
Mořice v klášterním chrámu, a přijav mnišské roucho složil po
roce řeholní sliby v ruce opata Gotharda. Tehdáž bylo mu již asi
padesát let.
Jakož
tenkráte obyčejem bylo, odkázal Vintíř před složením mnišských
slibů nemalé statky své klášteru Altaišskému vyhradiv si však některé
zboží, jež byl zatím již věnoval k užíváni klášteru Gelingskému
blíže Frakhaus v Duryňsku, aby z důchodů těchto statků mohl
uhrazovati vlastní potřebu i výživu mnichů Gelingských. Ale tato výhrada
neshodovala se se základními pravidly života mnišského, jež vyžadují
dokonalého zřeknutí se všelikého majetku osobního, a Vintíř
zapletl se proto do různých nesnází i různíc, které přiměly ho,
že odešel z Altaichu do kláštera Gelingského. I obžaloval ho pro
neposlušnost opat Gothard u samého krále Jindřicha II., avšak tento
moudrý panovník dovedl prudkou, ale ušlechtilou mysl jeho utišiti.
Opatrnými domluvami a rozhodnými napomínáními přiměli posléze císař
i opat Vintíře k tomu, že vrátil se do Altaichu a oblíbil si život
pobožný dle pravidel řeholních. Životopisec jeho dí o něm obrazně:
„Ejhle, kterak velbloud odloživ břímě hrbu svého prošel úzkým
uchem jehly!“ (Mat 19. 24.) Sloužilť v klášteře Bohu věrně dnem i
nocí; s mnichy modlil se a rozjímal i pracoval, a postil se požívaje
jen skrovných, prostičkých pokrmů a jen s míru maje vody, jíž hostům
dáváno s potřebu.
Časem
uzdálo se Vintířovi, že ani zapíravým životem v kláštere nečiní
dosti za hříchy mládí svého a neslouží Bohu tak horlivě, jakož si
přál, i pojal žádost odejiti na poušť a tráviti zbytek života v
nejpřísnější kajícnosti o samotě. Na ten účel vyprosil si od.
opata Gotharda svoleni i požehnáni a odebral se r. 1008. na vrch řečený
Racink v lese bavorském, vzdálí několik hodin cesty od kláštera
Altaišského. Tu vzdělal si chýšku a přebýval na této poušti po tři
roky povznášeje duši svou na modlitbách i ve zbožných rozjímáních
k Bohu a přemáhaje náklonnosti svoje posty i jinými skutky kajícími.
Když ale pověst o svatém životě jeho se roznesla a lidé počali z blízka
i z daleka k němu docházeti na radu v duchovních potřebách svých,
znechutil si toto místo a zabral se hloub do lesa, do jižních končin
pralesů šumavských, kde v sousedství řeky Černého Řezna poblíže
českého pomezí zřídil si u potoka Rinchnachu poustevnu. Několik
mnichů Altaišských přišlo záhy za ním, a také jiní nábožní mužové
následovali ho a vzdělali si u poustevny jeho příbytky vymýtivše kus
pralesa. Vintíř byl těmto poustevníkům vzorem Života odříkavého a
vštěpoval jim lásku k Bohu. Za nedlouho byla tato nová poustevnická
osada zřízena v klášter podřízený opatství Altaišskému. V těch
stranách daroval již r. 1009. král Jindřich II. Vintířovi pruh země
za tři míle zdáli a dvě zšíří, a hned tehdáž zbudoval Vintíř
na Rinchnachu kapli sv. Jana Křtitele, kterou potom r. 1019. i s klášterem
posvětil přítel jeho Pasovský biskup Berengar.
Na
Rinchnachu vládla přísná řeholní kázeň. Mniši konali ruční práce,
sloužili horlivě Bohu na modlitbách, rozjímali o božských věcech,
odpočívali na tvrdém lůžku, prodlužovali "bdění svoje a požívali
jen skrovného pokrmu. Nade všecky mnichy vynikal Vintíř horlivostí
zvláště v postech, a takto trestal tělo svoje z hříchů dřívějšího
života. Klášter vydržoval se dílem z výtěžku ruční práce mnichů,
dílem z darů na penězích, spíži a šatstva, docházejících z Bavor
a z Čech, ba i z Uher a B Polska, neboť i v těchto zemích byl klášter
ten dobře znám, často dojížděl na Rinchnach z Altaichu opat Gothard
s bratřími a míval velikou radost z nábožné horlivosti, jakáž v klášteru
tom vládla. Klášter Rinchnašský odchoval valný počet vzorných, světu
odumřelých mnichů, a někteří z nich stali se horlivými misionáři
v zemích sousedních, zejména v Uhrách.
Klášter
byl také útulkem cestujících ubírajících se pustým hvozdem bavorským
a českým, a mniši otevřeli schůdnou stezku mezi Bavory a Čechy, jak
si toho přál král Jindřich již před lety, když Vintířovi daroval
v těch končinách kus země. Asi roku 1029. jal se Vintíř s nesmírným
namáháním klestiti pomezním hvozdem soumařskou cestu vedoucí od Černého
Řezna na bavorskou Světlou a odtud k pozdějšímu Eisensteinu,
Hartmanicům a Sušici do Čech.
Ačkoli
Vintíř živ jsa dle pravidel sv. Benedikta odříkavě trval nejraději
o samotě, byl přece i ve světě velice činným. Docházeliť na královské
dvory do říše i do Uher. Častým hostem býval obzvláště u sv. Štěpána
v Uhřích, a tu bývalo mu dovoleno sáhnouti do pokladnice královské
na podporu chudých, vdov, sirotků, klášterů a kostelů. Na radu jeho
založil sv. Štěpán také benediktinský klášter Bákony-Bélu. Odměnou
za tato dobrodiní posílal Vintíř z kláštera Rinchnachu do Uher
horlivé mnichy na misie.
Boku
1017. objevil se Vintíř u císaře Jindřicha, II. v Magdeburce na Labi,
odkud potom odešel k Luticům kázat evangelium; nevíme však, s jakým
výsledkem. Rovněž nejsme poučení o jeho stycích s českými Přemyslovci;
pouze krátká zpráva z r. 1034. zmiňuje se o něm a o knížeti Oldřichovi.
Kníže tento byl z různých příčin od císaře Konráda II. obeslán
na říšský sněm do Meziboru, ale nedostavil se, až ho
posléze lstivým způsobem vylákali do hradu Vrbna naproti stoku Labe a
Havoly ležícího; zde byv vyslýchán a souzen odvezen jest r. 1033 do
kteréhosi vzdáleného města. Zatím opanoval Čechy bratr jeho Jaromír
a Moravu syn jeho Břetislav. Roku 1034. zdržoval se Konrád II. v Řezně,
a císařovna Gisela, někteří knížata i poustevník Vintíř
vyprosili uvězněnému Oldřichovi odpuštění. I obeslán jest Oldřich
do Řezna, a císař zvyklý osobovati si vrchní moc nad knížaty českými
propustil ho s podmínkou, aby polovice Čech postoupil bratru Jaromírovi
v panství. Ale Oldřich navrátiv se do vlasti dal Jaromíra zbaviti
zraku, aby jej učinil k vládě nezpůsobilým, a Břetislava vypudil z
Moravy. Tu vtrhl císař vojensky do Čech a přinutil Oldřicha mocí,
aby Břetislavovi knížectví jeho zase navrátil. Za nedlouho potom, r.
1037. zemřel však Oldřich, a Břetislav povolán tudy ku panství v Čechách.
Roku
1040. stála pojednou dvě nepřátelská německá vojska na hranicích
České země; první, silnější, vedeno jsouc samým císařem Jindřichem
III. táhlo po řece Koubě přes Osí ku Kdyni, a druhé hrozilo
vpadnouti od hradu Donina skrze Krušné hory. I rozdělil kníže Břetislav
I. vojsko své a sám táhl s jedním oddílem jeho na obranu vlasti k Šumavě.
Tu dal na pomezí bavorském zahraditi cesty silnými zásekami, a když
proti nim Němci učinili útok, poraženi jsou na hlavu dne 22. srpna
1040. u Všerub, a mnoho šlechty jejich zahynulo v boji, mnoho zajato, i
veliká kořist učiněna. I zbytkové poraženého vojáka císařského
byli by zahrnuli, kdyby poustevník Vintíř nebyl jim ukázal cestu skrze
lesy, kudy uprchli do Bavor.*)
Ale
hned příštího roku 1041. přitáhla dvě nová, mocnější vojska německá
s týchž dvou stran do Čech. Tentokráte vyhnul se však císař Jindřich
III. zásekám v Šumavě obešed vojsko české na místě příhodném.
Ukázalť mu poustevník Vintíř, jenž všecky cesty v pohraničních
lesích dobře znal, kudy by snáze do Čech pronikl, a takto dostalo se
vojsko německé z Bavor do vnitřka země; a ježto nepřátelé zradou Bílinského
župana Prkoše i od severu do Čech bez překážky přitáhli, byl kníže
Břetislav I. donucen podrobiti se císaři.
Události
tyto svědčí, že Vintíř přebývaje na poušti v Šumavě prokazoval
za války krajanům svým důležité služby. Jinak je však ze sporných
zpráv, jež zůstavili o něm kronikáři, zřejmo, že poměr jeho ku knížeti
Břetislavovi I. byl přátelský a že kníže tento velice si ho vážil.
Pověst o nábožném poustevníku tom vnikla daleko do Čech a lid český
znal a ctil ho. Možná také, že Vintíř z pošumavské
poustevny své přišel i na knížecí dvůr do Prahy a prodlel nějaký
čas v klášteře Břevnovském.
Vintíř
sestárnuv na poušti připravoval se na křesťanskou smrť. Stará pověsť
dí, že kníže Břetislav I. trvaje s biskupem Šebířem na župním
hradě Práchni v podhoří šumavském vyjel si jednoho dne na lov,
a v lese, kde nyní stojí ves Dobrá Voda u Hartmanic, spatřil krásného
jelena. A když v průvodu služebníka pustil se za ním, octl se
pojednou před chýši poustevníka - Vintíře. Stařec uvítav knížete
a pohovořiv s nim laskavě jal se ho prositi, aby prokázal klášteru Břevnovskému
nějakých milostí, aby ti, kdož tam přebývají, jeho i veškerého knížecího
rodu na modlitbách svých vzpomínali. Břetislav slíbiv to přimlouval
kmetu, aby samoty této opustil. Ale Vintíř předpověděl, že příštího
dne zemře, a poprosil, aby tělo jeho pohřbeno bylo v Břevnově. I odešel
kníže s úmyslem, že nazítří se vrátí, a provázen biskupem Šebířem
i několika dvořany vešel dne 9. října 1045. do poustevny i uzřel
starce, an se modlí a žalmy pěje.
Na
žádost jeho odsloužil biskup před ním mši svatou a udělil mu svátosti
umírajících. A v hodinu třetí odevzdal poustevník duši svou Pánu
maje let života téměř devadesát. Tělo jeho bylo od knížete převezeno
do Břevnova a pohřbeno v klášterním chrámu před oltářem sv. Štěpána
prvomučedníka.
Dle
podání rozmnožil kníže Břetislav hned po pohřbu poustevníka Vintíře
nadání kláštera Břevnovského novými statky v Čechách, a na Moravě
založil opodál Brna na místě pustého hradu, jemuž říkali Rajhrad,
klášter na počest apoštolů sv. Petra a Pavla, jejž podřídil
opatství Břevnovskému. Tenť prý byl počátek slavného, posud
kvetoucího benediktinského opatství Rajhradského.
Benediktini
v Čechách a na Moravě jali se záhy ctíti Vintíře za světce, ježto
na hrobu jeho docházeli zbožní lidé zázračným způsobem vyslyšení
modliteb svých. Pověst o těchto divech rozhlásila se tou měrou, že
nejen z Čech, ale i z Bavor, Duryňk a Uher dováženo mrzáků do chrámu
Břevnovského, aby na přímluvu Vintířovu uzdraveni byli. Marek Husteřův
ze vsi Vran, slepý po celý rok, byv ve výroční den smrti Vintířovy
od otce svého do chrámu Břevnovského předveden, prohlédl, náhle u přítomnosti
biskupa Pražského Mikuláše a mnoha věřících. Žena Bratříce ze
vsi Hostěhorni měla dceru od narození slepou, a i ta nabyla u hrobu
Vintířova zraku, což potvrdil Pražský biskup Jan III. z Dražíc.
Podobných událostí zaznamenáno jest v letopisech více, a takto byl
hrobem Vintířovým oslaven chrám Břevnovský, a zástupové lidu
putovali do něho zvláště ve výroční památku tohoto poustevníka. Z
vděčností za mnohá dobrodiní, jež Bůh na oslavu jeho prokazoval těm,
kdož na hrobě jeho vzývali jej v rozličných potřebách svých, přidal
král Otokar II. klášteru Břevnovskému r. 1260. ve vsi Kuromrtvicích
u Bílé hory k posavadnímu tamnímu zboží jeho nějakých pozemků.
Již
Břevnovský opat Heřman ucházel se r. 1261. v Římě o prohlášení
poustevníka Vintíře za svatého, a papež Bonifác IV. schválil r.
1390. odvěký zvyk konati výroční památku smrti jeho v chrámu Břevnovském
slavnými službami Božími, a udělil odpustků všem věřícím, kdož
toho dne chrám ten zbožně navštíví. Při oltáři blahosl. Vintíře
býval zde zvláštní kaplan či almužník.
Dne
23. května 1420. vytáhli Táboři spolu s branným lidem Pražským
ku klášteru Břevnovskému a vypálili jej. Tehdejší opat Mikuláš
odešel krátce před tím s několika mnichy z Břevnova na bezpečnější
statky své v Poličku a Broumovsku, a jest pravdě podobno, že byly tehdáž
ostatky Vintířovy od něho tajně přeneseny do Police a v tamním
chrámu zazděny. Bylyť r. 1684. nalezeny za oltářem sv. Maří
Magdaleny v tomto chrámu ostatky, o nichž pravilo se a věřilo zbožně,
že jsou ostatky poustevníka Vintíře. Byly r. 1716. přeneseny z Police
do nového chrámu Břevnovského a r. 1726. uctivě uloženy pod oltářem
zřízeným na počest blahosl. Vintíře. Na obraze tohoto oltáře vylíčen
jest Vintíř, an u přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Šebíře
v poustevně umírá. Jiný obraz tohoto poustevníka spatřuje se na
klenbě svatyně této. Za oltářem blahosl. Vintíře zasazen jest venku
na jižní straně do chrámové zdi starobylý náhrobník, na němž
vytesán jest mnich tisknoucí levou rukou k srdci knihu a podpírající
se pravou rukou o hůl. Hlava jeho jest obestřena svatozáří. Dle' jistých
známek pokládá se tento náhrobník za památník blahosl. Vintíře z
doby předhusitské. Ležel kdesi dlouho u kláštera pohozen, až byl r.
1761. na nynější místo zazděn.
V
Pošumaví, kde blahosl. Vintíř poustevničil a zemřel, zachovala se v
lidu památka jeho do dneška. Vrch u Hartmanic, na němž přebýval, zdvíhající
se velebně do výše 1006 metrů, sluje „Horou sv. Vintíře,“ a po
studánce, z níž píval,
má jméno farní ves „Dobrá voda," jinak také „Svatý Vintíř“
řečená. Místo asi čtvrt hodiny od této vsi sluje Pouští. Farní
chrám v Dobré Vodě je zasvěcen na počesť blahosl. Vintíře. Okolní
lid putuje posud hojně v tato místa uctít blahoslaveného poustevníka,
jenž tu před dávnými věky bohumile žil.**).
____________________________________________________________
*)
Na památku tohoto slavného vítězství nad císařem Jindřichem III.
dal kníže Břetislav I. hned r. 1040. vystavěti u průsmyku Všerubského
na Bradku kostelík sv. Václava. Památná tato svatyňka byla nedávno z
příspěvků mnohých dobrodinců pěkně obnovena a zvelebena.
**)
Prameny Dějin českých. Přeložil z latiny Jos. Truhlář. Díl I. str.
337. Dudíkovy Dějiny Moravy. Díl II. Str. 101—104., 115. 133—137.
154. Opatství u sv. Markéty v Břevnově. Napsal P. B. J. Holub v Časopise
společnosti přátel starožitností českých r. 1894. čís. 3. (S
vyobrazením náhrobku Vintířova), Drahé kameny z koruny Svatováclavské.
Díl I. str. 170—178.
Výše uvedený životopis byl převzat z knihy Církev
vítězná, Životy Svatých a Světic Božích. Sepsal František
Ekert. Svazek čtvrtý, str. 106 - 112. Vydáno v Praze roku 1899 tiskem
knížecí arcibiskupské knihtiskárny (Rohlíček a Sievers). |
|
