Výročí bitvy u Lipan také příliš nevzpomínáme
Bratrovražedný boj se nachyluje ku svému konci. Dav na Václavském náměstí ve čtvrtek 11. ledna 2001 skandoval: „To je vono. Už je to tady“. Mezi těmi radostnými neznámými tvářemi bylo možné identifikovat i mnohé tváře známé. Lidé, jimž tyto tváře patřily, místo v parlamentních či senátních lavicích hájili jako řádně zvolení zástupci občanů jejich právo dětinským hopsáním mezi rozjařenými spoluobčany. Zeptal jsem se nahodile mladé dvojice, kdo to vlastně vyhrál. Usmáli se a odpověděli, že přece: „My!“. Poněvadž jsem se netvářil příliš chápavě, byl jsem považován za tupce, ne-li za zrádce, který by měl být okamžitě odhalen a pod tribunou, opírající se o vznešené gesto patrona země České, nejlépe ihned upálen.
Nevím opravdu, kdo vyhrál. Zato jsem docela přesvědčen, že si mohu myslet, kdo prohrál.
Prohrála slušnost, prohrála schopnost povýšit zájem obecný nad zájmy partikulární, také prohrála schopnost racionálně problémy nahlížet a s občanskou odpovědností je řešit; prohrála naděje, že se u nás za deset let zakořenila nejen svoboda, ale také odpovědnost ke svobodě, prohrál vzájemný respekt k názorům; prohrála snaha věci společné řídit a spravovat namísto ovládat, prohrála osobnostní vyzrálost, ba dokonce i obyčejná lidská slušnost. Ten výčet je nepochybně skromný a směřuje více k obecnějšímu pojmenování, než aby se kladl za cíl být vyčerpávající sumarizací ztrát.
Paradoxní je, že prvotní strany sporu – Rada ČT a revoltující zaměstnanci ČT – sice zdůvodňovaly všechny své činy snahou po zachování naprosté apolitičnosti veřejnoprávní televize, ale svým jednáním ji předhodily do zřetelně a logicky politického kotle parlamentu. Smutným výsledkem je daleko větší „politický dohled“ na veřejnoprávní televizí.
Rukou společnou a nerozdílnou nedokázaly dojít k zásadnímu systémovému řešení, které by bylo ozdobou jejich dospělosti. Vedeni motivy, o nichž lze jen spekulovat, umožnily poslancům prodiskutovat se do pocitu, že jedině oni jsou ti praví a moudří, kteří nakonec mohou vyvést veřejnoprávní televizi z krize, zajistit jí odpovídající management a nakonec jí z milosti přisoudit tolik veřejnoprávnosti, kolik právě odpovídá politickému rozložení sil v parlamentu.
Když na tento paradox přistoupíme a obrátíme tvrzení jako medvědí kůži, pak se lze dokonce domnívat, že přece jen úmysly obou stran nebyly jen tak průzračně čisté, a jejich jednání vyhrocující situaci do současného stavu až tak nepolitické.
Přitom lze znovu a znovu pouze opakovat, že nebylo a není jiné cesty k řešení spletitého konfliktu, (v němž se namíchaly moc a strach, naivita a krátkozrakost, dobré úmysly dláždící cestu do pekel, pýcha a utilitární zájmy, nechuť k současnému stavu společnosti atd.) než okamžité obnovení plnohodnotného kvalitního a objektivního vysílání České televize, aby divák přestal být rukojmím a televizní vysílání se opět stalo vědomou a poctivou službou; obnovení funkčnosti struktury této instituce; produkování co nejlepšího a nejobjektivnějšího zpravodajství a zahájení okamžité interní diskuse nejen o rasantním zvýšení kvality zpravodajství jakožto fenoménu, který informuje o stavu světa a pomáhá orientovat ve spletitosti vztahů a jevů sociálních, etnických, politických, mravních; zahájení diskuse o základní programové orientaci České televize, následně pak o systémových opatřeních, která zajistí kvalitní a ekonomicky únosný způsob výroby všech pořadů. To znamená uvědomění si zásadního faktu, že Českou televizi tvoří především a jedině její výstup na obrazovce, a že vše se musí tomuto výstupu (programu jakožto souhrnu pořadů řazených v čase) podřídit.
Všechno ostatní je jen prodlužováním agónie, stupňováním jakéhosi absurdního bratrovražedného boje, ztrátou kontroly nad činy a jejich důsledky. Smutným potvrzením pravdivosti skazek o „Kocourkovských“.
Lipanským bojištěm v době, kdy smysl má pouze byť sebemenší leč pozitivní, racionální a laskavé gesto.
Otakar KOSEK, režisér