Stanovy

Zpravodaj

Archiv textů

Přehlídka dokumentární tvorby

Další ceny a soutěže

Adresář filmových festivalů

Zajimavé adresy a odkazy

Download

Napište nám!

Návrh zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání poslanců Petra Bendla, Miloslava Kučery st., Petry Buzkové, Ivana Langra a dalších si ve sněmovně razí cestu ke schválení. Nic neplatí otevřené dopisy občanů proti udělování licencí zdarma a jejich prodlužování; diskusi ve výborech poslanecké sněmovny příliš neovlivnily. V minulosti byli pro dražení licencí jen poslankyně Kateřina Dostálová a poslanec  Vladimír Mlynář - oba ze stálé komise poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky. Ostatní poslanci zřejmě na jejich slova neslyší. Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání zřejmě ani slyšet nechce - pochopitelně.

Snad každý komunální politik by pochopil, že je neúnosné a zvrácené jen tak zdarma (sic!) pronajmout obecní garáž "vybranému" jedinci, který slibuje, že si tam zřídí kasino, tiskárnu na peníze a podobná “obecně prospěšná zařízení”. Ne tak celostátní politici - poslanci, jejichž další existence na celostátním politickém nebi je úzce svázána s náklonností nebo alespoň tolerancí ze strany všemocné televize Nova a dalších médií. Jestliže by hlasovali proti navrhovanému zákonu a pohněvali si tak vlastníky stávajících komerčních médií, riskují, že budou odříznuti od voličů. Nepustí-li je do vysílání, nikdo je nebude znát a přestávají být politiky. Pro celostátního politika je totiž daleko “levnější” sednout si např. do křesla Sedmičky TV Nova a promlouvat k lidu v příjemném prostředí domácího nedělního oběda za doprovodu laskavých úsměvů moderátorky, než objíždět všechny vesnice v republice za plískanic a nepohody a doufat, že někdo přijde poslechnout si ho na náves před hospodu. Že tímto korupčním vztahem k televizi Nova aj. tito poslanci ztrácejí nezávislost ve svém rozhodování, je nezajímá – bližší košile než kabát. Ptejme se na podmínky mimosoudního vyrovnání za nepravdivé tvrzení TV Nova o “vile ve Švýcarsku”, nejedná se i v této souvislosti o obchod s licencí?

Odborné zázemí pro diskusi nad zákonem o vysílání mělo poskytnout Ministerstvo kultury, které však ani v minulosti svůj již dříve stažený vládní návrh zákona příliš veřejně nediskutovalo. Po roce sněmovního projednávání dvou návrhů zákonů (dokonce v paragrafovaném znění) jde právě nyní zákon do finále a nelze dnes přicházet jen s negací rozdávání a prodlužování licencí, ale je třeba přinést konkrétní představu: co ano, jestliže toto ne. Kdo tak konečně učiní?

Osobně se domnívám, že je třeba dobře definovat dnešní zaneřáděnou mediální situaci a poté stanovit cíle, kterým by měl nový vysílací zákon napomáhat. To se pod záminkou nutnosti rychle vyhovět evropské legislativě dodnes nestalo. Hlavním cílem zákona by mohlo být např. nastavení konkurenčního prostředí na poli komerčních televizí i rádií. Poslanec Langer kdysi před lety napsal: “Svět médií není ve své podstatě ničím jiným než obchodní činností, jejímž cílem je vydělat peníze.” Dodávám nikoliv na soukromých, ale na obecních polích. Langer apeloval dále, že veřejný dohled nad komerčními vysílateli nejlépe zajistí trh. Nejsem proti - částečně měl pravdu. Je škoda, že pro tyto své teorie neučinil téměř nic. Současně projednávaný zákon konkurenční prostředí nebuduje, ale naopak konzervuje stávající stav připomínající spíše málo průhlednou džungli.

Nový vysílací zákon by měl nalajnovat především konkurenční prostředí, které by umožnilo pluralitu vysílání a rovná soutěžní pravidla pro více subjektů na trhu. Nutnost rozbití stávajícího a nedopustit opětovnou dominanci monopolu. Na poli médií, jde-li o monopolní postavení jediného televizního vysílatele, jde zároveň o monopol na informace, jde o demokracii.

Pohleďme na licenci na vysílání jako na jiný omezený veřejný statek – např. dobře situovanou garáž a předpokládejme, že tato garáž se nachází na exkluzivním místě – na prvním nádvoří Pražského Hradu. Jak bychom se dívali na presidenta nebo vládu, která ve “správním řízení” tuto unikátní garáž pronajme (přidělí) zdarma např. panu Kovovému, s.r.o., na dvanáct roků a posléze prodlužuje nulový nájem na dalších dvanáct let? Taková vláda svým rozhodnutím zároveň odmítne žádosti tisíců dalších občanů nebo společností - “účastníků řízení”, kteří by rovněž chtěli v této unikátní garáži zřídit své kasino nebo jinou obecně prospěšnou “tiskárnu na peníze”.

Poslanci stálé komise pro sdělovací prostředky svým návrhem zákona o vysílání zároveň umožňují, aby obdarovaný držitel licence (obdarovaný nájemce garáže) s touto licencí (uživatelským právem na garáž) již po dvou letech obchodoval (zdarma přidělenou garáž za úplatu podstoupil jinému) a zisk z prodeje tohoto veřejného statku si přivlastnil. Chucpe! Vyžeňme takové správce veřejných statků, zapamatujme si jejich jména. Ať si rozmyslí, zda se ještě chtějí ucházet o naši přízeň - o naše hlasy - u příštích voleb.
Teprve dražbou pronajaté licence na komerční vysílání by představovaly na konci licenční doby investici, kterou je možné i ve veřejném zájmu chránit – třeba i zákonem – například institutem prodlužování licencí. Samozřejmě za předpokladu dodržování licenčních podmínek po celou dobu trvání vydražené licence. Stávající licence nebyly vydraženy, neprošly veřejnou soutěží, byly rozdány zdarma na základě dávno neplatících kritérií, a proto nelze je zdarma ani prodlužovat.

Stejně jako u pronájmu garáže bývá v nájemní smlouvě vedle platebních podmínek uveden i účel nájmu a jeho nedodržení bývá zpravidla důvodem k výpovědi nájemního vztahu. Je-li majitel garáže s nájemníkem spokojen, platí-li on řádně nájem a užívá ji k smlouvou danému účelu, není důvod s ním nájemní vztah neprodloužit. Licenční podmínky, což byl svým způsobem účel zdarma poskytnutého nájmu, se však v uplynulém období privatizace bez pravidel staly cárem papíru. Není tedy důvodu takový nájem bez pravidel a bez účelu prodlužovat.

Prostředky generované dražbou televizních komerčních licencí by bylo vhodné upotřebit např. na investici státu do kultury (budeme se dále handrkovat, kdo zaplatí záchranu Karlova mostu, národní kinematografii aj.?), nebo do digitálních sítí pro šíření televizních signálů. Vytvářet podmínky pro pluralitu v demokratické společnosti je evidentní veřejný zájem. Digitalizace vysílání je v blízké budoucnosti jedinou zárukou plurality v rámci duálního systému, jak pro oblast komerčního vysílání, tak i vysílání televize veřejné služby. Právě pluralita a jasné konkurenční prostředí komerčních licencí by měly být cílem vysílacího zákona – ve stávajícím znění návrhů tento cíl naplněn není.