Nekrolog za ČT
Nejdříve je třeba zbavit se sentimentu. A potom přiznat, že paní Jiřina Fuchsová má ve svém článku „ČT umírá“ pravdu.
Celí kauza „ČT“ je vlastně kauzou zástupnou. Vše , co se v posledních dnech děje, pouze do dřeně odhaluje, že jsme se za celých deset let nedokázali zbavit mentální zátěže malosti, která zatěžuje naše bedra v dějinném sledu po staletí.
Svoboda, k níž jsme před deseti lety přišli lacino, a jako s laciným drekem s ní zacházíme, se ukázala jako nedostatečný zdroj nových hodnot a nových závazků – které jsme ovšem před oněmi deseti lety mohli přijmout dobrovolně a s plnou odpovědností. Tato svoboda se, bohužel, stala pouze prostorem pro ventilování hluboko zakořeněné zvlčilosti. Z dosud řádných a poslušných občanů se stali vlci, kteří se nemilosrdně vrhli na jakoukoli kořist, která se na dosah naskytla. Bývalí vězni s bývalými vězniteli ve vzácné shodě.
Stav permanentního rozhlodávání zákonů ve jménu nových ideologií (ať již politických či ekonomických a přiznejme i kulturních) vedl zcela logicky ke ztrátě právního vědomí celé společnosti, ke ztrátě respektu nejen před zákonem, ale před normální lidskou mravností. Osobní a skupinové zájmy byly povýšeny nad službu. Věru si již nevzpomínám, kdy jsem naposled slyšel z úst politiků názory směřující k zajištění obecného blaha. Slyším pouze názory povyšující jen stranické zájmy nad věc společnou. Možnost dohody není dána snahou společně hospodařit se svěřeným majetkem, ale snahou nahospodařit si na něm co nejvíce.
V takovém stavu věcí obecných je pak kauza „ČT“ jen logickým prasknutím jednoho z vředů, které nám na našem „polistopadovém těle“ narostly.
Volají-li novináři po odpolitizování televize ve společném obětí s politiky, pak je to opravdu už jen burleska.
Ale nesvádějme všechno jen na politiky. Česká televize byla a je součástí společnosti, ona o ni nejen informuje, ona ji spoluvytváří. Takže náhle vytrysklé problémy – bohužel v podobě už značně zparodované – se hromadily nejen v české společnosti, ale také v České televizi. Místo vytváření prostoru pro jejich moudré a odpovědné řešení, vydatně posloužily tvrdému politickému boji. A zase jsou zde náměstí, afekt, vzedmutá chřípí, sprostota, pomluvy, boj bez pravidel.
Česká televize umírá a trhají ji společně všichni, kteří se zatemněnou myslí a plamenným zrakem mávají prapory jediných pravd na obou stranách barikády a nedokáží dohlédnout dál než za očekávané opojení ze slastného pocitu vítězství. A nikdo nevidí konec. Nebo nechce vidět.
Ani politici, ani odboráři, ani skupiny na ČT silně ekonomicky napojené, ani zcela bezradní radní všech rad, nikdo z těch, kteří se domnívají, že život a práce je jenom takovou hrou na slabé a silné, a hlavně ne Pražáci, kteří mají každý večer místo pochybných zpráv, podivných titulků a do sebe zahleděných zviditelňovaných živou televizi přímo na Kavčích horách. (Mámo, pojď, deme, uvidíme tam všelijaké ty politiky a taky jsou tam hercové a možná, že si dají přes držku. To máme sedět doma?).
A také všichni, jejichž hlasy nebyly tak silné, aby tu absurditu pomohly zastavit.
Česká televize umírá, a nikdo nechce přiznat, že nejde jen o zanedbatelné laškování, střílení petard, po němže se náměstí najatými četami lehce uklidí, ale o smutnou agonii. Umírá Česká televize, která přes všechny problémy byla tvůrcem hodnot, které nám záviděla Evropa, která zaměstnávala lidi ochotné skutečně k soukromým obětem, aby se dobrý pořad dobře udělal. Lidi obětavé a vzdělané. Dávala prostor tvůrcům vysokých kvalit.
Až na veřejném prostranství zůstane už jen zkrvavený cár, a dav se bude rozcházet, pravděpodobně si jen pár jednotlivců připustí mrazení v zádech.
Ale bude třeba rychle zapomenout. Přece je před námi skvělá prespektiva dalších bojů o další kořist, reklamní trh láká, je třeba dál se hnát, dál získávat, dál pošlapávat ty slabé a tudíž nepotřebné. Nové tisíciletí zdraví jásavě silné a ochotné – ke všemu. Pryč se zákony. Pryč se zastaralou moudrostí, která nás jen svazuje a zavazuje. Pryč se vším, co náš blahobyt zneklidňuje a znepokojuje svědomí stejně už vyhandlované za tučné odpustky, které si prodáváme navzájem.
I ta televize, která by se chtěla tvářit svobodná a dokonce i mravná, je v tomto světě globální politické i mravní nesvobody, už jen jakýmsi chátrajícím anachronismem.
Česká televize umírá. Za pár let si už jen mnozí řeknou, „že to byla tenkrát na Kavkách docela sranda“.
Německý filosof P.L.Landsberg napsal: „Každá minulost je minulostí nějaké přítomnosti, a každá budoucnost je budoucností nějaké přítomnosti.“
Otakar Kosek, režisér