A všichni měli svou pravdu až do úplného vyhubení
Ztracené dny se k sobě řadí s neúprosnou pravidelností a ve sporu o Českou televizi není stále nic nového. Neochota či neschopnost skutečně problém pojmenovat, nést za jeho vznik svůj poctivý díl odpovědnosti a pro příště motivovat uvažování a jednání jedinou snahou: aby Česká televize vyšla z tohoto zmatení opravdu očištěna, zdobí obě strany sporu. Je-li ještě vůbec možné mluvit o dvou stranách. Vše nasvědčuje tomu, že na „uměle vyvolané“ kauze se snaží vyartikulovat své zájmy ještě řada dalších subjektů. Jejich hypotetickou množinu tvoří „v první řadě politikové naší vskutku výstavní politické scény, různé zájmové skupiny uvnitř ČT – některé motivované snahou obsadit klíčové pozice, jiné usilováním o zachování dosavadní konzervy, ale i ty, které se snaží velmi upřímně uvažovat o pozitivních změnách uvnitř ČT, reklamní agentury, privátní TV, a možná ještě mnohé další, jejichž existenci v onom propletenci je velmi těžké identifikovat.
Je až znepokojivě podezřelé, jak málo zaznívá hlasů, které směřují k systémovým základům České televize, hlasů odborných, hlasů těch, kteří bez mocenských úmyslů myslí především na Českou televizi jako na veřejnoprávní instituci, která má zcela výjimečnou funkci ve společnosti, postavení křehké leč naprosto neodmyslitelné od informační, estetické a mravní rovnováhy demokratické společnosti – a to zejména v době, kdy s nejlepšími úmysly prosazovaný téměř absolutní liberalismus přináší své hořké plody v podobě námluv s nezávazným anarchismem a rozkladem tradičních evropských mravních a kulturních hodnot.
V tomto sporu se ani jedna ze stran nezajímá o blízkou budoucnost, která bude rozhodující pro další existenci veřejnoprávní televize u nás. Nikdo se neptá na odborné názory, na záměry, vize těch, kteří by potenciálně mohly stát v čele této instituce. Nikdo není ochoten připustit, že nastala doba, kdy je třeba systém České televize přehodnotit, nalézt taková východiska, která budou nejen řešit stávající dědictví, ale především předjímat úlohu veřejnoprávního média v dohledné budoucnosti, která bude klást nesmírné nároky na samu podstatu tohoto média a to nejen z hlediska programového, technologického a technického, ale především v souvislostech všech proměn sociálních, psychologických atd., které přinese informační erupce.
Rozhodující otázka je: „Na čí jste straně?“. Ta nejhorší otázka ze všech možných, která naše uvažování a jednání vrací hluboko zpátky do dějinných okamžiků, v nichž o bytí a nebytí rozhodovaly třeba „mozoly na dlaních“.
V té rovině zcela praktické se už nikdo nezamýšlí nad tím, že v takto vyhroceném konfliktu bude každý možný nový ředitel nikoli nezávislým a profesionálně zdatným manažerem, ale především osobou závislou více či méně na té straně, která jeho dosazení do funkce podporovala. A také osobou závislou na vůli zaměstnanců, kteří kdykoli každé jeho rozhodnutí, které z těch či oněch důvodů budou odmítat, zablokují stávkou. To je druhá strana mince takto pojímané svobody. Málokdo je ochoten připustit, že rozhýbání každé instituce k profesionálnímu chodu vždycky bolí.
Neústupnost, neochota jednat, hledat rychlá a především profesionální řešení – to vše ponechává tuto kauzu na talíři politiků. Deklarují-li obě strany, že jednají ve jménu nezávislosti, ve jménu snahy „dělat televizi lepší“, pak měly hledat řešení na své úrovni. Politikové by jen bezradně přihlíželi.
Současné stanoviska a scénáře řešení vycházejí z hlediska pouze jediné pravdy. Tvář České televize bolavě zjizvují.
Otakar Kosek, režisér