Audiovizuální média tak vlastně začala vytvářet jakousi novou gramotnost podmiňující přístup k těmto médiím a současně umožnila jistou míru pasivity v oblasti gramotnosti primární těm příjemcům, kteří se spokojí s pouhým sledováním audiovizuálních programů. Naopak těm, kteří přijímají informace ze všech dostupných zdrojů nebo se snaží aktivně komunikovat všemi možnými způsoby, audiovizuální média a počítačové sítě podstatně rozšířily možnosti a realizaci takové obousměrné komunikace neuvěřitelně usnadnily.

Výhodou je, že gramotným a náležitě technicky vybaveným příjemcům se nesmírně rozšířily zdroje informací. Gramotní a technicky vybavení jednotlivci, zájmové či profesní skupiny, mají podstatně víc možností spolu komunikovat. Svět se zmenšil a s výjimkou utajovaných prakticky neexistují nedostupné informace. I jednotlivci či malé skupiny mohou vytvářet vlastní média, což může vést k duchovnímu rozvoji i k růstu ekonomiky a obchodu. Lze snáze kontrolovat oficiální mocenské či správní struktury, poukazovat na negativní jevy, vytvářet kulturní prostředí v nejširším slova smyslu, například iniciovat žádoucí mezilidské vztahy, ekologické myšlení, kultivaci politiky a podobně.

Mnohé z uvedených výhod se však podobně jako Nobelův vynález mohou stát doslova dynamitem v rukou těch, jejichž počínání motivuje zlo či extremistické postoje. Rovněž úzce stranickým, ekonomickým nebo osobním pohnutkám svět nových médií, z nichž naprostá většina je dnes v demokratických zemích v soukromých rukou, nabízí nové možnosti.

Zločinným či negativním pohnutkám je i ve světě médií třeba čelit zákony a jejich uplatňováním. Negativní pohnutky v médiích jsou však definovány teprve velmi krátkou dobu, takže i ve vyspělých zemích, o mladých demokraciích nemluvě, v tomto směru teorie a legislativa mnohdy pokulhávají za praxí. Navíc legislativa týkající se médií v mnoha případech může spíš než konkrétní škodlivý čin posuzovat škodlivost myšlenky, což se samo o sobě příčí demokratickým hodnotám, nemluvě o zkušenostech s cenzurou, které jsou v mnoha zemích, Českou republiku nevyjímaje, ještě velmi živé. Negativní dopad respektive škodlivost myšlenky je proto třeba znovu a znovu konfrontovat s cenou svobody projevu.

Souběžně s tvorbou a distribucí mediálních informací (které lze do jisté míry vymezit legislativně), je však třeba kultivovat i jejich příjem, vytvářet jakousi novou gramotnost, heuristiku, díky níž si příjemci informací budou schopni vybírat ty potřebné a důležité. V současné záplavě nových a nových sdělení a zážitků zprostředkovaných médii už nestačí pouze umět číst a psát, být náležitě technicky erudován či vědět, kde hledat. Je třeba umět informace, zážitky a sdělení rychleji prosívat, třídit, vůči některým být odolnější a jiné naopak pozorněji vnímat.

Popsaný stav má nepochybně vliv i na tvůrce samé. Komercionalizace a účelovost tvorby zužuje okruh skutečně svobodných autorů schopných posouvat a rozšiřovat míru lidského poznání a zážitků.

Nová gramotnost by tedy mimo jiné měla být jakýmsi instinktem v záplavě sloganů napovídajícím, že chci-li si utvořit názor na literaturu, nestačí číst jednoho autora, chci-li vybrat určitý druh zboží, nestačí navštívit jednoho výrobce, chci-li se orientovat v politice, nestačí naslouchat mluvčímu jedné strany.

Existence veřejnoprávních médií v České republice je dána zákony. Ty mimo jiné určují financování veřejnoprávního rozhlasu a televize z několika zdrojů, z nichž hlavním jsou koncesionářské poplatky, druhým, nikoli zanedbatelným, příjmy za vysílání reklam. Přestože vysílání reklam ve veřejnoprávních médiích má přísná pravidla a některé stanice či okruhy reklamy téměř nevysílají, je tím zpochybněna nezávislost Českého rozhlasu a České televize, tedy i jejich vůle nepodléhat účelovosti a vytvářet novou gramotnost.

Zákony sice taxativně vymezují procento reklamy ve vysílání, zakazují její zařazování do jednotlivých programů a nařizují výrazné odlišení reklamních bloků od ostatního vysílání, nehovoří však už o tom, jak sama přítomnost reklamy ve vysílání může ovlivnit další programy (proč například televize i rozhlas vysílají většinu reklam na svých prvních programech, zatímco náročnější publicistické a umělecké programy jsou téměř prosty komerčních bloků) a rozhodování vedoucích pracovníků o programové struktuře.

Za novou gramotnost lze označit také schopnost vnímat kým je informace nabízena. V Českém rozhlase a v České televizi není neobvyklé, že je přinášejí autoři, kteří nedávno opustili posty mluvčích vládních organizací, politických stran či privátních podniků. Příjemci jejich sdělení se nyní musí vypořádat s faktem, že lidé, kteří ještě včera obhajovali zájmy vlády, politické strany či soukromé firmy, jsou dnes hlídacími psy demokracie, že během nikdy nekončícího střetu názorů přelézají z jedné strany barikády na druhou.

Ukazuje se, že problém, jehož řešení hledáme, je spíše etický než legislativní, a tak by ho měli vnímat i zákonodárci, byť zákon stěží může vyřešit otázky charakteru etického. Zákonodárci je však podobně jako příjemci i tvůrci informací mohou vnímat. S rostoucí mírou nové gramotnosti by se tato vnímavost měla odrazit i ve složení rad veřejnoprávních médií, jejichž členy dosud volí parlament, a posléze i ve vedení rozhlasu a televize. Tito lidé by měli být prokazatelnými nositeli etických a kulturních hodnot, nikoli flexibilními manažery schopnými okamžitě reagovat na momentální požadavky a tím vlastně přelézajícími z jedné strany pomyslné barikády na druhou. Vědoucí jednotlivec totiž snáze nahradí nedokonalý zákon, než sebedokonalejší zákon negramotného jednotlivce.