FITES-O smyslu ČT-Prof. E. Kohák

FITES - Český filmový a televizní svaz -

O smyslu ČT

Na moje představy o České televizi se mě nikdo neptal - ani ti, kdo mě kandidovali do Rady ČT, ani ti, kdo mě vyřazovali, a ani ti, kdo mě nakonec volili. Podávám tedy zprávu svému zaměstnavateli poslední instance - svým spoluobčanům - a prosím je jen o jedno: než se ohnivě rozhodnete, že se mnou "souhlasíte" či "nesouhlasíte", položte si otázku, co vlastně mám na mysli. Tedy hlásím:
za nejvlastnější úkol veřejnoprávní televize považuji pozdvižení celonárodního veřejného rozhovoru z úrovně hospodské hádky na úroveň demokratické diskuse.
Demokracie je skutečně diskuse, společné hledání společně přijatelných řešení. Účelem takové diskuse - na rozdíl od hospodské hádky - není jen vyříkat své názory či překřičet druhého, nýbrž právě druhého vyslechnout, zvážit jeho důvody a společně s ním hledat způsoby svobodného soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Demokratické soužití se zakládá na kultivovaném obcování. Proto vulgarizace veřejného rozhovoru a bulvarizace sdělovacích prostředků představují základní ohrožení demokracie a opětovně předcházejí nástupům totality .
V komerčních médiích dochází pod tlakem ekonomických zájmů k vulgarizaci a bulvarizaci zcela pochopitelně. Květnaté spílání je prodejnější, než rozvážné zamýšlení. Jenže svobodné soužití se nedá založit na spílání. To vyžaduje právě rozvážné zamýšlení. Proto za životně důležitý úkol veřejnoprávních sdělovacích prostředků považuji především to, aby čelily vulgarizaci a bulvarizaci příkladem kultivovaného obcování, nejvlastnějšího základu demokratického soužití.
Tento úkol má několik složek. Za snad nejzákladnější považuji tvorbu sdíleného kulturního fondu. S rozmělněním státních hranic budeme stále více vystaveni záplavě komerčních zábavních materiálů, někdy dobrých, většinou špatných, vždycky cizích - někdo je dělá za nás. Pokud má svébytná česká kultura přežít, potřebujeme ji dělat sami. Proto mi připadá naléhavě důležité, abychom vytvořili podmínky pro původní kulturní tvorbu. Veřejnoprávní média jsou již dnes hlavní, ne-li jedinou oporou původní filmové tvorby, od večerníčků po celovečerní filmy. Česká televize je svým podílem na této činnosti nezastupitelnou stráží a živitelkou naší kulturní totožnosti. Původní díla na vysoké tvůrčí a jazykové úrovni považuji za její nejcennější přínos a její stěžejní úkol.
Za druhou složku zápasu o demokratickou diskusi považuji zpravodajství, které se snaží soustavně informovat o současném dění u nás i ve světě a zkoumat jeho pozadí. Jde především o to, aby se veřejnoprávní televize nespokojila s předhazováním střípků událostí, nýbrž aby předkládala celkové situace a jejich vývoj, jak u nás, tak u našich nejbližších sousedů, v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rakousku, Německu, v Evropě i ve světě. Nestačí hlásit, kolik mrtvých si vyžádala ta či ona katastrofa. Jde o to, aby si divák mohl vytvořit celkovou představu o dané situaci.
Tedy nestačí mi, když média jen hlásí, co se událo, případně mi oznámí, co si o tom mám myslet, jak u nás dlouho bylo zvykem a dodnes se stává. Přál bych si, aby si média kladla i otázky širších souvislostí, také otázku důvodů či příčin, pak otázku významu a pravděpodobných následků. Vážím si pořadů, které mi poskytnou potřebné informace, abych si mohl utvořit vlastní úsudek. Nemám rád pořady, které informují tendenčně a předepisují, co si o věci mám myslet, jak tomu bylo třeba za balkánských válek. Skutečnost je příliš složitá pro černobílé myšlení. Někdy je morálně nezbytné zaujmout jednoznačný postoj, i když situace nikdy jednoznačná není. To však považuji za úkol svobodného občana. Za úkol veřejnoprávních médií považuji poskytování celé šedé škály informací, které mu to umožní.
Do třetice, za důležitý úkol veřejnoprávní televize považuji - paradoxně řečeno - odvádět občana od obrazovky, tedy vytvořit mu okno na skutečný svět, ne náhradní svět umělý. Komerční televize pochopitelně usiluje o pravý opak, o upoutání diváka k obrazovce, o jeho uzavření v zástupné skutečnosti - či pro lidi méně znalé češtiny, ve "virtuální realitě" - kde mohou manipulovat jeho přání a spotřební návyky. Jenže nečinně sedět a civět na obrazovku, to je zoufale pokleslý způsob života. Člověk roste, vyžívá se, činností ve světě. Za třetí důležitý úkol veřejnoprávní televize považuji otvírání divákovy cesty do skutečného světa za obrazovkou.
Proto si vážím programů, které pomáhají divákovi začlenit se do žití této země. Nemám tu na mysli jen kutilské pořady či pořady, které informují o kulturním dění či hradech a zámcích této země, ač i ty vítám. Mám však především na mysli pořady, které informují o přehlížených problémech, vybízejí občany k podílení na jejich řešení a také poskytují praktické rady, jak na to. Takové pořady pak opravdu učí diváka, jak být činorodým občanem demokracie - a bez takových občanů ani ten nejlepší parlament demokracii nedělá.
To je v kostce, co bych si přál od naší veřejnoprávní televize: aby byla školou kultivované a činné občanské účasti na demokratickém soužití tohoto národního společenství tím, že mu pomáhá vytvářet kulturní základnu, že poskytuje nepředpojaté, soustavné zpravodajství, a že učí diváka činnému občanství. V tom duchu jsem přijal členství v Radě ČT.