Stanovy

Zpravodaj

Archiv textů

Přehlídka dokumentární tvorby

Další ceny a soutěže

Adresář filmových festivalů

Zajimavé adresy a odkazy

Download

Napište nám!

SMYSL A POSLÁNÍ VEŘEJNOPRÁVNÍCH MÉDIÍ

Problém existence veřejnoprávních médií je v podstatě dvojí: kulturní a politický. Z politického hlediska dnešní doby, ať už to v praxi vypadá jakkoli, je věc dosti jednoduchá a týká se vlastně i médií ostatních. Všechna by měla být nezávislá na politické vládě, usilovat o politicky vyrovnaný, ne-li přímo "objektivní" servis a podporovat pluralitní demokracii na základě jakéhosi konsensu, tedy dohody o minimálním obsahu liberální demokracie. Samozřejmě to předpokládá slušný legální a institucionální rámec právě tak jako politickou vůli a není to navíc záležitost statická. O právech menšin a většin kupříkladu, se povedou věčné diskuse, podobně jako o všech dalších sporných sociálních a etických normách, které vycházejí z různých světových a náboženských názorů. Dnešní společnost je v pohybu a podléhá vlivu globalizace, takže dosažení byť jen minimálního obsahu pluralitní demokracie není zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát. Ani program samotné eliminace tzv. extremistických názorů není politickou samozřejmostí a vítězná idea politické korektnosti sama o sobě vede často k potlačování diskuse o velmi závažných společenských jevech.

To by však bylo na jiné povídání. Nezbývá než věřit, že je politická dohoda o minimálních pravidlech vysílání možná.

Mě však dnes především zajímá problém kultury veřejných sdělovacích prostředků, který není ani problémem politické závislosti ani problémem definování smyslu a poslání a proto je zcela opomíjen, ačkoli se jedná o věc zcela zásadní. Podívejme se například na velmi zdařilou definici z výroční zprávy Českého rozhlasu: "Čro se musí projevovat jako moderní veřejnoprávní médium určené k všeobecnému zvyšování objektivní informovanosti a nabídce takových hodnot, které pomohou k orientaci v současném světě a k samostatné volbě při zdůrazňování etických norem, vzdělanosti a kulturnosti. V programové činnosti rada považuje za nejpodstatnější, aby byl Český rozhlas zaměřen na všechny vrstvy obyvatelstva, přičemž rada považuje za nepřípustné opomíjet některé z nich. Podle názoru rady má program Čro jako celek svým informačním servisem, kulturností a způsobem vysílání působit jako stabilizující prvek společnosti. Rada nepodceňuje důležitost poslechovosti jednotlivých okruhů, poslechovost je však jen jedním z hledisek při posuzování účelnosti a kvality pořadů. Nepovažuje přitom za žádoucí podbízení se tzv. většinovému vkusu veřejnosti. Především ve zpravodajských relacích na všech okruzích Čro vyžaduje nestranný přístup nejen z hlediska obsahu, ale i formy sdělovaného. V dodržování uvedených zásad rada vidí hlavní charakteristiku veřejnoprávního vysílání."
Nelze než vřele souhlasit. Přesto vypadá realita vysílání úplně jinak. Zdá se, že tlak reklamy a tím i skrytému cíli maximální poslechovosti, jakož i snaha podbízet se všeobecnému vkusu, postupně vítězí. Proč tomu tak je?

Kultura a její populární "doppelgänger"

Žijeme v době "masové kultury" a liberální demokracie často svádí marný zápas o kulturu v tom vyšším slova smyslu, ve smyslu vzdělanosti, či-li schopnosti jisté racionality, historické sebereflexe, estetického vnímání a všeobecné kultivovanosti. Od vzniku bulvárních novin, telegrafu, soukromých rozhlasových stanic a televize je vliv těchto komerčních médií tak silný, že se na voličích závislá politická reprezentace stává rukojmím této novodobé agory, v menší míře i proto, že sama nepatří k duchovní elitě národa. Navzdory této vrozené slabosti demokracie nemůže liberální stát na kulturu abdikovat, vedlo by to dlouhodobě i k zániku demokracie. "Ekonomika musí kultuře sloužit a ne ji ničit. Stát musí věnovat společnosti, kultuře, inteligenci, inovaci a kráse první místo." (Jack Lang, francouzský ministr kultury, LN 26.2.99). Státní patronace kultury sice dostala v šedesátých letech nálepku levicovosti, ale ve skutečnosti byla výsadou jak aristokratického tak buržoazního státu a její podpora v Evropské unii dnes prochází napříč politickým spektrem.

Kultura a antikultura

Bulvární média pracují systematicky s kýčem, nikoli - jak se často zdá - s průměrnou vzdělaností. Násilí, pornografie, horror působí na pudy všech lidí právě tak jako nevkusně familiérní, tykací, vlezlý tón moderátorů. Nemá-li člověk dost obranných látek, je okamžitě vtažen do virtuálního světa médií. Nejhorší ze všeho je však sama podstata moderního kýče. Vytváří totiž jakýsi substitut reality: fantasmagorický svět jako únik z reality, kde pudové touhy a to v celé škále, nejen sexuální a sadistické, jsou nereálně uspokojovány. Místo citu sentiment, místo imaginace bizarnost a fantasmagoričnost, místo pochopení podstaty zavádějící aspekt, místo obecnosti jednotlivost atd. ad nauseam. Divák se stává objektem manipulace, protože kýč nesnese reflexi. Divák, čtenář a posluchač jsou ve styku s uměním spolutvůrci, nepostradatelným subjektem. Výlet do umělcovy fantasie je totiž zároveň cestou k realitě. Kýč odtrhl fantasii od reality a člověk vtažený do jejího světa již nevnímá reklamu jako čirou absurditu. A o to tu jde. Ve virtuálním světě je to normální. Negativní na celé věci není jen estetické otupení, nýbrž neustálé vyvolávání konzumních potřeb, které nemohou být uspokojeny. Honba za chimérickými cíly vede k permanentní nespokojenosti celé společnosti, navzdory bezobsažné dobré náladě mediálních mágů. Vzhledem k tomu, že je celá společnost pod tlakem anti-kulturních médií, nároky na kulturu, má-li obstát v nerovném zápase, se zvětšují. Vidíme to např. ve škole, kde žáci podvědomě srovnávají učitele s mediálním bavičem a disciplina skutečného poznávání je jim velmi nepříjemná. konflikt mezi kulturou a antikulturou lze pozorovat prakticky všude, v politice stejně jako ve vědě (pronikání esoterických pavěd) a nevyhnula se jí ani veřejnoprávní média. Moderní společnost totiž velmi často povyšuje prostředky na cíle, diskuse se pak týká profesionality, jako by ona sama mohla nahradit zamlženost smyslu.

Začněme od objektivní informovanosti

Nesmírně obtížný úkol. Předpokládá značnou vzdělanost a přímo touhu, ne-li vášeň v hledání pravdy. Profesionalita televizního redaktora či režiséra vylučuje mentorství a apodiktičnost. Vzdělanost nesmí být na úkor srozumitelnosti a popularizace předpokládá schopnost zjednodušovat, aniž by došlo ke zkreslení celkového obrazu. Ve společenských, politických a ekonomických disciplinách není často pravda na jedné či na druhé straně, je dokonce přibližná. Zásadně jde vždy o rozlišení názorů a faktů a schopnost axiomatizovat každý postoj, o kterém se hovoří.

V praxi: Nábor všeobecně vzdělaných "mediálních talentů", kurzy, semináře politologického a sociologického zaměření. Nelze rozumět domácí scéně, nevím-li, co se děje u sousedů. Nelze vysílat smysluplné komentáře o dění v cizině, není-li po ruce archiv a neznám-li alespoň poválečnou historii Evropy a světa. Důraz musí být kladen na komparatistiku, vždyť podstata humanitního vzdělání je v analogii. Naprostou nutností je kontinuální sebevzdělávání redaktorů. Objektivity ve vysílání zpráv a komentářů nelze dosáhnout telegrafickou stopáží, někdy dvouminutový komentář nestačí. Proti bombastickému, šokujícímu vysílání zpráv a keců bulvárních médií je nutné postavit civilnější, střízlivější tón známého člověka, který nevnucuje, ale ví. Přesto však kulturní programy nemusí ztrácet na dramatičnosti (rozdíl mezi bombastičností a vnitřním napětím).

Orientace v dnešním světě není snadná a není myslitelná bez znalosti náboženských postojů a jejich historického residua (protestantská a katolická Evropa, puritanismus v USA). Redaktor nemůže vše vědět, ale musí nutně mapovat celý kulturní prostor, znát bílá místa na mapě rozhlasu a "pěstovat si" vhodné externisty.

Pomáhat samostatné volbě při zdůrazňování etických hodnot

Étos veřejnoprávních médií musí vycházet z náplně humanistického odkazu demokracie, tak jak je chápán v maximalistickém smyslu. Divák, svobodný občan, zodpovědný za sebe, rodinu a společnost a jako řádný občan má své starosti s úřady, právem i všemi společenskými nedostatky. Hodnoty jako tolerance, pluralismus, altruismus jsou právě oním stabilizujícím prvkem společnosti a všechny pořady je mají implicitně předpokládat. Právě takový étos je jednotícím prvkem kulturního rozhlasu a televize. Důraz na kulturu nejvíce odlišuje tento typ vysílání od bulvárních stanic a je dalším jednotícím prvkem všech jeho okruhů. Více zpráv z kulturního dění zdůrazní jeho nekomerční charakter, ale zároveň neustále předkládá posluchači nesmírně zajímavý svět hodnot, který není utilitární, není na prodej. Svět, kterému vévodí prodavač a politik je v podstatě degradující, přestože je obojí do jisté míry nutné, jde o nalezení té pravé míry. Poslouchám často dopolední vysílání BBC The World Service, kde jsou recenze nekomerčního charakteru běžnou praxí - recenze neprodává, nýbrž na příkladu díla "ozřejmuje" nějaký nový estetický, společenský či vědní problém.

Prvky národní kultury jsou dalším jednotícím prvkem, nereflektují sice dnešek, ale vytvářejí společně sdílený svět národní tradice, nejde zde o žádné minoritní zájmy, ba právě naopak, viz popularita pořadů jako jsou "Toulky českou minulostí", a platí to v nemenší míře o literatuře a lidové hudbě.

Závěrem

Uvedené příklady by měly stačit k vykreslení koncepce kulturního programu jako přesného opaku bulvárních médií.x) Proti žvanění staví kulturní projev, proti jednotlivost souvislost, proti bezduché zábavě zábavu inteligentní, proti bombastičnosti dramatičnost, proti "lepkavé pohodovosti" přátelský, ale nevtíravý projev, který prohlubuje sféry duchovního života, a to na všech okruzích a pro všechny typy posluchačů. Rozhlas i televize mají rozvíjet představivost (svázanou s realitou), zdůrazňovat nepřetržitou souvislost dnešního okamžiku s včerejší zkušeností. Mají kultivovat myšlení a hlásat - nebojme se toho slova - altruismus a toleranci. Troufám si tvrdit, že jsou pojítkem mezi tzv. vysokou a nízkou kulturou, ostatně toto rozlišení je poněkud zavádějící a neblahým dědictvím snobismu: Shakespeare i Mozart psali pro vzdělance i pro služky. Dvacet let se již zabývám nakladatelskou činností a vím, jak neuvěřitelně cenná je spolupráce mluveného a psaného slova. Bavorský rozhlas kdysi vysílal cyklus filosofických přednášek, které se později staly knižním bestsellerem xx) právě proto, že byly původně napsány pro rozhlas. Jediné, co nelze popularizovat , je experimentální či postmoderní umění, které samo rezignovalo na srozumitelnost. Média musí dát příležitost růstu osobnostem, bez kterých je větší poslechovost nemyslitelná.

x) Proto je také těžko slučitelný s komerční reklamou (viz příklad BBC), ale to už je problém politický a vyjednávání v tomto duchu by zřejmě trvalo dlouhá léta.
xx) I.M. Bochemski, Die Einführung in der Philosophie.

Veřejnoprávní rozhlas a televize můžou být úctyhodnou službou, budou-li dbát o svou kulturní podstatu. Stane-li se ona samozřejmostí, věcí osobní cti a profesionální seberealizací všech pracovníků a jejich společnou vizí. Nikoli technokracie, nýbrž schopnost inspirovat a vtisknout jednotící vizi je známkou schopného managementu.

Paradox

Paradoxem kultury v demokratickém prostředí je totiž její normativní a autokratický charakter. Kultura (na rozdíl od politiky) není slučitelná s hlasováním, vkusem většiny či s estetickým kompromisem. Nepodaří-li se liberální demokracii zavést vládu meritokracie,* to znamená, bude-li vládnout prostřednost, nevkus a hulvátství, je nakonec ohrožena sama demokracie.

Alexander T o m s k ý