Jak jsem prožil konferenci o ČT
Když jsme přijeli do Kongresového centra, řekli nám, ať si vybereme sekci, ve které chceme diskutovat. Možností bylo několik:: Televize jako okno do světa, Televize jako svědectví o době a lidech, Televize jako umění atp. Protože nám nikdo nevysvětlil, co tyto názvy znamenají, museli jsme si domyslet, že: Televize jako svědectví o době a lidech je asi diskuse o dokumentu, Televize jako okno do světa o zpravodajství a Televize jako umění o dramatické tvorbě. Proč tam nenapsali přímo Dokument, Zpravodajství, Dramatická tvorba? tázal se kdosi. Aby to bylo vznešenější, opáčil jiný. Napadlo mě, že dramatická tvorba v pojetí České televize není svědectvím o době a lidech (viz dramatizaci Scotta Fitzgeralda a jiné.) Jde zřejmě o umění. Šel jsem tedy na diskusi o umění. Všichni v sálku se shodli, že televize je umění. Já bloud se do té chvíle domníval, že televize je pouze médium, kterým se šíří různé věci včetně – mezi jiným - umění. Že záleží jenom na tom, jaká kazeta se do vysílacího stroje založí. Nikdo by asi netvrdil, že multikino je umění. Nepravda vstupní věty mi vadila, přestože jsem pochopil bohulibé východisko, že všichni v sále chtějí dělat umění. Mohlo tam být napsáno Televizní (dramatická) tvorba jako umění. Inu, náš národ zatím neoplývá smyslem pro perfekcionismus… Diskusi vedl pan Lukeš. Hned v úvodu řekl pan Stránský, že nejsou k mání žádné příběhy. Paní Slavíková a její kolegyně si dělaly pečlivě poznámky, aby se mohly okamžitě bránit, protože televizní dramatická tvorba má přece výborné výsledky. Pan Lukeš řekl, že dramaturgové byli za totality jen cenzory a proto dnes mají s dramaturgií problémy. Měl jsem do té chvíle dojem, že jsem mezi dramaturgy za totality poznal mnoho chytrých a poctivých lidí, zatímco cenzorem byl vždy někdo jiný. Ale zřejmě jsem ta léta prožil ve snu. Scénáře Hubače, Smetany, Šotoly, Berkové, Daňka, Dietla, Zelenkových a dalších asi vznikaly z popudu cenzorů. Škoda jen, že dnes cenzoři nedramaturgují, řekl jsem si, možná by se také sem tam nějaký ten příběh našel. Pak se místo diskuse o příběhu unisono dštila oheň a síra na postmodernismus. Mladí mlčeli. Prim v tom hrál pan Pavlíček. Na funkcionalismus, kubismus či na secesi nenadával nikdo. Než se někdo stačil vážněji zamyslet, proč příběhy nejsou, promluvil pan Foll o kritice a diskuse se otočila k věčnému a vděčnému střetu umělců a kritiků. Tento nekonečný souboj nebyl vyřešen za celé století a kupodivu se to nepodařilo ani v Kongresovém centru. Poté přišla paní Deana Horvátová a mluvila a mluvila. Bohužel opět o ničem jiném, než předešlí. Zapamatoval jsem si jen, že by si (podle paní Horvátové) televize měla své diváky vychovávat od dětského věku. Všichni s tím zřejmě souhlasili (mlčení je přece souhlas). Po chlebíčcích a kávě promluvil pan Sašek. Řeč se stále stáčela na to, že veřejnoprávní televize by měla kultivovat diváky a konkurovat zábavným pořadům na Nově. Jak toho dosáhnout, bohužel, nezkoumal nikdo. Jediným konkrétním výstupem bylo doporučení, aby zpravodajství věnovalo kultuře stejný čas jako sportu. O tom se mluvilo kupodivu velmi dlouho, ačkoliv se hned všichni naprosto shodli. V ORF to řeší už po desítky let jednoduše bez konferencí. Večerní zprávy vysílají na obou kanálech, ve 20 hodin se rozpojují, na prvním je přibližně osm minut sportu, na druhém osm minut kultury. Čas uběhl jak voda a nastal čas oběda. Kuřecím závitkům s rýží nebylo možno vytknout nic. Po obědě měl vystoupit pan režisér Nikolajev, ale své výhrady „mladých“ tvůrců vůči poměrům v ČT raději plaše přenechal svému kolegovi producentovi. Obávané téma se konečně vynořilo. „Mladým“ (Nikolajev, Vachler, Marhoul) se nelíbilo, že jejich projekty se do televize nemohou a nemohou dostat. Jeden se tam prý vymlouvá na druhého a nikdo nechce o ničem rozhodnout. Je zajímavé, že to je i moje zkušenost. A rovněž mnoha mých přátel. Když se dramaturgyně úspěšně vykrucovaly a pan Hubač s panem Kochmanem řekli, že s jejich nástupem (a od minulého týdne) se už konečně (po kolikáté už?) vše v dobré obrátilo, vystoupil pan Marhoul a přitvrdil. Chtěl, aby za projekty zodpovídal jeden jediný člověk a ne čtyřjediná stupňovitá bytost dramaturg-vedoucí skupiny- programový šét-hlavní producent.. Řekl, že často neví, s kým jednat, protože nikdo není schopen o projektu rozhodnout. Nestačil už říci, že promítnutím čtyř různých subjektivních vkusů a nevkusů se látka zprůměruje a zbaví jedinečnosti. Že k tvůrčí činnosti je třeba mít i odvahu. Ale když mají mít odvahu čtyři lidé, tak se mezi nimi vždy najde někdo nepříliš odvážný a nedostatečně kompetentní. Stačí si třeba přečíst něco o vzniku Letu nad kukaččím hnízdem. Proti panu Marhoulovi vyskočil pan Pavlíček a v rámci boje proti postmodernismu ho vyzval, aby řekl, co na Barrandově udělal, zatímco jeho předchůdci natočili Obchod na korze a Tři oříšky pro Popelku. Obrana pan Marhoula zanikla v šumu. Pak už se jen skloňovala velká slova. Zaslechl jsem, že dramaturgové mohou dělat svoji práci jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Napadlo mě, že kdyby se při přijímání dramaturgů změřilo jejich vědomí a svědomí, bylo by po problémech. Závěr byl drtivý. Mladí byli ještě na čas odraženi. Paní Sýkorová jim vysvětlila, že v její skupině mají tolik scénářů, že autoři musí stát ve frontě. Bylo to skvělé finále. Ačkoliv se skoro každých pět minut mluvilo o něčem jiném, přece jen jsme se dramatickým obloukem vrátili k tématu úvodnímu. Pan Stránský totiž vše začal slovy, že nejsou příběhy a dramaturgie ČT mu po pěti hodinách odpověděla, že jich má tolik, že neví co s nimi, takže vlastně žádné další nepotřebuje. A kdyby nějaký příběh náhodou vznikl, ať se autor připraví na frontu. Odcházel jsem spokojen, přestože jsem vůbec nepromluvil. Na příležitost vážně debatovat jsem sice čekal od počátku a témat jsem měl mnoho, protože dramaturgii učím, přemýšlím o ní a znám názory mladých lidí. Moje příležitost však nepřišla. A navíc – příběhů je vlastně dost, tak nač se o tom bavit. Přehlídka ztraceného času, poznamenal při odchodu můj kolega. Nesouhlasil jsem. Bylo zajímavé pozorovat různé lidské typy. Byl jich tam dostatek.
Jiří Vanýsek, režisér
vanysek@volny.cz