afrika

Výlet do Afriky

C e s t o p i s

František Hofman

O b s a h

Předmluva
Úvod
Mont Blanc
Francií, Španělskem
Krásy a nástrahy Maroka
K Atlasu
Čekání na víza
Pašujeme drogy
Španělskem, Andorrou, Francií, Německem

Předmluva

Moje povídání vzniklo původně po cestě do Maroka v roce 1980. Využil jsem toho, že jsem byl zrovna povolán na vojenské cvičení, a tam jsem cestopis pohodlně sepsal, i když trochu horkou jehlou. Asi 40-krát jsem ho oxeroxoval a poslal svým známým.
Po téměř 20 letech, v době počítačů a kopírek, jsem dlouho uvažoval o přepisu díla do srozumitelnější podoby a kvalitnější formy (teď se tomu říká, myslím, remake), ale nějak nebyl čas. A taky jsem si říkal, že po sametové revoluci už může jet každý kam chce a tehdy exotické Maroko bude každému pro smích.
Ale nedalo mi to, nějak jsem se přeci jen přinutil a tohle je výsledek.

Úvod

Ten nápad se v Milanově hlavě zrodil o dva roky dříve. „Tady už to známe, co takhle zkusit něco lepšího ? Třeba Atlas! Maroko!“ Smál jsem se. „To nemyslíš vážně, to je přeci v Africe. Tam se nedostanem.“ „A proč ne? Lidi tam nejezdí, protože si netroufnou. Jsou zvyklí na pohodlí. Ale jet se tam v zásadě dá.“
Je třeba podotknout, že v časech normalizace to opravdu jednoduché nebylo. Ale šlo to a stačilo málo. Zažádat o devizový příslib – a dostat ho.
Byli jsme tři. Milan – technik, horolezec, otec rodiny, 42 let. Jirka – inženýr, letec amatér, horolezec, nedávno ženatý, zatím bezdětný, 29 let. A já, gymnaziální profesor, ženatý bezdětný, 38 let. Každý z nás měl jiné životní osudy, zkušenosti, zájmy a názory. Ale všichni jsme měli rádi hory. Vysoké Tatry, kde jsme se poznali, jsme měli slezené skoro celé, byli jsme společně na nejvyšších vrcholech Fágaráše a Julských Alp.
Pečlivě jsme se připravovali. Výdaje nesměly zatížit rodinný rozpočet, proto jsme museli sehnat peníze jinde. Já jsem například jedny prázdniny věnoval žňové brigádě na kombajnu. To, že jsem se naučil couvat s kombajnem, považuji za jednu z největších dovedností v životě. Jaká škoda, že už mi nikdy k ničemu nebyla. Dále jsme museli shánět informace, vypracovat itinerář a učit se cizí jazyky. Požádal jsem kolegyni franštinářku o rychlokurz francouzštiny. Milan s Jirkovou pomocí připravil auto – Škodovku 110. Všichni jsme – každý v jiném okrese – získali devizový příslib díky nějaké protekci. Třeba já proto, že jsem učil syna ředitele banky.
V té době bylo nesmírně těžké sehnat všechna víza. Jen na to shánění padla půlka mých prázdnin, a tak jsme vyjeli až 31. července 1980.

Mont Blanc

potíže na hranicích – Kostnice – Chamonix – kyslík – těžká noc pod horou -vítězství

V řízení jsme se střídali a cesta rychle ubíhala. Rakousko jsme přejeli vnoci a menší komplikace nastala až na rakousko-německých hranicích. Tam přejedete asi 20-kilometrový úsek Německem a znovu se vrátíte do Rakouska. Pro ten případ ale musíte mít v pase výslovně napsáno „mährmaligen“, což nebyl náš případ. Proti úřednímu šimlovi neměla naše silně lámaná němčina šanci. Museli jsme objet celnici a znovu se vrátit do Německa, a na to už jsme taky neměli razítko. Uvízli mezi dvěma závorami. Až po telefonátu s policií nám dovolili pokračovat Bavorskem směrem na Mnichov. Na plánovanou trasu jsme se vrátili trajektem přes Bodenské jezero. Při krásném počasí to byl hezký zážitek.
O Kostnici jsme věděli jen to, že tam byl upálen Mistr Jan Hus. Pomalu bychom ještě někde u Rýna hledali zbytky hranice. Proto nás lázeňské město Constanz přímo uchvátilo. Staré domy byly upravené a zářily čistotou, ve vilové čtvrti je každý dům špičkou moderní architektury, všude plno květin, cyklistické chodníky brázdily desítky cyklistů od dětí po starce a lidé se usmívali. Navštívili jsme evangelický chrám Maria Hilfe postavený ve strohém netradičním stylu. Husův dům ještě nebyl v provozu.
Pak už jsme spěchali přes švýcarské hranice.
“Prosím vás, jede se tudy na Hradec?“, oslovil nás na parkovišti elegán s přepychovým bourákem. Byl to český emigrant, nyní úspěšný švýcarský lékař. Vzpomínal na své rodné Československo, kam by se rád ještě někdy podíval.
Vysoko nad městem Vevey je parkoviště s vyhlídkou na Alpy, město a přilehlé jezero. Tam jsme chtěli přenocovat, ale byl 1. srpen, švýcarský národní svátek. Na vyhlídce se začaly scházet skupinky lidí a dlouho do noci střílely rakety a ozařovaly oblohu barevným ohňostrojem. Proto jsme odjeli dál, o půlnoci projeli dalším rozjásaným městem Martigny a bivak rozbili až v kopcích v alpských serpentinách.

Prvním cílem naší výpravy byl Mont Blanc. Po přejetí průsmyku Forclaz (1527 m) a francouzské hranice jsme zaparkovali v Chamonix.

Městečko Chamonix Mont Blac je střediskem turistiky, alpinismu a lyžování. Je zde plno atrakcí, suvenýrů, obchodů, lyžařská a horolezecká škola, dům turistiky a také dřevěný stylový srub Chalet du C.A.F. (Club alpinism Francais), který jsme na doporučení přítele měli navštívit, abychom si v něm zajistili nocleh na chatě pod vrcholem Mont Blancu. Když se ukázalo, že v sobotu jsou jak banka, tak C.A.F. zavřeny, málem jsme podlehli panice a odjeli pryč.
Nakonec jsme peníze vyměnili v hotelu a na vysoko položenou Refuge Aigle de Gouter zavolali z telefonní centrály. Ujal jsem se toho sám, když jsme příslušnou francouzskou větu složili předem. Ta věta zní: „Alo, ici Monsieur Hofman, nous sommes trois touristes tchécoslovaque, pouvez-vous nous reserver trois nuitté pour demain soir?“. Na jakoukoli nejasnou odpověď jsem měl říci „Pardon, je ne compris pas francais“. (O co raději bych konverzoval anglicky.) Ale zdařilo se, z odpovědi jsem usoudil, že mi asi rozuměli a že už se na nás tam nahoře těší.
Nakoupili jsme pohledy, obhlédli okolí, podívali se na rogalisty mistrně zvládající větrné proudy a odjeli zpět do horských serpentin najít místo k přespání.
Možná, že slézt jako první vrchol expedice zrovna nejvyšší horu západní Evropy bylo pro nás tučné sousto, ale časově to jinak nešlo. Naštěstí jsme měli dopis neznámého kamaráda Duška s podrobným popisem cesty i aklimatizačních potíží ve velkých výškách, a měli jsme své zkušenosti z předchozích výstupů. V Chamonix jsme zakoupili podrobnou mapu.
Brzy ráno jsme se přesunuli na parkoviště u lanovky v Les Houches. Další český emigrant, který byl na vrcholu o den dříve, doplnil naše informace. Vstoupili jsme do lanovky a nechali se vyvézt do výšky 1795 m. Dál jede ještě zubačka, ale tu už jsme si odpustili, přece jen jsme museli počítat peníze. Do výšky 2372 m jsme se ve velkém vedru vlekli vedle vláčku po svých. U chaty na konečné zubačky se procházelo a na velkých balvanech opalovalo plno lidí. My jsme nabrali poslední vodu a vyrazili sněhovým polem a klikatou cestou po červené značce vzhůru. Přímo nad sebou na strmé skále jsme viděli horskou chatu s lesklou plechovou střechou a nechtěli věřit, že to už je ta refuge, kde budeme spát. Ale nebyla tak blízko, jak se při krásné viditelnosti zdálo. Museli jsme vystoupat 1500 m, z toho posledních 600 m horolezecky obtížným hřebenem. Tam jsme začali lapat po dechu.

Víme dobře, jak na horách bolí nohy a ruce a jak člověk musí regulovat tempo, aby se moc nezadýchal. Ale tady to bylo něco jiného. Srdce tlouklo jako blázen a chyběl nám kyslík. Odpočívali jsme snad každých 10 m. Každý šel na sebe a volil zastávky podle své potřeby. V jedné chvíli jsem si sedl a usnul. Kamarádi poodešli, ale ani jim se těžká chvilka nevyhnula. Když jsme se vyškrabali na chatu, bylo 18 hod a my byli úplně vyčerpaní.
Těšili jsme se, jak už nás tam očekávají, („Soyez le bienvenu, Monsieur Hofman etc.“), ale skutečnost byla jiná. V chatě vybavené tak pro 60 lidí se jich tísnilo asi 200. Seděli a leželi na zemi i na schodech jeden přes druhého, vzduch nedýchatelný, všude batohy, cepíny a boty, prostě peklo. Když jsem recepčnímu tvrdil (kupodivu mluvil anglicky), že máme objednané 3 noclehy, ukázal mi v seznamu, že je vše škrtnuté a obsazené. Nakonec jsem vyškemral náhradní místo v přízemní místnosti, kde už ale také bylo plno. Tak tam vždy jeden z nás hlídal jednu palandu a dva se snažili v přecpané kuchyňce vařit. Nějací Italové nás chtěli z noclehárny vyboxovat, a já zas musel za recepčním, aby nám přesně vymezil místo. On si asi uvědomil, že s námi včera opravdu mluvil, a tak jsme najednou měli „místa nahoře“.
Po večeři jsme se trochu sebrali a těšili se na spánek. Celá chata se odebrala ke spaní tak, že ve 20 hod zhasli a bylo ticho. Vzájemná ohleduplnost tolika lidí nás šokovala. Vždyť tu byli vedle Francouzů také Němci, Španělé, Italové, Japonci a tři Češi. Nikdo nepromluvil, noční klid je zákon.
Noc byla špatná. Místa nahoře se nacházela na jedné dlouhé palandě, kde se tísnilo mnohem víc lidí než je zdrávo. Leželi jsme naskládaní na boku a kdyby se někdo chtěl otočit, museli by všichni. Já jsem pro velkou únavu oka nezamhouřil, bál jsem se pohnout a v dusnu jsem trpěl jako kůň. Občasné poryvy větru zmítaly chatou a připomínaly člověku, že se nachází v nadmořské výšce 3850 m. Nemohl jsem se dočkat 2 hodiny, kdy celá chata vstává. Ráno se ukázalo, že přátelé, kteří leželi každý na jiné palandě, prožili noc stejně.
Vytoužený budíček vyhnal všechny nocležníky ukázněně z postele. V těchto výškách je zvykem vyrážet na túru při baterce, aby i slabší turisté dosáhli vrcholu před polednem, kdy je dobrá viditelnost. My jsme neměli ani baterku ani objednanou snídani, a proto jsme tolik nepospíchali. Jirka ani nebyl schopen vstát. Šli jsme se s Milanem podívat ven a zjistili, že je tam mlha a zuří vánice. S ulehčením jsme rozhodli, že se vrátíme do postele a ráno se uvidí. Když se počasí nezlepší, sestoupíme opatrně dolů. Svět se proto nezboří.

Před devátou hodinou už mezi mraky vysvítala modrá obloha a tu a tam některý alpský vrchol. Zaplatili jsme nocleh a jako poslední vyrazili přeci jen vzhůru. Byli jsme odpočatí a zvědaví.
Všichni kolem nás měli perfektní výstroj a výzbroj – cepíny, mačky, lana, přilby, ledovcové brýle, smyčky, karabiny, kladiva atd., a to ještě nechtějte, abych popisoval oblečení. Většina z návštěvníků dodržovala doporučovanou zásadu – před výstupem jeden týden aklimatizace. My jsme měli cepíny, ty byly opravdu nutné, a dvoje mačky. Já jsem byl asi na Mont Blancu jediný, komu stoupací železa chyběla. Lano bylo v batohu a na oči jsme měli připravené buď opalovací brýle nebo brýle svářečské. O čase na aklimatizaci se nám mohlo jen zdát.
Na vrchol nám zbývalo téměř 1000 m po ledovci. Cesta vedla širokou vyšlapanou stopou ve sněhu, místy po ostrém hřebeni, ale obtížnost nebyla velká. Před námi šlo celé procesí, stále jsme docházeli skupinky opozdilců. V mlze jsme toho moc neviděli, a tak jsme u jedné tyče na plochém vrcholu podlehli dojmu, že jsme děsně dobří a už jsme na Mont Blancu. Opak byl pravdou, šlo se dál. V plechové boudě Vallot (4362 m) jsme pojedli a navlékli na sebe, co se dalo, protože tam byl mráz kolem -20°. Mraky se už zcela rozestoupily a před námi se otevřela další cesta, i když na samotný vrchol dlouho nebylo vidět. Zvolna jsme stoupali, krok za krokem, s častými přestávkami, z minulého dne jsme o kyslíku něco věděli. V závěru už šel zase každý sám.
Ve slabé chvilce jsem ocenil nepostradatelnost cepínu. Vybočil jsem z frekventované cesty, na svahu hory zabodl cepín, zavěsil se na něj a vykonal potřebu. Mont Blanc mám označkovaný.
Po čtyřech a půl hodinách jsme konečně dosáhli vrcholu. Očekávali jsme výraznější označení hrotu Evropy – nějaký sloup, triangl, také vrcholovou knihu, ale nic takového tam nebylo. Zato však krásný výhled, mlhu v údolí ohraničovala ostrá inverzní čára a proti nám jasně svítily hřebeny Alp. Od ostré špičky Aigle de Midi s lanovkou ze Chamonix přes mohutné pásmo švýcarské Monte Rosy až po stranu italskou. Zařadili jsme se mezi poslední návštěvníky, vztyčili československou vlajku, kterou Jirka k překvapení zbývajících členů výpravy odněkud vytáhl, potřásli si rukama a udělali potřebnou dokumentaci. Později se ukázalo, že zbytečně. Ultrafialové paprsky učinily své, poslední trochu použitelné snímky byly z té plechové boudy.

Na vrcholu jsme relaxovali asi hodinu, už jsme zůstali sami a čekal nás dlouhý sestup. Šli jsme stejnou cestou. Minuli jsme Refuge de Gouter, slezli obtížnou skalní stěnu na okraj ledovce a potom sestoupili a částečně sjeli sněhovými poli k chatě na konečné zubačky. Poslední úsek byl pro mne utrpením. Fotbalem zničená kolena se odmítala ohýbat, kluci šli kilometr přede mnou a volali, že odjíždí poslední lanovka. Počkala na mne. Když jsme se dostali šťastně k autu, měli jsme toho všichni dost.
Na malém odpočívadle jsme se osvěžili a dvě hodiny se vzpamatovávali. Teprve pak jsme vyrazili dál, abychom co nejdříve našli nějaký kempink nebo vhodné místo ke spaní. Na horských silnicích jsme nic takového nenašli, anebo ano, ale s cedulí PRIVATE. Nakonec jsme ujeli celých 120 km a v hodně pozdních hodinách se utábořili někde u Grenoblu. Probuzení uprostřed stáda krav nebylo příjemné a stejně to bylo na soukromém pozemku.
Neměli jsme žádný velký pocit vítězství. Mont Blanc byl pro nás několik dní symbolem utrpení. Brzy se loupaly prudce opálené nosy a čela, bolely nohy, svalovou horečku prozrazovaly opary na rtech. Radost z úspěchu překryly další zážitky z cesty.

Francií, Španělskem

Avignon – rybářské osady v noci – naše škodovka – pod Gibraltar

Stovky a stovky kilometrů oživily všelijaké zážitky a překvapení.
Z Avignonu jsme byli u vytržení, je to historie žijící v přítomnosti. Obrovský papežský palác s dómem, věže, chrámy, hradby, galerie, zahrada s vyhlídkou nejen do kraje, ale i na ten slavný nedostavěný most. V největším horku se ve stínu paláce stejně jako dole ve městě a v tržnici povalovali hippies. Viděli jsme baletní soubor a slyšeli různé hudebníky, v prostředku ulice zpívaly dvě dívky ve stylu Edith Piaf, na schodech paláce hráli dva bosí otrhaní chlapci na flétny a noty zatěžovali sandálem. Tisíce turistů přečkaly polední žár ve stínu a když město navečer ožilo, my jsme zase jeli dál.

První vykoupání ve Středozemním moři blízko městečka Séte bylo osvěžující, ale nezajímavé. V Perpignanu došlo k chybě v navigaci a tak jsme španělskou hranici přejížděli na odlehlém horském přechodu Port Bou. Byla hluboká noc, ale rybářské a námořnické osady na obou stranách hranice, kterými nás vedly ostré pobřežní serpentiny, hýřily bujarým veselím a zvaly nás do svých krčem mezi zpité námořníky. Celníci na nás hleděli udiveně, asi exotickou značku CS ještě neviděli.
Ježkova píseň Španělskou zemi já mám rád mi zněla v uších, když jsme projížděli Barcelonou. Světový přístav, slavný fotbalový klub, ohromné město s krásnou architekturou. To, že jsme nezastavili, dnes považuji za zabedněnost a ignoranci, ale tehdy nás poháněly vidiny vyšších cílů.
Kilometry přibývaly. V řízení jsme se střídali, jeden vždy řídil, druhý navigoval a třetí vzadu pospával a odpočíval. Často jsme jeli dlouho do noci, abychom pak krátce přespali někde v příkopu. Jednou se mi podařilo v noci při neopatrném couvání vylomit dveře auta z pantu. To byla pro Milana rána! Jeho Škoda 110 byla naším domovem po celých 25 dní. A Milan ji neustále oprašoval, čistil skla a světla, hustil pneumatiky, přerovnával věci a nadával na ten „knedlík“ na střeše, který „zvyšuje spotřebu až o třetinu“. Na volnou zadní sedačku si ale nedal sáhnout, protože tam musí mít jeden pohodlí. Ve městech byl nervózní a kouřil a bál se, že do nás každou chvíli někdo vrazí, a ono to taky často bylo na pováženou. Také nám dvěma lajdákům vyčítal, že vstupujeme do jeho vozu špinaví, vnášíme tam písek, vypouštíme z kanystru vodu na podlahu a vůbec mu děláme všechno naschvál. Tímto způsobem se mu podařilo udržet automobil v pořádku a čistotě a dobrém provozním stavu. A my jsme to auto také měli rádi. Bylo naším útočištěm po celou dobu a přestože si s námi občas zalaškovalo, nikdy nás nezklamalo.
Dveře jsme trochu srovnali a i když vzhled vozidla utrpěl, jelo se dál.
Malagou jsme projeli v noci. Ozářená neony kaváren, barů, kasin, tančíren a nočních klubů v nás zanechala příznivý dojem. Zato 100 km úsek silnice v rekonstrukci, kde asfalt s neočekávanými výmoly střídaly povrchy podobné tvrdé oranici, lze nazvat cestou hrůzy.
Pohled na členité pobřeží jižního Španělska ukončené mohutnou gibraltarskou skálou ozářenou východním sluncem a v pozadí temně se rýsující pahorky severní Afriky patřil k největším zážitkům cesty. Čekal nás černý kontinent.

Krásy a nástrahy Maroka

zážitky z trajektu – borový háj – vízový problém – Rabat – noví přátelé

Gibraltar je výsostné území Velké Británie a tam jsme neměli víza. Trajekt do Maroka je vypravován z Algecirasu. Stačí se domluvit, koupit jízdenky, vyčkat čas odjezdu a nalodit se. S tou domluvou to je ale slabší. Španělé jinou než vlastní řeč neuznávají a když už některý „umí“ anglicky, tak počítá: one, two, three, quatro. Ale nenechali jsme se odradit a když jsme propočítali finanční možnosti, byli jsme připraveni.
Ohromná loď Bahia de Malaga pojme do podpalubí více než sto aut. Nahoře má několik klimatizovaných sálů s barem a množství záchranných člunů dřevěných i gumových nafukovacích. Když jsme se dost vynadívali na britskou pevnost Gibraltar i na blížící se břehy Afriky, ukryli jsme se před sluncem a větrem a symbolicky vypili Coca-Colu. Za půldruhé hodiny jsme stanuli na půdě Afriky, i když zatím jen na španělském území města Ceuta. Od samotného Maroka nás dělila hranice a před ní dlouhá řada aut.

Co nás čeká v této neznámé a podivuhodné zemi? Když jsem narychlo studoval základy francouzštiny, kamarádi mi radili: Hlavně se nauč „Pomoc, honí mě domorodci!“ Měli jsme samozřejmě i serioznější informace, ale trochu nedůvěry a snad i strachu v nás přeci bylo. Hned v prvním větším městě Tetuanu jsme poznali, co můžeme v arabské Africe očekávat. Mladík na mopedu se vnucoval k hlídání auta i k jiným službám, žádal cigaretu a padlo i slovo hašiš. Když z něj vylezlo, že banka je už zavřená, vymanili jsme se mu a jeli dál. Neměli jsme marocké peníze, ale do Rabatu dojedeme na benzin z kanystru a pak se uvidí.

Cesta byla lemována špalírem prodavačů dyní, rajčat. keramiky, slepic a vajec. Do hlavního města jsme dojeli ještě za světla a hned se sháněli po bance. Lidé nám ochotně ukazovali cestu a zejména strážníci pomohli. Peníze jsme vyměnili v hotelu, doplnili nádrž a hledali místo k noclehu. Krásný borový háj 12 km za městem nám posloužil dokonale. Je dosti rozlehlý, suchá tráva a vrstva jehličí překrývají jemný prach, stromy poskytují ve dne potřebný stín, dá se mezi nimi pojíždět autem a navíc je odtud blízko na pláž. Vraceli jsme se tam po několik dní a říkali „Jedeme domů“. Spali jsme na zemi vedle auta přikrytí jen prostěradlem, poslouchali cikády a šumění oceánu a bylo nám dobře.

Měli jsme jeden problém. Španělské velvyslanectví v Praze nám vydalo – nevím proč – jen jedno tranzitní vízum. Proto naším prvním úkolem bylo sehnat v Rabatu zpáteční španělská víza. Hned po víkendu jsme spěchali na příslušný úřad, kde nám řekli, že naše víza musí schválit v Madridu a že na kurýra budeme čekat nejméně deset dní. Jiní čeští horolezci na ně prý čekali až do vánoc. Konzul na českém velvyslanectví nás přijal srdečně a mateřština z jeho úst zněla jako rajská hudba, ale pomoci nám nemohl, jen nám prodloužil výjezdní doložku na 30 dní. Nezbylo než nechat se na počkání vyfotografovat, vyplnit žádosti a čekat.

Rabat-Salé je hlavní město Maroka ležící na pobřeží Atlantiku při ústí řeky Bú Regreg. Má dvě části – vlastní Rabat a za zmíněnou řekou starší část Salé. V Rabatu sídlí všechny důležité úřady včetně královského dvora, i když co do velikosti a hospodářského významu je Rabat až na třetím místě za Casablankou a Marakéšem. Město se rozkládá uvnitř i vně starých hradeb a stará bílá architektura se v něm mísí s moderní barevnou výstavbou. Dominantou města je Hasanova mešita, která nebyla nikdy dostavěna, a v ní Hasanova věž. Zaujaly nás i další mešity, chrámy, hradby, královský palác, pevnost Kazda Udája, úzké uličky i honosné vily. Vše je obklopeno zelení palem a květy rozkvetlých keřů. Chtěli jsme vidět i chudé čtvrti. Slyšeli jsme o „bidonvilech“ – obydlích z plechovek a prken, která obklopují všechna velká města tohoto světa a jsou středisky bídy a zločinu. V Rabatu ještě něco zůstalo skryto za vysokou zdí, ale většina bidonvilů je srovnána se zemí a na volných prostranstvích roste nová výstavba.

Večer jsme se konečně vykoupali v Atlantském oceánu. Voda ochlazovaná západním větrem a kanárským proudem byla špinavá a studená, a proto jsme se rychle vrátili do našeho háje a uložili ke spánku.

Ze spaní jsme během cesty nedělali problém. Většinou jsme postavili jen stříšku stanu a vyspali se ve spacích pytlích na lehátkách. Tentokrát mě ale probudily hlasy čtyř mladíků, kteří se dohadovali, co jsme asi zač. Když jsem se pohnul, vzbudili mě, přátelsky se rozsadili kolem a začali konverzovat. Za chvíli vylezli i Jirka s Milanem. Chlapci přinesli chléb, sardinky a limonádu a při svíčce nás pohostili. Jeden z nich – Hasan – mluvil francouzsky dobře a trpělivě, a tak jsme se dozvěděli, že se vracejí z večerního sportování při umělém osvětlení. Pozvali nás na příští večer a s tím jsme se rozloučili.
Byl to nevšední zážitek. Na basketbalovém hřišti probíhal velký turnaj o pohár a na házenkářském se mohl každý vyřádit podle své chuti. Mezi hráči se proháněli malí kluci na prkénku, dívky hrály s velkými pálkami tenis a opodál starší generace hrála hru s těžkými koulemi. Jirka a já jsme si také zahráli – chvíli fotbal a chvíli házenou – a snad jsme československé barvy nehájili špatně. Na závěr jsme shlédli finálové utkání v košíkové. Nevím, kdo s kým hrál, ale zápas měl velmi slušnou úroveň, přihlíželo mu aspoň 200 diváků všech generací a pro městečko Temara to byla velká událost.
Večer skončil až po půlnoci a naši noví přátelé (bez Hasana, ten byl nemocný) nás doprovodili do našeho lesa, popili s námi čaj a ještě dlouho hovořili. Dozvěděli jsme se, že Mustafa pracuje v Rabatu v továrně na kancelářské stroje, Jileli je matematik pracující na displejích kalkulátorů a Hasan II. (Hasan se tam zřejmě jmenuje každý druhý včetně krále) pracuje také v továrně. Všichni jsou sportovci, kteří odsuzují kouření a pití alkoholu. Jileli je aktivní fotbalista a běhá dvakrát týdně 15 km. Věnovali jsme chlapcům odznaky a navázali v arabském světě první přátelství.

K Atlasu

doprava a mopedy – rozpálenou krajinou – tržnice v Marakéši – výstup na Jebel Tubkal

Nejznámějším městem Maroka je Casablanca. K prohlídce města jsme se nedostali, tržnice se nelišila od jiných měst, ale šokoval nás dopravní ruch. V několika nepřehledných proudech se řítí vozidla všeho druhu od jedné křižovatky k druhé, z bočních ulic vyjíždějí další a všichni řidiči neustále troubí. Mezi automobily jedou koňské povozy, kola a hlavně mopedy. Moped je asi symbolem dnešního Maroka. Vpád techniky do feudální země se projevuje nejvíce v silničním provozu a to v masovém používání mopedů. Mladí Marokánci na nich předvádějí husarské kousky, proplétají se šikovně a riskantně mezi automobily, často i v protisměru. Většinou na mopedu sedí dvě osoby, ale nejednou jsme na jednom stroji viděli i celou rodinu. Otec na sedačce, matka na nosiči, starší dítě na předním kole a malé dítě uvázané v šátku matce na zádech. Bohužel jsme viděli i dvě havarie zaviněné právě řidiči mopedů.

Když jsme vyjeli z Casablanky, krajina se jakoby mávnutím proutku změnila. Žádné vysoké stromy nebo sady, žádné vesnice. Jen sem tam zvláštní chudé stavení s krámkem a benzinovou pumpou, hlouček lidí, vždy čerstvě zabité skopové, někde zrovna kozu nebo ovci zabíjeli, kolem plno much. Lidé se tu zřejmě živí pastevectvím a kupodivu ne rybolovem. Mořské pobřeží bylo prázdné a pusté.
Nevraživé pohledy domorodců se nám nelíbily. Uvítali jsme ukazatel s nápisem Camping a konečně se jednou za celou cestu vyspali za řádný poplatek. Kempink stál na pláži, ale naše nejjižnější koupání v oceánu bylo také nejstudenější. Raději jsme pokračovali v cestě. Zdálky jsme obdivovali oslnivě bílé mešity, hradby a paláce města Muhammadia. Cesta se stočila se do vnitrozemí a na nás dýchla Sahara. V autě úmorné vedro, ale vystrčit ruku z okénka bylo jako vstrčit ji do pece. V poledním žáru jsme Škodovku dokonale otestovali. Byla odolnější než my. Venku se ovce tulily do houfů, aby se svými těly ochladily. Několikrát jsme pozorovali zvláštní přírodní úkaz – větrný vír. V rozpálených polích se náhle zvedne obrovský sloup červeného prachu, který rotuje a posouvá se z místa na místo. Zavíráme okénko a cítíme slabý náraz. Už víme, jak vypadá pohádkový džin z tisíce a jedné noci. A domýšlíme si, jak asi působí žhavý vítr shirokko, který po několik dní věje jemný prach ze Sahary a před nímž všechno živé utíká a nemá kam a život se zastavuje.

Druhé největší město země Marakéš se probouzelo k večernímu životu. Začínal trh a všude bylo plno lidí. Jen jsme zaparkovali v centru, přihnal se k nám mladík, že bude hlídat auto. Jiný se nás chytil, že bude náš průvodce. Anglicky jsme se domluvili, představil se jako Mustafa a už se nás nepustil. Vysvětlil jsem mu, že jen projíždíme, potřebujeme v bance vyměnit peníze, sehnat chléb a mapu Vysokého Atlasu a spěcháme dál. Řekl, že banka je zavřená, ale že to nevadí. A táhl nás přes tržiště úzkými uličkami k určitému cíli, kde, jak jsem se domníval, dostaneme tu mapu. Vtom jsme se ocitli v umělecké dílně Fabrique de l ´Art. Rozlehlý krám přeplněný uměleckými předměty, ze kterých zrak přecházel. Třpytilo se tu zlaté a stříbrné nádobí, šperky, svícny, originální kožené zboží, na podlaze ručně tkané koberce. V rohu místnosti ležel na koberečku stařec těšící se velké úctě, zřejmě majitel podniku. Několik jeho podřízených se na nás vrhlo a už to začalo. Nevěděli jsme, jak vyjdeme s penězi a neměli jsme ani šeky, které by nám dívka u pokladny vyměnila. Prostě jsme byli rozhodnuti nic nekupovat. To ale bylo vyloučeno. Snažil jsem se prodavači vysvětlit, jak jsme na tom. Přesto stále rozbaloval další a další věci. Když jsem na každou cifru, kterou udal, prohlásil, že to je je moc, hned se ptal, kolik že by nebylo moc. Milan to nevydržel a vybral si přívěsek, který usmlouval ze 150 na 75 dirhamů. Nechal jsem se také zviklat.
- Kolik to stojí ?
- 250.
- To je moc.
- A kolik by pro vás nebylo moc?
- 20.
- To nemyslíte vážně. Dejte 100.
- Dám 50.
- 80!
- Maximálně 60.
- Tak 65.
- All right.
Snad bude mít žena ze stříbrného náhrdelníku radost. Tím jsme vyčerpali veškerou hotovost a Jirka vypadl ze hry. Náš průvodce, který stál celou dobu stranou, se nás opět ujal. Dovedl nás k hotelu, kde jsme vyměnili peníze. Mohli jsme se vrátit na trh.
Podívaná stála za to. U řady stánků si můžete vybrat jak upomínkové předměty, tak věci potřebné. Boty, kalhoty, oblečení, tranzistoráky, magnetofony, kazety, samozřejmě ovoce a zeleninu, plno jídla – grilované maso, různé přílohy, pečivo, ryby a pod. (Jen tu mapu jsme neviděli.) Atrakcí jsou prodavači vody -v červeném kroji, ověšeni spoustou cinkrlátek, kteří na sebe neustále upozorňují a za dirham vám z kozího měchu natočí trochu vody. Ale za dirham vám také u stánku vymačkají džus přímo z pomerančů. Vedle prodejních stánků jsou tu produkce s jedovatými hady, mladí akrobaté, boxeři, orientální hudebníci a pod. Vše je provázeno velikým rámusem, který neustává ani když se po trhu lidé rozcházejí a rozjíždějí domů. Auta, koně, mopedy a cyklisté, vše troubí, zvoní a povykuje.
Vesnice Assni bude východiskem naší túry ve Vysokém Atlasu. Doporučený hotel Tubkal je ale zavřený. Za tuto informaci jsem uzavřel další obchod s potulným berberským obchodníkem. Stříbrný přívěsek, v Casablance viděný za 500 dirhamů, jsem koupil za 30, když jsem přidal pár cetek z domova. V Assni nám vnucovali taxi, ale my vyjeli po prašné silnici do další vesnice Imlil ve výšce 1700 m vlastním vozem. Tato obec je na turisty zvyklá a připravená. Děda na parkovišti nám vysvětlil, že bude střežit auto bdělým okem a vezme si za to 10 dirhamů. Místní obchodník je znalec, který nám poskytl mnoho dobrých rad ohledně trasy a vybavení na túru. Dozvěděli jsme se, že sem jezdí Němci, ale také Češi, Jugoslávci, Rumuni a další. V jeho krámku jsme konečně sehnali i tu mapu, podrobnou a přesnou.
Plno lidí nám přátelsky asistovalo při balení krosen. Také všude po cestě nás vesničané zdravili, podávali ruku, nabízeli koníky a muly k vyvezení nákladu. Nechtěli pochopit, proč si těžké batohy mermomocí musíme nést sami.
Atlas je Titan, který drží na svých ramenou nebeskou klenbu. Atlas je nejvyšší pohoří v severní Africe, v celé Africe je vyšší jen Kilimandžáro. Je Střední Atlas, Vysoký Atlas a Antiatlas. Dále na jih už je jen Sahara. Nás zajímal Vysoký (Haut) Atlas a jeho nejvyšší hora Jebel Tubkal, která se vypíná do úctyhodné výšky 4167 m. Jaký bude výstup, jakou má obtížnost, kolik je nahoře sněhu a ledu, kolik vody, jaká je tam teplota ve dne a jaká v noci, co je odtud vidět, když je vidět? Kolik nových zážitků nám přinese výstup – a podaří se vůbec? Mnoho otázek, ale odpověď na ně přinese jen vlastní pokus.

Na Tubkal se vystupuje ve dvou dnech. První etapa vede 20 km dlouhým údolím potoka a stoupá rovnoměrně a vytrvale až k chatě Neltar ve výšce 3020 m. Cesta je schůdná i pro koně a lemují ji zvláštní hliněná obydlí nalepená na skály v terasovitých útvarech. Přes den vypadají opuštěná, ale večer ožijí. Kolem se všude pasou ovce a maličké kozy.
Cesta v denním žáru a v prachu ubíhala pomalu, šetřili jsme síly a často odpočívali ve stínu velikých balvanů. Na kamenitou louku s drobnou trávou jsme dorazili, až když se slunce skrylo za vysoké vrcholy hor. Stálo tam již několik německých, španělských a marockých stanů a kolem se pásli koně a muly, které vynesli náklad. S nikým jsme se nebavili, zaplatili poplatek za místo na stan a ulehli. Noc byla dlouhá a těžká, převalovali jsme se ze strany na stranu a nemohli se dočkat rána.
S prvním úsvitem jsme se vyhrabali ze stanu, něco snědli a s jedním batohem vyrazili vzhůru. Čekal nás strmý výstup nepříjemným suťoviskem. Hory Tubkalu a asi celého Atlasu jsou drolivé a horolezecky nezajímavé. Až poslední úsek cesty vedoucí po hřebeni nás uspokojil. Konečně se objevil vrchol s malým stožárem a španělskou vlajkou, pod níž odpočívala skupina mladých Španělů. Když jsme i my, jeden po druhém, vylezli nahoru, zavěsili jsme prapor a nastalo fotografování s baskickými přáteli a po jejich odchodu odpočinek a opalování. I v této výšce bylo teplo a po sněhu ani památky. Rozhlíželi jsme se po okolních vrcholech a hádali, jak daleko je Sahara, která byla skrytá za vzdáleným reliéfem Antiatlasu.
Pak už jsme spěchali ke stanu, pojedli, sbalili a scházeli dolů. Domorodci nás zdravili a ptali se: „Fatigé?“ (Unaveni?) a my jsme odpovídali, že jo a byla to pravda. Výška nad 4000 m dá vždycky zabrat. Už jsme měli zkušenost z Mont Blancu, tolik jsme nelapali po dechu, Jebel Tubkal je taky o něco nižší, ale nohy musely odvést slušnou práci. I tady mi sestup připadal nekonečný a k autu jsme dorazili pozdě večer. Věci jsme naházeli dovnitř a odjeli najít místo na nocleh. Byli jsme neskonale špinaví, zpocení a unavení. Lehli jsme do červeného prachu u silnice a tvrdě usnuli.

Čekání na víza

Casablanka – chvála Vitany – na pláži – o Maroku – krádež – fantézia – v ZOO – konečně víza

Nemohli jsme trefit do centra Marakéše. Bloudili jsme v okrajových čtvrtích, krokem projížděli nejužšími uličkami, náhle jsme se ocitli na městském smetišti. Z chudé periferie jsme utíkali pryč. Konečně jsme se dostali do známých míst a na poště dostali pár pohledů. A zase se mě chytil anglicky mluvící student a chtěl nám dělat průvodce. Říkal, že ten trh, který jsme viděli, je jen pro turisty, on že nás dovede na pravý berberský trh a tam teprve něco uvidíme. Nakonec se nechal jen vyfotografovat, já si napsal jeho adresu a jeli jsme dál.

Tentokrát přímá cesta do Casablanky vedla zvlněnou úrodnou krajinou mezi horami a skalami a my jsme marně vyhlíželi proslulé sady pomerančů a mandarinek. Jen kaktusy lemovaly silnici a jejich sladké plody nabízeli chlapci podél cesty i všude na tržnicích.

Ibn ar Rbía je největší marocká řeka, který sbírá potoky Středního Atlasu a má po celý rok dost vody. V ní jsme se vykoupali, smyli tlustou vrstvu prachu, umyli si hlavy a zase si připadali jako lidé.

Casablanca – pro Marokánce zjednodušeně Kaza – je daleko největší město země, jehož přístavem procházejí tři čtvrtiny veškerého zahraničního obchodu. Právě na přístav jsme proto byli zvědavi a spěchali k němu. Civilistům bez propustky je ale vstup zakázán a my jsme viděli jen několik kilometrů dlouhou ohradu a za ní rozbouřený oceán tříštící se v příboji na pobřežních skalách. Žádné doky, žádná mola, žádné jeřáby, jen obrovské zaoceánské lodi v úctyhodné vzdálenosti na širém moři.
V ulicích města jsme zase nalezli známé krámky a všechno to turistické zboží, ale nikdo nás tady netahal za ruku ani nám nic nevnucoval. V klidu a bez smlouvání jsme koupili pár suvenýrů a spěchali dál. Večer už jsme zase byli na svém místě v lese u Rabatu. Uvařili jsme slavnostní večeři na oslavu úspěšné výpravy a také na rozloučenou s Marokem, vždyť už snad pojedeme domů.

U vaření bych se rád zastavil. Co jsme vlastně jedli, neodbývali jsme se studenými jídly, dokázali jsme se o sebe postarat? To byly časté otázky po návratu domů. Ale vrchní šéfkuchař Jirka měl vždycky teplé jídlo, a my jsme mu občas s vařením pomáhali. Dvakrát denně byla polévka, většinou s nakrájenou spišskou klobásou (to je Milanova specialita). Následovala konzerva – měli jsme v nich velký výběr – s brambory nebo chlebem a ochucená cibulkou a kořením. Často byl ještě pudink nebo jiná dobrota. Zvládli jsme i lívanečky v prášku, smažený lančmít nebo vločkovou kaši. Pili jsme hlavně čaj, po večeři kávu nebo Vitakávu. Nepřevařenou vodu do šuměnek jsme chemicky čistili. Báli jsme se nedostatku vody, a proto jsme pořád doplňovali kanystry na 15 litrů. Ale nebylo tak zle, voda byla k dispozici u každé benzinové pumpy. Spotřeba vody byla zpočátku – ještě v Evropě – vysoká. V Maroku však došlo k zajímavé změně. Naše těla si zvykla na horko a pili jsme již daleko méně. Vařili jsme na plynu, v závěru na benzinovém vařiči. Ten jsem si obsluhoval sám, protože vyžadoval zvláštní péči. Bylo nutno ho nejdříve nahřívat a potom chladit a nedal se zastavit a zase spustit. Proto se muselo na jednu náplň spojitě uvařit všechno od polévky přes hlavní jídlo, čaj a kávu až po vodu na nádobí. Když už hořel, tak to byl hukot.
Rád bych na tomto místě poděkoval tehdy národnímu podniku Vitana Byšice za to, že jsme při jeho výrobcích vydrželi celou cestu a vcelku nám chutnalo. A jestli jsme trochu zhubli, tak to nebylo jeho vinou.
Šest dní jsme se na španělském velvyslanectví ptali, jestli už dorazil zvláštní kurýr z Madridu s našimi vízy. Čas čekání a nejistoty jsme si krátili všelijak. Zažili jsme několik příhod a překvapení.
Koupání v moři bylo příjemné. Oceán se tloukl o přírodní molo z obrovských balvanů a do zátoky naší pláže zasahovaly jen malé vlny. Viděli jsme příliv a odliv, zažili moře klidné i větrné, čisté i špinavé. Na skalách za pláží bylo na co koukat. Mnohametrové vlny narážely s velký rachotem na solí rozleptané útesy a do běla zpěněné a zkrocené odtékaly vstříc novým vlnám. Mysleli jsme na strašnou a nespoutanou energii oceánů a na sílu a odvahu člověka, který se dokázal postavit živlům. Ale také na beznaději jedince, který se dostane do jejich spárů.
Raději se vraťme na pláž. Osazenstvo tvořili většinou chudí Marokánci. Přijížděli naloženi v autech, ze starého Renaulta jich vylezlo třeba dvanáct, svlékli se ze svých dželábijí a i ti nejčernější se opalovali a mazali krémy jako my. Rodinka se usadila pod slunečníkem, staré ženy oblečené, mladé se staraly o děti, muži se rozvalili a spali. Chlapci a děvčata hráli karty nebo všelijak sportovali. Ostrůvky Evropanů, hlavně Francouzů, zůstaly izolovány. V restauraci měli výběr jídel, ale pití jen nealkoholické. Marokánci ctí islám a nepijí alkohol.

Ptali jsme se, jaké je dnešní Maroko a jací jsou jeho obyvatelé. Pomůže nám hrst postřehů a zážitků z tak krátkého pobytu odpovědět na tyto otázky?
Konstituční monarchie v čele se vzdělaným králem Hasanem II. je nezávislým státem od roku 1956 a tuto nezávislost všude demonstruje. Na všech důležitých budovách stále visí červená státní vlajka se zelenou pěticípou hvězdou, často sluncem vyšisovaná skoro do běla. Všude visí portrét státníka, všude potkáte důležité, ale ochotné strážce pořádku, kteří se pohybují většinou ve dvojicích. Úřední řečí je arabština, nápisy jsou arabské a místy ještě zdvojené francouzské. Země je hospodářsky pod francouzským vlivem. V husté dopravě se to projevuje francouzskými automobily, které jsou často velmi ojeté. Děti se ve škole učí arabsky a francouzsky, na středních školách volí třetí jazyk mezi angličtinou a španělštinou. Všichni obyvatelé jsou věřící a jediným náboženstvím je islám. Z uličních reproduktorů nebo přijímačů zní orientální hudba, ale mladí si pobrukují nejnovější americké šlágry a diví se, že je neznáte též.
Země se živí hlavně zemědělstvím a pastevectvím, ve městech se pomalu rozvíjí i průmysl. K rozvoji zemědělství má Maroko na africké poměry dost vody z hor, v suchých oblastech se budují rozsáhlé zavlažovací systémy. Půda je velmi úrodná, dobrý farmář je schopen sklidit pšenici i třikrát za rok. Velké sady citrusových stromů jsou skryty za drátem a živým plotem z tújí nebo z kaktusů agave a vždy je někdo hlídá. Z průmyslu se rozvíjí potravinářský, textilní a kožedělný, avšak u obyvatelstva stále převládá drobná řemeslná a umělecká výroba. Všude na tržnicích nebo u silnice vám nabízejí kožené zboží, textil, hliněné výrobky, šperky a pod.
A obyvatelé Maroka? Původní skupiny Arabů a Berberů jsou promíšeny a není mezi nimi antagonismus. Arabové žijí spíše na severu, Berbeři v jižní části země. Arabové nosí dlouhé hábity – dželábije, ženy mají roušky přes ústa, ale mladí lidé už tradice opouštějí a nosí evropské oblečení, dívky docela moderní. Neexistují zde krátké kalhoty, Marokánci si potrpí na teplé a tmavé obleky a v největším vedru u vody si libují v huňatém kulichu. Někteří lezou v čepici i do vody.
Lidé jsou velmi družní a přátelští. Cizince slušně zdraví („Bon jour!“ nebo „Sali!“), podávají ruku, mávají. Také pozvou na skleničku vody nebo ochutnat jídlo ze společné mísy. Jednou nás pozvala rodina trhovců do stanu, kde seděli na zemi zvlášť muži a zvlášť ženy u veliké mísy s jídlem. Arabské národní jídlo kuskus tvoří zvláštní těstovina se zeleninou a kousky skopového masa. Jí se rukama, každý si nabere, uhněte kuličku, přidá ovoce nebo maso a může kousat. Nabídli nám i lžíci, ale nakonec jsme to zvládli po jejich způsobu.
Marokánská družnost není vždycky nezištná. Kdekoliv ve městě zastavíte, vnutí se vám někdo, že bude hlídat auto – samozřejmě za dirham. Ochotně vás při parkování navádí a skutečně vám to auto pohlídá. Vždy se vám nabídne někdo, že vás městem provede. Často vás muži nebo ještě spíš malí chlapci požádají o cigaretu nebo aspoň o zápalky. Všude vás obstoupí houf dětí a loudí něco na památku („Quelque chose!“). Tu a tam spatříte žebráka. Jestliže se však sami obrátíte na někoho s žádostí o pomoc či informaci, velmi ochotně vám odpoví.
Nevyhnuli jsme se ani nepříjemné zkušenosti. Vařili jsme oběd v našem lese a přitom všemi dveřmi větrali auto. Nedaleko odpočívali dva muži s mopedem. Jeden z nich se přišel zeptat, kolik je hodin. Pak odjeli, ale zřejmě ne daleko, protože za chvíli zjistil Milan ztrátu kabely, kterou měl vystavenou na zadním okně v autě. Kromě jiného přišel o všechny exponované filmy, mapy všech států, které jsme museli projet ještě jednou, brýle, adresář, některé doklady a koupené suvenýry. Zloděj si moc nepomohl, ale pro nás to byla nepříjemná komplikace.
Šli jsme se poradit na československé velvyslanectví, kde máme hlásit ztrátu, ale moc nám nepomohli. Podobné krádeže jsou tu běžné a když nejde o velké peníze, nikdo se tím nezabývá. Milan to chápal, ale my jsme se rozhodli něco podniknout. Sepsali jsme francouzsky seznam ztracených věcí a šli obcházet policejní stanice. Když jsme konečně našli tu pravou, tak nás arogantní policajt téměř vynesl v zubech, že si musíme přivést tlumočníka, že na mé koktání nemá čas a není zvědavý. Do té doby jsem si myslel, že se umím domluvit, ale tady to byl debakl.
Jezdecká slavnost fantézia v Temaře byla velkolepým divadlem pro tisíce diváků. Mladí i staří jezdci na koních tu demonstrovali svou zručnost, rychlost a bohatství. Jezdci v bílém parádním oblečení v turbanu a s puškou, koně ve stříbrném postroji s koženým sedlem, bohatě vykládaném zlatem a stříbrem. Na povel vždy jedna řada bojovníků vyrazila k útoku, v plném trysku jezdci museli vytáhnout pušku, pozdravit diváky a těsně před řadou stanů zastavit a naráz vystřelit. V oblacích prachu zněly salvy z pušek, po nichž se závodníci rozjížděli ke stanům, aby okamžitě nastupovaly další a další řady jezdců. Jejich stany byly velmi okázalé a bohaté. Viděli jsme nádherné koberce, svícny, zlaté a stříbrné nádobí, postele s nebesy a čekající krásné ženy.
Kolem jezdeckého závodiště byla samozřejmě tržnice. Velká nabídka zeleniny, pečiva, skopového masa, ryb, různých oříšků a semínek, upomínkových i užitkových předmětů, limonád. Všude se dá smlouvat, i když ceny základních věcí jsou vcelku pevné. Byly tu i všelijaké atrakce. Motocyklová stěna smrti hned třikrát, asi dvě divadla, boxerské zápasy, loterie morčat. Morče je uvězněno pod kbelíkem a po vypuštění vběhne do některé z očíslovaných přihrádek. Uhodli jste číslo přihrádky – vyhráváte. Všude plno lidí, veselí a hluku. Usedlý čtyřicátník ze severních Čech má raději klid a spěchá ke svému autu, oáze ticha a bezpečí.
Od všech prostorných tržnic se lišila obchodní část městečka Salé. V uzoučkých uličkách nejsou jen stánky, ale hlavně otevřené krámky. Tady můžete nahlédnout do těsné dílničky ševce, pekaře, tkalce či kovotepce a sledovat je při práci. Jejich výroba je často až překvapivě primitivní – a o to víc pak lahodí oku krása jejich výtvorů. V uličkách je stále živo, tvrdé uspávající sluneční paprsky sem neproniknou. Proto tu vedle rozesmátých či hašteřících se mladých lidí uvidíte i starce a ubožáky, kteří se někdy modlí a jindy žebrají. V přítmí uliček nehledí oči domorodců na cizince zrovna přátelsky, a tak jsme se raději drželi stále pohromadě.
Městské pláže v Salé jsou na břehu řeky Bú Regreg vzdáleny asi kilometr od ústí do moře. Řekli jsme si nevadí, proč bychom se nevykoupali zase v řece? Bylo pro nás překvapením, že voda v řece je slaná. Jak to, že sůl postupuje proti proudu? A kde je tedy rozhraní mezi sladkou a slanou vodou v řekách, a jak moc je rozmazané? Souvisí to nějak s přílivem a odlivem?
Už jsme v Africe deset dní a ještě jsme neviděli ani krokodýla, ani zmiji písečnou, ani berberského lva a dokonce ani šakala. Tak se na ně půjdeme podívat do zoologické zahrady. ZOO v Temaře nás nezklamalo, až na hady jsme tu našli všechno, co jsme hledali. Líbili se nám pštrosi, orli, šelmy a nejvíc majestátní nosorožci. A jinak to bylo v celém Maroku jediné místo, kde jsme objevili záchodky.
Všechno má svůj konec a tak i naše čekání v Rabatu bylo korunováno úspěchem. Úřednice na španělské ambasádě už na nás vesele mávala, že naše žádosti byly v Madridu vyřízeny. Příští den si vyzvedneme pasy a můžeme odjet.

Pašujeme drogy

nevšední zážitek

V Maroku není snadné vyměnit peníze. Běžná směnárna mění peníze, ale ne šeky. Šeky mění jen Citibank, ale tam momentálně nemají pesos, jen dirhamy. A dolarové šeky mění na dirhamy s velkou ztrátou. Chtěli jsme tedy dolary v hotovosti, ale ty zrovna nejsou, přijďte zítra. Když jsme přišli zítra, úředník dolary zase neměl. Nechali jsme zavolat šéfa a ten je slíbil za hodinu. Za hodinu peníze byly, ale banka nás znovu překvapila, Za 160 dolarů v šecích nám dají jen 150 v hotovosti. Dohadujeme se s šéfem hodnou chvíli. Vysvětluji mu, jak moc peněz je pro nás 10 dolarů, a on zase mně, že marocká banka od nás nakupuje šeky a prodává peníze a tudíž to není jako v Evropě. Takže znovu měním rozhodnutí a potřetí přepisuji tiskopisy na výměnu, tentokrát na pesos. Byla to náročná transakce a ke cti ředitele banky je třeba říci, že s námi mluvil anglicky velmi shovívavě a že jsme se rozešli v dobrém.

Konečně jsme vyrazili na sever k domovu. Poslední dirhamy jsme utratili za benzin a pomerančovou limonádu, za poslední suvenýry jsme loudili ovoce. Za korále dvě dýně, za jiné víno. Lákaly nás ještě fíky, zadarmo nám nabízeli plody opuncií, ale spěchali jsme. A zlobilo nás auto. Jeli jsme přískokem, v malých obrátkách motor netáhl, ve velkých to bylo lepší, ale moc řval. Marně jsme se snažili najít příčinu, těch 300 km do Ceuty jsme přetrpěli.
Pohoří Ríf dosahuje výšky 2450 m a – měřeno od úpatí, t.j. od hladiny moře – je tedy vyšší než Vysoké Tatry. Jeho vrcholy působí mohutným dojmem a bílá města vklíněná do jeho údolí jsou pěkná a svěží. Před Tetuanem je velká přehradní nádrž s elektrárnou. Samotný Tetuan je moderní velkoměsto, která má již španělský ráz. Sever Maroka prozrazuje historické sepětí s Andalusií.
Hranice jsme přejížděli pozdě večer, ale ještě jsme stihli poslední trajekt přes gibraltarskou úžinu. Naše známá loď Bahia de Malaga odrazila od břehů již za tmy a my mohli sledovat nádherně osvětlený přístav Ceuta a navždy se vzdalující africký kontinent.
Ve 22 hodin jsme vyjížděli ze zádi lodi a netušili, že nás čeká jeden z největších zážitků celé cesty. Španělští celníci hledali drogy.
Cvičený pes prolezl všechna auta, pošlapal a poslintal sedačky, očuchal co se dalo a většinou zase znechuceně vyskočil. Ne tak v našem autě. U zadní sedačky zavětřil a začal do ní zuřivě kousat. Odvedli ho a nám vykázali místo na zevrubnou prohlídku. Měli jsme z toho velkou legraci, protože jsme záhy objevili příčinu psího nepokoje. Jirkovy pohorky pod sedačkou skutečně nevoněly. Vyložili jsme všechny věci z kufru i ze zahrádky a dlouho čekali, co bude dál. Mezitím se kolem nás nenápadně shromáždilo asi deset celníků, kteří dělali, že si nás nevšímají. Pak přišel hašišový specialista a začal s prohlídkou vozu. Proklepával stěny, podlahy a strop, upouštěl vzduch z pneumatik a čichal k němu, šťoural drátem do prahů a pořád mu to nebylo dost a už to přestávala být legrace. Ptal jsem se celníků, jestli některý mluví anglicky, že bych nechal poslat pro psa a ukázal jim předmět jeho zájmu. Ale oni se mnou nemluvili anglicky ani jinak. Specialista určil za ohnisko podezření radiátor topení, zřejmě něco takového ještě neviděl. Kdo někdy rozebíral u škodovky radiátor topení, ví, jaká je to práce bez vypuštění vody. Samotný bakelitový kryt tvoří dvě půlky, které spojuje asi 15 miniaturních šroubků, z nichž všechny až na jeden jdou šikovnýma rukama vyšroubovat. Odmítli jsme mechanika a Jirka se pustil do práce sám. Šlo mu to dobře, jen ten poslední šroubek skrytý pod hadicí byl nepřístupný a uvolnit nešel. Po delší námaze se Jirkovi povedlo rozlomil kryt na dvě části. Milan jen zasmušile přihlížel a kouřil, ale já jsem dostal hysterický záchvat. Mával jsem rozbitým krytem celníkům před očima a řval teď už ryze česky a ne zrovna slušně, co máme dělat a kdo nám to zaplatí.
Najednou jsme pozorovali, že už není na koho křičet. Španělé se stejně nenápadně vytratili, jen ještě jednou přivedli psa, který auto proletěl a ani se nezastavil. Byli jsme sami na opuštěném parkovišti. Jirka kryt něčím zalepil a znovu připevnil. Všechny věci jsme jen tak naházeli dovnitř a vyjeli. Byly 2 hodiny po půlnoci.
Dlouho jsme se nezdržovali hledáním místa, ani jídlem nebo dokonce mytím a zalehli pod prvním stromem, kde bylo volno. Ráno jsme se probudili na vypáleném smetišti, kde pobíhaly myši a vítr zvedal popel do očí. Jirku dokonce něco pokousalo.

Španělskem, Andorrou, Francií, Německem

potíže s karburátorem – Andorra – nocleh u přátel – Vichy – nákup v Ulmu – domů

Úkolem číslo jedna bylo opravit auto. Někde v dodávce paliva byla chyba, jízda poskokem byla čím dál nepříjemnější. Karburátor putoval z ruky do ruky, všechny kanálky a trysky se zdály být v pořádku. Znovu a znovu jsme seřizovali předstih podle návodu i podle sluchu, ale v malých obrátkách to prostě nejelo. Konečně Jirka podle chytré knihy závadu našel, zaslepil díru po chybějící trysce volnoběhu, která nám předtím unikla, a autíčko zase poslouchalo.
Nádherné pobřeží Costa del Sol se všemi plážemi, hotely a kasiny jsme tentokrát projeli za plného slunce. Chyběla nám ukradená mapa, a tak jsme další směr vždy nastudovali na přehledné mapě u pumpy. Hlídali jsme rychlost kvůli spotřebě, dálnici s poplatkem jsme vynechali. Dlouhý úsek přes Murcii, Alicante a Valencii jsme projeli v noci. V Tarragoně jsme odbočili do Pyrenejí. Non-stop jízda vadila nejvíc Jirkovi, ten už nevěděl, jak své dlouhé nohy složit. Až dravá horská řeka Segre nás osvěžila, umyli jsme se, oholili několikadenní strniště a připravili se k návratu do civilizace.
Proti proudu další bystřiny Urgel silnice stoupá výš a výš. Krásná přehradní nádrž připomíná naše Lipno. Hranici jsme projeli bez zastavení.
Andorra je jedním z nejmenších států na světě. Leží vysoko v horách a její obyvatelé se živí chovem dobytka, pěstováním tabáku, obchodem a turistikou. Mluví se tam španělsky a francouzsky, platí se v pesos i ve francích a zboží je velmi levné, protože nepodléhá obvyklým daním. My jsme ve městě Santa Julia de Loria za poslední pesos nakoupili něco k pití a pokračovali do hlavního města Andorra la Vella. Už za franky jsme natankovali a v moderním obchodě koupili pár drobností a láhev whisky.
Spěchali jsme dál do hor. Projeli jsme několik horských středisek, která čekají hlavně na zimní období. Serpentiny nás dovedly do průsmyku ve výši 1950 m. S pohledem na rogalisty plachtící do údolí jsme se přiblížili k francouzské hranici. Už z dálky jsme několikakilometrovou frontu automobilů odhadli na nejméně dvouhodinové čekání. Z přejezdu jsme měli obavy, neměli jsme andorské vízum a ani nevěděli, jestli takové existuje.
Bůh stál opět při nás. Vše se vyjasnilo, když se obloha zatáhla a začalo hustě pršet. Hranice se otevřela a celá kolona se rozjela do Francie.
Dobrých 20 km jsme se spouštěli bez motoru údolím řeky Ariege. Déšť zase brzy ustal, a tak jsme mohli obdivovat krásu hor, vodopády přítoků i malebná horská městečka. Minuli jsme několik elektráren s Peltonovou turbínou, na niž voda padá širokým potrubím z výšky několika set metrů. Na vzdáleném kopci se šířil požár a kouř halil oblohu do černého závoje. Projeli jsme historická města Ax le Thermes, Tarascon sur Ariege a Foix. Dominující hrady nad řekou byly se začínajícím večerem efektně osvětlené.
Na nocleh jsme byli nezávazně ohlášeni u známých mých známých v Lézat sur Léze. Ve 22 h ještě nebylo pozdě, na monsieura Mauretta jsme se doptali. Manželé Maurettovi nás přivítali srdečně a přes pozdní hodinu dobře pohostili. Paní domu v rekordně krátké době připravila večeři sestávající z domácí paštiky, uzeného masa, smažené ryby, bílého chleba, ovoce a kávy. Pán se staral o červené víno a další nápoje. Ochutnali jsme mastiku, koňak i českou slivovici, kterou si Maurettovi nedávno předtím přivezli z návštěvy československé spartakiády. V rozhovoru jsme líčili zážitky z Mont Blancu i z Maroka a používali přitom ruce, nohy i česko-francouzský slovník. Milanova tvář se po dlouhé době rozjasnila. Nechtěli jsme hostitele dlouho zdržovat, ale tvrdili, že si jako drobní zemědělci určují budíček sami. Posléze jsme přeci jen šli spát. Výborná paní Maurettová odmítla naše spací pytle a ustlala nám v lidských postelích. Už tři týdny jsme spali na zemi, jedli konzervy a povídali si jen mezi sebou. Proto nám bylo posezení u přátel tak milé a všichni jsme zatoužili po teplu domova.
Ještě domácí snídaně, rozloučení s novými přáteli – každý z nás dostal darem láhev kvalitního vína – a po opravě karburátoru v servisu vyrážíme dál.
Velkoměsto Toulouse nás zklamalo, příliš dlouho jsme projížděli dopravní zácpou v ulicích mezi vysokými činžáky. Ve francouzském vnitrozemí to nebylo o mnoho lepší. Až za hezkým městečkem Albi se situace zlepšila a lesy, pole a zelená tráva nám připomněly, že jedeme domů.
Další město Carmaux nás přivítalo ve svátečním a s velkou parádou. Usměvavý strážník řídil dopravu a hlavní ulicí pochodovaly proti sobě tři proudy studentů. V každém hrála řízná dechovka a vpředu tančily krásné mažoretky. Na rohu se všechny tři hudby sešly a diváka sluch přecházel. Začínaly majáles.
Po krátké přestávce vyjíždíme dál těsně za kamionem. Jede se krokem a všichni včetně řidiče máme čas koukat po přitažlivých dívkách, které sedí u stolků zahradní restaurace. Vtom jedna z nich silně vyjekla a Jirka dupnul na brzdu, aby zastavil milimetr za nárazníkem náklaďáku. Vysloužil si uznání kolemjdoucích, ale dívce, která nás zachránila před srážkou, jsme ani nestačili poděkovat.
Cestou přes Francouzské středohoří (Massif Central) podél velké přehradní nádrže na Clermont-Ferrand přijíždíme do Vichy. Lázeňské město na jezerním soutoku dvou řek, v němž se architektonická krása paláců a kolonád doplňuje se zelení lesů a parků a s modří vod, je střediskem kultury a sportu. Pěstuje se tu tenis, fotbal a vodní sporty, hraje se tu slavný Galeův pohár. Nemáme dost času na prohlídku, ale při odjezdu si slibuji: Sem se jednou vrátím!
Přes Německo se blížíme k domovu. Jirka filozofuje: „Dovolená končí a nás zas čeká rok hokny.“ „Co je to Rock hockney?“, ptáme se. Ale Jirka rád používá brněnský „hantec“ a hokna je práce.
Poslední zastávka je v Ulmu, tady utratíme zbytek peněz. Jirka si za celou cestu nic nekoupil a říkal, že chce jenom ráfky na galusky a ty si koupí v Německu. V obchodních domech v Ulmu měli všechno, jen ty ráfky ne. Ale z nabídky nás přecházel zrak a nakonec jsme si všichni něco vybrali.

A pak už jsme dojeli domů. Každý z nás se vrhl do práce jako by žádná Afrika ani nebyla. Tu a tam se někdo zeptal, jaké to bylo, jak jsme přeplavali ten Gibraltar a jestli jsme se svezli na velbloudu. Chvíli jsme se chlubili souborem diapozitivů, ale to bylo všechno. Brzy vybledly vzpomínky na všechny útrapy i radosti cesty, při níž jsme škodovkou najeli 8100 km a spálili 625 l benzinu. Na to, jak jsme dlouhé hodiny seděli zkroucení v autě a nemohli si natáhnout nohy. Jak jsme denně spali jako tuláci na zemi a nevěděli, co se nám může stát. Jak jsme hladově koukali na různé dobroty za výkladem a sami vařili polévku z prášku, jedli chleba se salámem a pili vodu ošetřenou chemickými pilulkami kvůli dezinfekci. Ale také krásné vzpomínky na barvu moří a hor, na letmá přátelství, na příboj Atlantského oceánu, na arabské tržnice a na vrcholy obou dobytých horských velikánů.

A proto jsem napsal tyto řádky.

– K o n e c –