bez názvu Normální stránka

Fágaráš 1977

S nápadem přejít nejvyšší rumunské pohoří přišel Milan. Měl k dispozici materiály ústeckých horolezců a také přátele, kteří tam již byli. Kromě toho je jakýmsi horským vůdcem naší skupiny, protože oplývá jednak výborným humorem a jednak horolezeckým materiálem a znalostmi horolezecké techniky. Před dvěma lety uspořádal pro členy skupiny s velkým úspěchem týdenní kurs základů horolezectví na pískovci. Program připravoval celý rok a šlo o dvojkombinaci rumunské hory a bulharské moře.
Hlavou a duší party je Jiřina. Vynikající organizátorka, houževnatá a tvrdohlavá, fanatická odpůrkyně kouření a alkoholu, udivující silnou vůlí a velkou obětavostí. Neustále získává nové přátele a se všemi udržuje písemný styk, což znamená, že není dne, kdy nedostane a nenapíše několik dopisů, pohledů, přání či korespondenčních lístků. Její zásluhou se skupina složená z lidí různého stavu, stáří, povolání a pohlaví a žijících v různých koutech republiky pravidelně schází a podniká všelijaké zajímavé akce.
Jirka P. je druhý největší dobrák ve Střední Evropě, jak o sobě s oblibou tvrdí, ale toho prvního jsme nikdy neviděli. Jirka vyniká nejlepší kondicí a všelijakou šikovností. Nejsilnějším mužem party je Karel, který toho hodně unese, rád si pospí a v noci ze všech nejlíp chrápe, až ho z toho ráno bolí v krku. Tentokrát má sebou také manželku Hanku, na kterou je neustále velmi hodný. No a dál je tu Mirka, která je z celé party nejspolehlivější, její kamarádka Alena, Jarka s Evou z Krkonoš, Jana a Jirka Š., Maruška a její kamarádka Květa. I se mnou má expedice suma sumárum 14 účastníků.

Přestože byla cesta do detailu vymyšlená, už úvod se neobešel bez velkých zmatků. Místo slíbených lehátek na všechny cesty vlakem byly jen místenky na cestu do Rumunska a jinak nic. Stálo to spoustu telefonování a telegrafování a výměn korun na leva a leva na lei a lei zpátky na leva, až Milan s konečnou platností rozhodl, že program se měnit nebude a nějak se dostanem až k moři a zpět i bez místenek.

Vyjížděli jsme celkem z 9 míst Čech a Moravy a tak bylo s podivem, že jsme se skutečně všichni sešli ve stejný den ve stejném vlaku, kterým byl známý Balt–Orient expres. Největší potlesk sklidil Jirka P. nesoucí na ramenou obrovský lodní pytel. Nejspokojenější byl Milan, když se celá parta sešla a on měl na hory perfektní příručku, zatímco Jiřina byla nervózní z nezajištěných vlaků. Ostatní, neznajíce strasti zahraničního cestování vlakem, se oddali do vůle vedení.
Cesta do Brašova utíkala v příjemné pohodě. Hrály se šachy nebo karty a zpívalo se s mou starou kytarou, když zejména Květa udivovala dokonalou technikou a širokým rozsahem repertoáru.
V noci se skupina rozlezla po vlaku, až nakonec všichni našli volná místa k natažení a usnuli. Zejména jeden vagón byl téměř prázdný a tak se v něm spalo pěkně. Dokud ovšem spáče neprobudil vlakový zřízenec, který jim po delší vzrušené debatě maďarsky vysvětlil, že vůz je odpojen a vlak pryč. Poklepal na kolej, po které mají běžet, že snad vlak ještě úplně neodjel, jen posunuje. Tak naši přátelé přešli z příjemného spánku v ostrý 300-metrový běh se spacákem v podpaždí a Jarka tvrdí, že to byl největší sprint jejího života. Dokonce říkala něco o světovém rekordu, ale tomu nevěřím. Když už skoro vlak doběhli, zastavil je celník a zabavil pasy, neboť to bylo na hranicích. Nakonec se všechno vysvětlilo a my jsme v pořádku a na čas dojeli do Brašova, jednoho z největších měst v Rumunsku. Bylo dopoledne, sluníčko svítilo a svět byl krásný.

Tady přišel ke slovy Jirkův loďák, do kterého se vešly skoro všechny věci k moři.Do hor se bralo jen to nejnutnější, co uneseme na zádech, zatímco několik metráků stanů, plavek, plážových i večerních šatů a opalovacích krémů zůstalo po dlouhém čekání a smlouvání v úschovně zavazadel. Mezitím nám ovšem o fous ujel jediný rozumný vlak k horám, přestože jsem se s Karlem a s rumunskou konverzací v ruce snažil přemluvit výpravčího, aby ho chvíli zdržel.
Co teď? Další vlak pojede pozdě odpoledne, a tak začínalo jít do tuhého. Podnikli jsme několik pokusů sehnat taxi, aerotaxi, drožku a podobně, ale marně. Nezbylo než si prohlédnout město a čekat. Zdá se, že Brašov je moderní velkoměsto s pěknou architekturou, nějakými kostely a rozsáhlou tržnicí, která nás zajímala nejvíc.Zbytek parného odpoledne jsme strávili na trávníku mezi paneláky, někdo na slunci a někdo ve stínu, tak jak to kdo má rád.

Když jsme přece jen odjeli, každý předstíral dobrou náladu a tajil obavy z toho, že se připozdívá. Čekal nás 4–hodinový výstup ze stanice Sebes Olt na první horskou chatu Cabana Surul. Aby to nebylo moc jednoduché, zjistil Milan, že někde ztratil mapu a příručku, na kterou velmi spoléhal a kde bylo všechno. Na výstupní stanici jsme přibyli v 18 hodin a hned se vydali k vesnici Sebes de Sus, kde opustíme civilizaci a začneme stoupat do hor. Nad hlavou se nám honily černé mraky a nedalo se čekat nic dobrého. Ve vsi nás stihl déšť, ale nebylo se kam schovat. V úzké uličce jsme potkali stádo krav vracející se z pastvy.Byly to černé nepřátelské obludy, které i otrlým mužům naháněly strach, zvláště když jsme věděli, že je dráždí červená barva a naše krosny byly většinou červené. Dívky ječely, chlapi tajili dech, ale tisícihlavé stádo se převalilo a v té chvíli i déšť zeslábl, jen tak mrholilo, a tak jsme s novou nadějí vyrazili dál.
Pak už se setmělo, cesta byla strmá a blátivá a měli jsme jen dvě baterky. Klopýtali jsme čím dál úporněji a taky batohy byly čím dál těžší. Už se však nedalo dělat nic jiného než jít a jít. Nakonec nás zřetelné a hustě umístěné značky po velkém trápení přeci jen dovedly k chatě. Ta se objevila náhle ve skrytém svahu, lucerna svítila a dveře byly otevřené. Brzy se objevil chatař a ubytoval nás za mírný poplatek na dlouhých palandách, které nám připadaly jako nejkrásnější postele s nebesy. Málo bylo těch, kteří si ještě myli nohy nebo vařili čaj. Jen koňak uvítali všichni a láhev byla brzy prázdná.
Tak konečně Fágaráš! Ráno jsme se probudili do krásného dne, obloha byla modrá a kolem dokola hory. Všechny útrapy minulého dne byly zapomenuty. Pojedli jsme ze svých zásob a chystali se na cestu. Doprovázeli nás oslíci, mlsní pejskové a dovádivá selata s černými pruhy.
Cesta vedla přímo vzhůru k vrchu Budislavu. Kolem se rozléhaly travnaté pláně s nespočetnými stády ovcí a usměvavými ovčáky, na obzoru se tyčily strmé štíty. Překvapila nás hrozná zima. V Rumunsku a v červenci zima, kdo by to čekal? Na pláni pod horou všichni „klepali kosu“, jak říká Jirka P., jen to zvonilo. Tady přišla ke slovu láhev rumunské slivovice Cuica, která byla ve chvilce prázdná, protože si dali všichni a Jiřina třikrát.
Když se zas ukázalo sluníčko, nálada se opět vylepšila, zvláště když jsme sestoupili ke kouzelnému jezeru Avrig. Odtud dál vedla cesta po červené trojúhelníkové značce, ale několik odvážlivců šlo se mnou po strmém hřebeni Girbova, který vypadal zajímavě. Vždycky dávám přednost hřebenovce, i když je to někdy „o hubu“ a musíme se vrátit. Tentokrát to zvládla i nezkušená Maruška, ale kytara trčící nad jejím batohem duněla a plakala při každém styku se skálou.
Přešli jsme nezajímavý vrchol a těžce nabytá výška se začala prudce ztrácet. Sestupovali jsme k další chatě Cabana Negouil.V té době přepadly velké potíže Evu, která každou chvíli mizela v různých zákrytech za kameny, ale pak už ani úkryt nehledala a jen zoufale volala, ať se neohlížíme. Podle léku, který moc nezabíral si vysloužila přezdívku Eva Endiaronová. Jiná nehoda potkala Jarku – ta ujela po ovčích bobcích a na chatu došla v kalhotkách a s vypranými golfkami přes krosnu.
Horská bouda nás přijala za světla, a tak jsme mohli všechny potřebné věci, jako kde spát, kam pro vodu a mají-li pivo, chleba a víno, zjistit včas. No a zjistili jsme, že pro nás není přepychová chata, nýbrž chudá noclehárna, že pro vodu se musí daleko do lesa a že ke koupi není nic. Opět jsme navařili z vlastních zdrojů a usedli, abychom si konečně taky zazpívali. Eva, po sedmkrát vykonané potřebě pobledlá a úplně vyždímaná, se navlékla do všeho co měla a vlezla do spacáku, kde jí stejně byla zima. Jirka Š. nazval její úbor antikoncepčním. Naše zpívání a rozjímání pokazila banda Němců, kteří obsadili druhou stranu ložnice a dlouho do noci hulákali a chovali se jako cvoci. Marně je Milan a další okřikovali a napomínali, výrostci nás nebrali na vědomí a na chvíli ztichli, jen když si Jana omylem rozepla zip.

Cabanu Negouil jsme opustili docela rádi. Netušili jsme však, že nás čeká nejtěžší výstup celé expedice, těžký trhák na druhý nejvyšší vrchol Rumunska Negoi vysoký 2532 m. Cesta stoupala bez přerušení o 700 m a během ní nás chytil déšť, vítr, zima a zase slunce. Skupina se roztrhala, síly nebyly vyrovnané, každý měl jinou formu a náladu. Jirka P. nesl dva batohy, Maruška stále kytaru, Eva se sebrala a šla jako kůň. Na vrcholu bylo všeobecné líbání a fotografování a za odměnu se i roztrhaly mraky. Viděli jsme celý hřeben Fágaráše s nejvyšší horou Moldeveanu, jejíž vrchol byl jen o 7 m výš než my. Bohužel to už bylo moc daleko, my museli jinudy.
Cestou dolů k další chatě nás čekala největší lahůdka, divoký žleb Strunga Dracului z Drakulova sedla. Po řetězech jsme to všichni zvládli, jen kytara opět kvílela.
Cabana Bilea Lac stojí na ostrůvku uprostřed jezera Bilea Lac v nadmořské výšce 2030 m. A nám se tam líbilo nejvíc. Konečně jsme si mohli dát teplé jídlo a pivo a taky jsme koupili mapu, abychom viděli kudy jsme šli. Večer jsme strávili v restauraci, popili pivo, víno či silně ředěnou a nedobrou slivovici, a Květa hrála národní písničky. Zpívali jsme s chutí a sklidili potlesk hostí i personálu. Ten den se vydařil a ještě dlouho v noci jsme nemohli usnout, protože Milan vyprávěl příhody ze života, až nás od smíchu bolelo břicho.

Ráno nás budila Jiřina a tvrdila, že je venku moc krásně, kolem plesa se tyčí hřebeny hor, na sněhovém poli se odrážejí stopy lyžařů a hezký je i pohled do doliny. Než jsme se i my ostatní vyhrabali ven, bylo pro hustou mlhu sotva vidět to pleso na vzdálenost 10 m. Pomalu jsme sbalili, uvařili snídani a vydali se na zpáteční cestu do údolí.
Jak už bylo řečeno, Bilea Lac je horské pleso. Teď jsme viděli, že je to i pěkné místo s lyžařskými a horolezeckými terény, které Rumuni chtějí povýšit na významné sportovní středisko. Nahoře je ve výstavbě hotel a z údolí se staví moderní široká silnice, takže je to zatím jedno obrovské staveniště. Navíc tam jde taky lanovka, ale zrovna v pondělí nejezdí a do toho jsme se strefili.

Silnice do vesnice Bilea Cascada má se všemi serpentinami 7 km, ale my jsme šli zkratkou a sestup se nám líbil. Nejdříve jsme sice několikrát křižovali rozestavěnou silnici a hluboký potok, ale pak se cesta příjemně odklonila lesem kolem vodopádu, který jsme mohli očekávat podle názvu a který zdobí mnoho reklamních poutačů Fágaráše i celého Rumunska. Myslím, že výškou i mohutností překoná známý tatranský Skok a fotografové Karel, Maruška, Jirka Š. i já jsme na něm vyplácali několik metrů celuloidu.

V místě zvaném Bilea Cascada jsme naši krátkou pouť nejvyšším rumunským pohořím zakončili. Prohlídli jsme si dolní stanici lanovky, sympatický hotel, stánky se suvenýry a několik zařízení ve výstavbě. Hlavně nás ale zajímal autobus, který tam zrovna stál a my jsme někde vyčetli, že pojede dolů ve 12.30 h. To se nám hodilo, měli jsme čas se ještě protáhnout a zajít na kávu, abychom v určenou dobu stáli u autobusu. Řidič spal uvnitř a nijak se nevzrušoval, když jsme nastoupili. Teprve po delší době se zvedl a rumunsky nám vysvětlil, že nejede v půl jedné ale v půl druhé a že pojede tak dlouho, že nemůžeme náš vlak stihnout. My jsme mu česky vysvětlili, že ho musíme stihnout a že to nemůže být tak daleko, aby tam nedojel za tři hodiny. On rumunsky, že to je 50 km a že jede pomalu a že se nedá nic dělat. Tak jsme se česky naštvali a někteří chtěli jít pěšky, abychom se nemuseli dohadovat. Těch bylo naštěstí málo a tak zvítězil zdravý rozum a začalo se vyjednávat. Byli s námi ještě dva Poláci a ti věděli, jak to chodí. Prostě jsme řidiči zaplatili ne nerozumný peníz, on vyvěsil ceduli „Cursa speciala“ a už jsme fičeli dolů. V serpentinách ženy omdlévaly a nám mužům taky nebylo nejlíp. Za půl hodiny jsme ujeli 40 km a nechali jsme se dovézt až na nádraží ve vesnici Podracul. Teď jsme ovšem zase měli tři hodiny času, a tak jsme na nádraží rozbili cikánské ležení, vydatně pojedli a uchýlili se na žhavé slunce nebo do příjemnmého stínu. Květa začala skládat oslavnou píseň a Karla štípla včela pana přednosty.

Až do večera už se nic zvláštního nestalo. Vlak přijel, odvezl nás do Brašova, tam jsme vyzvedli batožiny, utratili zbytek rumunských peněz a oddali se čekání na vlak do Varny.
Hodinu před odjezdem vlaku začínají prodávat místenky, aly my jsme šli do fronty raději o hodinu dřív. Střídali jsme se skoro všichni a vždycky ten, kdo se dostal hustým davem pobouřených Rumunů jedoucích někam jinam do práce k okénku, se nechal vyhodit, protože ještě nebylo hodinu před. Zvláště Karel se svou obrovitou postavou a širokým úsměvem provokoval místní milicionáře a stal se terčem jejich pozornosti. Po dlouhém boji jsme začali chápat, že ten výše zmíněný okamžik není dán pravidelným odjezdem vlaku, ale skutečným. Oni totiž nezačali prodávat místenky, ale ohlásili 100 minut zpoždění. Tak pomalu ubíhala noc a nás zmáhala únava a nervozita. Co když nás do vlaku nevezmou? Už dávno jsme stáli ve frontě sami, paní pokladní pochopila, oč nám jde, ale vlak stále nejel. Bylo půl čtrvté ráno, když jsme se dočkali. Chvíle napětí – budou místenky nebo nebudou? Dostali jsme jich osm a pro ostatní prázdné lístky s razítkem, aby nás z vlaku nevyhodili. A o to vlastně šlo. Opět se ukázalo, že vlak je poloprázdný, takže jsme se rozlezli do prázdných kupé a zbytek noci přežili ve zdraví. Jen já jsem přišel o brýle, byly mi ve spánku ukradeny.

Pobyt u moře byl příjemný, ale málo zajímavý. Stanování v kempu na černo (kdo by kontroloval pěšáky?), v moři krásné vlny a často černý prapor, v písku fotbálek kluci proti holkám (strašné maso a plno šrámů), večery s kytarou a někdy s flaškou, a samozřejmě hlavní náplň opalování. Kdo by si přál lepší dovolenou?

SLÁVA FAGARÁŠI 1977, AŽ ŽIJÍ JULSKÉ ALPY 1978 !

František Hofman

F á g a r á š

1. Prázdniny jsou prima čas, to říká každý z nás,
splácíš daň svému koníčku a máš pěknou honičku.
2. Rumunský Fágaráš na pár dní bude náš,
stojíme tady u vlaku se stohem ruksaků.
3. V noci se nám chce spát, kam ale hlavu dát?
Však ve vedlejším vagónu je místa jak v salónu.
4. Zbaveni všech útrap dáváme si průchrap, na čáře
je vlak odpojen, kde je náš vlak, nemáš pojem.
5. Hrůzou se potíme, Balt-Expres honíme,
celník nás v letu zarazí a chce vidět průkazy.
6. Konečně si sedáme, přiblble koukáme,
náš běh zvedl všem náladu, dobráci mají zábavu.
7. V Brašově se zvedáme, hned úschovnu hledáme,
rychlost však máme hlemýždí a vlak do hor nám ujíždí.
8. Když nás vlak z nádraží konečně odváží,
dobrá nálada panuje a každý se raduje.
Ref.po 8. a 17.sloce. Krajinou vlak uhání, všichni se z okna vyklání.
Milánku, teď pravdu máš, ty kopce jsou Fágaráš.
9. V Sebes Olt vylezem ven, kdepak je krásnej den?
V lijáku jdem vesnicí širokou ulicí.
10. Proti nám stádo krav, bučí nám na pozdrav.
Honem se ke zdi lepíme, těch rohů se bojíme.
11. V pláštěnkách pak jdem dál, kdopak by v dešti stál,
lezeme potmě nahoru na horskou chatu Surul.
12. Na horách, ach tam je ráj, obhlížíš celý kraj
a tahle horská nádhera tě spoutá docela.
13. Dál horskou pěšinou jdeš na chatu jinou,
snadno zvládneš i prďáky, když máš dobré parťáky.
14. K obědu je konzerva, ale chudák Eva,
zahání šťávou z citrónu chuť po endiaronu.
15. Z temene Negoiu Dračím sedlem dolů,
odvahy máme nadbytek, no překrásný zážitek.
16. Cabana Bilea Lac pod střechou vítá nás,
naposled v horách přespíme, pak k moři zamíříme.
17. S kopci se loučíme, do údolí scházíme
a i když nehřálo sluníčko, bylo to mňamíčko!

Text a hudba Květa Hartmannová