Itálie
– Tyrhénské moře
3. – 11. 7.
1997
Poznávací zájezd cestovní kanceláře
Campana Tour ve Kdyni jsme vybrali z bohaté nabídky, i
když nebyl moc levný, protože jeho součástí jsou
zajímavé výlety. Vyjmenuji: Řím cestou tam a
Vatikán cestou zpátky, Vesuv, Pompeje, Ischia a Capri.
Nakonec toho bylo ještě víc a opravdu jsme se
nenudili. Trochu jsme prošli Sorento a ještě jsme jeli
do Polisany. Ze všech možností mi chyběla jen Neapol
(Vidět Neapol a zemřít!) a Florencie. Neapol jsme
viděli přes neapolský záliv denně asi na 30 km, ale
nepojede se tam, že prý je tam moc zlodějů, což je
pěkně pitomá výmluva. Florencie je zas v jiné
oblasti, kam ta cestovka dělá zájezdy zvlášť.
Cestou tam jsme taky projeli ještě za dne Alpy a dost
bylo vidět, pokud jsme nespali.
Autobus
Nastupovali jsme v Praze, další skupiny přistupovaly v
Plzni, Klatovech, Kdyni a Domažlicích. Přidělili nám
sedadla za barpultem, tzn. na krátké nohy. Já bych asi
nadával a trpěl, ale Olga řekla, že tam sedět
nebude, že nám slíbili komfort a to tohle není. Ve
Kdyni se objevil zástupce cestovky a my jsme nedostatek
reklamovali. Po malém dohadování nám sedačky
vyměnili s někým, kdo tvrdil, že mu to nevadí, a
bylo to. Ale byl to někdo z party, kterou zřejmě
doplnili stav na plný autobus.
Vedoucí zájezdu byla nemastná neslaná paní Marie
Bártová, asi 50 let, která měla slušnou partu a
proto žádné problémy. Mluvila francouzsky a
většinou se domluvila. Na všechny se usmívala a měla
tak zajímavý program, že na něm nebylo co zkazit.
Mně se moc nelíbila. Naštvala nás ve Vatikánu, ale o
tom ještě bude řeč.
Skupinu tvořilo padesát lidí, většinou manželské
nebo nemanželské páry, dvě rodiny s dětmi, pár
sólistů. Někteří se znají z podniku – okresy
Domažlice a Klatovy, jinak něco z Liberce, České
Lípy a Pacova. Bohužel žádný hudební nástroj ani
žádná jiná zábava. Když nám jednou večer hráli k
tanci (univerzální muzikant na varhany), tančily
kromě nás dva mladé páry a tu a tam ještě někdo,
ale nikdo se neodvázal. Prostě, jak říká Olga, my
Češi jsme studení čumáci. U stolu s námi seděly
další tři manželské páry, z nichž dva s námi ani
mezi sebou vůbec nemluvily. Trochu jsme kamarádili
s jistými Doubkovými (tím jménem si nejsem úplně
jistý, ale budu jim tak říkat) z Mrákova u Domažlic,
ona je učitelka a on ředitel pošty. Kromě tiché
konverzace u stolu to ale bylo všechno, večery už jsme
trávili sami. Ona tedy večeře končila v devět a to
už se ani nám nikam nechtělo. Ještě že jsme si s
Olgou vystačili. Jinak si Olga ještě povídala s paní
učitelkou z hudební školy z Liberce, která se vyzná
v čínských horoskopech a řídí se jimi i v
životě. Podle ní je Olga vodní koza a já vodní
kůň a to snad má být dobré. Já jsem si popovídal s
jejím mužem až při cestě domů. A to byla veškerá
konverzace zájezdu, když nepočítám banální
průpovídky o počasí.
Měli jsme komfortní autobus s ledničkou, barem,
záchodem, klimatizací a videem a s dvěma mladými
řidiči – Jardou a Víťou. Střídali se v řízení
a v obsluze, když hlavně prodávali studené pivo a
vařili kávu nebo čokoládu. To, že byli z Prahy v
Plzni za hodinu, mě udivilo, ale vzal jsem to na
vědomí. Stejně dobře pak dojeli do Říma a do Vico
Equense. Co ale předváděli na úzké silničce na
Vesuv a při denních přesunech na pobřeží
Tyrhénského moře, to byl vrchol šoférského
mistrovství.
Celou naši část pobřeží tvořily prudké srázy a
kolmé skalní útesy, které padají z výšky 100 až
200 m do moře. Tu a tam byl pod skálou kousek pláže
s černým pískem nebo oblázky, ale ta byla skoro
nepřístupná. A na těch stráních vyrostla městečka
jako Vico Equense a Polisana (obzvláště malebná
rybářská osada na strmém svahu) anebo mnohem větší
a známější Sorento. V úzkých ulicích měst a na
spojovacích komunikacích vytesaných do skály nad
převisem byl nepřetržitý oboustranný provoz. Řidič
autobusu se musel přizpůsobit tamějšímu stylu
houkačka-brzda-plyn a při vyhýbání šlo o
centimetry. Často musela v zatáčce celá kolona aut
couvnout, aby autobus projel. To se netýkalo
nejpočetnější skupiny řidičů mopedů a motocyklů,
kteří se protáhli všude a třeba i v protisměru. U
dvoustopých i jednostopých řidičů však byl
obdivuhodný jejich klid, pohoda a cit pro situaci na
silnici. Oni mají radost z rychlosti, ale nespěchají.
Kdykoliv zastaví před chodcem, dají přednost,
couvnou, počkají a to vše s úsměvem.
Trochu jsem odbočil. Chtěl jsem říci, že před
našimi řidiči Víťou a Jardou smekám.
Ubytování
Náš hotel Mary se nacházel v městečku Vico Equense,
jehož jméno jsem se učil tři dny a zas ho brzy
zapomenu. Hotel se zdá být narychlo zmodernizovaný:
minimální sprchový kout v pokojích (asi 50x50 cm),
žádné parkoviště (autobus musí vždy složitě
manévrovat mezi auty a mopedy přímo na ulici před
hotelem), žádný přístup k moři, které je hluboko
přímo pod hotelem, stačily by schody, číšníci
milí, ale liknaví. Všude vždy čisto. Snídaně po
každé stejná (tvrdý bílý chléb, máslo a
meruňková marmeláda, jeden vdolek, černá káva a
mléko), večeře delší (jeden a půl hodiny) a
rozmanitější: předkrm nebo polévka, pak brambory s
nějakým masem nebo ryba nebo pica, na závěr
většinou ovoce, nikdo neměl hlad. Do čtyř nebo
kolika avizovaných hvězdiček mi ale něco chybělo.
Městečko je zajímavé, větší než se na první
pohled zdá. V obchodech se dostane všechno možné. V
rybárně měli všechny myslitelné produkty moře od
herinků přes různé škebličky a chobotnice až po
obrovského mečouna, ze kterého sekali a krájeli pruhy
masa podle přání. Delší dobu jsme hledali tržnici a
chtěli ovoce, ale toho tam bylo málo, zato však
spoustu hadrů jako u nás. Prodavač melounů už byl na
odjezdu, nabízel pěkný kus za 3 tisíce, mysleli jsme
že ještě najdeme lepší, ale už tam melouny neměli.
Proto jsme se vrátili, podal jsem mu dost velký meloun,
chtěl 4 tisíce, já že dám tři, on ten můj vzal
zpátky, sáhl na hromadu, vybral ještě větší a vzal
tři tisíce. Meloun měl dobrých 5 kg a jedli jsme ho
několik dní.
Schody na pláž objevila Olga. Vedly nechutnou dlouhou
uličkou pod silnicí a bylo jich 236. Sousední hotel
měl k moři výtah, ale jen privátní. Na pláži byl
černý písek a koupání se nám líbilo, zejména
když byly velké vlny.
Vesuv a
Pompeje
Po jediném dnu volna první celodenní výlet. Autobus
se vydrápal hodně vysoko, po svých nám zbylo
nějakých 200 m výšky. Byla to příjemná změna.
Vesuv je úchvatný. Nikdy jsem kráter sopky neviděl,
myslel jsem, že Vesuv je dávno vyhaslý, ale ono se ze
stěn kráteru pořád kouří. Prý už nekašle, jenom
doutná. A taky mě překvapila ta hloubka kráteru.
Bohužel dovnitř se nesmí, to je všechno zahražené.
Přinesli jsme si kámen z lávy domů.
Mé představy o Pompejích byly jen kusé, a tak co jsme
viděli na mne velice zapůsobilo. Možná že se nakonec
začnu zajímat o historii. Olga je na tom líp, hodně
z dějin Říma zná, a tak se jí to líbilo ještě
víc. Divili jsem se, jak to bylo velké město. Teď
jsou odkryty asi dvě třetiny a my jsme chodili po těch
starořímských ulicích a nahlíželi do příbytků
bohatých a do chrámů a lázní a nevěstinců a nevím
kam ještě a na papíře se to popsat nedá.
Ostrov Ischia
O Ischii jsem nic nevěděl, ale v autobuse nám
promítli známý krásný film Nebožtíci přejí
lásce (v originále Avanti!), který se tam odehrává,
a tak jsme se hned měli na co těšit. Už cesta raketou
ze Sorenta stála za to. V přístavu jsme pak v
informačním centru získali plánek ostrova a rozhodli
se s Olgou cestovat sami. Asi jsme vypadali dost
americky, protože se nám nabídl taxikář a anglicky
dlouze nabízel výhody použití taxíku. Já jsem mu
celou dobu věrohodně anglicky kýval, ale pak jsem mu
prozradil náš malý problém. Jsme Češi a nemáme moc
peněz. Pochopil a poznamenal, že na taxi je potřeba
mít hodně peněz.
Odjeli jsme autobusem do lázeňského městečka
Casamicciola. Toulali jsme se po ulicích, vlezli do
jednoho lázeňského domu se zahradním bazénem plným
zazobaných tlusťochů a prohlédli si keramickou
dílnu, kde dělají obrovské amfóry, všelijaké
kýčovité figurky a reklamní keramické dlaždice snad
pro celou jižní Itálii. Když jsme se ještě dobře
vykoupali, vydali jsme se pěšky 4 km na zpáteční
cestu do přístavního města Ischie. Kolem nás
neustále svištěla doprava a vůbec to nebylo
příjemné. Cestou nás lákaly pomeranče, broskve a
jiné lahůdky za ploty zavřených zahrad, ale jedna
byla otevřená, tak jsem dvě broskve utrhl. Byly moc
dobré. Polemizovali jsme o tom, zda jsem měl dost
odvahy a málo slušnosti, že jsem vlezl do cizí
zahrady a kradl broskve, nebo to bylo málo slušnosti a
málo odvahy, že jsem jich nenatrhal plnou tašku, anebo
bylo odvahy dost ale taky dost slušnosti, že jsem vzal
právě dvě. Tak nám cesta uběhla a ještě jsme
stačili projít město Ischii a dát si zmrzlinu, než
nás zase nalodili a odvezli lodí do Sorenta a tou
úzkou silnicí do mateřského hotelu. Tam jsme přijeli
pozdě, už nás očekávali na večeři.
Ostrov Capri
„To bylo tenkrát na ostrově Capri“. Dál slova
neumím, ale melodie z diskotéky mých rodičů se mi
vlezle vybavuje po celý život. Teď se blížíme k
ostrovu další lodí, opět ze Sorenta, a jsme zvědavi,
čím nás může slavný ostrov boháčů překvapit.
Snad hlavně zase tou výškou obydlených částí na
útesech nad mořem. Ostrov je menší než předešlý,
a má jen dvě města: Capri a Anacapri. Do Capri
vyjedete od přístavu lanovkou. Obě města jsou
spojená silničkou ve skále vysoko nad mořem a
sedíte-li v autobuse mezi nimi, při pohledu z té
výšky máte strach.
Většinu dne jsme chodili s Doubkovými, kteří měli
podrobný popis od syna průvodce a nabídli nám,
abychom se připojili. V Capri jsme prošli několik
zahrad a krámky s výrobou voňavek a také jsme
objevili sloup s reliéfem a jménem Lenina. K Iovově
vile císaře Tiberia jsme nedošli. V Anacapri jsme zas
ochutnali reklamní citronový likér v proslulé
likérce a zvenku si prohlédli vilu San Michele
švédského lékaře a humanisty Axela Munche. Vstupné
se nám zdálo vysoké, proto jsme se pokochali pohledy
na moře a na útesy nad ním, na Vesuv a Ischii i na
všechny ty lodě a bárky a vrátili se do Capri. Sešli
jsme k moři a vychutnali zdejší pláž.
Nákupy a
drahota
Drahota je vždycky problémem české výpravy ve
světe. V Itálii byl kurz 1000 lir = 20 Kč. Když
uvažujeme ceny v restauraci – minerálka 2000, pivo
3000, víno 7000 lir – bylo tam draho. V krámě ale
stálo to samé pivo (0,66 l) 1000 lir a víno v krabici
2000 a to už je o něčem jiném. Prostě jsme si pak
dávali k večeři jedno pivo a tu a tam nějakou
zmrzlinu, a tak nám spousta peněz z doporučeného
mimima na kapesné zbyla. Když jsme to propočítali,
vyšlo nám, že si můžeme dovolit koupit pěkný
fotoaparát. Měli jsme na to v našem městečku dvě
hodiny. Osmělil jsem se se svou angličtinou a doptal se
na speciální krámek. Pan vedoucí byl příjemný,
ochotný a anglicky uměl. Z široké nabídky jsme
vyloučili jednoduchý typ za 45000 a taky všechny
obzvlášť drahé kolem 250000 lir. Nechali jsme si
podrobně ukázat hezký a šikovný přístroj za 125000
s brašnou za 16000 lir. Olze se líbil a tak jsme
rozhodli, že na Vatikán si dokoupíme liry a že
FUJIFILM CLEAR SHOP PLUS musíme mít. Vedoucí si
s námi popovídal, kde jsme všude byli, poučil nás o
obsluze, nasadil baterie a film, přidal brašničku a
všechno to spočítal a zaokrouhlil na 120000 lir. Jsme
spokojeni až nadšeni, přivezli jsme si z Itálie
opravdu hezkou věc a nic jsme dokupovat nemuseli.
Dokonce jsme ještě přivezli korálový náhrdelník a
několik krásných publikací o Římě, Pompejích a
Vesuvu a o Sixtinské kapli.
Vatikán a
Sixtinská kaple
Na Vatikán jsme měli čtyři hodiny. Vedoucí řekla,
že pro všechny je povinná návštěva baziliky sv.
Petra, která je zadarmo. A kdo chce, může pak jít na
kopuli a do vatikánských muzeí a na Andělský hrad. A
že ta muzea jsou podle některých informací otevřena
jen do 13 h, ale podle jiných v létě celý den. Bylo
poledne. Prolétli jsme baziliku, je úžasná, a čekali
na celou skupinu, že půjdeme do muzeí. Já jsem znal
film Ve službách papeže a vůbec mě Michelagelo
obzvláště zajímá, a proto jsem chtěl z celého
Říma vidět hlavně Sixtinskou kapli. Skupina se
loudala a Olga si odskočila na záchod. Mezitím skupina
přešla rychlým krokem a my jsme se s Olinkou trochu
ztratili. Pak jsme utíkali celou cestu, ale vchod byl
hrozně daleko a my jsme přiběhli ve 13.02 h a před
nosem nám zavřeli. Marně jsme se dohadovali se
strážcem. Olga plakala, já jsem zkoušel přemluvit
druhého anglicky, málem se to podařilo, ale ten
důležitější byl nekompromisní. Pak už jsem jen
sprostě nadával a bezmocně kopal do zábradlí a
konejšil svou ženu, která byla velmi nešťastná.
Nejvíc jsem se zlobil na vedoucí, protože měla být
informovanější. Nakonec jsme jí to ani neřekli – a
proč taky?
Andělský hrad jsme jen obešli, pohled na Řím z
kopule sv. Petra byl zajímavý, a o Sixtinské kapli
jsme si za ušetřené peníze koupili drahou a hezkou
publikaci. Michelagelův strop a Poslední soud jsou v
ní celé i v detailech.
Zase doma
Když jsme přežili noc a všechny ty nekonečné
kilometry zpáteční cesty, zbylo nám ještě trochu
času na Prahu. A tady bych rád poznamenal, že při
konzumaci kávy za 30 Kč jsem měl dobrý pocit, že už
jsme opravdu v Evropě a že by nás dovolená v Praze
rozhodně přišla dráž než v Campanii.
Takže závěrečné hodnocení zájezdu: bylo to fajn.
|