Autobus

Nastupovali jsme v Praze, další skupiny přistupovaly v Plzni, Klatovech, Kdyni a Domažlicích. Přidělili nám sedadla za barpultem, tzn. na krátké nohy. Já bych asi nadával a trpěl, ale Olga řekla, že tam sedět nebude, že nám slíbili komfort a to tohle není. Ve Kdyni se objevil zástupce cestovky a my jsme nedostatek reklamovali. Po malém dohadování nám sedačky vyměnili s někým, kdo tvrdil, že mu to nevadí, a bylo to. Ale byl to někdo z party, kterou zřejmě doplnili stav na plný autobus.
Vedoucí zájezdu byla nemastná neslaná paní Marie Bártová, asi 50 let, která měla slušnou partu a proto žádné problémy. Mluvila francouzsky a většinou se domluvila. Na všechny se usmívala a měla tak zajímavý program, že na něm nebylo co zkazit. Mně se moc nelíbila. Naštvala nás ve Vatikánu, ale o tom ještě bude řeč.
Skupinu tvořilo padesát lidí, většinou manželské nebo nemanželské páry, dvě rodiny s dětmi, pár sólistů. Někteří se znají z podniku – okresy Domažlice a Klatovy, jinak něco z Liberce, České Lípy a Pacova. Bohužel žádný hudební nástroj ani žádná jiná zábava. Když nám jednou večer hráli k tanci (univerzální muzikant na varhany), tančily kromě nás dva mladé páry a tu a tam ještě někdo, ale nikdo se neodvázal. Prostě, jak říká Olga, my Češi jsme studení čumáci. U stolu s námi seděly další tři manželské páry, z nichž dva s námi ani mezi sebou vůbec nemluvily. Trochu jsme kamarádili s jistými Doubkovými (tím jménem si nejsem úplně jistý, ale budu jim tak říkat) z Mrákova u Domažlic, ona je učitelka a on ředitel pošty. Kromě tiché konverzace u stolu to ale bylo všechno, večery už jsme trávili sami. Ona tedy večeře končila v devět a to už se ani nám nikam nechtělo. Ještě že jsme si s Olgou vystačili. Jinak si Olga ještě povídala s paní učitelkou z hudební školy z Liberce, která se vyzná v čínských horoskopech a řídí se jimi i v životě. Podle ní je Olga vodní koza a já vodní kůň a to snad má být dobré. Já jsem si popovídal s jejím mužem až při cestě domů. A to byla veškerá konverzace zájezdu, když nepočítám banální průpovídky o počasí.
Měli jsme komfortní autobus s ledničkou, barem, záchodem, klimatizací a videem a s dvěma mladými řidiči – Jardou a Víťou. Střídali se v řízení a v obsluze, když hlavně prodávali studené pivo a vařili kávu nebo čokoládu. To, že byli z Prahy v Plzni za hodinu, mě udivilo, ale vzal jsem to na vědomí. Stejně dobře pak dojeli do Říma a do Vico Equense. Co ale předváděli na úzké silničce na Vesuv a při denních přesunech na pobřeží Tyrhénského moře, to byl vrchol šoférského mistrovství.
Celou naši část pobřeží tvořily prudké srázy a kolmé skalní útesy, které padají z výšky 100 až 200 m do moře. Tu a tam byl pod skálou kousek pláže s černým pískem nebo oblázky, ale ta byla skoro nepřístupná. A na těch stráních vyrostla městečka jako Vico Equense a Polisana (obzvláště malebná rybářská osada na strmém svahu) anebo mnohem větší a známější Sorento. V úzkých ulicích měst a na spojovacích komunikacích vytesaných do skály nad převisem byl nepřetržitý oboustranný provoz. Řidič autobusu se musel přizpůsobit tamějšímu stylu houkačka-brzda-plyn a při vyhýbání šlo o centimetry. Často musela v zatáčce celá kolona aut couvnout, aby autobus projel. To se netýkalo nejpočetnější skupiny řidičů mopedů a motocyklů, kteří se protáhli všude a třeba i v protisměru. U dvoustopých i jednostopých řidičů však byl obdivuhodný jejich klid, pohoda a cit pro situaci na silnici. Oni mají radost z rychlosti, ale nespěchají. Kdykoliv zastaví před chodcem, dají přednost, couvnou, počkají a to vše s úsměvem.
Trochu jsem odbočil. Chtěl jsem říci, že před našimi řidiči Víťou a Jardou smekám.


Ubytování

Náš hotel Mary se nacházel v městečku Vico Equense, jehož jméno jsem se učil tři dny a zas ho brzy zapomenu. Hotel se zdá být narychlo zmodernizovaný: minimální sprchový kout v pokojích (asi 50x50 cm), žádné parkoviště (autobus musí vždy složitě manévrovat mezi auty a mopedy přímo na ulici před hotelem), žádný přístup k moři, které je hluboko přímo pod hotelem, stačily by schody, číšníci milí, ale liknaví. Všude vždy čisto. Snídaně po každé stejná (tvrdý bílý chléb, máslo a meruňková marmeláda, jeden vdolek, černá káva a mléko), večeře delší (jeden a půl hodiny) a rozmanitější: předkrm nebo polévka, pak brambory s nějakým masem nebo ryba nebo pica, na závěr většinou ovoce, nikdo neměl hlad. Do čtyř nebo kolika avizovaných hvězdiček mi ale něco chybělo.
Městečko je zajímavé, větší než se na první pohled zdá. V obchodech se dostane všechno možné. V rybárně měli všechny myslitelné produkty moře od herinků přes různé škebličky a chobotnice až po obrovského mečouna, ze kterého sekali a krájeli pruhy masa podle přání. Delší dobu jsme hledali tržnici a chtěli ovoce, ale toho tam bylo málo, zato však spoustu hadrů jako u nás. Prodavač melounů už byl na odjezdu, nabízel pěkný kus za 3 tisíce, mysleli jsme že ještě najdeme lepší, ale už tam melouny neměli. Proto jsme se vrátili, podal jsem mu dost velký meloun, chtěl 4 tisíce, já že dám tři, on ten můj vzal zpátky, sáhl na hromadu, vybral ještě větší a vzal tři tisíce. Meloun měl dobrých 5 kg a jedli jsme ho několik dní.
Schody na pláž objevila Olga. Vedly nechutnou dlouhou uličkou pod silnicí a bylo jich 236. Sousední hotel měl k moři výtah, ale jen privátní. Na pláži byl černý písek a koupání se nám líbilo, zejména když byly velké vlny.


Vesuv a Pompeje

Po jediném dnu volna první celodenní výlet. Autobus se vydrápal hodně vysoko, po svých nám zbylo nějakých 200 m výšky. Byla to příjemná změna.
Vesuv je úchvatný. Nikdy jsem kráter sopky neviděl, myslel jsem, že Vesuv je dávno vyhaslý, ale ono se ze stěn kráteru pořád kouří. Prý už nekašle, jenom doutná. A taky mě překvapila ta hloubka kráteru. Bohužel dovnitř se nesmí, to je všechno zahražené. Přinesli jsme si kámen z lávy domů.
Mé představy o Pompejích byly jen kusé, a tak co jsme viděli na mne velice zapůsobilo. Možná že se nakonec začnu zajímat o historii. Olga je na tom líp, hodně z dějin Říma zná, a tak se jí to líbilo ještě víc. Divili jsem se, jak to bylo velké město. Teď jsou odkryty asi dvě třetiny a my jsme chodili po těch starořímských ulicích a nahlíželi do příbytků bohatých a do chrámů a lázní a nevěstinců a nevím kam ještě a na papíře se to popsat nedá.


Ostrov Ischia

O Ischii jsem nic nevěděl, ale v autobuse nám promítli známý krásný film Nebožtíci přejí lásce (v originále Avanti!), který se tam odehrává, a tak jsme se hned měli na co těšit. Už cesta raketou ze Sorenta stála za to. V přístavu jsme pak v informačním centru získali plánek ostrova a rozhodli se s Olgou cestovat sami. Asi jsme vypadali dost americky, protože se nám nabídl taxikář a anglicky dlouze nabízel výhody použití taxíku. Já jsem mu celou dobu věrohodně anglicky kýval, ale pak jsem mu prozradil náš malý problém. Jsme Češi a nemáme moc peněz. Pochopil a poznamenal, že na taxi je potřeba mít hodně peněz.
Odjeli jsme autobusem do lázeňského městečka Casamicciola. Toulali jsme se po ulicích, vlezli do jednoho lázeňského domu se zahradním bazénem plným zazobaných tlusťochů a prohlédli si keramickou dílnu, kde dělají obrovské amfóry, všelijaké kýčovité figurky a reklamní keramické dlaždice snad pro celou jižní Itálii. Když jsme se ještě dobře vykoupali, vydali jsme se pěšky 4 km na zpáteční cestu do přístavního města Ischie. Kolem nás neustále svištěla doprava a vůbec to nebylo příjemné. Cestou nás lákaly pomeranče, broskve a jiné lahůdky za ploty zavřených zahrad, ale jedna byla otevřená, tak jsem dvě broskve utrhl. Byly moc dobré. Polemizovali jsme o tom, zda jsem měl dost odvahy a málo slušnosti, že jsem vlezl do cizí zahrady a kradl broskve, nebo to bylo málo slušnosti a málo odvahy, že jsem jich nenatrhal plnou tašku, anebo bylo odvahy dost ale taky dost slušnosti, že jsem vzal právě dvě. Tak nám cesta uběhla a ještě jsme stačili projít město Ischii a dát si zmrzlinu, než nás zase nalodili a odvezli lodí do Sorenta a tou úzkou silnicí do mateřského hotelu. Tam jsme přijeli pozdě, už nás očekávali na večeři.


Ostrov Capri

„To bylo tenkrát na ostrově Capri“. Dál slova neumím, ale melodie z diskotéky mých rodičů se mi vlezle vybavuje po celý život. Teď se blížíme k ostrovu další lodí, opět ze Sorenta, a jsme zvědavi, čím nás může slavný ostrov boháčů překvapit.
Snad hlavně zase tou výškou obydlených částí na útesech nad mořem. Ostrov je menší než předešlý, a má jen dvě města: Capri a Anacapri. Do Capri vyjedete od přístavu lanovkou. Obě města jsou spojená silničkou ve skále vysoko nad mořem a sedíte-li v autobuse mezi nimi, při pohledu z té výšky máte strach.
Většinu dne jsme chodili s Doubkovými, kteří měli podrobný popis od syna průvodce a nabídli nám, abychom se připojili. V Capri jsme prošli několik zahrad a krámky s výrobou voňavek a také jsme objevili sloup s reliéfem a jménem Lenina. K Iovově vile císaře Tiberia jsme nedošli. V Anacapri jsme zas ochutnali reklamní citronový likér v proslulé likérce a zvenku si prohlédli vilu San Michele švédského lékaře a humanisty Axela Munche. Vstupné se nám zdálo vysoké, proto jsme se pokochali pohledy na moře a na útesy nad ním, na Vesuv a Ischii i na všechny ty lodě a bárky a vrátili se do Capri. Sešli jsme k moři a vychutnali zdejší pláž.

Nákupy a drahota

Drahota je vždycky problémem české výpravy ve světe. V Itálii byl kurz 1000 lir = 20 Kč. Když uvažujeme ceny v restauraci – minerálka 2000, pivo 3000, víno 7000 lir – bylo tam draho. V krámě ale stálo to samé pivo (0,66 l) 1000 lir a víno v krabici 2000 a to už je o něčem jiném. Prostě jsme si pak dávali k večeři jedno pivo a tu a tam nějakou zmrzlinu, a tak nám spousta peněz z doporučeného mimima na kapesné zbyla. Když jsme to propočítali, vyšlo nám, že si můžeme dovolit koupit pěkný fotoaparát. Měli jsme na to v našem městečku dvě hodiny. Osmělil jsem se se svou angličtinou a doptal se na speciální krámek. Pan vedoucí byl příjemný, ochotný a anglicky uměl. Z široké nabídky jsme vyloučili jednoduchý typ za 45000 a taky všechny obzvlášť drahé kolem 250000 lir. Nechali jsme si podrobně ukázat hezký a šikovný přístroj za 125000 s brašnou za 16000 lir. Olze se líbil a tak jsme rozhodli, že na Vatikán si dokoupíme liry a že FUJIFILM CLEAR SHOP PLUS musíme mít. Vedoucí si s námi popovídal, kde jsme všude byli, poučil nás o obsluze, nasadil baterie a film, přidal brašničku a všechno to spočítal a zaokrouhlil na 120000 lir. Jsme spokojeni až nadšeni, přivezli jsme si z Itálie opravdu hezkou věc a nic jsme dokupovat nemuseli. Dokonce jsme ještě přivezli korálový náhrdelník a několik krásných publikací o Římě, Pompejích a Vesuvu a o Sixtinské kapli.


Vatikán a Sixtinská kaple

Na Vatikán jsme měli čtyři hodiny. Vedoucí řekla, že pro všechny je povinná návštěva baziliky sv. Petra, která je zadarmo. A kdo chce, může pak jít na kopuli a do vatikánských muzeí a na Andělský hrad. A že ta muzea jsou podle některých informací otevřena jen do 13 h, ale podle jiných v létě celý den. Bylo poledne. Prolétli jsme baziliku, je úžasná, a čekali na celou skupinu, že půjdeme do muzeí. Já jsem znal film Ve službách papeže a vůbec mě Michelagelo obzvláště zajímá, a proto jsem chtěl z celého Říma vidět hlavně Sixtinskou kapli. Skupina se loudala a Olga si odskočila na záchod. Mezitím skupina přešla rychlým krokem a my jsme se s Olinkou trochu ztratili. Pak jsme utíkali celou cestu, ale vchod byl hrozně daleko a my jsme přiběhli ve 13.02 h a před nosem nám zavřeli. Marně jsme se dohadovali se strážcem. Olga plakala, já jsem zkoušel přemluvit druhého anglicky, málem se to podařilo, ale ten důležitější byl nekompromisní. Pak už jsem jen sprostě nadával a bezmocně kopal do zábradlí a konejšil svou ženu, která byla velmi nešťastná. Nejvíc jsem se zlobil na vedoucí, protože měla být informovanější. Nakonec jsme jí to ani neřekli – a proč taky?
Andělský hrad jsme jen obešli, pohled na Řím z kopule sv. Petra byl zajímavý, a o Sixtinské kapli jsme si za ušetřené peníze koupili drahou a hezkou publikaci. Michelagelův strop a Poslední soud jsou v ní celé i v detailech.


Zase doma

Když jsme přežili noc a všechny ty nekonečné kilometry zpáteční cesty, zbylo nám ještě trochu času na Prahu. A tady bych rád poznamenal, že při konzumaci kávy za 30 Kč jsem měl dobrý pocit, že už jsme opravdu v Evropě a že by nás dovolená v Praze rozhodně přišla dráž než v Campanii.

Takže závěrečné hodnocení zájezdu: bylo to fajn.